Lilie bílé s rudými krůpějemi

Publikováno: Jaroslav Stuchlý Publikováno dne: 31. května 2017 Rubrika: Komiks | Komentář : 0

RECENZE – KOMIKS: Hellboy: Bouře a běsy (Mike Mignola, Duncan Fegredo) – JAROSLAV STUCHLÝ –

Když v Temnota vábí (Hellboy 8) převzal funkci kreslíře Duncan Fegredo a pokračoval Divokým honem, byly z toho plnokrevné příběhy, jaké mám v této sérii nejraději. Pak se nastolené crescendo zbrzdilo dvěma povídkovými svazky, na nichž Fegredo participoval jen minimálně, a nyní přichází forte: apokalyptické vyvrcholení té etapy Hellboyova života, jež začala jeho odchodem z Úřadu. Hrdina vstoupil na druhou stranu, do světa mýtů a bájí. Jenže bytosti, které tam potkává, nejsou hodní skřítkové nebo kouzelní dědoušci, nýbrž něco zlého, co hodlá zničit svět a na jeho troskách vystavět nový. Pokud možno již bez lidí.

Když jsem začal číst dvanáctého Hellboye, ze zmíněné osmičky a devítky jsem si pamatoval tak akorát fakt, že se titulní hrdina stal majitelem Excalibru. Zapomněl jsem, kdo je Hellboyova průvodkyně Alice a kde se v příběhu vzala, nechápal jsem, proč se ten legrační pašík věší na stromě jako Jidáš Iškariotský. A víte co?
Ono je to úplně jedno.
Protože hned po úvodní návštěvě kostela, odkud zrovna odpochodoval staletí pohřbený rytíř, se na Hellboye a Alici vrhne ježek z Divokého honu (přeměněný ovšem do monstrózní podoby) a začne klasická mlátička, kterou Mignola neváhá přerušovat vysvětlujícími vsuvkami. Čtenář je chycen, čtenář je pohlcen, čtenáři vůbec nevadí, že na začátku nevěděl, která bije, protože Mignola s Fegredou jej vlečou příběhem, v němž proti sobě nakonec stane armáda zla a armáda vznešených anglických rytířů. Jenže jejich bitvu vynechají a soustředí se na Hellboye, který to musí zvládnout sám. Takže od konce čtvrtého sešitu se jde do souboje, proti kterému ten s ježkem znamenal jen lehkou rozcvičku, souboje, který má ozvuky v lidském světě. V prvních knihách série šlo o to, že se nadpřirozeno vlamovalo do naší reality a Ú.P.V.O. je všemi prostředky zadržoval. Nyní se události rozrostly do takových rozměrů, že je třeba zlo porazit na jeho vlastní půdě, než zachvátí a rozvrátí celý svět. A jak již bylo řečeno, Hellboy je na to (skoro) sám.

V předmluvě spisovatel Glen David Gold ujišťuje, že všechny motivy, náznaky a proroctví z předchozích dílů dojdou v tomto finále svého naplnění. Nedal bych ruku do ohně za to, že je to pravda, ale fakt je, že když Hellboy vrátí Babě Jaze její oko, z toho mého málem ukápla slzička. Je to jen malý dílek do mozaiky o tom, jak rudý čert nalezl sám sebe, svoji lidskost. Právě pro svoje rozhodnutí nebýt tím, kdo lidstvo zničí, musí být zničen.

Ano, Bouře a běsy jsou přesně tím vyvrcholením, na jaké jsme čekali. Epické a osudové. Všichni tři umělci se tlačí na hranici svých možností. Mignola v tom, aby se mu budovaný příběh v závěru nerozpadl, Fegredo je fantastický, protože do akčních scén dává mnohem víc energie, než se to kdy povedlo Mignolovi (některé obrázky jsou opravdu skvostné, třeba ty, kdy si Hellboy razí cestu po schodech vzhůru na vrchol věže, a čtenář jen lituje, že sekyra nepřišla ke slovu o něco dříve), ale s přehledem zvládá i intimnější okamžiky. A Dave Stewart? Má smysl znovu opakovat, že bez barev tohoto koloristy by to prostě byl jiný komiks?

Hellboy je prostě srdeční záležitost a jsem opravdu rád, že po Paskřivci a Ďáblově nevěstě, kdy jsem musel dát průchod lehkému zklamání, je tady završení, jak se patří. Je to však skutečně konec?

Pokud poctivě čtete i bonusové materiály, zjistíte, že ne. Duncan Fegredo na poslední straně Náčrtníku prozradí, co se chystá.