Zde se nacházíte: 25fps » Český film » Medvídek

Medvídek

Medvídek
RECENZE: Medvídek (režie: Jan Hřebejk, 2007) – MARTINA NAVRÁTILOVÁ –

Před několika dny odstartoval svou pouť českými kiny nový film tria HřebejkJarchovskýTrojan Medvídek. Autoři snímek označují za hořkou komedii a na plakátě jej zdobí ironické heslo „sladká harmonie, nyní ještě medovější“. A proč zrovna Medvídek? „Medvídek – to může být roztomilá plyšová hračka, ale medvídek umí být taky divokou šelmou. Chtěl jsem, aby film v sobě měl všechny polohy, aby se pohyboval po linii od laskavosti k dravosti, aby byl nabitý emocemi i humorem. Abychom dokázali jak potěšit, tak vzrušit. Jsou takové základní věci, jimiž lze publikum strhnout: buď ho lze oslnit výpravnou podívanou, nebo mu odhalit, co nevěděli, nebo je pobavit tím, že jim předvedete něco, co důvěrně znají. Proč se divákům tak líbily Pelíšky? Jsou tam totiž v poutavé formě zahalené příběhy, které nemusí být zábavné, když je člověk prožívá. Ale když se o nich vypráví nebo se na ně vzpomíná či dívá zvenčí, pak jsou nesmírně humorné. To je princip, o jaký nám jde,“[1] říká Hřebejk na vysvětlenou. Vyvstává tu však menší problém – emocemi ani humorem Medvídek nabitý není, ačkoli by si to autoři přáli a určitě se o to snažili. Příběhy postav nejsou zabaleny do poutavé formy, která se v tomto případě rozhodně nedá srovnávat s Pelíšky.

Hlavními postavami jsou tři kamarádi a jejich ženy. Jmenovitě galerista Jiří (Jiří Macháček), jeho manželka Vanda (Tatiana Vilhelmová), jež má trochu (větší) problémy s pořádkem a jejíž cukrárna zeje prázdnotou, gynekolog a cyklista-amatér Roman (Roman Luknár), který již devět let podvádí svou ženu Annu (Anna Geislerová), posedlou správnou teplotou v pochvě, protože touží po dítěti, a konečně diplomat a znalec vín Ivan (Ivan Trojan), jenž miluje deminutiva a rád maže své ženě Johance (Nataša Burger) večku (rozuměj veku) džemíčkem či máslíčkem. Sestavu doplňují Romanovi rodiče (Věra Křesadlová a Jiří Menzel), jeho milenka (Markéta Fialová) a Vandina slabomyslná sestra Ema (Klára Issová), jež se bojí jít na neznámý dámský záchod sama.

Scénárista Petr Jarchovský své postavy charakterizuje takto: „První rodinka jsou nám mentálně blízcí lidé – hraje je Jiří Macháček s Táňou Vilhelmovou, tedy „plebejci“. Pak přichází „buržoazie“ – Aňa Geislerová a Roman Luknár, a pak marťani – „feudálové“, šlechta, nevím jak je nazvat – ztělesňují je Ivan Trojan a Nataša Burger. Takhle jsme si pomáhali, když jsme stavěli schůdky těm třem kamarádům.“[2] V souladu s touto charakteristikou se pak jejich vztahy vyvíjí, respektive rozpadají. Plebejci se rozcházejí v hádkách, buržoazie se rozchází potichu bez zbytečných dramat a nakonec šlechta – ta se nerozchází a ani nedává znát, že je cokoli v nepořádku, ačkoli rozpad dávno nadešel.

Pokud byste chtěli někomu vyprávět děj Medvídka, bylo by to asi dost obtížné, protože vlastně žádný nemá. Hřebejk vypráví o své generaci, o problémech svých a svých přátel, ale bohužel se nedostává k jádru věci, nýbrž spíše klouže po povrchu. Osobní ráz filmu dokazuje nejen nápadná shodnost jmen většiny postav s jejich hereckými protagonisty, ale také účast Macháčkovy dcery či Hřebejkova novorozeného syna. Pozvolna plynoucího Medvídka zpomaluje převaha dialogů a nevypointovanost některých scén. To způsobí, že za několik dní si z filmu téměř nic nevybavíte, žádná replika ve vás neutkví tak silně, jako tomu bylo v případě Pelíšků. Kde asi udělali soudruzi chybu?

Hřebejk své postavy označil za Samotáře, kteří se oženili: „V Samotářích se podařilo zachytit mladistvost postav, proto asi ten film oslovil publikum i o generaci mladší. Znáte přeci lidi, kteří se chovají celý život jako důchodci, a pak takové, kteří si mladistvost dlouho udržují! A jsou v tom třeba i směšní. Tím jsou naši hrdinové Samotářům podobní. Napadlo mě to i proto, že hlavní role mají taky Jiří Macháček a Ivan Trojan. I když hrají něco jiného, mladistvost zůstává. Proto jsem použil té nadsázky.“ Medvídka pak přirovnal k Americké kráse[3], což je dost troufalé. Film by se nedal ani srovnávat se snímky Hřebejkova oblíbeného Woodyho Allena, protože by zajisté prohrál na plné čáře – a to nejen kvůli absenci satiričnosti, jež je pro Allena typická, ale také pro onu povrchnost a neschopnost dobrat se pravdy, dostat se tzv. k jádru pudla.

Do hlavních rolí obsadil režisér staré známé tváře – herce a herečky, s nimiž již někdy spolupracoval nebo s nimiž se zná. Herecké výkony jednotlivých představitelů mohou na každého působit jinak (samozřejmě jako i celý film). Jiří Macháček je  podle mého názoru chvilkami poněkud křečovitý a někdy jakoby parodoval sám sebe. Koho asi napadlo dát mu černé dioptrické brýle? Působí v nich spíš komicky. Doma mu ale roste malá herečka – jeho dcera Berta je přirozená a scény s tatínkem tak působí realističtěji. Geislerová, Vilhelmová a Luknár předvádí solidní herecké výkony. Nataša Burger je však nijaká, ale to možná způsobuje fakt, že vztah mezi ní a Trojanem je propracován nejméně. Koneckonců žádná z postav nám není přiblížena natolik, abychom se s ní mohli identifikovat, aby nás mohl její osud dojmout.

Medvídka otevírá citát „ženský princip je mocnější než mužský, měkké je mocnější než tvrdé a voda je mocnější než kámen“, jenž má nejspíš demonstrovat fakt, že ženy vycházejí z krizí silnější a mnohem více jsou zasaženi muži, ačkoli se zdáli být silnějšími.  To je ale přece známý fakt! Ženy jsou tentokrát u Hřebejka zastoupeny v hojnější míře než u předchozích filmů a je také vidět snaha o jejich hlubší vykreslení, avšak i přesto zůstávají plošší než jejich protějšky. Nebyl by to Hřebejk, kdyby se ve filmu neobjevila alespoň jedna „stolová“ scéna. Scéna Věry Křesadlové a Jiřího Menzela však z příběhu poněkud trčí, jako kdyby byla vyňata odjinud. Ale i přesto se jedná spíše o světlé místo filmu, jenž dává připomenout režisérovy lepší časy. Co tím však chtěl říci? Že je zázrak, že jsou manželé tak dlouho spolu? Že i přes malicherné půtky má jejich manželství pevné základy? Nejspíš nám chtěl Hřebejk dát naději, že ještě existuje fungující manželství.

Některé scény jako bych viděla už v jiných filmech. Dva momenty však musím zmínit – tím prvním je scéna, v níž si Vanda s Annou vykládají o poporodních špecích a třaslavém sádlíčku na rukou, chybí jí však vypointovanost. Tím druhým je pomsta Anny alergickému Romanovi, když kočkou kontaminuje jinak perfektně čistou postel, ale i v tomto případě postrádám pomyslnou třešničku na dortu. Oba momenty tak zapadají v proudu událostí a dialogů. Medvídka pak uzavírá čínské přísloví: „Je dobré pravdu znát a nahlas o ní zpívat, ale je lepší pravdu znát a zpívat o datlích.“ A Hřebejk zpívá o datlích…

Hřebejk je dobrý režisér, ale asi by mu prospěla spolupráce s jiným režisérem. Medvídek má totiž podobu spíše televizní inscenace nežli celovečerního filmu. Jednoduše řečeno pokud očekáváte další Pelíšky nebo něco, nad čím se budete moct zamyslet, budete nejspíš zklamáni. Ale pokud vám stačí pohodlně se usadit a nechat snímek volně plynout, pokud jste Hřebejkovi skalní fanoušci nebo pokud vás prostě zajímá, jak vypadá Macháček s brýlemi a Aňa Geislerová jako puťka, určitě si lístek kupte.


[1] Zdroj: presskit.
[2] Zdroj: presskit.
[3] Režie Sam Mendes.
Print Friendly

Autor

Počet článků : 10

Zanechte komentář

© 2012 25 fps, z.s.

Zpět nahoru