Zde se nacházíte: 25fps » Rozhledy » Aktuální tendence v autorském dokumentárním filmu

Aktuální tendence v autorském dokumentárním filmu

ROZBOR: Současný dokumentární film – MILOŠ KAMENÍK

Situace v současném dokumentu se trochu podobá situaci ve filmu hraném. Zjednodušeně by šlo říct, že se stále prohlubuje propast mezi hollywoodskou komerční produkcí a nezávislou uměleckou tvorbou. Podobně v dokumentárním filmu, kterému se podaří vklínit do programů kin jen vzácně, dochází k oddělení mainstreamové – televizní a nezávislé tvorby.

Televizní produkce se zaměřuje na faktografické a edukativní 1 cykly, jejichž funkce je výlučně informativní. Kabelové televize nabízejí specializované kanály pro různé dokumentární žánry (Spektrum, National Geographic). Technicky propracované jsou filmy s přírodovědeckou tematikou. Tyto pořady disponují obrovskými rozpočty a jsou prodávány do celého světa. Můžeme sledovat lidskému oku nedostupné záběry. Mnohé z nich se však ve snaze být co nejzábavnější a nejdynamičtější mění v jakési show, zarámované do znělek, jak z akčního seriálu, ve kterých blonďaté prsaté modelky a napomádovaní kulturisté, prohánějíc se na skútrech, loví jedovaté hady, plavou mezi žraloky a ochraňují vzácné želvy. Rozšířené jsou rovněž historické seriály pracující výhradně s komentářem, tzv. mluvícími hlavami a archivy. Jejich poznávacím znakem je snaha o objektivnost a interpretační nevyhraněnost. 2 Zábavnou funkci plní dokudramata, filmy na hranici hraného a dokumentárního. Hrané pasáže ilustrují skutečné události, často komentované jejich přímými účastníky. Rekonstruují se letecké katastrofy, osudy trosečníků apod.

Druhou linií, které se zde budu převážně věnovat, jsou autorské snímky 3 vyrobené většinou v nezávislých produkcích či koprodukcích.

 

Společenskokritická vlna

Bowling for Columbine

Výrazným trendem je investigativní společensko-kritická vlna, jejímž nejznámějším představitelem je Američan Michael Moore. Už v roce 1989 natočil sociálně angažovaný dokument Roger a já ukazující ekonomický úpadek svého rodného města. Flint v Michiganu se naprosto zhroutí následkem toho, že v něm General Motors kvůli přesunu své výroby do Mexika zavře všechny své továrny a desetitisíce lidí přijdou o práci. O ironický úvod filmu se postará koláž z rodinných snímků ukazujících spokojené zaměstnance u vlastního domu či auta a z archivních záběrů představujících americké pojetí práce jako show. Vzápětí se Moore chopí modelu televizní reportáže, tedy kamery s mikrofonem a vyráží jak mezi dělníky, tak management firmy. 4 Kamera projíždí ulicemi, město jakoby se změnilo v mrtvou zónu. Po celou dobu natáčení se režisér snaží vyhledat šéfa General Motors Rogera Smithe, který mu neustále uniká. Průlomem bylo, když titul zakoupila společnost Warner Brothers za 3 milióny dolarů. Mediálně prezentovaný byl i Moorův dodatek ke smlouvě, jenž zajišťoval při každé projekci jedno volné sedadlo pro Rogera Smithe, kdyby se náhodou chtěl na film podívat. Za úspěchem filmu stojí hlavně Moorův černý smysl pro humor a sarkastický přístup, který režisér dokáže prodat. O deset let později se známému provokatéru opět podařilo oživit dokumentární film.

Oskarový Bowling for Columbine zabývající se příčinami násilí v USA a antibushovský, Zlatou Palmou v Cannes ověnčený, Fahrenheit 9/11 jsou známy do té míry, že je netřeba blíže představovat. Podstatným faktorem je i divácký úspěch, např. Fahrenheit 9/11 vydělal jako první dokument v amerických kinech více než 100 miliónů dolarů a nepřímo tím pomohl ke vzniku a distribuci řadě dalších dokumentů.

Do této doby se v kinech prosazovaly pouze hudební filmy (Buena Vista Social Club Wima Wenderse, Rok koně Jima Jarmusche, Sex Pistols: Děs a běs, Mettallica: Some Kind of Monster) nebo audiovizuálně atraktivní snímky se zvířaty. Viděli jsme filmy o rybách (Atlantis Luca Bessona), o broucích (Mikrokosmos), o ptácích (Ptačí svět) nebo tučňácích (Putování tučňáků s Disneyovsky kýčovitým komentářem), které byly často natáčeny po několik let a pro něž byly vyvíjeny speciální kamerové systémy.

Obdobně jako Moore uspěl i Morgan Spurlock s fastfoodovým filmem SuperSizeMe, dobře známým i u nás. Na přelomu tisíciletí se objevila celá vlna snímků kritizujících západní mocenský systém (zejména ve vztahu ke zbytku světa), moc korporací a médií. I v Česku byl k vidění snímek The Yes Men o dvojici šprýmařů, kteří se infiltrují do jednání Světové obchodní banky, kde navrhují znovuzavedení otroctví či vydají médiím falešné tiskové prohlášení o tom, že SOB rozhodla o svém rozpuštění. Filmy referující esejistickou a reportážní formou o globálních, ekologických a ekonomických tématech vytvářejí samostatný subžánr. 5 Mluvící hlavy střídají archivní záběry a oslňující „reggiovské“ 6 obrazy mrakodrapů, pulzujících velkoměst, těžebních věží nebo nedotčené přírody.

Ve stejné době jako Moore, tedy v druhé polovině 80. let, se prosadila i druhá výrazná tvář amerického nezávislého dokumentu Errol Morris. Pečlivá rekonstrukce kriminálního činu Tenká modrá linie z roku 1986 vedla k přehodnocení již uzavřeného případu a ke změně soudního rozsudku. Film ovšem stojí za povšimnutí i bez následků, které vedly k revizi justičního omylu. Morris využívá hraných scén, rekonstruujících, ale zejména ilustrujících záběrů, ve kterých vidíme, jak například fungují a pracují různé stroje a předměty (např. stopky). Vše je kontrastně nasvíceno a podbarveno podmanivou hudbou Philipa Glasse. Narušení iluze reality umožňuje divákovi soustředit se na fakta a myšlenky.

Začátkem devadesátých let natočený snímek se Stephenem Hawkingem Stručná historie času byl uveden i Českou televizí. Pro Morrise je typický nenápadný černý humor a bizarní odstíny lidských duší. V roce 1999 realizoval snímek Pan Smrt: Vzestup a pád Freda A. Leuchtera ml., portrét člověka, který byl od dětství fascinován násilnou smrtí a když se stal inženýrem, věnoval se vytváření nových humánnějších metod, jak lidi popravovat elektrickými křesly a smrtícími injekcemi. Konec kariéry mu přinesla sporná analýza systému osvětimských plynových komor, která měla pomoci obhajobě popírače holocaustu Ernsta Zündela.

V roce 2003 získal Morris Oscara za film The Fog of War, za zpověď Roberta McNamary, který působil od roku 1961 jako ministr obrany USA a který přišel s vojenskou jadernou koncepcí tzv. „vzájemného zaručeného zničení“. Během války ve Vietnamu veřejně chválil podniky za výrobu napalmu a prosazoval co nejtvrdší silová řešení. Žil v přesvědčení, že existuje jistá kvantifikovatelná dávka bolesti, která se musí Vietnamcům způsobit, aby podlehli. Poté stál 13 let v čele Světové banky a došlo u něj k zásadnímu obratu. Vedl boj za odstraňování chudoby, v jejímž šíření viděl zdroj všeho zla. V současnosti útočí na americkou zahraniční politiku a přehodnocuje své působení v politice. Morrisův film je výkladem a zároveň zpochybněním různých teorií moci.

V obou zmiňovaných počinech opět fungují hravé scény s nejrůznějšími předměty stvrzující Morrisovy autorské postupy, ať už se jedná o Leuchterovy vražedné vynálezy či jen prosté dominové kostky padající po mapě světa.

Řada tvůrců pracuje s klasičtější veristickou metodou, přičemž jsou často akcentovány sociální podmínky sledovaných lidí.

 

Východní blok

V postsovětském prostoru se objevilo hned několik pozoruhodných režisérů. Sergej Dvorcevoj, zabývající se většinou životem v současné Gruzii, se ve filmu Den chleba na jeden den ocitl na vesnici nedaleko Petrohradu. V úterý sem vozí chleba. Hašteřiví a opilí vesničané se hádají o to, kdo má větší pecen a kdo na něj má právo. Kamera stojí za pultem a před ní defilují tváře nespokojených a nadávajících lidí. Ztělesnění opaku ruských milionářů, jakoby v Rusku neexistovalo nic mezi tím.

Dokumentární komedie Viktora Kossakovského Ticho! po celý rok natáčená z okna jednoho bytu vypráví o díře na silnici a groteskním dění kolem ní. Opraváři se pokoušejí zalepit malou díru v asfaltu, ale déšť a sníh vždy znovu roztrhne původní záplatu, musí se znovu kopat a lepit, nakonec se musí silnice uzavřít, neboť je tam vybagrována obrovská jáma.

Za zmínku by stál i litevský režisér Adrius Stonys nebo lotyšská škola dokumentárního filmu, která byla podrobněji reflektována v článku Martina Štolla ve Filmu a době7

Zřejmě nejvýznamnější osobností současného ruského filmu je Alexander Sokurov. Ačkoli se v posledních letech věnuje převážně hrané tvorbě (Ruská archa natočená v jediném záběru, Moloch, Býk, Otec a syn nebo Dny zatmění), nelze pominout ani jeho tvorbu dokumentaristickou. Věnuje se často portrétním snímkům (o Tarkovském, Solženicynovi). Přes observační metodu přechází k lyrizující meditativnosti.

 

Rakousko

Dělníkova smrt

V Rakousku působí dva významní dokumentaristé Michael Glawogger a Ulrich Seidl. Začátkem 90. let spolupracovali na filmu Se ztrátami se počítá, kde srovnávali život lidi z rakouského a českého pohraničí.

Samostatně Glawogger natočil několik celovečerních dokumentárních filmů.

V roce 1998 popsal například cestu rakouského fotbalového mužstva na mistrovství světa. Ve filmu Francie, už jsem tady! sledujeme mistrovství očima novináře, penzisty, alkoholika, velké rodiny, dětského trenéra a slepce, jakoby sport byl jedinou možností národní soudržnosti. V našich kinech byl uveden jeho film Dělníkova smrt. Tvrdá dělnická práce v několika částech světa je představena v monumentálních estetizovaných obrazech. Podobně jako třeba ruský režisér Sergej Loznica ve filmu Portrét komponoval své hrdiny (upřeně koukající do objektivu kamery) do živých statických fotografií, prokládá film identickými záběry 8 i Glawogger.

Stejně tak činí i druhý z Rakušanů Ulrich Seidl9 V přísně komponovaných a inscenovaných záběrech jsou nám představeny osudy a povahy patologicky jednajících jedinců. Ať se jedná o modelky nenávidící svá těla, o různé podoby vztahu ke zvířecím miláčkům nebo učitele matematiky z filmu Milovník poprsí, který je tak posedlý ženskými ňadry, že se snaží převést je do geometrie a dát jim platnost matematické pravdy, což ho vede k obskurním teoriím o ideálním podprsence či tvarovaní dokonalých prsou. Ňadra pro něj nejsou zdrojem sexuálních fantazií, nýbrž povznášejí jeho duši matematika. Seidl nahlíží s brutální otevřeností do intimní stránky sledovaných hrdinů, voyeristicky je sleduje, vyhledává odchylku od normálu a perverzi. Nejedná se o šokující senzacechtivost, ale o přísný vhled do lidských duší, kterému nechybí černo-humorný nadhled. Až groteskní naturalismus Seidl poněkud zkrotil ve snímku Kriste, ty víš! Kamera umístěná v kostele se stává partnerem pro šestici katolíků. Lidé ke kameře přistoupí a vedou monolog. Modlí se, hovoří o osobních problémech, popisují svůj vztah k Bohu. Proud vědomí před námi postupně skládá oddělné portréty osamělých lidí.

 

Francie

K starším tvůrcům řadíme Francouze Raymonda Depardona. Začínal jako fotograf a čerpá z výbojů filmu-pravdy 60. let. V jeho snímcích ožívají prostředí psychiatrických léčeben, špitálů, policejních vyšetřoven. Po tři roky putoval s kamerou po Africe, aby vytvořil filmový deník A co tvá bolest, Afriko? Politické a ekonomické pozadí chudoby nechává stranou, básnické obrazy jsou plné krásy v ošklivosti, z komentáře zaznívá melancholie a soucit. Evropský divák se během 165 minut dostane nepříjemně blízko k africké přítomnosti, kterou už dávno vytěsnil. Charakteristická je pro něj estetická obrazová vytříbenost, odmítá voyerismus a manipulaci střihem.

 

Experimentální tendence

V prostoru filmového experimentu se realizuje hned několik tvůrců. Snímek režiséra Jaye Rosenblatta Lidské pozůstatky se zabývá soukromým životem Hitlera, Mussolliniho, Stalina, Franka a Mao Ce-Tunga. V přímých citacích historiků se hovoří tom, co měli diktátoři rádi a co jim naopak způsobovalo nevolnost, jaký byl jejich vztah k sexu či hygieně, jaká byla jejich oblíbená jídla a klade si otázku, zda může být zlo čitelné i v tom nejprivátnějším. Imitace zašlého času je navozena pospojováním známých i neznámých archivních záběrů. Jiné Roseblattovy filmy jsou laděny mnohem osobněji, používá záběry z rodinného archívu, vyrovnává se s úmrtím bratra, jehož byl v dětství svědkem. Ve vlastním komentáři pracuje s freudovskou psychoanalýzou. V rovině obrazové rozvíjí metodu found footage.

Naqoyquatsi

Tento v posledních letech stále populárnější postup vychází z nalézaní většinou starých archivních materiálů a jejich spojování v asociativním či přímo novém významovém smyslu. Nejde tedy o klasické střihové snímky. Autoři většinou reflektují velmi osobní a intimní témata, jde jim o vystižení metafyzična za pomoci vizuální podmanivosti. Záběry slouží ilustraci jejich emocionálního vkladu. Obvykle dávají k záběrům novou zvukovou stopu, zpomalují je, promítají ve smyčkách, upravují jejich obrazové (technické) kvality.

Z velké části je takto udělána audiovizuální esej Godfreye Reggia Naqoyquatsi nebo v našich kinech rovněž uvedený Bodysong.

Zakladatelem a průkopníkem found footage filmů byl Američan Bruce Conner, který kombinoval vědecké filmy s televizními reklamami nebo zpravodajstvím.

Osobitě s těmito prostředky zachází Kanaďan Mike Hoolboom, i když materiál občas doplňuje o vlastní zrnité záběry pořízené osmimilimetrovou kamerou. Z psychoanalýzy (rovněž) vycházející eseje doplňuje ironickým komentářem a titulky. V díle se odráží jeho menšinová sexuální orientace a přítomnost viru HIV v krvi. Kaleidoskopicky řazené záběry rozřezává na čtvrtiny, na jednotlivá políčka rozlévá barvu, škrábe po nich. Prostřihává populárně – vědecké snímky s pornografickými. Častým motivem jeho obrazů je lidské tělo, které není ochuzeno o nic, co souvisí s jeho žlázami. Ukazuje sadomasochistické praktiky, vlastní onanii. Hoolboomův snímek Dům bolesti jde až za hranu divácké únosnosti. Podobně jako u o generaci starších experimentálních filmařů 10 se v jeho dílech mísí něha s odpudivostí.

Výraznou osobností současného dokumentu je i mladá Japonka Naomi Kawase věnující se rovněž hraným snímkům. V impresionistických, emocionálně laděných kolážích reflektuje osobní rodinná témata, pátrá po vlastní identitě. Minimalisticky portrétuje vlastní babičku, natáčí její každodenní úkony, jakoby neviditelné rituály, v jiném filmu pátrá po svém nikdy nespatřeném otci a prezentuje své představy o něm.

 

Klasikové

Nelze opomenout ani do současnosti tvořící klasiky. Z hnutí cinema verité vzešel Američan Frederik Wiseman. Vytrvalý pozorovatel používá od šedesátých let do současnosti naprosto neměnnou metodu. Vždy si vybere nějakou instituci a lidi, kteří v rámci ní přijdou do společného kontaktu. Jednoduše postaví kameru a v dlouhých záběrech sleduje jednající lidi, pozoruje malý uzavřený svět. Paradoxně tímto získává film na poutavosti a autentičnosti. Jeho filmy trvají běžně okolo 200 minut. Ve filmu Comedie Francaise jsme svědky konkurzů, vývoje zkoušek, před kamerou se vystřídají herci, režiséři, kulisáci i uklízečky. Názvy filmů jednoduše prozrazují, napříč kterými institucemi provedl Wiseman sociologiký průřez: Nemocnice, Střední škola, Obchodní dům, Zoo, Central Park, Ballet a mnoho dalších.

Za zmínku stojí i Dán Jörgen Leth. Filmy 66 výjevů z Ameriky a Nové výjevy z Ameriky jsou zdánlivě jen seřazenými esteticky laděnými pohlednicemi, které jsou jakýmisi ikonografickými momentkami Spojených států Amerických. Přísně odděleny jsou od sebe tedy obrazy newyorských mrakodrapů, benzínové pumpy, zátiší s kečupem, Andyho Warhola pochutnávajícího si na hamburgeru nebo Dennisa Hoppera v kovbojském klobouku. Ve filmu Pět překážek (promítaném i v českých kinech) vystupují společně jeho režiséři Jörgen Leth a o generaci mladší Lars von Trier, který přiměje svého učitele Letha přetočit jeho dávný snímek Dokonalý člověk podle Trierem stanovaných pravidel. Jedná se o pohled do procesu tvorby a režijní manipulace. Trier například nutí do fraku oblečeného Letha večeřet kaviár v africké vesnici plné hladovějících dětí, stanoví délku záběrů na 12 okének apod. V Trierově dánském studiu Zentropa vznikl po vzoru pravidel Dogma 95 obdobný manifest pro dokumentární film, ve kterém například musí být všechny střihy odděleny několikavteřinovou tmou.

 

Tendence v českém prostředí

Český film prošel v posledních 15 letech rovněž velmi zajímavým vývojem. V devadesátých letech převzala „monopol“ na dokumentární filmy Česká televize a věnovala mu poměrně velkou pozornost. Výrazná byla i produkční činnost společnosti Febio. Po době totalitního půstu dostala prostor mnohá témata, která byla dříve tabu, rovněž se s nastupujícím kapitalismem vynořila řada témat nových. V této době se mezi nejvýrazněji prosadila skupina tvůrců soustředěných kolem Jana Špáty. Pro filmy Jana Špáty, Olgy Sommerové, Heleny Třeštíkové, Pavla Kouteckého, Miroslava Janka, Vladislava Kvasničky a řady dalších je typická observační metoda. Každý z jmenovaných se ale vyznačuje vlastním autorským pohledem.

Na konci devadesátých let se objevují, zejména v souvislosti s vlivem Karla Vachka na Katedře dokumentární tvorby pražské FAMU, nové osobnosti s originálním a osobitým tvůrčím vkladem. Sám Vachek svou tvorbou a názorovou vyhraněností předčí i generačně spřízněné tvůrce jako jsou Jan Němec či Jan Švankmajer. Z jeho dílny vyšly filozoficky hravé (a až hrané) filmy Jana Gogoly ml. či uměřené eseje Víta Janečka.

Se světovou linií společensky angažovaných snímku lze srovnat filmy Martina Marečka (Hry prachu, Zdroj), Eriky Hníkové (Ženy pro měny) nebo Filipa Remundy a Víta Klusáka (Český sen).

V posledních letech řada studentů FAMU tíhne k ryzím experimentům a avantgardním tendencím. Následující léta ukážou, zda se toto směřování promění v konkrétní tvůrčí směr.

 

Doporučená literatura:

GAUTIER, Guy. Dokumentární film, jiná kinematografie. Praha, 2004.

do – revue pro dokumentární film (doprovodné publikace MFDF Jihlava). Kolektiv autorů, číslo 1 – 4.

katalogy MFDF Jihlava. Kubica Petr a další, rok 1998 – 2006.

PTÁČEK Luboš. Panorama českého filmu. Olomouc, 2000.

 

Odkazy:

http://www.dokument-festival.cz

http://www.afo.cz

http://www.oneworld.cz

 


Pozn.:

  1. výchovné [zpět]
  2. Pro programu České televize jsou příznačné „pondělky s Hitlerem“, neboť tato instituce nakupuje zejména cykly do nekonečna variující téma 2. světové války. [zpět]
  3. Autorskému dokumentárnímu filmu se věnuje Mezinárodní festival dokumentárních filmů v Jihlavě. [zpět]
  4. Už v tomto, Moorově prvním snímku, se objevuje režisérovo klamání tělem v podobě buranské image tlouštíka s bassebalovou kšiltovkou. [zpět]
  5. Festival Jeden svět uvedl v minulých ročnících tituly jako To je demokracie (2000, J. Friedberg, R. Rowley), Konzum (2003, E. Gandini), MFDF Jihlava film Korporace (2003, J. Abbott, M. Achbar) nebo Darwinova noční můra (2004, H. Sauper), letošní Academia Film Olomouc zase uvedla filmy Planeta (2006, J. Södergerg, M. Sterneberg, L. Torell), Surový dopad (2006, J.J. Wood), 2050: Je příliš pozdě? (2006, R. Chao, J. Silva). V kinech se promítá Nepříjemná pravda (2006, D. Guggenheim). [zpět]
  6. Záběry svou estetizovanou monumentalitou upomínající na díla Godfreye Reggia Koyaanisqatsi, Powaqqatsi, Naqoyqatsi. [zpět]
  7. Film a doba – 1/2002, dílem Audriuse Stonyse se v tom samém čísle zabývá Otto Bohuš. [zpět]
  8. Stejné záběry se vyskytují i ve filmech Jörgena Letha či v posledním snímku Eriky Hníkové Sejdeme se v Eurocampu. [zpět]
  9. V našich kinech se promítal jeho celovečerní debut Psí dny (2001). [zpět]
  10. Např. Kurt Kren. [zpět]
Print Friendly, PDF & Email

Autor

Počet článků : 65

Zanechte komentář

© 2012 25 fps, z.s.

Zpět nahoru