Zde se nacházíte: 25fps » Téma » Loutkový film

Loutkový film

ROZBOR: Loutkový film – MARTINA NAVRÁTILOVÁ –

Loutkový film je jedním z druhů animovaného filmu 1. Dříve stačilo rozlišení na kreslenou animaci a loutkovou animaci, ačkoli existovala i animace věcí, keramické hlíny či plošková animace 2. Dnes je situace mnohem složitější, techniky animace se totiž tak rozrostly, že je možné animovat téměř cokoli a jakkoli. V současnosti se tedy užívá rozdělení na 2D a 3D animaci – na dvojrozměrnou a trojrozměrnou. Klasický loutkový film používá trojrozměrné loutky, řadíme jej tedy do animace 3D.

Metoda snímání „obrázek po obrázku“, která dovolovala snímat filmovou kamerou jednotlivé obrázky a které se také říkalo „americký pohyb“, otevřela cestu kresleným, loutkovým a vůbec trikovým filmům.

První triky byly objeveny už v době němého filmu, mnohdy i náhodně, když se zasekl film v kameře – při promítání pak jeden obraz zmizel a objevil se v zápětí jiný, čehož se časem využívalo při zmizení člověka nebo předmětu. Tomuto postupu se říká stoptrik. Objektiv kamery se zakryje, přitom se posunou předměty ze svého původního místa a při promítání vzniká dojem, že se pohybují.

Nejdůležitějším vynálezem pro vytvoření filmových triků stala triková kamera, která snímá po jednotlivých okénkách filmu. V době, kdy kamera nesnímá, mění animátor pohyb loutky. To je rozdíl mezi kresleným a loutkovým filmem – v loutkovém filmu se animace provádí současně se snímáním, zatímco v kresleném jsou kresby vytvořeny předem. Rozdíl je i v umístění kamery – loutkový film je snímán stejně jako hraný film v trojrozměrném prostoru, zatímco film kreslený je většinou snímán shora a výměna pohybových fází se uskutečňuje na rovné ploše (na stole). Dnes se používá nejrůznějších kombinací všech základních postupů – např. animace živého herce s loutkou, kombinace hraného filmu a animovaným, počítačová animace apod.

Scénáristé loutkového filmu musí dobře znát technologii animace, musí mít přehled o rozmanitých výrazových možnostech. Poté se přistupuje k návrhům loutek a scény. Hlavní součástí loutky je drátěná „kostřička“ (nejčastěji z ocelového drátku), používají se také „kloubové kostřičky“, které umožňují měnit a udržovat posuny končetin. Tělo loutky je nejčastěji zhotoveno z plastické hmoty, moduritu nebo pěnové gumy. Mohou však být i ze sochařské hlíny, dřeva a dalších materiálů.

Pak přichází na řadu těžká práce animátora, který si často přehrává gesta postaviček, aby mohl přenést na loutku pohyb, jenž bude plynulý a věrohodný. U loutek se nastaví výchozí pozice, která se nafilmuje, pak se loutkou pohne směrem k zamýšlenému pohybu, toto se opět zachytí kamerou a tak to pokračuje okénko po okénku. Pohybovat se však musí nejen loutka, ale i stromy, květiny, zvířata a mnohé další věci v záběru. Animátor tedy nesmí zapomenout na jediný lísteček, což vyžaduje obrovskou trpělivost. Základem této práce je samozřejmě umělecké cítění, protože animátor je současně hercem, výtvarníkem a někdy i hudebníkem. Vede figurku tak, aby diváka přesvědčila, že něco cítí, že se raduje nebo je smutná. Ve vztahu k hudbě musí pracovat podle předem stanovené hudby a animovat v přesně vymezených časových úsecích.

Dalším důležitým elementem při vzniku animovaného filmu je kameraman, který musí dbát na jednotnou atmosféru, na správné osvětlení a zaostření popředí a pozadí, na plynulost nájezdů a odjezdů kamery. Má možnost „malovat světlem“ – měnit výraz ve tvářích loutek nebo ovlivnit světlem atmosféru filmu.

Připomeňme si i zvukovou stránku filmu – slovo, hudbu a zvuky (nebo lépe řečeno ruchy). Mnohé se natáčí předem. Je důležité, kdy se ozve hudba a o jaký druh hudby půjde. Totéž platí o zvukových efektech a o projevu herců. Jsou ovšem filmy, kde hlas herců není vůbec potřeba (např. u Jiřího Trnky, ale o tom již více mí kolegové).

Tou nejdůležitější osobou je však režisér, který bývá často i hlavním výtvarníkem, autorem námětu a scénáristou. Musí dávat pozor, aby byly jednotlivé složky vzájemně vyvážené a působily jednotně.

Jak píše Jiří Tibitanzl ve své knize Panáčci na plátně, „tajuplná kouzla, která provázejí tvorbu animovaného filmu, tedy žádnými kouzly nejsou“.

 


Pozn.:

  1. Anima = duše. Animace je tedy jakési oživování neživého (kresby, loutky). Animátor mění polohu nebo tvar neživých objektů a fotografuje speciální kamerou jednotlivé fáze těchto změn, které při promítnutí navozují iluzi pohybu. [zpět]
  2. Na namalovaném pozadí se hraje s loutkou namalovanou a vystřiženou většinou z papíru (ale může být i z plechu). Plošná loutka je složena z tělíčka a samostatných rukou, nohou či hlaviček (v různých fázích), které se pod kamerou vyměňují a animují se posouváním pinzetou. [zpět]
Print Friendly, PDF & Email

Autor

Počet článků : 10

Zanechte komentář

© 2012 25 fps, z.s.

Zpět nahoru