Ú.P.V.O. Dvojnásobná nálož

Publikováno: Jaroslav Stuchlý Publikováno dne: 19. června 2017 Rubrika: Komiks | Komentář : 0

RECENZE – KOMIKS: Ú.P.V.O. Zahrada duší (Mike Mignola, John Arcudi, Guy Davis), Ú.P.V.O. Vražedné místo (Mike Mignola, John Arcudi, Guy Davis) – JAROSLAV STUCHLÝ –

Nakladatelství Comics Centrum připravilo pro čtenáře skutečnou událost, protože současně vrhlo na trh dvanáctou knihu ze série Hellboy (Bouře a běsy) a sedmý a osmý svazek série Ú.P.V.O., která se věnuje osudům bývalých Hellboyových spolupracovníků z Úřadu. Pokud je někdo k této řadě skeptický v domnění, že hellboyovský svět bez čerta s upilovanými rohy nemůže fungovat, měl by se okamžitě probrat.

První sešit Zahrady duší do mě ovšem zasel strašlivý zmatek, dokonce natolik, že jsem si pomyslel, zda tvůrci nejsou za zenitem a už nevědí, co dál. V rychlém sledu se střídají postavy a prostředí, úvod s mumií mi bolestně připomněl nedávný kinozážitek (ten film s Tomem Cruisem je skutečně hodně nepovedený), do reálných výjevů skáčou fantasmagorické vize, a když se kdesi v džungli objevil kráčející kovový stroj, měl jsem téměř dost. Ani druhý sešit situaci neprojasní, přibudou další postavy a Liziny vize konce světa. Jenže pak to všechno začne postupně dávat smysl. Linie Abea a Daimia, kteří se vydali pátrat do Indonésie, se protne s linií oněch podivných (viktoriánských) kyborgů a ve druhé části svazku zcela odsune ze scény motivy související s ostatními agenty v coloradském ústředí. To, nač Abe narazí, má nejen co dělat s jeho vlastní minulostí, ale také je inspiračně notně napojeno H. G. Wellsem a jeho Ostrovem doktora Moreaua (1896). A jestliže čtenář na začátku pochybuje o příčetnosti autorů, musí se jim po explozivním a krvavém finále v duchu omluvit, protože Zahrada duší má duši – je to duše Abea Sapiena a tento rybí muž je postaven před podobnou volbu jako jeho bývalý kolega Hellboy. Nechá se zlákat svou minulostí a přijme účast v plánu na vytvoření nového světa (přičemž ten starý musí být pochopitelně zničen), nebo se rozhodne jinak?
A ano, svou nezastupitelnou roli hraje v příběhu i ta zmíněná mumie.

V následujícím svazku vystřídají exotické lokace místnosti a chodby velitelství Ú.P.V.O. a žánrově bychom mohli Vražedné místo zařadit do škatulky hororů typu bubák v domě. Konečně se objasní, jak došlo k Daimiovu bolivijskému zmrtvýchvstání, přibudou nové postavy (ale v příběhu se neohřejí příliš dlouho) a nechybí ani humor, protože v důsledku předchozích událostí získá Johann Kraus exkluzivní tělo, v němž by si rád trochu užil. Liziny pokračující vize, jimiž ji provází jakýsi Fu Manchu, a náhlé zjevení se Humra Johnsona vyvolají ve čtenáři přesně tu otázku, kterou končí čtvrtý sešit: „Co se to děje?“

Ačkoli v doslovu John Arcudi tvrdí, že tvorba je živoucí a vyvíjející se organismus a autoři zpočátku nevědí, kam je jednotlivé motivy zavedou, věřím, že vše bude mít své (paranormální) vysvětlení.

Jak je již dobrým zvykem, pohled na tvůrčí proces z výtvarné stránky nabídnou Davisovy bonusové skicáře. V Zahradě duší je pozornost upřena na bizarní ostrovní mutanty a to, jak se postupně měnil vzhled viktoriánských kyborgů, Vražedné místo se soustředí na podobu démona, jaguářího muže, a dokazuje úzkou spolupráci výtvarníka a obou scenáristů, z nichž Mignola také dokáže svoje představy bez problému vizualizovat.

Sedmý a osmý díl Ú.P.V.O. dokazují, že tahle série má atmosféru, napětí, spád a žánrový rozptyl, který ovšem tvůrčí triumvirát Mignola, Arcudi, Davis drží pevně v rukou. Tak sem s dalším pokračováním a nejlépe zase dva svazky najednou.