Filmový zvuk

ANALÝZA: Filmový zvuk – LUKÁŠ GREGOR –

Zvuk je jednou z kategorií filmového stylu. Bývá občas považován za dodatkovou složku filmového díla. To, co slyšíme, je považováno za druhotné, za pouhý doprovod obrazu. Při bližším zkoumání procesu vzniku filmu však poznáme, že právě zvuku je věnována veliká pozornost. Režisér si je vědom role a potenciálu zvuku, také různých funkcí, které v rámci filmu může mít. Úlohu zvuku si dnes díky technickému vybavení multikin začínají uvědomovat i běžní diváci.

Funkce filmového zvuku

Už filmaři němé éry si byli vědomí toho, že při vnímání filmu zapojuje člověk zrak i sluch. Proto před samotným nástupem zvuku byly projekce němých filmů často doprovázeny hudbou, ať už nahranou či živou. Tak jako i jiné složky, tak i zvuk může mít ve filmovém díle hned několik funkcí. Jestliže zde byla řeč o doprovodu němých filmů, tak můžeme rovnou zmínit funkci nejjednodušší: zaplnění ticha a zajištění komplexnějšího vnímání filmu. Zvuková složka však může i aktivně nabízet interpretační rámec pro obraz. To znamená, že to, co slyšíme, může výrazným způsobem ovlivnit naše pochopení a interpretování viděného. Pokud se například doprovodný komentář zmíní o některém zachyceném objektu, budeme věnovat pozornost jemu a budeme ho považovat za hlavní objekt ve filmovém rámu.

Zvuk dokáže také postihnout určitý element mimo obraz a obrátit na něj naši pozornost. Pokud bude záběr člověka stojícího na ulici doplněn zvukem brzdícího automobilu, zaměříme naši pozornost při přerámování obrazu s velkou pravděpodobností právě na automobil. S tím souvisí i další funkce zdroje diváckého očekávání. Pro zdůraznění úlohy zvuku je důležitý poznatek V. F. Perkinse, podle něhož až teprve zvuk dodal zvláštní hodnotu tichu, které se tímto stalo velmi specifickým prvkem. (Podobně jako barevný film dodal zvláštní atmosféru filmu černobílému.)

Analýza filmového zvuku

Co vše lze za filmový zvuk považovat? Je to řeč, hudba a ruchy (nazývány také jako zvukové efekty). Pochopitelně, že toto rozdělení je spíše modelové. Zvláště dnes je často problematické určit, zda jde o ruchy či hudbu, neboť skladatelé využívají v kompozicích zvuky (přirozené či elektronické).

K analýze zvuku ve filmu je potřebné znát jeho základní vlastnosti, zákonitosti a kategorie. Mezi základní kategorie patří: akustické vlastnosti zvuku; výběr, zkreslení a kombinace zvuku; aspekty rytmu, věrnosti, prostoru, času.

Akustické vlastnosti zvuku

Díky třem základním akustickým vlastnostem (hlasitost, výška, barva) lze charakterizovat například zvuk hlasu filmové postavy, který do velké míry ovlivňuje divácký prožitek. Nejvíce vnímanou vlastností je hlasitost, ta funguje jako indikátor vzdálenosti (zvuk bližších předmětů je hlasitější a naopak). S hlasitostí ale filmový zvuk zachází často volně. Mohou tak být hlasitější vzdálenější scény, zvuk prostředí (například dopravy) se sníží, když postavy začnou hovořit, předměty vydávají hlasitější zvuk, než známe ze zkušenosti apod.

Výška je frekvence vibrací, která je vnímána jako vysoký či nízký tón. Zvukaři jí využívají k odlišení zvukových stop (např. zvuk dialogu od zvuku prostředí). Barvu (neboli timbre) charakterizujeme intuitivním způsobem, což ale nevylučuje její nepostradatelnost. Barva umožňuje odlišit zvuky stejné výšky i hlasitosti, protože zvuk může být různě složen z jednotlivých akustických prvků.

Výběr, zkreslení a spojování zvuku

Uvedené termíny odkazují k procesu vzniku zvukové stopy filmu. Filmaři vybírají zvuky, které se ve finální verzi objeví. Vybrané části zvukové stopy mohou být určitým způsobem zkresleny. Může se jednat například o manipulaci s hlasitostí či výškou tónu. Nerealisticky hlasitý zvuk povede pozornost v rámci kompozice obrazu. Často se využívá elektronická manipulace se zvukem či vytváření zcela nového zvuku.

Dalším způsobem, jak vést divákovu pozornost, je spojování zvuků. Zvuky se k nám totiž zpravidla nedostávají jako izolované zvukové jednotky. Po výběru a úpravě jsou spojeny do složitého zvukového proudu. Spojování zvuků pro hrané filmy většinou probíhá po fázi natáčení. Mixováno je několik stop, u kterých se může manipulovat s hlasitostí, délkou a kvalitou.

Aspekty rytmu, věrnosti, vztahu k prostoru a času

V oblasti zvuku je rytmus nejlépe rozeznatelný při použití hudby. Takt, tempo a systém akcentů jsou jeho základními komponenty. Aspekt rytmu je ale důležitou pomůckou při analýze řeči a zvukových efektů. Ty mají totiž také svůj rytmus. Termín věrnost popisuje, do jaké míry odpovídá určitý zvuk svému předpokládanému zdroji. Pokud uvažujeme o zdroji zvuku, musíme brát v úvahu jeho prostorové aspekty. Rozlišujeme zde mezi dvěma typy zvuků:

diegetický zvuk – zdroj zvuku je umístěn ve světě příběhu, patří sem řeč postav, zvuk objektů v prostoru příběhu, hudba vydávaná instrumenty v příběhu

nediegetický zvuk – zdroj zvuku existuje mimo svět příběhu, například doprovodná hudba, kterou nehraje žádná z postav či ji nevydává žádné zařízení umístěné v prostoru filmu, hlas komentující děj, ale nepatřící žádné postavě

Diegetický zvuk můžeme dělit podle toho, zda se jeho zdroj vyskytuje ve filmovém rámu. Může tedy být: vnitrozáběrový (onscreen), nebo mimozáběrový (offscreen). Dále u něj lze rozlišovat mezi vnitřním diegetickým zvukem a vnějším diegetickým zvukem. Vnitřní zvuk je „nehmotnou“ subjektivní promluvou postavy, u vnějšího zvuku jsme si vědomi fyzické existence jeho zdroje ve světě příběhu.

Filmový zvuk má také časové aspekty. Čas na zvukové stopě může i nemusí být totožný s časem reprezentovaný obrazem. Proto je zvuk dělen na synchronní (zvuková stopa přesně odpovídá obrazu) a asynchronní (čas zvukové stopy a obrazu se rozchází).

Podle toho, zda se shoduje zvuk a obraz z hlediska událostí příběhu či nikoliv, rozlišujeme zvuk na simultánní (to, co slyšíme, právě probíhá v příběhu zobrazeném na plátně) a nesimultánní (zvuk se v rámci příběhu objevil již dříve, nebo naopak později než akce v obraze).

Na základě Film Art – An Introduction (autoři David Bordwell, Kristin Thompson) zpracoval Lukáš Gregor