Zde se nacházíte: 25fps » Téma » Londýnské černobílé zatracení

Londýnské černobílé zatracení

TÉMA: Projekt 100 – Muž z Londýna (režie: Béla Tarr, 2007) – MICHAL VALEŠ -

Pro filmy Bély Tarra je příznačné, že se na jejich výrobě podílí vcelku malá, ale stabilní skupina spolupracovníků s jen několika obměnami (střihačka a zároveň manželka Ágnes Hranitzká, scenárista László Krasznahorkai, hudební skladatel Mihály Vig a kameramani Ferenc Pap a Barna Mihók, resp. Gábor Medvigy). Tarrovu tvorbu můžeme volně rozdělit do tří období: rané, zejména dokumentárně laděné, kam se řadí filmy Rodinné hnízdo (1979), Outsider (1981) a Prefabrikovaní lidé (1982), určitý předěl zobrazuje Podzimní almanach (1985), ve kterém se snoubí některé prvky z raného Tarrova období a předznamenávají období druhé, formálně radikální, v jehož epicentru stojí Zatracení (1988), Satanské tango (1994) a Werckmeisterovy harmonie (2000). Tato trilogie natočená podle novel Lászla Krasznahorkaie je jakousi alegorií o slábnoucí komunistické moci. Implicitně zobrazuje dopady na život na maďarském postkomunistickém venkově, v jehož rámci se filmy odehrávají. Zde Tarr ustanovil svůj vizuálně výjimečný, formálně jedinečný styl. Třetí, pozdní období charakterizuje v podobném duchu jako předchozí opusy se nesoucí Tarrův nejnovější režisérský počin Muž z Londýna (název je poněkud zavádějící), jenž je adaptací stejnojmenného románu Georgesa Simenona, autora mnohých detektivních románů stojícího mj. za zrozením slavného komisaře Maigreta.

Pro zaryté fanoušky a obdivovatele Bély Tarra, ke kterým se řadím, představuje Muž z Londýna určitý odklon jiným směrem. Zjevný diváčtější námět a reálně pojatá noirově detektivní zápletka o mnohém vypovídá. Maloin (Miroslav Krobot), signalista a noční hlídač francouzské přístavní železniční stanice v jedné osobě je náhodným svědkem loupežné vraždy. Na místě činu se mu podaří zmocnit se kufru plného peněz, jenž se může stát východiskem z bezútěšné životní situace. Maloin se pokouší zachránit skomírající manželství s emočně vyprahlou Camelií (Tilda Swintonová) a oživit chladný vztah s dcerou Henriettou (Erika Bóková), která s nevolí dře v místním obchodě. Nadějné vyhlídky na budoucnost vydlážděné ukradenými penězi se změní ve chvíli, kdy do města přijíždí policejní vyšetřovatel Morrison (István Lénárt), aby prozkoumal místo zločinu a dopadl jeho pachatele. Tato jednoduchá detektivní a konvenční zápletka jakoby stála v ostrém kontrastu s režisérovou předchozí tvorbou. Opravdu můžeme vypozorovat určité tendenční kroky jiným směrem, především se jedná o již zmíněnou zápletku, a také lokaci, ve které se příběh odehrává. Zapomeňme již na deštěm smáčenou měsíční krajinu postkomunistické a postapokalyptické maďarské pusty, která se ztrácí v nekonečnu; na promáčené a rozblácené cesty, na nichž v dáli pomalu mizí kráčející postavy; na polorozpadlá stavení a chalupy, v nichž během deštivého podzimu často kvílí meluzína. V Muži z Londýna Tarr precizně zobrazuje osamělost železniční stanice, přístavu a přilehlého přímořského městečka, ve kterém dominují klaustrofobně namačkané řadové domky, u jejichž základů se vinou vydlážděné chodníky a cesty. Klíčovým středobodem, v němž se odehrávají veškeré příběhy a mikroděje, se stává (vedle Maloinova majáku) jako obvykle všudypřítomná místní hospoda. Představy o lepších zítřcích nutí železničáře tajit jednak své svědectví zločinu, jehož byl svědkem, tak i zlodějské provinění. Maloin je jako předešlí Tarrovi (anti)hrdinové poněkud asociální typ, zatajování postupně způsobuje potupný morální úpadek a celkové společenské zavrhnutí, ať v tomto směru hovoříme o jeho rodině nebo o známých z hospody. Vnitřní psychické strádání a utrpení je divákům záměrně skryto, film vybízí k otevřenému výkladu, ostatně jako předešlé Tarrovy snímky. Maloinovu amorálnost můžeme komparativně přirovnat k postavě Karrera ze Zatracení, v němž se jako prorok snáží hlásat přicházející a neodvratnou apokalypsu, nakonec je ale cílem apokalypsy on sám a poslední zbytky důstojnosti nechává daleko za sebou při závěrečném zvířecím odlidštění.

Všem Tarrovým černobílým arcidílům od již zmíněného Zatracení dominuje zcela jedinečný, formálně vytříbený vizuální styl. Do nejmenších detailů promyšlené kamerové jízdy pomalu a zvolna reflektují dění ve filmu. Záběry jsou dlouhé až na samotnou mez únosnosti, Tarr často využívá maximální možnou délku cívky filmu, na kterou je možné natočit záběr v přibližné délce jedenácti minut. Každý ze zhruba čtyřiceti záběrů je koncipován jako určitý životní proces se samostatným vývojem; většina ze záběrů-sekvencí má svůj začátek, pozvolný přechod k ústřednímu motivu celého záběru a pomalu nastupující závěr (smrt), v němž nechá Tarr sekvenci tzv. doznít. Tím dociluje odlišného vnímání času, toho objektivního měnícího se v subjektivní vnímání vůči univerzu, tzv. času transcendentního. S následujícím záběrem se celý cyklus (jak lidského života, tak i záběru) opakuje. Tím Tarr zcela otevřeně naznačuje nemožnost vykoupení se. Postavy filmu musí stále dál bojovat se svým údělem a břemenem, aniž by ve skrytu duše tušily toužebně očekávanou očistnou katarzi. Naprosto zjevná je pak Tarrova inspirace strukturálním filmem[1], co se pohybu kamery a samotné kompozice záběrů týče; do téhož zasahuje i tvorba Miklóse Jancsóa a především Andreje Tarkovského, od něhož Tarr do svých děl přebírá koncepci vnímání duchovní stránky a s tím spojené pojetí transcendentního času a prostoru a atributu pasivity jakožto způsobu vyjádření spirituálního modu[2], což je v Tarrově díle nejvíce znatelné v Satanském tangu, v poněkud menší míře i v režisérově novince.

Muže z Londýna je třeba vnímat v kontextu celého Tarrova díla a v širších souvislostech maďarského moderního filmu. Poté částečně přehlédnete a odpustíte často vytýkanou zvukovou stopu, především tedy postsynchrony a dabing. Protože o tom Tarrovy opusy nejsou. Znovu se tedy ptám: Je Tarrův nejnovější počin pouhou pózou nebo v mysli pevně ukotvené niterné přesvědčení, že hypnoticky pomalé záběry beze střihu dokáží dokonale zachytit podstatu lidské existence, logiku života? Snad se konečné odpovědi dočkáme v připravovaném A Torinói ló (2010).

A Londoni férfi
Režie: Béla Tarr, Ágnes Hranitzká
Scénář: Béla Tarr, László Krasznahorkai
Kamera: Fred Kelemen
Střih: Ágnes Hranitzká
Hudba: Mihály Vig
Hrají: Miroslav Krobot (Maloin), Tilda Swintonová (Camélia), Erika Bóková (Henriette), István Lénárt (Morrison) a další
Maďarsko / Francie / Německo, 2007, černobílý, 132 minut
Premiéra v ČR: 5. 1. 2010 (NFA)

[1] Americký historik avantgardního filmu P. Adams Sitneytento pojem zavedl v roce 1969.
[2] Viz BLAŽEJOVSKÝ, Jaromír (2007): Spiritualita ve filmu. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury.

Print Friendly

Autor

Počet článků : 12

Zanechte komentář

© 2012 25 fps, o.s., Powered By Wordpress, Goodnews Theme By Momizat Team

Zpět nahoru