Daredevilovo rozloučení s Brianem M. Bendisem

Publikováno: Michal Večeřa Publikováno dne: 18. března 2013 Rubrika: Komiks | Komentář : 0

RECENZE – KOMIKS: Daredevil: Muž beze strachu 4 (Brian Michael Bendis) – MICHAL VEČEŘA –

Čtvrtý omnibus s marvelovským superhrdinou Daredevilem vydaný koncem ledna nakladatelstvím BB/art je zároveň i rozloučením Briana Michaela Bendise s celou sérií. Bendis začal psát Daredevilovy příběhy v roce 2001, aby po následujících pěti letech předal žezlo Edu Brubakerovi, který se mimo jiné proslavil svým pojetím Captaina Ameriky. Bendise můžeme stejně jako Brubakera zařadit do jakési noirové komiksové vlny – superhrdinové obou nejsou jednorozměrní kladní hrdinové, ale nejednoznační a psychologicky důkladně propracovaní.

V závěrečných dobrodružstvích z Bendisova pera se jednotlivé sešity seskupují tak, že dohromady vytváří dva delší příběhy, jeden krátký, nazvaný Co kdyby… Karen Pageová přežila?, a na závěr příběh, v němž se objeví současně Daredevil, Spiderman a Punisher. Poslední týmovku kreslil Bill Sienkiewicz, všechny ostatní Alex Maleev. Každý z příběhů se odlišuje od druhého jak kresbou, tak i formou vyprávění. První dva jsou tematicky podobné, jejich základ totiž tkví ve vyrovnávání se s prozrazením Daredevilovy utajené identity, tedy tematickou linkou, která prostupuje celou sérií od doby, co se jí chopil Bendis.

První příběh se odehrává v místnosti připomínající sklepení, kde se sejdou lidé, kteří chtějí diskutovat o Daredevilovi a svých pocitech vůči němu. V každém z pěti sešitů je v retrospektivě jednoho z protagonistů čtenářovi předložen jeden odlišný úhel pohledu na superhrdinovu postavu, přičemž z informací poskytnutých protagonisty příběhu se navíc ještě dohromady skládá druhá narativní linie popisující průběh a řešení série zločinů odehrávající se v Daredevilově domovské čtvrti Hell’s Kitchen. Malý, špatně osvětlený prostor je sám o sobě stvořený pro konflikt lidí, kteří vzdáleně připomínají sezení anonymních alkoholiků. Jestliže lze nevraživost jedné z postav vůči druhé a z toho pramenící napětí odtušit ze vzájemných narážek, tak celkový pocit dusné atmosféry ještě více posiluje práce autorů s obrazovou složkou komiksu – jednotlivá komiksová okénka postupně ukazují detaily tváří protagonistů a pokud je potřeba vystupňovat napětí situace, tak se v několika okénkách objevuje obraz tváře dané postavy ve stále větším a větším detailu. K ozvláštnění příběhu přispívá pojmenování jednotlivých příběhů podle pěti z deseti přikázání. Od ostatních se tento příběh liší i expresivním použitím barev. Když do retrospektivního vyprávění postav vstoupí Daredevil, všechny barevné odstíny jsou ztlumeny, kromě jediného, představovaného Daredevilem a jeho sytě rudým převlekem.

Druhý příběh de facto ukazuje pronásledování Daredevila a jeho snahu vyhnout se dopadení FBI. Nemá cenu rozebírat, jestli Daredevil v této snaze uspěl, namísto toho se podívejme na způsob, jakým je příběh vyprávěn. Vzhledem tomu, že jeho autoři jsou stejní jako v předešlém případě, je zcela logické, že použili znovu podobné postupy. Především pak mám na mysli přechod od větší vzdálenosti k velkému detailu, což má opět zdůraznit nějaký konkrétní moment nebo emoci. Vedle toho tvůrci často používají způsoby vyprávění, které se podobají již popisovanému, pracují totiž s velikostí obrazu a jeho rámováním. Autor při něm vedle sebe postaví dvě okénka zobrazující tutéž akci s tím, že druhé je výřezem z předešlého a upozorňuje tak na jeden malý konkrétní detail – ať už postavu nebo předmět, zatímco probíhající akce pokračuje dál. Postava ve výřezu může sledovat objekt mimo rám a pokud do nastalé situace ještě například promluví postava, jež se momentálně nachází mimo výřez, tak se tím ještě zesílí důraz na momentální nepozornost jednoho protagonisty vůči druhému.

Název třetího příběhu Co kdyby… Karen Pageová přežila? velmi názorně napovídá, o co v něm půjde (je ovšem potřeba vědět, že Karen Pageová bývala Daredevilova partnerka). Zároveň je také po stránce formálního zpracování velmi podobný předchozím dvěma – opět ho napsal Bendis a byť tentokrát kreslil Michael Lark, kresba se od předešlých příliš neliší.
Stranou všech ostatních stojí závěrečný Marvel Team-Up 6 příběh s Daredevilem, Spider-Manem a Punisherem současně. V třísešitovém příběhu se čtenář seznamuje s Punisherem, jeho útěkem z vězení, motivacemi jeho jednání a touhou po pomstě. Autorem příběhu je znovu Bendis, ale zcela nezaměnitelnou podobu diametrálně odlišnou od předešlých mu vtiskl kreslíř Bill Sienkiewicz. Na první pohled si oproti poněkud jednodušší kresbě Alexe Maleeva výrazněji vyhrál s kresbou tužkou. To ale není jediný rozdíl, Sienkiewicz s Bendisem opouští běžnou strukturu po sobě jdoucích panelů zobrazujících příběhy a střídají všechny možné různé velikosti obrazů – přes celostránkovou kresbu umístí několik menších, různě velikých panelů, které upozorňují na detaily tak, jak už jsem popisoval. Místy ale opouští panely úplně a namísto toho jejich příběh tvoří koláž různých výjevů provázených bublinami s popisným textem. Ve své podstatě svou kresbou není typickým komiksem a trochu se blíží podobě prvních tří sešitů z prvního daredevilovského omnibusu (ale opravdu jen trochu).

Daredevilův příběh nejde v řadě s barvami hýřícími a rozjásanými hrdinskými komiksy, ale naopak se propadá do šedého unaveného světa, připomínajícího svým vzhledem třeba Brubakerův noirový comics Criminal. Příběhy navíc ještě ozvláštňuje rafinovaným a formálně zajímavým vyprávěním. Bendisův Daredevil se bezesporu stal jedním z nejlepších superhrdinských komiksů minulého desetiletí.