Zde se nacházíte: 25fps » Téma » Kdo má povolení zabíjet?

Kdo má povolení zabíjet?

TÉMA: Literární odkaz Iana Fleminga – JAROSLAV STUCHLÝ –

Položte deseti náhodně vybraným respondentům otázku, která literární (potažmo pak filmová) postava zřejmě nejvíc ovlivnila pop kulturu druhé poloviny 20.století, a je velmi pravděpodobné, že minimálně šest z nich bude jmenovat Jamese Bonda.[1]
Měl Ian Fleming (1908-1964) v zimě roku 1952, kdy začínal psát ve svém sídle na Jamajce první bondovku Casino Royale, ambici vytvořit moderní mýtus? Spíše se zdá, že kromě základní touhy pobavit čtenáře sledoval i jistý vlastenecký motiv.
Po druhé světové válce se anglické koloniální impérium rozpadlo a místo velmocí zaujaly Spojené státy spolu se sovětským Ruskem. Angličané prožívali rozčarování a frustraci. Do této situace vnesl Fleming svého hrdinu, agenta tajné služby s povolením zabíjet, kterého se Rusové báli a Američané ho respektovali. Byl to svým způsobem útěk do fantazie, ale všichni, kdo na Flemingovy romány s trochou pohrdání shlížejí jako na pohádky pro dospělé nebo je rovnou šmahem odsuzují jako brak, by si měli uvědomit, že jejich autor nebyl námezdním pisálkem třetího řádu, nýbrž autorem, za jehož profesní zkušeností ze světa tajných služeb (za války byl osobním pobočníkem ředitele námořní rozvědky) stála také velmi dobrá praxe novinářská.[2] Díky ní se Ianu Flemingovi podařilo svůj výlučný život, aroganci, styl a cynický smysl pro humor přetavit do série nejlepších špionážních thrillerů, jaká kdy byla napsána.[3] Podobně jako Dashiell Hammett nebo Raymond Chandler vzal přehlížený a podceňovaný žánr a povýšil jej na literaturu. Na rozdíl od nich se však nezabýval středostavovskými detektivy řešícími vraždy pro peníze, ale uvedl na scénu fiktivního aristokratického hrdinu, jenž se sebejistě pohybuje v neskutečném světě bohatství a luxusu.[4] Do své předčasné smrti na infarkt stihl Fleming vytvořit 12 románů a dvě povídkové sbírky. V roce 1981 pokračoval v psaní bondovských románů John Gardner.

 

Bond… James Bond

Co se týká samotného hlavního hrdiny, agenta 007, Fleming tvrdil, že jej vytvořil jako zajímavého muže, kterému se dějí neobyčejné věci. Jeho jméno však mělo být co nejvíce anonymní[5] a James Bond (jméno autora knihy o ptácích z karibské oblasti, jež se údajně povalovala na Flemingově kávovém stolku) tento nárok dokonale splňovalo.
Vše z Bondovy minulosti se čtenář dozví právě v Casinu Royale: rodiče zahynuli v lavině ve Švýcarsku, když mu bylo dvanáct, poručnicí se mu stala teta, z elitní školy v Etonu jej vyhodili a vzdělání dokončil na škole, kde předtím studoval jeho otec, za války vstoupil do služeb ministerstva obrany (jednotky komandos) a v tajné službě to dotáhl až na korvetního kapitána. Stejně jako jeho tvůrce ovládá francouzštinu a němčinu a kouří speciálně vyráběné cigarety Morlands se třemi zlatými kroužky[6]. Kromě zvláštních znamení, jimiž jsou jizvy na pravé tváři a levém rameni, má Bond několik slabosti: alkohol, ženy, hazardní hry, golf a rychlá auta. Kódové číslo 007 jej opravňuje při výkonu služby používat střelnou zbraň[7].
Je příznačné, že filmové zpracování Bondových dobrodružství na většinu informací z jeho minulosti rezignuje. Tím naplňuje archetyp hrdiny v podobě mýtu o muži, který přijde z neznáma, nenadělá moc řečí, vykoná, co je potřeba, a zmizí. Jakákoli analýza jeho myšlenek, nitra či soukromého života je na škodu, protože brání divákovi ve snazší identifikaci. V okamžiku, kdy začne projevovat svoje city, mění se Bond ve směšnou figurku.[8]

 

Ze stránek románů na plátna biografů

Pro skok na filmové plátno byl počátek 60. let přímo ideální dobou. Většina průměrných Angličanů či Američanů vedla nudný a fádní život. Paralelní svět Bondových dobrodružství, který neměl s realitou nic společného, znamenal splnění jejich tajných tužeb. Ženy přitahoval hezký, inteligentní a za všech okolností elegantní gentleman s vybraným chováním, z něhož přitom vyzařoval živočišný magnetismus. Muži se rádi nechali unášet představou chladnokrevného hrdiny, jenž si dokáže poradit v každé situaci a ženy téměř bez výhrad přijímají jeho sexuální nadřazenost.
Už první scéna, v níž se James Bond ztělesněný Seanem Connerym objeví (Dr. No, 1962, režie Terence Young), je vpravdě emblematická. Bonda zastihujeme v kasinu u karetního stolu, kam se zašel povyrazit, protože zjevně neplní žádný tajný úkol. Štěstí mu přeje a navíc bez jakékoli námahy či upocené snahy „sbalí“ svou protihráčku Sylvii Trenchovou (Eunice Gaysonová). V těchto několika málo minutách je postava Bonda zřetelně definována. V prostředí luxusního kasina mezi dámami v elegantních šatech a pány v bezvadně padnoucích oblecích se cítí jako ryba ve vodě, při odchodu se mu Sylvie téměř vnutí.
To vše představuje Bondův svět jako jeviště, na němž se hraje vzrušující, nezávazná a zábavná hra. Samozřejmě, že v této hře má svoje místo i smrt, ale zdaleka ne nejdůležitější. Kdyby tomu tak nebylo, proč by se v Bondových příbězích fyzická likvidace protivníků tolik odkládala? Protože hlavní padouch (a je lhostejné, zda se jmenuje Dr. No, Goldfinger, Le Chiffre nebo nějak úplně jinak) nepotřebuje Bonda coby mrtvého nepřítele, nýbrž jako „živého a poníženého svědka svého vlastního triumfu“, jak ve svém eseji Mrtví se nebaví píše Karel Thein[9]. Že půjde především o mučení zasahující Bonda na mužsky nejcitlivějších místech, je nasnadě.

V prvních dvou filmech, které se poměrně věrně drží nejen litery, ale také ducha Flemingových předloh, zvládl Connery výtečně ony přeměny Bonda z elegantního aristokrata v nelítostného zabijáka, přičemž v obou polohách neztrácel nadhled. Třetí film série Goldfinger (1964) přidal navíc další od té doby nepostradatelné ingredience bondovek: suché hlášky nahradila (sebe)ironie vystupňovaná často až k sarkasmu a důraz v akčních scénách se soustředil z poctivých pěstních rvaček[10] na použití nejrůznějších technických hračiček z dílny zbrojíře Q.[11]
Když se dnes díváme na Bonda 60. (ale i 70.) let, s údivem zjišťujeme, co všechno tvůrcům prošlo. Dovedete si představit křik feministek, kdyby se dnes ženské hrdinky bondovek vytasily s tak explicitně sexuálními jmény jako Pussy Galoreová, Domino, Kissy Suzuki nebo Plenty O´Tooleová? Jak by asi protestovali homosexuálové po premiéře filmu Diamanty jsou věčné (1971), v němž Bond zlikviduje dva „teplé“ poskoky s ironickým komentářem o ocasech stažených mezi nohy? A co teprve početná komunita Afroameričanů po zjištění, že všichni darebáci v Žít a nechat zemřít (1973) jsou černoši?

Když se počátkem 70.let Connery (po neúspěšném pokusu instalovat do role agenta 007 Australana George Lazenbyho) z bondovek odporoučel, bylo jasné, že schéma příběhů (ponecháme-li stranou myšlenku, že bondovky tvoří samostatný žánr) je jasně dáno. Dál bylo možno pracovat pouze na pilování stylu. Nový představitel Bonda Roger Moore se rozhodl jít cestou větší komediálnosti a producenti mu v tom nijak nebránili. Zatímco dříve tedy Bond trousil svoje sarkasmy jen tak mimochodem a na půl úst, nyní málem pomrkával na diváka „pozor, připravte se, bude následovat vtip“. A protože Moore zdaleka nebyl takový drsňák jako Connery (jeho zastánce poznáte podle toho, že mluví o modernějším, uhlazenějším a uvolněnějším Bondovi), bylo třeba mu neporazitelnost zajistit jinak – tedy ještě větším zaměřením na technické vymoženosti a krkolomné kaskadérské kousky v autech, na motocyklech či lyžích. Smutným vrcholem snahy o to, aby byl Bond trendy a mohl konkurovat divácky oblíbeným trhákům typu Hvězdné války, je absurdita s názvem Moonraker (1979), která hrdinu vysílá do vesmíru. V polovině 80.let Roger Moore v roli Jamese Bonda přezrál a ve svých téměř šedesáti letech přestal být věrohodným jak na poli milostném, tak akčním.[12]

V jednom z mnoha rozhovorů se Timothy Dalton (do doby, než byl obsazen, sklízel pozornost hlavně v divadle) dopustil poznámky ve smyslu, že chtěl dát postavě Bonda lidský rozměr a zranitelnost a ukázat, že Bond není žádný superman. To byl ovšem fatální omyl. Jak již bylo řečeno výše, jakákoli snaha dodat Bondovi třetí rozměr nutně vede k divákovu zmatení a rozčarování, protože v tom okamžiku se mění to nejpodstatnější, tedy styl. James Bond je skutečně comicsová postava, superman pro ty, kteří nedokážou vydýchat muže létajícího po nebi v modrém trikotu a rudých slipech, ale nemají problém, pokud je oblečen v bílém smokingu a létá za pomoci důmyslné techniky. Navíc Bond ve druhé polovině 80.let zvážněl, z filmů s Daltonem se úplně vytratil humor. Tyto neblahé změny série málem nepřežila.

Do poloviny let 90. naštěstí odvážným úvodním bunjee jumpingem (vidíte, že Bond létá!) skočil Pierce Brosnan filmem Zlaté oko (1995). Ačkoli svět se od 60.let značně změnil (pozor, Bond je vždy současný, a ačkoli jsme jeho svět definovali jako neskutečný, je to vždy neskutečnost paralelní k současnému stavu) a postavu agentova nadřízeného M převzala žena (chápeme- li postavu Q tak trochu otcovsky, nemá být Bondova šéfová jakousi náhražkou matky?!), Bond nalezl svou ztracenou eleganci a tolik vzývaný styl. Opět se z něj stal onen sexuální idol a zároveň osamělý zabiják s okázalým vystupováním, žijící jen pro svou práci, jenž za žádných okolností neztrácí britský šarm.
Film Zítřek nikdy neumírá (1997) konečně nabídl coby Bondova protivníka dalšího úžasně megalomanského šílence, mediálního magnáta Carvera[13], a obsahuje několik nejlepších hlášek z této části série. Jeden svět nestačí (1999) rozdělil diváky na dva tábory – jedni tvrdí, že obsazení Sophie Marceauové a Denise Richardsové byl výborný nápad, druzí totéž považují za neomluvitelné šlápnutí vedle. Jisté je, že Brosnan v roli Bonda nikdy nebyl lepší a styl svého hrdiny dovedl na hranici dokonalosti.
Pak si však tvůrci nepříjemně naběhli a zopakovali chybu, kterou jsem zmínil v  souvislosti s Moonrakerem. Zřejmě znervózněli z kasovních úspěchů filmů postavených na počítačových efektech nebo snad přehnali snahu podbízet se mladšímu publiku odkojenému videohrami, donutili Bonda, jemuž vždy slušela spíše stará, dobrá ruční práce, nesmyslně klouzat na digitálně vzedmuté vlně tsunami a prohánět se v neviditelném autě. Navíc dvacátou bondovku Dnes neumírej (2002) přehustili odkazy na všechna předešlá dobrodružství a porušili styl tím, že ukázali hrdinu zpustlého a ztýraného korejskými vězniteli[14], kterým ani nedokázal uprchnout, nýbrž byl trapně vyměněn.

V zatím posledním filmu s Jamesem Bondem (Casino Royale, 2006) udělali tvůrci jakýsi krok stranou. Angažovali Daniela Craiga a prohlásili, že se vracejí ke kořenům postavy. Protože však již bylo naznačeno, že dětství a mládí agenta 007 nikoho nezajímá, oněmi kořeny je myšlena doba předtím (a těsně potom), co Bond obdrží svůj nula nula kód. Jakékoli námitky ze strany stylových puristů jsou tedy již předem odraženy poukazem na to, že hrdina si svůj osobitý styl teprve buduje a jeho hledání se stává ústředním tématem filmu[15]. Není bez zajímavosti, že Casino Royale režíroval Martin Campbell, tedy muž, který resuscitoval Bonda ve Zlatém oku.

 

Další jména hodná zapamatování

Úspěch, či neúspěch filmů s Bondem stojí a padá s výběrem představitele hlavního hrdiny a jeho schopností naplnit divácká očekávání. Přesto si zmínku zaslouží někteří další tvůrci, na něž se v předchozích odstavcích nedostalo. Především jde o producentskou dvojici Harry Saltzman a Albert R. „Cubby“ Broccoli (EON Productions), kteří si včas (tj. v roce 1960) zajistili práva na Flemingovy romány. Postupně však mezi nimi sílilo napětí, protože každý prosazoval svou vizi, kudy by se měla série ubírat, Broccoli chtěl Saltzmanův podíl odkoupit už v polovině 60.let. Dvojice se rozešla v letech 70. To, že bondovské stříbro zůstává stále v rodině, dokazuje i pohled na dnešní producentskou dvojku: Michael G. Wilson Barbara Broccoliová.
Někteří tvrdí, že titulková sekvence je často uměleckým vrcholem každého filmu o Bondovi. Dalo by se dodat, že v mnoha případech i významovým. Jejím tvůrcem byl dlouhá léta Maurice Binder, původně návrhář filmových plakátů. Po jeho smrti převzal koncept dobře vypadajících děvčat vznášejících se stylizovaným prostorem Daniel Kleinman.[16]

Výtvarnou podobu bondovkám vtiskl návrhář Ken Adam, produkční génius. Jeho obří dekorace ze 60.let, jež vypadají, jako by jejich tvůrce měl k dispozici desetkrát větší rozpočet než ve skutečnosti, nadchnou i v dnešní éře, kdy podobné interiéry obstarává počítačová grafika.
A protože hercům a hudbě se věnují samostatné články, zbývá ještě jedno jméno, které již sice výše padlo, ale přesto je nutné jej zopakovat: režisér Terence Young. Právě on vzal Flemingův literární koncept a (přestože proti jeho obsazení zpočátku protestoval) přeměnil poněkud neotesaného Skota Conneryho na elegantního britského intelektuála.

 

Předchůdci a snaživí následovníci

Z filmů, které měly na bondovskou sérii vliv, musíme zmínit na prvním místě Hitchcockův mistrovský thriller Na sever Severozápadní linkou (1959). Pronásledovaným „špionem“, jenž má vždy po ruce vtipnou hlášku, je zde Cary Grant[17] a slavné scéně, v níž v obleku s vlající kravatou prchá po venkovské cestě před práškovacím letadlem, vzdal hold Terence YoungSrdečných pozdravech z Ruska. Připomněl bych ještě jeden Hitchcockův film: Pověstný muž (1946), ve kterém zpravodajec Cary Grant vmanévruje postavu Ingrid Bergmanové mezi nacistické agenty a zároveň do manželské postele jednoho z jejich vůdců. S trochou nadsázky lze říct, že i Bond se ve službách Jejího Veličenstva prostituuje, neboť často spí s nepřátelskými agentkami za účelem získání informací. Na rozdíl od Bergmanové je však pro něj tato součást práce zdrojem potěšení.

Z „postbondovských“ sérií stojí za pozornost filmy s Jasonem Bournem podle románů Roberta Ludluma. Již iniciály jména hlavní postavy prozrazují inspirační zdroj. Tvář tomuto agentovi, jenž byl vyškolen jako elitní zabiják, avšak poté, co ztratí paměť, se sám stane terčem svých bývalých zaměstnavatelů, propůjčil Matt Damon[18] ve filmech Agent bez minulosti (2002) a Bournův mýtus (2004). Třetí (závěrečný) díl je napjatě očekáván. Ačkoli Bourne sdílí s Bondem pronikavou inteligenci, pohotovost a nadlidské fyzické schopnosti, nezachraňuje svět, ale sám sebe. Jeho příběh je cestou za sebepoznáním a z něj pramenícím vykoupením[19], na níž není místo pro humorné odlehčení.
Z televizní obrazovky se dostal do kin agent Ethan Hunt (v podání Toma Cruise) v sérii Mission:Impossible (1996-2006). Zatímco úspěšný televizní seriál byl klasickou týmovkou, v níž každý měl své místo a specializaci, ve filmech je Hunt ústřední postavou a ostatní mu dělají křoví. Je paradoxní, že s nejlepším dílem v režii J. J. Abramse, tvůrce vynikajícího špionážního seriálu Alias[20], pravděpodobně série skončí, jelikož se Cruise rozešel se společností Paramount.
Přiblížit svět bondovek nejmenším divákům zkusil filmařský multitalent Robert Rodriguez v trilogii Spy Kids (2001-2003). Minimálně prvním dílem s podtitulem Špioni v akci, v němž se děti slavných agentů vydávají po stopách svých rodičů, se mu záměr oddechové rodinné podívané docela zdařil.
Netypickým hrdinou, jehož předobrazem se stal James Bond, je Indiana Jones (1981 – 1989). Postava a příběhy jsou napájeny z více inspiračních zdrojů (především dobrodružné filmy 30. a 40.let), ale k duchovní spřízněnosti s Bondem se tvůrci Spielberg a Lucas sami přihlásili šťastným angažováním Seana Conneryho do role Indyho otce.
A roku 1996 se Sean Connery k Bondovi znovu vrátil[21]. Stalo se tak v jednom z nejlepších akčních filmů 90. let, ve Skále (1996) Michaela Baye. Přestože se Conneryho postava britského agenta vězněného léta v Alcatrazu jmenuje Mason[22], poučenější diváci dobře věděli, o koho se ve skutečnosti jedná.

V průběhu oněch více než čtyřiceti let byl Bond pochopitelně mnohokrát parodován[23]. Je však obtížné, ne-li nemožné opravdu dobře a vtipně parodovat dílo, které má již samo v sobě (zcela zřetelně od slavné úvodní scény Bondova zjevení se v Goldfingerovi) prvek sebeparodie geneticky zakódován. Proto skončily tyto pokusy uměleckými nezdary. Ale není pravidla, z něhož by se nenašla výjimka: v tomto případě Muž z Acapulca (1973) Phillipa de Brocy. Začátek filmu vypadá jako tuctová parodie na bondovky s populárním Belmondem v roli nesmrtelného agenta Boba Saint-Clara. Uprostřed děje se však náhle divák ocitá v šedivém bytě činžovního domu, kde spisovatel Merlin (Belmondo) tyto příběhy tvoří. Film je tak vystavěn na rozporu mezi realitou a neskutečnými exotickými dobrodružstvími, přičemž tvůrci stupňují komiku v okamžiku, kdy Merlin začne do připravované knihy projektovat nejen své opravdové sny a touhy, ale také zlost a frustraci. Muž z Acapulca se tak vlastně vrací k podstatě obliby bondovek coby sofistikovanému úniku z šedi našich přízemních životů. A dokud bude tato potřeba existovat, nemusíme mít o osud Jamese Bonda a jeho učenlivých žáků žádný strach.

 

ODKAZY

http://cs.wikipedia.org/wiki/Ian_Fleming– přehledný životopis Iana Fleminga
http://www.bondmovies.com/ – Bohatě vybavené fanouškovské stránky. Naleznete zde popis lokací, kde se jednotlivé příběhy s Bondem odehrávaly, podívat se můžete na originální trailery ke všem dílům, dostane se vám cifer o finančních ziscích snímků a spoustu dalších podstatných i nepodstatných informací.
http://www.jamesbond.com/ – oficiální stránky Jamese Bonda.
http://www.007magazine.co.uk/ – speciální magazín o agentovi 007


[1] Na západ od našich hranic bych si dovolil tipovat ještě vyšší číslo, protože střední a východní Evropa musela dohánět čtyřicetileté zpoždění. Romány Casino Royale, Dr. No a Goldfinger vyšly u nás jako první bondovky oficiálně až na počátku 90.let minulého století.

[2] Ian Fleming začal svou novinářskou kariéru ve 20.letech jako dopisovatel agentury Reuter (Londýn, Berlín, Moskva), koncem 30.let zastupoval v Moskvě Timesy, po válce se stal šéfem zahraničního oddělení v Thompson Newspaper a v Sunday Times.

[3] Je zbytečné snažit se srovnávat Flemingovy knihy třeba s romány Johna Le Carré nebo Toma Clancyho. Jejich příběhy jsou na rozdíl od bondovek thrillery politickými. Představiteli špionážního thrilleru jsou Robert Ludlum (série s Jasonem Bournem) a Frederick Forsyth (např. román Čtvrtý protokol). Zapomenout by se nemělo ani na „otce“ špionážního románu, Grahama Greena (Tajný kurýr).

[4] Je pravda, že podobně jako u Chandlera ani u Fleminga si čtenář nepamatuje zápletky. Chandler oslňuje metaforickým jazykem, wisecracky a filozofickým nadhledem. Fleming fascinuje vášní pro detailní popis luxusních sídel a krásných žen, vynalézavých metod mučení či slasti, jakou skýtá prvotřídně připravené jídlo či chuť drahého nápoje na jazyku.

[5] James Bond nikdy nevystupuje pod falešným jménem. Jeho typické představení se tak dodnes zůstává výrazným stylotvorným prvkem filmové série.

[6] Až do konce 80.let také filmový Bond stylově kouřil. Pak byl nekompromisně cigaret zbaven.

[7] Z beretty 25 je v románu Dr. No (1958, jde až o 6. knihu v sérii) Bond přezbrojen na šéfův příkaz waltherem PPK 7,65 mm ( situace je zachycena i ve stejnojmenném filmu).

[8] Zvlášť patrné je to v závěru filmu V tajné službě Jejího Veličenstva (1969), kdy se Bond zamiloval, oženil a ovdověl. Co si měli diváci myslet o scéně, v níž se G. Lazenby v autě sklání nad zastřelenou manželkou, a když u něj zastaví policista na motocyklu, začne plakat a zlomený bolestí mluví úplné nesmysly?

[9] THAIN, Karel. Rychlost a slzy. Prostor 2002.

[10] Dodnes nepřekonaná zůstává ta, v níž se Bond rve v omezeném prostoru vlakového kupé s Redem Grantem (Robert Shaw), Srdečné pozdravy z Ruska z roku 1963.

[11] Desmond Llewelyn se objevoval v bondovkách až do roku 1999, kdy ve filmu Jeden svět nestačí představil svého nástupce, Johna Cleese.

[12] Na druhou stranu si tím šikovně zajistil důstojný odchod do hereckého důchodu a další smysl nalezl v práci pro UNICEF. G. Lazenby si totiž po svém jediném vystoupení v roli Bonda už nezahrál, T. Dalton zmizel zpět na divadelních prknech a v televizi a P. Brosnan, který se pokoušel (neúspěšně) o kariéru vedenou paralelně s Bondem, se také ztratil v nevýznamných filmech. Jediný, kdo unikl tomuto „prokletí“, byl tedy trochu paradoxně Bondův první představitel, protože S. Connery hrál v 70., 80. a 90.letech mnoho charakterních rolí ve vynikajících snímcích.

[13] Goldfinger, Blofeld, Largo, Carver – Bondův protivník je stylový jen potud, pokud je veden šílenstvím a ničím nekomplikovanou touhou po moci. Jakmile se do motivace dostane jiný prvek, začne to drhnout, jako například v následujícím filmu Jeden svět nestačí, kdy je Renard „polidštěn“ touhou po Elektře Kingové a výsledkem je snad nejméně uspokojující finále všech dob.

[14] Nejde zde tedy o ten druh mučení s motivací, která byla popsána výše.

[15] Např. ono slavné „Bond…James Bond“ zazní až v samotném závěru filmu, jako potvrzení toho, že 007 nalezl svou polohu, svůj výraz, svůj styl.

[16] Poprvé ve Zlatém oku s nezapomenutelným motivem srpů a kladiv.

[17] Uvažovalo se o něm i pro roli Bonda, ale nechtěl se zavázat k sérii filmů.

[18] V roce 1988 byla Ludlumova předloha poprvé zfilmována s Robertem ChamberlainemAgent beze jména.

[19] S prakticky stejným motivem špičkového agenta bez paměti pracuje scénář S. BlackaHarlinovu akčnímu thrilleru Dlouhý polibek na dobrou noc (1997) s Geenou Davisovou.

[20] Pět sérií televizního seriálu Alias (2001-2006) naplňuje koncept ženské akční hrdinky v bondovské roli. Studentka Sydney Bristowová (J.Garnerová) je naverbována zločineckou organizací SD6 v domnění, že jde o sekci CIA. Když svůj omyl prohlédne, stává se dvojitou agentkou. Prvními sériemi se prolíná téma komplikované cesty hlavní hrdinky k vlastním rodičům-taktéž lidem, kteří zasvětili své životy tajným službám.

[21] Podle hesla Nikdy neříkej nikdy, jež stojí v titulu remaku Thunderballu z roku 1983, který však vznikl mimo Broccoliho producentské zázemí a k oficiálním bondovkám se tedy nepočítá.

[22] Je to náhoda, nebo byli tvůrci tak rafinovaní, že schválně použili jméno herce Jamese Masona, který jednak hrál hlavního padoucha v Na sever Severozápadní linkou, jednak se s ním také chvíli počítalo právě pro roli Bonda?

[23] Za všechny zmiňme aspoň Casino Royale (1967), pod kterým je podepsáno hned několik režisérů a které je dnes zajímavé hlavně pro fanoušky Woodyho Allena. Ten se na filmu podílel scénáristicky, a dokonce si zahrál malého Jimmyho Bonda!

Print Friendly, PDF & Email

Autor

Počet článků : 261

Zanechte komentář

© 2011 Powered By Wordpress, Goodnews Theme By Momizat Team

Zpět nahoru