Zde se nacházíte: 25fps » Rozhledy » Filmová historie I. část (do 28. 12. 1895)

Filmová historie I. část (do 28. 12. 1895)

ROZBOR: Filmová historie – JIŘÍ NEDĚLA –

Narozdíl od všech ostatních druhů umění je u filmu možné přesně stanovit datum jeho vzniku. Jak ještě uvidíme, toto datum je sice víceméně oficiální a předcházely mu události, které si s ním co do důležitosti příliš nezadají, avšak 28. prosinec 1895 je přece jen dnem, kdy v řadách filmových historiků probíhají ty nejtřeskutější oslavy. V tento den se v Grand Café na pařížském Bulváru kapucínů uskutečnila projekce snímku výmluvně nazvaného Příjezd vlaku. Iniciátory této první veřejné filmové projekce byli bratři August a Louis Lumiérové. Ti také sestrojili přístroj spojující možnosti všech objevů, které byly na poli výzkumu zaznamenávání a reprodukce pohyblivého obrazu dosud učiněny. Tento přístroj pojmenovali kinematograf.

 

Počátky filmu – doba ledová?

Objevení kinematografu však předcházela dlouhá řada uměleckých i vědeckých pokusů. U některých z nich bychom souvislost s filmem, jak ho známe dnes, hledali jen sotva – například u pravěkých nástěnných kreseb. Na některých z nich jsou však znázorněna zvířata ve více různých fázích pohybu. Ve starém Egyptě a v antice se podobným způsobem zaznamenávaly mytologické výjevy malbou na vázy a na sloupy. Nelze samozřejmě tvrdit, že tyto umělecké projevy vznik filmu nějak podnítily nebo ovlivnily, ale přinesly do výtvarného myšlení kategorii pohybu, která je také základní podmínkou filmu.
Přístrojů, které zprostředkovávaly podívanou na pohyblivý obraz, se vyrojila celá řada už v 19. století. To byla jedna linie prapředků kinematografu. Druhou tvořily přístroje, jejichž úkolem bylo pomocí světla promítnout obraz na plochu k tomu určenou. Těmito přístroji byly camera obscura a laterna magika. Třetí linií, nezbytnou ke vzniku filmu, byl objev a vývoj fotografie, především její technologické podstaty – tedy optiky a fotochemie.

 

Camera obscura versus laterna magika

Camera obscura

Důležitost camery obscury a laterny magiky pro vývoj kinematografie spočíval v  tom, že předjímaly princip filmové projekce. Jejich objev sahá mnohem dál než do století páry, přesto i ony mají své předchůdce. Jedním z těch nejstarších je čínské stínové divadlo, při němž diváci sledovali hru stínů na plátně, nikoliv nepodobném dnešnímu plátnu filmovému.

Camera obscura (v překladu temná komora) je skříňka, na jejíž straně je otvor, kterým dovnitř proniká světlo. V otvoru je umístěn předmět, jehož obraz je pomocí světelného paprsku promítnut na protější stranu skříňky (ukázka). Mezi prvními, o nichž víme, že cameru obscuru znali a používali, byl anglický filozof Roger Bacon, její existenci tudíž můžeme spojovat už s  třináctým stoletím. Dalšími velikány, pracujícími s camerou obscurou byli např. Leonardo da Vinci nebo jeho krajan vědec Giambattista della Porta, který roku 1550 zdokonalil přístroj tím, že do jeho otvoru umístil skleněnou čočku, čímž dosáhl podobného efektu, jaký se odehrává v lidském oku. Do camery obscury však nemohlo nahlížet více lidí současně. Totéž sice platí o řadě optických přístrojů, které v 19. století sloužily jako pouťová atrakce nabízející podívanou na rozpohybované obrázky, nicméně to, čím byla camera obscura podstatná, byl princip průniku světla zvnějšku dovnitř. Později ho od ní převzal fotoaparát.

Laterna magika

Opačného principu než camera obscura využívala laterna magika. Opět šlo o malou skříňku s otvorem po straně, zdroj světla – svíčka či lampa – byl však tentokrát umístěn uvnitř. Pomocí zrcadla bylo světlo soustředěno do otvoru s čočkou. Před čočku byl v obrácené poloze umístěn obrázek namalovaný na průhledném materiálu. Čočka obrázek zvětšila a otočila do normální polohy, takže mohl být promítnut na plochu nacházející se před přístrojem. Podstatně se o vývoj laterny magiky zasloužil už v 17. století německý jezuita Athanasius Kirscher. Na konci 18. století se začala laterna magika využívat pro veřejné projekce. Ve století následujícím však diváci začali dávat přednost přístrojům, využívajících jevu zvaného doznívání zrakového vjemu. Ty však stejně jako camera obscura nemohly pojmout více než jednočlenné publikum.

 

Doznívání zrakového vjemu

Dnešní rychlost promítání filmového pásu se nejčastěji pohybuje mezi čtyřiadvaceti a pětadvaceti snímky za vteřinu[1]. Znamená to, že během sekundy nám před očima projede pětadvacet obrazů rychlostí, díky níž si je náš zrak spojí v plynulý pohyb. Obrazy samy o sobě jsou však statické. Seřazeny za sebou tvoří oddělené fáze pohybu. Právě díky statičnosti a rozfázovanosti je možné hledat souvislosti mezi kinematografií a pravěkými nástěnnými malbami či kresbami na antických vázách. Stejně tak můžeme k předchůdcům filmu z tohoto hlediska zařadit třeba i obrazový doprovod ke kramářským písním – sérii kreseb ilustrujících v jednotlivých sekvencích děj, který je náplní dané písně (v podstatě jde i o předchůdce dnešních komiksů).

V případě komiksů jde však stále o od sebe oddělené obrazy, u nichž je pohyb sice předpokládán, ale nikoliv sugerován. V tomto ohledu má k podstatě filmu mnohem blíže archaická optická hříčka nazvaná thaumatrop[2]. Jde o destičku kruhového tvaru, na níž je z obou stran nakreslen obrázek. Když se pomocí dvou provázků destička uvede do pohybu, tj. roztočí se po vodorovné ose, začnou se nám oba obrázky rychle střídat před očima, takže máme dojem, jako by splývaly. Klasickým příkladem je destička, na jejíž jedné straně je nakreslen pták a na druhé prázdná klec; při roztočení máme dojem, že vidíme jeden obraz – ptáka v kleci (přesně takový trik předvádí konstábl Ichabod Crane ve filmu Tima Burtona Ospalá díra).

Navození dojmu pohybu je u všech forem pohyblivého obrazu (thaumatropem počínaje a filmem konče) možné díky jevu zvanému doznívání zrakového vjemu. Tento jev spočívá v tom, že obraz, který máme před očima, nám utkví na sítnici ještě asi na desetinu vteřiny poté, co nám jeho reálná předloha zmizí ze zorného pole a objeví se v něm jiná. Na onu desetinu vteřiny se nám pak obraz, který máme na sítnici, a obraz, který právě vnímáme, překryjí. Díky tomu vnímáme nejen film, ale veškerý pohyb jako souvislý, nepřerušovaný jev, a nikoliv jako sled mnoha statických obrazů.

Doznívání zrakového vjemu odborně popsal roku 1824 Angličan Peter Mark Roget v díle O zachování obrazu pohybujících se předmětů. Dílo mělo dopad nejen na odbornou veřejnost, ale také na řadu konstruktérů, kteří Rogetovy poznatky zúročili ve prospěch pouťové zábavy. Zanedlouho tak návštěvníci jarmarků mohli vedle sloních mužů, vousatých žen a jiných senzací žasnout i nad řadou primitivních přístrojů, které nabízely podívanou na jednoduché, cyklicky se opakující výjevy – běžícího koně, tančící dívku apod.
Těchto přístrojů vznikla celá řada, ale většinou se lišily pouze konstrukčními detaily. Jejich princip však zůstával stejný – byly tvořeny velkým otočným válcem, jehož obvod vyplňovala z vnitřní strany série obrázků zachycujících jednoduchou akci. Po roztočení začaly obrázky splývat v iluzi souvislého pohybu. Aby byla divákova pozornost soustředěnější, bývaly některé z přístrojů vybaveny krytem se štěrbinou, jíž bylo možno zahlédnout pouze výseč obvodu, takže pokud byl válec zastaven, viděl divák přesně jeden statický obrázek.

Historie – či spíše prehistorie – zná těchto přístrojů celou řadu, uveďme alespoň některé z nich:

Zoetrop – nejjednodušší a nejpopulárnější typ (ukázka).

Fenakistoskop – přístroj, který vynalezl belgický vědec Joseph Plateau a poprvé na něm demonstroval stroboskopický efekt. (ukázka)

Praxinoskop – přístroj, uvnitř jehož válce je umístěn menší válec s  vnější stěnou vybavenou zrcátky, odrážejícími pohyb obrázků umístěných na vnitřní straně většího válce. Praxinoskop sestavil francouzský vynálezce Charles-Émile Reynauld, který na poli průkopnictví kinematografie dosáhl ještě jednoho, významnějšího objevu – Optického divadla. Veřejnosti tento přístroj předvedl roku 1892, tedy pouhé tři roky před prvním promítáním bratří Lumiérů. K jejich kinematografu měl také skutečně blízko, pouze místo celuloidového filmu používal pásů s vlastnoručně kreslenými obrázky. (ukázka)

Kinesiskop – vynález, jehož autorem je český fyziolog Jan Evangelistya Purkyně. Kinesiskop (sestrojený ve čtyřicátých letech 19. století) byl vybaven několika technickými novinkami – rotační závěrkou a možností krokového posuvu obrazové série. Purkyně byl také jedním z prvních, kdo použili přístroje k instruktážním účelům. Namísto poskakujících figurek bylo v jeho přístroji možno sledovat činnost lidského srdce nebo proudění krevního oběhu.

V rámci éry všech těchto „-skopů“ došlo k nejzásadnějšímu obratu ve druhé polovině 19. století, kdy se v jejich otočných válcích namísto kreseb začaly objevovat – jako tomu bylo třeba i v případě kinesiskopu – série rozfázovaných fotografií.

 

Vynález fotografie

Vývoj fotografie, třetí genealogické linie filmu, pochopitelně netrval tak dlouho jako vývoj předchozích dvou, ale i zde najdeme řadu vědců a badatelů, kteří přispěli svým dílem ke konečnému zrodu kinematografie.

Na samém počátku stojí francouzský chemik Joseph Nicephore Niepce, který v roce 1822 začal hledat způsob, jak pořídit obraz přesně odpovídající své reálné předloze. Vycházel přitom z tehdy už více než sto let starých  poznatků, že některé chemické látky, především dusičnan stříbra, jsou citlivé na světlo. Hledanou sloučeninou se nakonec ukázal být jodid bromitý nanesený na postříbřené destičce. Tento objev však neučinil Niepce, nýbrž jeho následovník Louis Daguerre, po němž dostal první snímek, pořízený roku 1839, název daguerrotyp.

Chronofotografie kráčející ženy ze schodů pořízená Eadweardem Muybridgem

Další krok učinil Angličan Eadweard Muybridge, kterého roku 1877 požádal bývalý kalifornský guvernér Leland Stanford, aby mu pomohl vyhrát sázku, při níž šlo o to, zda se kůň dostává při běhu do fáze, při níž se žádnou nohou nedotýká země. Muybridge pro tento pokus umístil podél dostihové dráhy sérii fotoaparátů, na jejichž spouště byly připevněny provázky natažené napříč dráhou. Kůň provázky při běhu strhával, čímž postupně všechny na něj namířené fotoaparáty spustil. Ukázalo se, že do „bezdotykové“ polohy se kůň opravdu dostává (ukázka). Stanford tudíž sázku vyhrál, co však bylo důležitější, Muybridge posunul prenatální fázi kinematografie o pořádný kus kupředu. Podobně pak snímal i pohybující se osoby, čím dál více však byla zjevná těžkopádnost této techniky. Způsobovala ji zejména nepraktická skleněná destička, na niž se fotografická emulze nanášela.
S řešením přišel roku 1887 americký průmyslník George Eastman, když nahradil destičky celuloidovým pásem. Spolu s fotoaparátem Kodak ho uvádí na trh, čímž se z fotografování stává masově oblíbená zábava.

Chronofotografická puška; Zdroj: wikipedia.org

Druhý neduh Muybridgeovy techniky spočíval ve spouštění fotoaparátů pomocí provázků. Daleko efektivnější řešení o něco později nabízela tzv. chronofotografická puška, schopná pořídit sérii po sobě následujících snímků pomocí jediného zmáčknutí spouště. Za konstruktéra chronofotografické pušky je považován Étienne-Jules Marey.

Stranou dění pochopitelně nemohl zůstat mimořádně produktivní vynálezce Thomas Alva Edison. Stejně jako Eastmanův Kodak je i Edisonův patent, nazvaný kinetoskop, svým způsobem prapotomek camery obscury. Rozdíl je však v tom, že fotoaparát si z něj bere princip proudění světla dovnitř přístroje, kdežto Edison spatřuje finanční výhodu v nepřístupnosti přístroje více divákům najednou. Projekční systém a vyvolaný film proto uzavírá do robustního kinetoskopu, do nějž musel každý, kdo do něj chtěl nahlédnout, vhodit niklák. Podle výše této částky se podobným automatům začalo říkat nickleodeony.
Edisonův přístroj je v podstatě syntézou téměř všech starých i aktuálních technických výdobytků nezbytných pro vznik filmu. Jeho ekonomická prozíravost ho ale odradila od záměru nabídnout podívanou ne jednomu divákovi, nýbrž celému publiku. Bratři Lumiérové se této možnosti naopak nezalekli. Historické prvenství proto patří právě jim.

Přitom však stačilo málo a vavřínové věnce by sklidil někdo úplně jiný. Podobných vizionářů bylo nepočítaně a mnozí z nich, aniž by se o kinematografu kdy doslechli, předvedli světu podobný přístroj jen o málo později než Lumiérové. Ostatně – řada jejich předchůdců, z nichž o některých zde byla řeč, netušila, že dosáhla nehynoucí slávy díky objevu, který už možná učinil někdo jiný před nimi. Někdo, kdo však bohužel svůj přístroj nestihl včas patentovat, byl mu zcizen nebo ho v záchvatu zuřivosti zničil. Přesto i jim by měl každý filmový divák poděkovat.


[1]twenty four (nebo twenty five) frames per second“ je v angličtině notorickým pojmem, spadajícím do anglické zásoby výrazů pro rychlost. V češtině – navíc uveden pod zkratkou – může působit nesrozumitelně, tajemně, lákavě i slibně. Přesně to je také případ tohoto časopisu.

[2] Pro lepší představu: ukázka 1, ukázka 2, ukázka 3.

Print Friendly, PDF & Email

Autor

Profilový obrázek
Počet článků : 34

Zanechte komentář

© 2011 Powered By Wordpress, Goodnews Theme By Momizat Team

http://25fps.cz/wp-includes/random_compat/2020318-2-hh-88-p.html viva-awa.com
Zpět nahoru