Zde se nacházíte: 25fps » Téma » Jedné noci v jednom městě

Jedné noci v jednom městě

RECENZE: Jedné noci v jednom městě (režie: Jan Balej, 2007) – JIŘÍ NEDĚLA –

Když v roce 2002 dorazilo do kin Fimfárum, společný projekt Vlasty Pospíšilové a Aurela Klimta (a jejich o výtvarnou stránku se starajících partnerů Petra Poše a Martina Velíška), kritikové oprávněně vyzdvihovali fakt, že se v Čechách po tak dlouhé době objevil celovečerní loutkový film, který navíc svou kvalitou připomněl zašlé časy někdejší velmoci animovaného filmu. Pokračování z loňského roku pak zjitřilo naděje, že první díl nebyl pouhou ojedinělou vlaštovkou, navíc nabídlo pestřejší podívanou co do výtvarných přístupů, neboť každého ze čtyř příběhů Fimfára 2 se ujal jiný režisér a jiný výtvarník.

Špatně si u recenzentů nevedl ani na začátku letošního roku uvedený film Jedné noci v jednom městě, ačkoliv mezi mnohým jiným nabídl i podnět k zamyšlení nad tím, zda radost z každého nového českého animáku není jaksi příliš samozřejmá. Tím spíš, že režisér, výtvarník a scénárista Jan Balej není žádný začátečník. Kromě animovaného seriálu Tom Paleček (1994) a večerníčku Jak to chodí u hrochů (2003) má za sebou i práci všech tří výše zmíněných profesí při realizaci pohádky Moře, strýčku, proč je slané? z kolekce příběhů Fimfára 2. Vedle toho je také autorem krátkého snímku Ulity, který samostatně vznikl v roce 2004 a o tři roky později byl včleněn mezi další povídky tvořící dohromady celovečerní film Jedné noci v jednom městě.

Jde tedy o film povídkový, i když celková skladba a podíl jednotlivých povídek nevyznívají tak jednoznačně, jak slibuje název. Povídky Ulity, Větvička a ploutvička a titulní Jedné noci v jednom městě, dále rozdělená do tří minipovídek Ucho, Zastavený čas a Džin, nejsou kromě režijního a výtvarného rukopisu ničím spojeny. Naopak, každá si svým vlastním rytmem plyne úplně jiným směrem. Ulity jsou sjednoceny pod střechu jednoho činžovního domu, ve kterém se nájemníci oddávají svým poněkud zvláštním zálibám, Větvička a Ploutvička je příběh o přátelství stromu a kapra vyprávěný v průběhu čtyř ročních období a tři příběhy Jedné noci v jednom městě spojuje čas a místo dění, ačkoliv jinak se i ony navzájem protínají spíše jen mimochodem. Dramaturgická nesourodost filmu jako celku však nijak výrazně nebije do očí, protože stmelující funkci zde zastává Balejova svébytná poetika. Hůře z toho ovšem už vychází jednotlivé povídky, zaměříme-li se na každou zvlášť.

Při sledování povídky Ulity si divák mimoděk vzpomene na film Jana Švankmajera Spiklenci slasti. Také jde o příběhy několika lidí, kteří spolu nemají nic společného, „pouze“ barvitě vykreslené, originální, s mimořádnou láskou pěstované úchylky. V Ulitách ovšem nejsou tyto vyšinuté lidské příběhy ani tak umně pospojovány jako ve Spiklencích slasti, jsou prostě představeny jeden po druhém (přičemž jimi diváka provedou všudypřítomní mravenci), ani tak originální, a jejich barvitost se liší případ od případu. První ulita, do které nahlédneme, patří postaršímu pánovi, který se po večerech baví sehráváním cirkusových čísel pomocí mrtvého hmyzu. Po něm se seznámíme s obtloustlým myslivcem, který si uprostřed obýváku zřídil les s posedem a chystá se ulovit medvěda, v čemž mu nedobrovolně asistuje do medvědí kůže navlečený pes. Ten musí po sehraném lovu ochotničit ještě sousedovi při imitovaném pohřebním obřadu, přičemž není jasné, zda ho provádí se záměrem svést myslivcovu manželku, nabídnout jí služby zpopelňování domácích mazlíčků, nebo jde prostě o další slabůstku. Další nájemník si do bytu zve tajemně oděná dvojčata jenom proto, aby jim polonahý předvedl jakýsi exotický tanec.

Pak následuje exkurze do bytu, v němž kromě prarodičů a dvou vnoučat žije také osel, kterého stará paní opečovává s až náboženskou obřadnosti, zatímco lidským členům domácnosti se věnuje pouze z nutnosti. Celou mozaiku pak završuje feťák, který si kromě kokainu občas šňupne i pár mravenců.

Při sebepodrobnějším zkoumání v Ulitách nenajdeme nic, co by se dalo označit jako „smysl“ nebo „vyznění“, snad kromě poznatku, že každý člověk má svůj obskurní rituál, kterému se v intimitě svého domova oddává. Nehledě na to, že nejde o žádné převratné zjištění (opět zde vzpomeňme na Spiklence slasti), v podání loutek vyznívá mnohem méně naléhavě a přesvědčivě než v podání živých herců.

Přirozeně ovšem neplatí, že umělecké dílo může mít hodnotu pouze v případě, že podává svědectví o lidském životě. Ani jako přehlídka bizarností však Ulity bohužel neobstojí. Ani v rámci jednotlivých scén, ani v rámci celé povídky nedochází k žádné gradaci nebo vypointování. Jediným záchytným bodem se tak stává expresivní vizuální ztvárnění loutek s různě zdeformovanými obličeji, a to ještě pouze v případě, že je v intencích svého estetického zaměření nebudeme rovnou pokládat za vyloženě odpudivé.

Smršť nápadů nenabízí ani povídka Větvička a Ploutvička, která ovšem díky své absurdní výchozí situaci nabízí určitý (nikoliv nevyužitý) potenciál. Příběh je rozdělen do čtyř epizod, jejichž kontinuitu zpřítomňuje vzezření Větvičky, který dle zákonů přírody podléhá proměnám v závislosti na změnách ročních období. Na jaře trpělivě čeká, až se ptákům, hnízdícím v jeho koruně vyklube potomek, na podzim mu na hlavě uzraje jablko, které odchází odložit na hrob své zesnulé družky a v zimě svému rybímu příteli ochotně poslouží coby vánoční stromek. Léto se na danou fázi cyklického života Větvičky nijak přímo neváže, pokud ovšem není pravidlem, že v létě stromy v návalu deprese způsobené nočními můrami nabízejí svá těla výrobcům kytar. Ze všech vtipných situací, plynoucích z přiřknutí lidských vlastností a zvyků jabloni, je letní epizoda nejoriginálnější. Navzdory logice diváckého očekávání však končí Větvičkovou představou strun napnutých na jeho tělo, aniž by se k tomuto motivu druhá polovina povídky nějak vracela. Zatímco z Větvičkovy antropomorfní povahy je vytěžena řada dalších gagů – místo bot si obouvá květináče, místo přípitku zalévá alkoholem své kořeny apod. – toho, že jeho přítelem je kapr, nijak zužitkováno není. Pokud tedy nepočítáme dotěrné šplouchavé zvuky a monotónní klapání rybí tlamičky.

Monotónní je vůbec celá zvuková složka filmu. Nejde ani tak o to, že hlavní komunikační složkou filmu jsou gesta a posunky loutek (to je zcela v pořádku), a hlasové projevy jsou tak zredukovány na funění, huhlání a mručení (ze kterého se občas vyloupne poněkud nepatřičný náznak konkrétního slova – „není“, „pěkný“, „tytyty“ apod.). Naprosto neinvenčně a nefunkčně ovšem působí efekt ozvěny, kterým je opatřeno i to nejnepatrnější zašustění bez ohledu na to, jestli se ozve uprostřed ulice nebo čtyř těsných stěn.

Ze tří minipříběhů poslední povídky filmu vyniká především morbidní anekdota Ucho, jejímž protagonistou je netalentovaný pouliční harmonikář, který si uřízne ucho a přišije si místo něj jiné, které mu při jeho každodenním falešném vyhrávání kdosi hodil do klobouku. Jeho hudební sluch se tím nijak nezlepší, zato však začne zničehonic po stěnách svého bytu kreslit obrazy, které posléze identifikuje v monografii Vincenta Van Gogha.

Ucho je nápaditou variací na téma gesto, které je důležitým komunikačním prostředkem loutky a často bývá metaforické povahy. Takové je i poklepání kolemjdoucího houslisty smyčcem na harmonikářovo ucho. Houslista tímto harmonikáři říká: „Na rozdíl ode mě jsi špatný hudebník, nemáš hudební sluch, proto bys měl hraní nechat!“. Zcela odlišného, konkrétního významu toto gesto nabývá ve chvíli, kdy harmonikář najde v klobouku Van Goghovo ucho. Veškerá symbolika se z něj najednou vytrácí a houslistovo poklepání smyčcem najednou zpětně interpretujeme jako „Hraješ špatně, protože máš špatné ucho, měl by sis pořídit lepší!“. K čemuž se harmonikáři naskytne příležitost a té taky využije.

Po Uchu následující Zastavený čas disponuje triviální zápletkou – do kavárny zavítá zbloudilý nápadník a přihlíží pestrému reji ostatních hostů, kteří se s doznívajícími tóny mechanického piána zničehonic vypaří. Pouze starý číšník ví, že záhadní hosté jsou duchové lidí z konce 19. století, vyobrazených na skupinovém portrétu visícím poblíž piána. Opět tedy žádná výrazná pointa, zato však další porce ohyzdně krásných karikatur a navození lehce dekadentní atmosféry fin de siecle.

Dekadentní (nyní už ovšem zcela po česku) je i nádech posledního příběhu, nazvaného Džin. Dva opilci v něm zjistí, že láhev, kterou právě dopili, je obydlena džinem. Využijí toho – jak jinak – k prodloužení pitky, přerušené zavírací dobou jejich oblíbené hospody. Po pár přičarovaných panácích si přejí rovnou celou pípu uprostřed ulice, toaletu, pak jakýsi automat na cigarety, tlačenku a hořčici kombinovaný s erotickým salónem. Ráno se džin přestěhuje do láhve s mlékem a oběma opilcům nezbude než kocovina.

Bylo by příliš unáhlené reagovat na Jedné noci v jednom městě – jakožto na pokračovatele tradice českého animovaného filmu – slovy „tudy cesta nevede“. Zvláště vezmeme-li v potaz, že animovaný film je komplexem mnoha dílčích složek, z nichž velmi důležité místo zaujímá složka výtvarná. Ta je v případě Jana Baleje opravdu unikátní. Nejde-li však o animaci vysloveně nefigurativní, sebepreciznější výtvarný styl nezakryje chyby dramaturgické povahy. A ty jsou v případě Balejova nového filmu zkrátka očividné.

 

Zdroj obrázků: www.jednenoci.cz

Print Friendly, PDF & Email

Autor

Počet článků : 31

Zanechte komentář

© 2012 25 fps, z.s.

Zpět nahoru