„Zarazila mě apriorní averze vůči tématu“

Requiem; Zdroj: www.lfs.cz

Cyklus Film a stáří je rozdělen do mnoha sekcí. Jaký byl výchozí záměr při jejich ustanovování?
Na začátku byl rozsáhlý výběr filmů, který jsem konzultovala s oslovenými filmovými kritiky a historiky. V této první fázi se nám na téma Člověk a stáří podařilo virtuálně „shromáždit“ zhruba 250 hraných celovečerních titulů. A také stovky krátko a středometrážních hraných, animovaných a zejména dokumentárních filmů. Pak jsme zákonitě diskutovali nad tím, které filmy jsou pro diváka LFŠ vzhledem k tématu zásadnější, které se výrazněji zapsaly do filmové historie nebo je případně současní diváci neměli možnost v nedávné době vidět. Velkou roli pak hrála dostupnost filmů a možnost získat práva k jejich projekci. Z užšího výběru pak podtémata sama vykrystalizovala. V podstatě šlo o to postihnout různé podoby stáří a seznámit diváky s fenoménem stárnutí co nejplastičtěji.

Nezaznívá v názvech jednotlivých kategoriích jakási zjednodušující bipolarita (mládí – stáří, moudrost stáří – pošetilost stáří)?
Názvy jednotlivých podsekcí nejsou rozhodně míněny nějak dogmaticky. Mají diváka navést, poskytnout mu určitou orientaci v programu, v tématu, poukázat na to, co filmy a tvůrce v pohledu na stáří vlastně spojuje. Je pak pouze na divákovi, jak sám jednotlivé tituly interpretačně uchopí a přijme je, jestli si sám odpoví na určité otázky. Pokud v jednotlivých podsekcích vidíte „zjednodušující bipolaritu“, je to jen a jen Váš přístup k tématu a vlastně Vaše omezení vnímat téma tímto způsobem.

Do jaké míry byl výběr filmů ovlivněn přístupností filmů v české, potažmo slovenské distribuci?
Nevím, zda správně chápu otázku, ale pokusím se na ni odpovědět. V sekci Člověk a stáří nás přístupnost filmů v české nebo slovenské distribuci rozhodě žádným způsobem neovlivňovala. Naopak – pokud se některé tituly vztahující se k tématu objevují v současné distribuci, snažila jsem se je do sekce záměrně nezařadit. Divák si na ně konečně může zajít běžně do kina. A jestli se v programu sekce objevují tituly v současné době dostupné i v české nebo slovenské distribuci, pak jsou to díla zásadní, která by v programu LFŠ rozhodně chybět neměla. Pokud se nemýlím, v případě této sekce šlo o uvedení pouze dvou distribučních titulů – a to v podstatě „artového“ filmu Můj Nikifor a snímku Venuše, který byl v Hradišti navíc promítán v předpremiéře. Tituly jako např. Vratné lahve, Zima kúzelníkov nebo Obsluhoval jsem anglického krále se sice k tématu vztahují, ale vybíral je do svého cyklu dramaturg sekce Současný český a slovenský film.
Shánění kopií filmů je obecně ale velmi náročné, zvlášť v případě starších archívních titulů. Nejprve je třeba zajistit a zaplatit práva pro projekci (případně projekce) filmu u jejich majitele, což ale ještě automaticky nezaručuje dostupnost kopie filmu. Po té musíte pátrat po různých archívech filmových ústavů nebo distribučních společností. Bohužel Národní filmový ústav Praha, který kopie řady filmů fakticky spravuje, je v této souvislosti velmi skoupý a zapůjčuje pro projekce na LFŠ jen omezené množství vybraných titulů,. Raději filmové pásy zkrátka archivuje. Získávání filmů ze zahraničí se pak velmi prodražuje. V tom to má Letní filmová škola narozdíl od soutěžních festivalů složitější.
Leckdy navíc nemusí mít přehled o kopiích filmů ani samotní tvůrci. Jako příklad bych uvedla snímek Otakara Votočka Křídla slávy. Producent a majitel práv k filmu zkrachoval a film prodal jiné společnosti. Jenže už nezajistil dodání reálné kopie. Jednotlivé díly filmu se této společnosti podařilo získat v různé kvalitě od různých distributorů, a tak vznikla vlastně úplně nová verze, kterou nový majitel uvádí prozatím pouze na DVD nosiči. Sám režisér se docela podivoval nad tím, které scény ve filmu chyběly.

Podle jakého klíče vybíráte předfilmy a jakým způsobem je zařazujete do programu?
Předfilmy by měly být pro diváka vlastně takovým bonusem k samotnému filmu, jakousi perličkou. Většinou jde o krátkometrážní a středometrážní filmy, jejichž výběr je v podstatě docela složitý. Ročně vznikají stovky filmů s touto tematikou, projdete-li si např. webové stránky různých světových festivalů, které se konaly tento rok, budete překvapeni četností i pestrostí. Ovšem na rozdíl od celovečerních filmů nejsou krátkometrážní a středometrážní filmy dostatečně reflektovány v tisku a jen těžko se získává jejich ucelený přehled. Tady jsme proto vycházeli především z českých zdrojů a z dostupných zahraničních snímků. Pro samotné zařazování do programu pak hraje důležitou roli stopáž filmu, a v některých případech i určité tematické „souznění“ s následujícím celovečerním filmem. Takové skloubení se ale ne vždy musí podařit. Já sama na něm netrvám, leckdy jej ani nelze dodržet. A v konečném výsledku by pak diváci neměli příležitost vidět řadu těch leckdy unikátních snímečků.

Mnoho filmů uváděných na letošní LFŠ nebyla uvedena v klasickém 35 mm formátu, ale z DVD. Co je toho příčinou?
Už jsem to trochu naznačila v odpovědi na dostupnost filmů a zajišťování jejich kopií. Ne vždy se podaří v komunikaci s distributory zajistit kopii na 35mm formátu. Někteří distributoři dokonce sami upřednostňují uvádění na DVD nosičích. A pak je to i otázka omezeného rozpočtu Letní filmové školy.

Jedním z vrcholů festivalu měla být návštěva Károly Makka. Jaký byl důvod jeho absence?
Důvod byl prozaický: stáří. Myslím, že pokud se dožijeme dvaaosmdesáti let, také budeme pravděpodobně zvažovat každou svou cestu…

Dalším hostem byl profesor David Crystal, který zde přijel uvést vybrané shakespearovské adaptace. Byly tyto adaptace voleny dramaturgií nebo samotným Davidem Crystalem?
David Crystal byl hostem pana Michaela Havase. Ten ho v rámci sekce Brazilský film pozval zejména jako odborníka na problematiku ohrožených jazyků, aby společně diskutovali o rychle vymírajících jazycích brazilských indiánů. Shakespearovské adaptace sice nebyly do programu zvoleny v souvislosti s jeho návštěvou LFŠ, nicméně když David Crystal potvrdil svou účast, napadlo dramaturgy festivalu oslovit ho i v souvislosti s uvedením těchto filmů. A on – coby přední britský specialista na Shakespeara – s radostí přijal.

Závěrečná otázka: Mohla byste kriticky zhodnotit letošní ročník Letní filmové školy z pohledu garanta cyklu Film a stáří?
Jako garanta sekce Člověk a stáří mě dost zarazila apriorní averze řady zejména mladších diváků k samotnému tématu. Jako by se stáří báli a filmům nedůvěřovali. Já sama zacílení sekce nevnímám jako omezující, vytvoření tématu chápu jako možnost novým a jiným způsobem uspořádat a vybrat filmy pro projekci, nahlédnout na ně pod trochu jiným úhlem. Když jsem se navíc ve Filmových listech v úvaze studenta filmové vědy dozvěděla informaci, že filmy o stáří jsou určeny jen starým lidem a nemohou si na LFŠ zákonitě najít své diváky, docela mě to rozčílilo a vůbec jsem tomuto uvažování neporozuměla. Ale co očekávat od člověka, pro kterého je vrcholem LFŠ projekce titulu Simpsonovi ve filmu, který týden po filmovce poběží v běžné distribuci! Asi se svět kolem nás posouvá k povrchnímu vnímání a velkému zjednodušování.
Pak mě mrzí, že jsem neměla možnost – vzhledem k rozpočtu Letní filmové školy – zajistit více hostů k jednotlivým filmům. Přednost zkrátka dostaly finančně náročné sekce brazilský a kavkazský film. A protože každá sekce měla také vymezený počet titulů pro uvedení v programu, nedostalo se na řadu dalších zajímavých snímků – jako jsou např. tituly Stará dáma se baví (La Vieille dame indigne, režie: René Allio), Kotletky (Les Côtelettes, režie: Bertrand Blier), Čas se zastavil (Il tempo si e fermato, režie: Ermano Olmi), Azzurro (režie: Denis Rabaglia), Dny života plynou (Zemaljski dani teku, režie: Goran Paskaljevic), Chodec (Der Fußgänger, režie: Maximilian Schell), Harold a Maude (Harold and Maude, režie: Hal Ashby)…

rozhovor s Pavlou Bergmannovou vedl Jan Hrdina