Poznámky o národní kinematografii jižní Ameriky

Témata některých sekcí na LFŠ v Uherském Hradišti lze chápat jako kontrast vůči lhostejnosti a stagnaci české distribuce, která postrádá nejen jakoukoliv vůli pouštět se do riskantních projektů a představit našemu divákovi např. některé specifické národní kinematografie, ale distribuovat také některá dostupná díla evropských zemí. Mezi pozoruhodné počiny letošního ročníku patří rozhodně téma věnované jedné z národnostního i kulturního hlediska zajímavé a osobité kinematografii – a to kinematografii brazilské. Jak již konstatoval David Čeněk v rozhovoru ohledně tématu, ohlasy v českém tisku byly rovněž téměř mizivé. Bohužel se dnes pohybujeme v natolik ignorující kulturní politice, že málokdo dokáže skutečně ocenit vynaložené úsilí a zejména ambici přijít s pro našeho diváka novou, zajímavou a dosud nepoznanou podobou světové kinematografie. K takovým krokům patří bezesporu brazilský film v Uherském Hradišti, kde mělo české publikum možnost shlédnout kompletní tvorbu renomovaného a proslulého brazilského filmaře Glaubera Rochy. Pokud není taková jedinečná a vzácná příležitost pro našeho diváka zajímavostí, je třeba hledat jednu z mnoha chyb právě v české distribuci, které preferuje především současnou a v mnoha ohledech nezajímavou mainstreamovou produkci z USA. Z tohoto důvodu si zaslouží nejen brazilský film, ale také jeho garanti v následujícím textu právem zaslouženou pozornost.

Retrospektiva Glaubera Rochy

Díaz a pastýř (r. Glauber Rocha, 1970); zdroj: katalog.artfilm.cz

Hlavní část programu brazilské sekce byla sestavena z kompletní přehlídky celovečerních filmů individuální filmařské osobnosti Glaubera Rochy. Divák měl tedy nejen vzácnou příležitost vidět všechna díla režiséra, ale také sledovat vývoj a proměnu témat, režijního stylu, specifického filmového jazyka a zejména způsob rozbíjení kontinuálního a chronologického vyprávění. Porušování klasické narativní linie, experimentování s technikami montáže, filmovým obrazem a barvou kategorizuje Rochu do skupiny filmařů provokujících netradiční formou a užitím nezvyklých technických postupů diváka navyklého na přímočaré a nekomplikované vyprávění. Rocha je ve své době dostatečně poučen s aktuálními trendy a tendencemi v soudobé světové, zejména evropské kinematografii, kde by se dal z tématického i stylistického hlediska zařadit vedle Francouze Jeana-Luca Godarda. V sedmdesátých letech, kdy tvůrce často natáčí v Evropě (Španělsko, Itálie) získává tvorba prostupováním brazilského myšlení s kulturně-společenskými prvky evropské civilizace podobu mezinárodního spojovacího článku Brazílie s ostatními zeměmi. Primárním aspektem je zde především angažovanost filmů i režiséra reprezentujícího politickou rovinu brazilské kinematografie vzniklou z odporu proti vládnímu systému a společenské situaci země. Jako jeden z čelních představitelů progresivního hnutí cinema novo přehodnocuje svou někdejší balanci mezi extrémní pravicí a levicí a sympatizuje s levicovými ideály. Je zbytečné se dlouze rozepisovat o profilu režiséra, o kterém se čtenář může dovědět mnohem více v uveřejněném portrétu Davida Čeňka napsaného přímo pro sborník textů k brazilské kinematografii na LFŠ. Retrospektivu přijela jako zahraniční host uvést dcera režiséra Paloma Rocha, která spravuje otcovo dědictví a pečuje o kopie jednotlivých filmů. Vedle úvodů a komentářů měli návštěvníci kin možnost po skončení projekcí zúčastnit se (či aktivně zapojit) do debaty k právě prezentovanému dílu. Nadace Tempo Glauber zajistila pro letošní LFŠ kopie všech celovečerních snímků režiséra, které tak představují našemu publiku nejen progresivní individualitu brazilského filmu, ale také další z řady autorských osobností moderní světové kinematografie.

Brazilský film z pohledu ostatních filmařů

Mereorango Kid, mezigalaktický hrdina (r. André Luiz Oliveira, 1969); zdroj: katalog.artfilm.cz

Výběr filmů pro další podoby národní kinematografie byl opět široký a reprezentativní a zahrnoval klíčová díla pro českého diváka. Přednostní zastoupení měl filmař a představitel směru cinema novo Nelson Pereira dos Santos čtyřmi filmy: Rio, čtyřicet stupňů (Rio, quarenta graus, 1955), Severní předměstí Ria (Rio zona norte, 1957), Vyprahlé životy (Vidas secas, 1963) a Vzpomínky z vězení (Memórias do cárcere, 1983). Mezi dalšími reprezentativními filmaři byli představeni Anselmo Duarte Daným slovem (O pagador de promessas, 1962), Joaquim Pedro de Andrade Spiklenci (Os inconfidentes, 1972), Carlos Diegues Sbohem, Brazílie! (Bye Bye Brasil, 1979) nebo André Luis Oliveira Meteorangem Kidem, mezigalaktickým hrdinou (Meteorango Kid, herói intergalático, 1969). Hostem LFŠ byl Hector Babenco natáčející často v zahraničí, od něhož zde bylo uvedeno pět filmů. Žánrová produkce byla zastoupena dvěma filmaři – José Mojica Marins reprezentující zejména brazilskou podobu hororu a Carlos Manga zaměřující se na národní žánr chachanda. Ani zde se nebudu podrobně rozepisovat o všech prezentovaných dílech a filmařích, které podrobněji představí text věnovaný historii brazilské kinematografie. Uveďme jen ve zmínce, že Brazílie byla představena také několika pohledy zvenčí, např. dvěma žánrově rozlišnými snímky jako dobrodružnou komedií a parodií na špionážní snímky Muž z Ria (L‘Homme de Rio, 1963) Philippa De Brocy a moderní variací na antickou tragédii Černý Orfeus (Orfeu negro, 1959) Marcela Camuse.

Dramaturgická struktura brazilské sekce

Sestava jednotlivých filmů byla selektována nejen z hlediska klíčových děl a jejich postavení ve světové kinematografii, ale také z hlediska historického mapující brazilskou produkci od němé éry až po současnost. Absence některých děl např. z období 40. let je způsobena nedostupností kopií nebo komplikacemi s autorskými právy apod. Reprezentativní část představují zejména již zmíněný profil Glaubera Rochy a důležitá díla proudu cinema novo, které mají poskytnout českému divákovi základní představu o kvantitativně rozsáhlé a žánrově pestré národní kinematografii. Jako jediná sekce měla k dispozici sborník textů věnovaných brazilskému filmu, z nichž některé čtenáři uvádíme v rámci reflexe letošního ročníku LFŠ v Uherském Hradišti. Mimo publikované texty na webu 25fps obsahuje almanach rozhovor s Rochou, překlady jeho dvou vlastních textů Estetika hladu a Estetika snu nebo úvod do brazilského hororu nazvaný Pasti strachu aneb Láska k medúze – O zfilmované a zfilmovatelné hrůze  Martina Jirouška. Většinu textů zajistil David Čeněk, odborník na danou oblast, který byl zároveň pověřen k její dramaturgické koncepci.