Zde se nacházíte: 25fps » Téma » Taková byla Atlântida

Taková byla Atlântida

Taková byla Atlântida
TÉMA: Letní filmová škola (cyklus Brazilský film)

Dne 18. září 1941 založili Moacir Fenelon a José Carlos Burle společnost Atlântida Cinematográfica, jejímž hlavním cílem bylo podpořit rozvoj brazilského filmového průmyslu. Atlântida stála v čele skupinky nadšenců, mezi nimiž nechyběli například novinář Alinor Azevedo nebo kameramani Edgar Brazil a Arnaldo Farias. Fenelon a Burle přislíbili, že se pokusí o propojení lidového a uměleckého filmu.

Během prvních dvou let existence studia vznikají pouze filmové týdeníky, první z nich nese název Atualidades Atlântida (Týdeník Atlântida). Na základě zkušeností z tvorby týdeníků byl v roce 1942 natočen první celovečerní film – dokumentární reportáž z IV. Eucharistického sjezdu v São Paulu. Společně s tímto snímkem vzniká středometrážní snímek Astros em Desfile (Přehlídka hvězd).  Jednalo se o záznam hudební přehlídky slavných dobových umělců. Jistým způsobem předjímal cestu, kterou se později Atlântida vydala.

V roce 1943 zaznamenala Atlântida svůj první úspěch: snímek Moleque Tião (Chlapec Tião). Režíroval ho José Carlos Burle a hlavní roli ztvárnil Grande (Velký) Otelo, jehož životem se příběh snímku inspiroval. Dnes pravděpodobně neexistuje žádná kopie tohoto filmu, který podle kritiky otevřel cestu kinematografii, jež se zabývala také sociálními otázkami a nechápala film pouze jako přehlídku hudebních čísel. Mezi lety 1943 a 1947 se z Atlântidy stává nejproduktivnější brazilské studio. V tomto období vzniklo 12 filmů, zejména Gente Honesta (Poctiví lidé, 1944) režiséra Moacira Fenelona s Oscaritem v jedné z rolí a snímek Tristezas Não Pagam Dívidas (Smutky nesplatí dluhy, rovněž 1944), režírovaný  José Carlosem Burlem.

Ve filmu se Oscarito a Grande Otelo setkávají poprvé, aniž by ještě vytvořili později velmi slavnou dvojici. V roce 1945 natočil svůj první film v Atlântidě Watson Macedo, který se posléze stal jedním z hlavních režisérů společnosti. Macedo režíroval film Não Adianta Chorar (S tím nic nenaděláš, brečíš), sérii humoristických skečů prokládaných karnevalovými hudebními čísly. Z hereckého obsazení jmenujme Oscarita, Grande Otela, Catalana a další komedianty z rádia a divadla. V roce 1946 je uvedena další významná premiéra: Gol da Vitória (Vítězný gól) José Carlose Burleho s Grande Otelem v roli   Laurinda. Tento film o světě fotbalu se stal  velmi oblíbeným a mnohé scény připomínaly život slavného Leônidase da Silvy („černý diamant“), tehdy nejlepšího fotbalisty.

Ještě v roce 1946 natáčí Watson Macedo hudební komedii Segura Essa Mulher (Podrž tuhle ženu) s Grande Otelem a Mesquitinhou. Film zaznamenal velký úspěch, dokonce i v Argentině. Následující film Este Mundo é um Pandeiro (Tento svět je buben, 1947) byl významný pro pochopení komedií z produkce Atlântidy, známých také pod označením chanchada. V tomto filmu Watson Macedo s velkou přesností načrtl některé detaily, které později chanchadu charakterizovaly: parodie cizí kultury, zejména hollywoodského filmu, a jistý zájem o problémy života brazilské společnosti. V jedné z částí  Este Mundo é um Pandeiro paroduje Oscarito převlečený za Ritu Hayworthovou scénu z filmu Gilda (snímek Kinga Vidora z roku 1946, pozn.red.) a v dalších scénách kritizují některé postavy uzavření kasin. Z první fáze existence Atlântidy nám zbývá ještě komedie Fantasma por Acaso (Náhodný přízrak) Moacira Fenelona. Další filmy byly zničeny během požáru budov společnosti v roce 1952.

V roce 1947 dochází k zásadnímu obratu ve vývoji Atlântidy. Luiz Severiano Ribeiro Jr. se stává jedním ze společníků firmy a společnost se angažuje také v oblasti distribuce a organizace filmových představení. Od této chvíle se Atlântida zaměřuje na lidové komedie a chanchada se stává její ochrannou známkou. Vstup Luize Severiana Ribeira Jr. do Atlântidy zajistil záhy lepší distribuci filmů a úspěch celého podniku. Společnost má pod kontrolou všechny úrovně filmového podnikání (produkce, distribuce, promítání) a systém práce zavedený Luizem Severianem Ribeiroeu Jr., který vlastnil také jednu z nejmodernějších laboratoří na zpracování filmů v zemi, slaví díky prázdnému místu na trhu velký úspěch. Produkce společnosti je určena výhradně trhu. Tak se otevřela cesta chanchadám.

V roce 1949 se definitivně ustálila forma tohoto žánru, která poté vydržela nezměněná po celá padesátá léta. Watson Macedo ve filmu Carnaval no Fogo (Karneval v plamenech) prokazuje perfektní znalost stylu chanchada a umně kombinuje tradiční prvky „showbusinessu“ a  romantických příběhů  s detektivní zápletkou a klasickou situací záměny identit. Kromě  chanchada se ovšem Atlântida věnuje také tak zvaným vážným filmům.

Melodrama Luz dos meus Olhos (Světlo mých očí) z roku 1947, režírované José Carlosem Burlem, řeší rasové otázky. U publika neslaví valný úspěch, ale získává ocenění kritiky jako nejlepší film roku. Film je natočen podle románu Elza a Helena Gastão Crulse. Watson Macedo natočil A Sombra da Outra (Stín jiné) a  dostává cenu za nejlepší režii roku 1950. Ještě před svým odchodem z Atlântidy a založením vlastní produkční společnosti natočil tento režisér dva muzikály: Aviso aos Navegantes (Zpráva pro mořeplavce, 1950) a Aí Vem o Barão (Hle, přichází baron, 1951), v nichž poskytuje prostor dvojici Oscarito a Grande Otelo, kteří se stali zárukou kasovního trháku – nevídaná to skutečnost do té doby  v historii brazilského filmu.

V roce 1952 natáčí José Carlos Burle Carnaval Atlântida (Karneval Atlântida), jistý druh filmového manifestu, který tuto společnost s konečnou platností spojuje s karnevalem a s humorem. Film se zabývá otázkou kulturního imperialismu, tématem, které je přítomno ve všech Burleho filmech. Burle režíroval i snímek Barnabé, Tu És Meu (Barnabáši, ty jsi můj), ve kterém paroduje starodávné pohádky „Tisíce a jedné noci“.  V roce 1952 vzniká v Atlântidě ještě romantický detektivní  „thriller“. Film Amei um Bicheiro (Milovala jsem prodavače losů) režírovala dvojice  Jorge Ileli a Paulo Wanderley. Je to jeden z nejdůležitějších filmů, které v této společnosti vznikly. Amei um Bicheiro sice nesleduje přesně zásady chanchada, ale v hereckém obsazení se objevují stejní herci jako v tomto typu komedie, včetně Grande Otela, kterému byla svěřena výrazná dramatická role.

Ovšem Atlântida prochází změnami. V roce 1953 natáčí svůj první film mladý režisér Carlos Manga. Ve filmu A Dupla do Barulho (Hlučná dvojice) prokázal tento tvůrce, který, než se dostal k režii, prošel v Atlântidě všemi obory, znalost základních prvků vyprávění typických pro hollywoodský film. Právě toto ztotožnění se se severoamerickým filmem, estetická závislost brazilské kinematografie na hollywoodském průmyslu je charakteristická pro všechny filmy z padesátých let.

Po úspěšné premiéře natáčí v roce 1954 Manga dva filmy: Nem Sansão Nem Dalila (Ani Samson, ani Dalila)  a Matar ou Correr (Zabít nebo utéct): dvě komedie inspirující se chanchadou, které ale nabízely o něco víc než pouhé výbuchy smíchu. Film Nem Sansão Nem Dalila je parodií na hollywoodskou velkoprodukci Samson a Dalila Cecila B. de Milla a je jednou z nejlepších brazilských politických komedií – satira na přípravy populistického puče a na pokusy o jeho potlačení. Podobnost s vládou prezidenta Getúlia Vargase není čistě náhodná.

Matar ou Correr (Zabít nebo utéct) je zdařilý tropický  western, který paroduje klasický snímek V pravé poledne Freda Zinnemanna. Opět příležitost pro dvojici Oscarito a Grande Otelo a také pro schopného scénografa Cajado Filha. Tyto dvě komedie definitivně proslaví Carlose Mangu, jehož dílo bylo vždy podpořeno humorem Oscarita a Grande Otela a kreativními nápady Cajado Filha.

Oscarito, od roku 1954 bez svého partnera Grande Otela, nadále dokazuje svůj talent v nezapomenutelných scénách filmů jako O Golpe (Převrat, 1955), Vamos com Calma (Půjdeme v klidu) a Papai Fanfarrão (Otec Fanfarrão), oba z roku 1956, Colégio de Brotos (Gymnázium Brotos, 1957), De Vento em Popa (Skvělý vývoj, také 1957), kde Oscarito vtipně imituje rockenrolový idol –  Elvise Presleyho. V roce 1958 ztvárňuje Oscarito postavu Filismina Tinoca, prototyp státního úředníka, v komedii Esse Milhão é Meu (Ten milión je můj), a v další senzační parodii Os Dois Ladrões (Dva zloději, 1960) imituje nakrucování Evy Todorové před zrcadlem, které je jasným odkazem na film Noc v Casablance s bratry Marxovými. O Homem do Sputnik (Člověk ze Sputniku) z roku 1959 je ze všech filmů režírovaných pro Atlântidu Carlosem Mangou asi nejlepším snímkem, jenž (i bez hudebních scén) pracuje s tím nejlepším ze stylu chanchada.

Veselá komedie o „studené válce“, O Homem do Sputnik, silně kritizuje severoamerický imperialismus a je odborníky považovaná za nejlepší film z produkce společnosti. Kromě nezapomenutelného výkonu Oscarita se setkáváme i s novými hvězdami: Normou Bengelovou a Jô Soaresem ve svých prvních filmových rolích.

V roce 1962 vzniká v Atlântidě poslední film Os Apavorados (Vystrašení) Ismara Porta. Poté se studio spojuje s několika domácími i zahraničními společnostmi a vytváří koprodukce.  V roce 1974 je, ve spolupráci s Carlosem Mangou, natočen snímek Assim Era a Atlântida (Taková byla Atlântida): antologie ukázek z nejvýznamnějších filmů ve společnosti natočených. Mezi lety 1941 a 1962  vzniklo v Atlântidě  66 filmů. Zmíníme-li jméno Atlântida, hned se nám vybaví drsný humor Oscarita a Grande Otela, milovníci Cyll Farney, Anselmo Duarte, divy Eliana, Fada Santorová, Adelaide Chiozzová,  zloduchové José Lewgoy, Renato Restier, ale především režiséři Moacir Fenelon, José Carlos Burle, Watson Macedo a Carlos Manga, kteří, společně s dalšími, těšili publikum po mnoho let.

Text poskytla společnost Atlântida.

Text byl vytištěn v katalogu 33. Letní filmové školy,

na stránkách 25fps je publikován se svolením jeho editora Davida Čeňka uvádíme text v jeho kompletní verzi, kterou prostřednictvím e-mailu poskytl spolueditor sborníku Jan Hlubek.

Print Friendly

Autor

admin
Počet článků : 308

Zanechte komentář

© 2012 25 fps, o.s., Powered By Wordpress, Goodnews Theme By Momizat Team

Zpět nahoru