Kaurismäkiho muž z Londýna
Na počátku devadesátých let Aki Kaurismäki (1957) na čas opustil Helsinky jakožto město, které vdechlo život jeho dosavadním filmům, a přesunul se do exteriérů jiných evropských velkoměst. Jeho první zahraniční zastávkou se stal v roce 1990 Londýn, kde natočil snímek Najal jsem si vraha (I Hired a Contract Killer), a o dva roky později to byla Paříž, kam situoval svůj další film Bohémský život (La vie de bohème), adaptaci románu Henri Murgera.
Oba snímky vznikly v mezinárodní koprodukci, což pro filmografii Kaurismäkiho není jev až tak neobvyklý, nicméně první z dvojice, Najal jsem si vraha, se od jeho ostatních filmů odlišuje zcela nefinským hereckým obsazením. Ústředního protagonistu neztvárňuje nikdo z režisérových dvorních herců (v Bohémském životě dvě z ústředních postav ztělesňují Kaurismäkiho oblíbení finští kolegové Matti Pellonpää a Kari Väänänen). V hlavní roli se tentokrát objevuje Jean-Pierre Léaud (1944), jakožto francouzský přistěhovalec Henri Boulanger, jemuž život uštědří krutou ránu náhlou ztrátou zaměstnání, a tedy i smyslu života. I přes „nové“ herecké tváře a v angličtině vedené dialogy ale Kaurismäki ze svého autorského přístupu nevybočuje. Pozornost opět zaměřuje na hrdinu–ztroskotance, prchlivého a bezperspektivního samotáře, který doslova bojuje o přežití. Henri však v sobě nemá tolik pudu sebezáchovy jako jeho předchůdci z Calamari Union (1985) nebo z volných trilogií Varjoja paratiisissa (Shadows in Paradise, 1986), Ariel (1988), Tulitikkutehtaan tyttö (The Match Factory Girl, 1990) a Mraky odtáhly (1996), Muž bez minulosti (2002), Světla v soumraku (2006), kteří se ke svému hořkému údělu nestaví s takovou zbabělostí jako on, ale buď jej mlčky a bez boje přijímají, nebo přecházejí do protiútoku, jako např. Iris (Kati Outinen) v Tulitikkutehtaan tyttö, na kterou ovšem jako na jednu z mála nečeká happy end.
Když Henri, stejně jako řada dalších Kaurismäkiho postav, přichází po letech poctivé a oddané práce nečekaně o zaměstnání, není schopen čelit existenční krizi, do které upadne. Opuštěn, naprosto sám bez jakýchkoliv přátel či příbuzných v jemu zcela odcizeném městě, rozhodne se ukončit svůj život. Nejprve se pokouší oběsit, poté otrávit se plynem z trouby. Jeho sebevražedné akce však pokaždé končí neúspěšně. Když je jeho druhý pokus zmařen stávkou plynařů, kteří přívod topiva uzavřou právě ve chvíli, kdy Henri strká hlavu do kuchyňského spotřebiče, definitivně se stvrzuje a ustanovuje tragikomický rozměr jeho postavy. V souladu s charakterem mlčenlivého introverta zcela přesvědčivě působí Léaudův herecký minimalismus, odpovídající poetice Aki Kaurismäkiho. Režisérův typický úsporný styl, strohost vyprávění a minimum dialogů připomínají filmy Jima Jarmusche. Karusimäki sám odkazuje k francouzským vzorům, jako např. k Robertu Bressonovi. Přepjatou barevností a melodramatičností se zase hlásí ke klasikům žánru Douglasu Sirkovi a Michaelu Powellovi, kterému je ostatně film Najal jsem si vraha věnován. Inspirace kánonem klasického filmu noir je rovněž nasnadě: Kaurismäkiho svět nepostrádá noirovou bezútěšnost a skepsi (byť v závěru jeho filmů většinou převládá optimistický náhled do budoucna), obývají ho postavy naprostých zkrachovanců žijících bídně na samém okraji společnosti, kteří mají sklony k tomu zaplést se omylem do zločinu, jež osud stíhá jednou krutou ránou za druhou, a spravedlnosti se nedovolají (vlastně po ní ani nevolají). Všichni v skrytu duše touží odejít někam daleko, často sní o cestě do exotické země, což se ostatně promítá v názvech společenských zařízení, která navštěvují (v Najal jsem si vraha se například objevuje bar Honolulu). Finský tvůrce však tuto tradici obohacuje o nový rozměr: bezútěšnosti dodává již zmíněnou melodramatickou linku, absurditu a černý humor.
Henri Boulanger touží zemřít. Jelikož se mu to nedaří, rozhodne se najmout si vraha. V tristním a nekonečném čekání na jeho příchod se však jeho charakter zlomí – ze zapřísáhlého abstinenta se mění v hospodského štamgasta; alkohol a cigarety mu napomáhají „roztát“ a překonat tak citový chlad a ostýchavost. V tomto momentě přichází i noirové tedy totální – okouzlení ženskou krásou, láska na první pohled, jež dokonává jeho přerod. Prodavačka květin Margaret (Margi Clarke) se stává impulsem pro Henriho znovu obnovenou touhu po životě. Za její vydatné pomoci se doposud zcela pasivní hrdina snaží vymanit ze spárů smrti a odstoupit od své smlouvy s mafiánským klanem. Ovšem vlak smrti, do kterého nasedl, se řítí neúprosně rychle a nenávratně: když se Henri vrací na místo, kde kontrakt se zabijáky uzavřel, nachází místo baru jen další sutiny ve zdemolované čtvrti. Nezbývá mu tedy nic jiného, než se postavit tváří v tvář svému nájemnému vrahovi. Osud se u Kaurismäkiho téměř vždy nakonec ukazuje jako ne tolik neúprosný a dovoluje, aby jeho postavy nalezly východisko ze svízelné situace. V případě Najal jsem si vraha se tento obrat odehrává v absurdní a černohumorné rovině: vrah, jenž se právě prokouřil k rakovině plic, si se svou obětí vyměňuje roli. Stává se z něj sebevrah, který na rozdíl od Henriho není zbabělý ukončit svoje bytí.
Najal jsem si vraha je rozhodně jeden z nejzábavnějších titulů ve filmografii Aki Kaurismäkiho. Velmi poutavá je i jeho hudební složka. Režisér je znám svou láskou k hudbě, především rockové, která je nedílnou součástí jeho filmových děl (sám režíroval i několik videoklipů). Ne náhodou jsou častými společníky jeho osamělých protagonistů, stejně tak i Henryho, přenosná rádia. Ve filmu Najal jsem si vraha se v cameo roli objevuje britský hudebník, bývalý frontman punkrockové londýnské skupiny The Clash, Joe Strummer (1952 – 2002). Pro Kaurismäkiho film nahrál a nazpíval se skupinou Joe Strummer & The Astro Physicians[1] hned sedm písní, jednu z nich, Burning Lights, hraje na kytaru a zpívá sám osobně v baru, kde se Henri v jedné scéně objeví.
I Hired a Contract Killer
Scénář a režie: Aki Kaurismäki
Kamera: Timo Salminen
Střih: Aki Kaurismäki
Hrají: Jean-Pierre Léaud, Margi Clarke, Kenneth Colley, Joe Strummer a další
Finsko / Velká Británie / Německo / Švédsko / Francie, 1990, 79 min.
[1] „The Astro Physicians“ ve skutečnosti tvořili členové hudební skupiny The Pogues, se kterými v té době Joe Strummer hrál.
Autor
