Selhání velkého vypravěče

Publikováno: Jaroslav Stuchlý Publikováno dne: 05. července 2016 Rubrika: Komiks | Komentář : 0

RECENZE – KOMIKS: Sandman: Předehra (Neil Gaiman, J. H. Williams III.) – JAROSLAV STUCHLÝ –

Fanoušky pokaždé rozechvěje, když se tvůrce vrátí ke svému populárnímu a oceňovanému dílu (byť má dílo podobu již uzavřeného celku) a z témat, motivů či postav se pokouší vykutat cosi nového. V případě komiksové série Sandman mám oním uzavřeným celkem na mysli deset svazků (v češtině jedenáct, protože Báje a odlesky vyšly nadvakrát), které původně spatřily světlo světa mezi lety 1988–1996. Své nadšení z tohoto postmoderního vyprávění o vzniku, povaze a důležitosti příběhů/snění v lidském životě jsem shrnul do poznámky, že pokud by si měl jen trochu náročnější čtenář vybrat jedinou komiksovou sérii, měl by to být právě Sandman. V roce 2003 vyhověl scenárista Neil Gaiman naléhání fanoušků a přidal ještě Věčné noci. Ti mu tento výlet do světa Věčných spolkli především proto, že byl koncipován jako sedm povídek, každý si v něm tedy mohl najít svoje oblíbené segmenty. Ano, také jsem podlehl fanouškovskému nadšení z toho, že se jednotliví členové dysfunkční rodiny Věčných ještě jednou vrátili, a v recenzním textu tuto skutečnost náležitě oslavil. Teď tu máme prequel k celé sérii s podtitulem Předehra, a já až extaticky pojatým textům ohledně této knihy nedokážu přitakat. Všichni víme, že Preludia a nokturna začínají tím, že hlavní hrdina, Sen/Morfeus z rodu Věčných je desítky let uvězněn. Takže Předehra musí logicky končit tím, jak se mu to přihodí. Otázka zní stejně, jako třeba v případě Lucasova návratu ke Star Wars v Epizodách I až III. Všichni jsme věděli, že Darth Vader je padlý rytíř Jedi a otec Luka Skywalkera. Mělo smysl vyprávět o okolnostech jeho pádu a Lukově početí? Ano, protože nebýt Epizody I, nesložil by John Williams Duel of the Fates.

V případě Předehry zní moje odpověď bohužel záporně. S Gaimanovým vyprávěním o tom, jak Morfeus s pomocí jednoho ze svých aspektů (v podobě kočky) a mimozemské dívky odvrátí zkázu vesmíru, jsem se úplně minul. Mohl bych napsat, že nemám slov, že vám nemůžu prozradit nic ze zápletky a přidat něco o transcendenci, ale byla by to jen sofistikovaná výmluva pro to, že jsem byl hlavním příběhem zmatený a vlastně mu dost dobře neporozuměl. Mohl bych se rozplývat nad začleněním známých postav, ale ve skutečnosti jsou to většinou camea ve stylu: dáme je tam, aby fanoušci nebyli zklamaní. Mohl bych upozorňovat na nejrůznější odkazy, ale k čemu jsou dobré, když je nenese zajímavá a vzrušující story? Pro vypravěče snad nemůže být fatálnějšího selhání, než když se pustí do vyprávění a zjišťuje, že dohromady není o čem mluvit. Přesně taková mi připadá celá Předehra.

S tím nutně souvisí výtvarná stránka. J. H. Williams III. je sice talentovaný až běda, ale zahrnuje čtenáře takovou obrazovou erupcí, až se vkrádá myšlenka, zda celá ta opulentní a konvencemi sekvenčního umění nespoutaná „výprava“ skutečně neslouží především jako zástěrka pro prakticky neexistující (nebo jen velmi slabou) příběhovou linii. Lze uznale pokývat hlavou nad organickým začleněním čísel kapitol do výjevu na panelu (vše s výjimkou kapitoly 4 se podařilo převést do češtiny), bohatostí stylů, vychytávkami, kdy musí čtenář otáčet celou knihou proti směru hodinových ručiček, obrátit stránku a otáčet knihou po směru, aby dokázal správně sledovat dialogy, nebo drobnými významotvornými hříčkami. Na několika místech si lze dokonce stránky rozložit. Je to všechno profesionálně dokonalé, velkolepé, ale není to velké. Gaiman tentokrát nenabízí silnou myšlenku ani emoci, jen jakési metafyzické mudrování.

Jako bych stále nedokázal uvěřit tomu, že se tolik talentovaných lidí spojilo a vytvořilo dílo, které se mnou nedokáže komunikovat. Za nejcennější na Předehře pokládám bonusovou část, v níž do své tvůrčí kuchyně dává nahlédnout nejen výtvarník Williams, ale také špičkový kolorista Dave Stewart, uznávaný letterer Todd Klein a veterán sandmanovských obálek Dave McKean. Samotný Gaiman v poznámkách k jednotlivým kapitolám píše: „Pořád čekám, kdy mě přejde tréma, kdy se uvolním a přestanu si připadat, že se mi celý svět dívá přes rameno. Zatím se to spíš horší.“

Jak jsem zmínil výše, ve Věčných nocích zachránil Gaimana povídkový formát. Ve snaze přidat k Sandmanovi ještě jeden rozsáhlý grafický román (Ale proč vlastně? Opravdu staví celou následující sérii do nového světla?) se možná utopil ve vlastní imaginaci. Je mi to líto o to víc, protože to byl právě Neil Gaiman, který mi (v komiksech, románech či povídkách) v minulosti svým vypravěčským uměním přivodil nejednu čtenářskou slast.