Piráty v kinech zajímají hlavně české filmy

ROZHOVOR s Mgr. Lenkou Hečkovou, managerkou pro právní agendu a PR České protipirátské unie – ONDŘEJ ŠÍR –

Česká protipirátská unie vznikla v devadesátých letech.. Dá se říct, že právě v tomto období můžeme spatřovat počátek (nebo významnější nárůst ) filmového pirátství v ČR?

Česká protipirátská unie (ČPU) byla založena v roce 1992 za účelem ochrany autorského práva a práv souvisejících s právem autorským k audiovizuálním dílům a potírání všech forem jejich porušování v oblasti výroby, dovozu a šíření audiovizuálních děl. ČPU navázala na aktivity Protipirátské sekce Unie videodistributorů, která vyvíjela protipirátské aktivity v oblasti audiovize již od počátku 90. let, kdy lze také vysledovat významnější rozmach tzv. filmového pirátství.

Jak se během působení ČPU z Vašeho pohledu změnila situace v ČR ?

Situace z pohledu filmového pirátství pochopitelně kopírovala technologický vývoj. V průběhu devadesátých let byly nejrozšířenější případy tzv. kabelového a televizního pirátství (neoprávněné příjmy, přenosy a vysílání), neoprávněných veřejných projekcí a v neposlední řadě neoprávněný prodej a půjčování videokazet. S masivním rozšířením a zlevněním DVD technologií (médií, vypalovaček, přehrávačů) po roce 2000 DVD-R pirátství pomalu vytlačilo VHS pirátství, které je v dnešní době již v podstatě „mrtvé“. V posledních třech letech prudkého rozvoje internetu se však do popředí pomalu ale jistě dralo tzv. internetové pirátství, kterým rozumíme především ikdyž nejenom sdílení chráněných děl prostřednictvím P2P sítí a filehostingových a FTP serverů či jiných služeb. Klasické výrobkové pirátství nyní spíše stagnuje a převládá především v příhraničních oblastech na tržnicích ovládaných vietnamskými prodejci, zatímco internetové pirátství stále narůstá.

Členy ČPU jsou převážně filmoví distributoři nebo televizní společnosti. Nepřipadá Vám poněkud paradoxní fakt, že si sami činnost ČPU platí? Jaký postoj vůči Vám zaujímá stát?

ČPU je neziskové zájmové sdružení, které chrání zájmy svých členů, se státním aparátem nemá nic společného. Jinak řečeno členské společnosti ČPU se v návaznosti na nástup a rozmach filmového pirátství rozhodli zřídit organizaci, která bude hájit jejich zájmy, tedy vyhledávat a odhalovat případy porušování jejich práv a působit preventivně ve směru jejich zamezení a vymýcení. Na tom nevidím nic paradoxního, naopak mi to připadne logické. Kdyby obdobná organizace nefungovala, škody způsobené zastupovaným společnostem by byly ještě násobně vyšší a hlavně by případy porušování jejich práv zůstaly neodhaleny a nepotrestány. Stát na naše aktivity bohužel nijak nepřispívá, přestože pirátství proti duševnímu vlastnictví je s celospolečenským problémem, který ovlivňuje nejen oblast kultury, nicméně při naší činnosti se státními orgány aktivně spolupracujeme, a to např. vyšetřování spolupracujeme se státními s orgány činnými v trestním řízení,  Českou obchodní inspekcí či Celními úřady.

V letech 1996- 1998 došlo možná k největšímu propadu návštěvnosti v kinech. Zároveň od roku 1995 do roku 1999 docházelo meziročně k nárůstu ceny vstupenky až o 10 korun. Proč takový růst (ptám se proto, že vysoká cena vstupenky je častým argumentem k „obhajobě“ filmových pirátů. )

Dle mého názorů je důvodu hned několik, a to obecně především změna situace na trhu a definitivní nástup tržního hospodářství, vyšší nájmy nemovitostí a provozní náklady, nesrovnatelně vyšší ceny licencí nejen za vysokorozpočtové blockbustery, modernizace technologií atd… Česká republika je krom toho velmi malý trh s nízkou kupní silou, proto je zde mnohem náročnější zajistit návratnost investic a jejich ziskovost než na jakémkoliv velkém trhu. Co se týče propadu návštěvnosti v uvedené době, určitě se na něm podepsaly mimo jiné i vyšší ceny vstupného a neochota obyvatel (stále ještě zvyklých z dob komunismu, mít vše za hubičku) platit za kulturu. Situace se však velmi rychle stabilizovala a v posledních letech návštěvnost kin i přes relativně vysoké ceny stále narůstá. Obecně pak ze statistik vyplývá, že kina doplácí na pirátství méně než např. home video distributoři. Požitek z filmové podívané na velkém plátně je totiž stále nenahraditelný a mnozí si to naštěstí uvědomují.

V roce 1999 začaly v ČR působit mutiplexy. Kinaři je obvykle moc v lásce nemají. Myslíte si, že pomohly zmírnit důsledky filmového pirátsví?

Tak bych to rozhodně neformulovala, každopádně si ale myslím, že přinesly novou alternativu a přilákaly do kin novou specifickou cílovou skupinu lidí, která si chce vychutnávat filmy z velkého plátna s kvalitním ozvučením za současného chroupání popcornu a která by třeba do klasického kina vůbec nevyrazila a pokud ano, rozhodně ne tak často. Těm ostatním pak multiplexy nabídly především časovou flexibilitu a velký výběr, což v dnešní rychlé době také není k zahození. Je však možné, že kdyby multiplexy neexistovaly, že by se i v řadách jejich návštěvníků našli noví další např. internetoví piráti.

Stává se, že právě kina jsou místem úniku filmů do pirátských sítí jsou právě kina.Kolik takových případů registrujete.

Vzhledem k časovému posunu zahraničních kinopremiér v ČR, nejsou tyto pro piráty atraktivní, neboť většina z nich už je zpravidla dávno k dispozici na internetu, a to dlouho předtím než mají u nás vůbec premiéru. Pro piráty jsou naopak velmi atraktivní české filmy, neboť ty jsou do premiéry nedostupné, případně tituly silně závislé na českém dabingu jako byli např. Simpsonovi ve filmu. ČPU eviduje a vyšetřuje zatím tři případy neoprávněného natočení filmu na kameru v kině (tzv. camcording), přičemž jeden z pachatelů byl již pravomocně odsouzen (za natočení filmu Rafťáci a jeho rozšíření na internetu) a druhý je v součastné době vyšetřován (za natočení filmu Simpsonovi ve filmu a jeho rozšíření na internetu).

K těmto situacím nedochází pouze tak, že by film natočil divák s kamerou, často vznikají v okamžiku, kdy sál zeje prázdnotu….

I takové případy jsou známy, jedná se o únik přímo od promítače nebo osob z jeho blízkého okolí. Takový tzv. kinorip je pak výrazně kvalitnější, než ten pocházející z řad publika. Divácké kinoripy jsou obvykle obrazově i zvukově nekvalitní. Je slyšet každé zasmání, zakašlání, chroupnutí popcornu a srknutí coly – prostě jednou větou „úžasný filmový zážitek“.

Jak se taková činnost prokazuje a co takovému kinu hrozí v případě, že se taková nekalost prokáže?

To je velmi individuální případ od případu, ale existuje spousta indicií, jak se takového kina, ale především pachatele dopátrat. Jedním z nich je např. značení jednotlivých filmových kopií, vyhledání zdroje uniklé kopie na internetu. Kinu nehrozí v zásadě nic kromě nepříjemností spojených s vyšetřováním. Osoba, která takový záznam natočí a dále neoprávněně užije se vystavuje trestní, přestupkové a občanskoprávní odpovědnosti. Jakékoliv neoprávněné užití díla, uměleckého výkonu, zvukového či obrazově – zvukového záznamu nebo vysílání rozhlasu nebo televize, ke kterému nedal oprávněný subjekt svolení, je totiž protiprávní, nemusí se však automaticky jednat o trestný čin porušování autorského práva, práv souvisejících s právem s práv k databázi podle § 152 trestního zákona. Až vyšetřující policejní orgán ve spolupráci se státním zástupcem s přihlédnutím k tzv. společenské nebezpečnosti činu pro společnost tedy ke konkrétním okolnostem případu, osobě pachatele, míře jeho zavinění a jeho pohnutce, významu chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobu provedení činu a jeho následkům a okolnostem, za kterých byl čin spáchán, posoudí, zda se v konkrétním případě jedná o trestný čin či “pouze“ o přestupek s možností uložit pokutu až do výše 150.000,- Kč. V případě natočení filmu v kině a jeho následnému šíření by se zcela nepochybně o trestný čin jednalo. Bez ohledu na to, je však dána občanskoprávní povinnost k náhradě způsobené škody. Trestní sazba trestného činu dle § 152 trestního zákona oak umožňuje uložit trest odnětí svobody až na dvě léta, peněžitý trest až do 5 miliónů korun nebo trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty. Pokud se pachatel dopustí činu ve značném rozsahu nebo jím získá značný prospěch, trestní sazba je vyšší a soud tak může uložit trest odnětí svobody na šest měsíců až pět let, peněžitý trest až do 5 miliónů korun nebo trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty. Trestní sazba však pouze definuje výměry trestů stanovených za určité trestné činy trestním zákonem. V daném případě rozhodne až soud, jaký vůbec a jak vysoký trest v rámci zákonem stanovené trestní sazby uloží s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu.

Znamená to, že ze záznamu jste schopni zjistit číslo kopie, ze které byl pořízen?

Ano, jsme. Každá kopie má odlišné identifikační prvky.

Nelegálně také často poustupují kinokavárny. Několik takových lze nalézt na vaší „černé listině…“

Neoprávněné veřejné projekce se nám podařilo častými kontrolami téměř vymýtit, když samozřejmě se stále sem tam objevují nové případy. Rozhodně však nejsou již tak časté jako v minulosti.

Musí provozovatel kinokavárny postupovat stejně jako klasické kino, nebo pro něho existuje nějaký jednodušší postup?

Provozovatel, který chce ve svém podniku provozovat tzv. „veřejné projekce“ si musí od nositelů práv předem zajistit příslušný souhlas, tedy uzavřít příslušné licenční smlouvy. Veřejné projekce z komerčních nosičů, tedy především z videokazet a DVD disků, jsou pokryty právy označovanými jako non-theatrical (ne-divadelní) nebo také public video. Těmito právy disponuje nejčastěji videodistributor daného filmu v ČR, může je však vlastnit i jiný subjekt. V některých případech však nelze souhlas jednoduše získat, neboť neexistuje český monopol na non-theatrical práva, tedy žádný český subjekt těmito právy nedisponuje. Jinými slovy, některá VHS a DVD nelze promítat mimo osobní soukromí, neboť pro ně nejsou vypořádána práva k provozování veřejných projekcí. Výrobce resp. držitel příslušného práva uzavře s provozovatelem písemnou smlouvu, jejíž součástí je specifikace a omezení poskytnutého svolení k užití, resp. způsob jejich určení. Ze smlouvy a dalších souvisejících dokumentů (např. dodacích listů) je pak patrno, jaká audiovizuální díla může provozovatel předvádět, v jakých typech zařízeních resp. v jakém konkrétním zařízení může díla provozovat, jaké je časové omezení tohoto oprávnění a zda poskytnuté svolení je komplexní, tedy zda uživatel je či není povinen získat souhlasy resp. zaplatit odměny dalším nositelům práv. Naposled uvedená specifikace se týká prakticky pouze těch filmů, k nimž právo na odměnu autorům hudby je realizováno prostřednictvím kolektivní správy práv. U nás zastupuje autory hudby Ochranný svaz autorský (OSA), který má příslušné smlouvy o spolupráci i s většinou zahraničních subjektů spravujících práva autorů hudby. OSA zastupuje většinu autorů, ne však všechny; na vyžádání je však povinna sdělit, zda daného autora zastupuje. Důležité je v těchto případech vyjádření distributora filmu, který uživateli sdělí, zda práva k dílům hudebním užitým konkrétním filmovém díle byla vypořádána, nebo zda je třeba hradit poplatky OSA případně dalším kolektivním správcům jako Intergram, Dilia apod.

Pokud bych chtěl promítat velmi staré filmy nebo takové, na  které v ČR nikdo nemá práva, můžu?

Bohužel nikoliv, ke každému konkrétnímu užití filmového díla je vždy nutný souhlas nositele práva, ať už českého nebo zahraničního. Nehraje tedy roli, že zrovna v ČR nikdo nevlastní práva. Co se týče starých filmů, muselo by se jednat o tzv. dílo volné, ke kterému již uplynula doba trvání majetkových práv. Takové dílo může každý bez dalšího volně užít.

Je povinností kina nějakým způsobem upozornit diváka o nelegálnosti pořizování záznamů?

Takovou povinnost kino nemá, ale určitě by bylo jen ku prospěchu věci, kdyby si toto upozornění všechna kina vřadily do svých provozních řádů či vytiskly přímo na vstupenky. Neznalost práva sice neomlouvá, nicméně není na škodu tento zákaz propagovat a opakovaně na něj upozorňovat neuvědomělé diváky. V blízké budoucnosti plánujeme distribuci nálepek, které by měli tento zákonný zákaz všeobecně zviditelnit.

Co by měl provozovatel kina dělat v případě, kdy piráta odhalí?

Zadržet jej až do příjezdu policie. Podle § 74 odst. 2 trestního řádu může kdokoliv zadržet osobu, která byla přistižena při trestném činu nebo bezprostředně poté. Je však povinen tuto osobu předat ihned policejnímu orgánu.

Má provozovatel kina právo nějakým způsobem kontrolovat, zda divák nevnáší do sálu zaznamenávací zařízení (kameru), případně takového člověka do sálu nevpustit?

Provozovatel tuto povinnost nemá, opět by však bylo jen ku prospěchu věci, kdyby se tomu snažil zamezit např. tak, že by zákaz vnášení těchto záznamových zařízení vtělil do svého provozního řádu a diváka pak na základě porušení smluvních podmínek do prostoru kina s takovým zařízením nevpustil.

V současnosti se hovoří o nástupu digitálních kin. Mohou taková kina pomoct situaci vylepšit?

Z hlediska pirátství se domnívám, že nikoliv. Tento trend však vítáme a domníváme se, že může pomoci právě malým kinům na malých městech.

rozhovor vedl Ondřej Šír