Zde se nacházíte: 25fps » Téma » Tenkrát v Americe

Tenkrát v Americe

Tenkrát v Americe
ANALÝZA: Tenkrát v Americe (režie: Sergio Leone, 1984) – JAROSLAV STUCHLÝ –

Možná by následující tvrzení mělo stát až na samém konci článku, ale dovolím si porušit pravidla a provést zhodnocení před vlastním rozborem. Jen v opravdu výjimečných případech se režisérovi podaří posledním filmem (i když samozřejmě téměř žádný režisér nezačne natáčet film s tím, že je to jeho poslední) dokonale završit dílo a vytvořit příslovečný opus magnum, s nímž se budou jeho následovníci muset poměřovat. Sergio Leone to dokázal, když po mnoha letech příprav přivedl se svým tvůrčím týmem na svět gangsterský epos Tenkrát v Americe.

A je jen ironií kinematografických dějin, že film, jemuž bylo aplaudováno v roce 1984 na festivalu v Cannes, američtí producenti zmrzačili svými zásahy takovým způsobem (vystřižení 90 minut a srovnání tří vzájemně se proplétajících časových linií do chronologického sledu), že se z něj stal jeden z nejostudnějších propadáků roku a své znovuzrození prožil až mnohem později jako produkt domácího videa.

Narativní struktura

Nejdůležitější telefonát Noodlesova života; zdroj: www.bfi.org.uk

Pro sledování filmu Tenkrát v Americe (nejdostupnější je v současnosti domácí projekce dvoudiskového DVD) je zapotřebí si vyšetřit 227 minut volného času, pokud možno bez rušivých vlivů zvenčí. Jen tak může divák vychutnat a ocenit promyšleně vybudovaný, komplikovaný příběh přátelství, lásky, zrady, vykoupení, ale také eruptivního násilí a nenasytné touhy po moci a bohatství. Neboť toto všechno (a ještě mnohem víc) vložil S. Leone do osudu svých antihrdinů Noodlese (R. De Niro) a Maxe (J. Woods). Celý příběh je podán právě z pohledu Noodlese a odehrává se v newyorském Brooklynu ve třech rozdílných časových obdobích – někdy v letech, kdy v Evropě skončila 1.světová válka (chlapectví), dále v letech 1932/33, tedy v čase, kdy vrcholí a končí prohibice (dospělost), a na konci 60.let (stáří). Leone ve filmu (podobně jako Coppola v trilogii Kmotr) obsáhl většinu 20. století, ačkoli dějinná freska není to nejpodstatnější, co oba autory zajímá.

Podrobnou studii struktury filmu z pera Víta Peřiny (včetně hutného a chronologicky podaného přehledu děje) lze nalézt v internetovém magazínu Fantom (č.2/prosinec 2003), není proto potřeba zde znovu vynalézat objevené. V článku najde čtenář především analýzu toho, jakým způsobem Leone řešil přechody mezi jednotlivými časovými rovinami. Narozdíl od již zmíněného Coppoly a jeho Kmotra II[1], který vystačil s motivickými přechody (a v druhé půlce snímku se už neobtěžoval ani s těmi), Leone věnoval prolnutí časů velkou pečlivost a dal prostor i složce zvukové, hudební a metaforické.

Nejčastěji zmiňovaným (a vlastně klíčovým) zvukovým přechodem je neodbytný řinkot vyzvánějícího telefonu jako spouštěče Noodlesových vzpomínek, který diváka provede z opiového doupěte, kde jej zkouřený Noodles uslyší ve své hlavě, přes scénu přikrývání mrtvých těl tří Noodlesových přátel (čemuž on z davu přihlíží), do luxusního klubu, kde se slaví konec prohibice a Noodles se chystá někomu telefonovat, až po záběr na skutečně zvonící aparát na stole policejního seržanta. Celé zvukově spojené montáži (odehrávající se v těžišti příběhu, což je ona druhá časová rovina počátku 30. let) sice divák v tom okamžiku nemá šanci porozumět, ale Leone v něm už vyvolal pocit, že tady se událo něco zcela zásadního.

Pokud mluvíme o přechodech hudebních, je nutné vyzdvihnout kompozici Leoneho stálého spolupracovníka – skladatele Ennia Morriconeho.[2] Soundtrack se opírá o tři důležitá témata – Childhood Memories s tesklivými tóny Panovy flétny, Friends, což je téma ústřední, a milostné Debořino téma (vokál Eddy Dell´Orso). Většinu hudby Morricone nahrál ještě před začátkem natáčení, takže si hrdinové nejen jeho motivy občas v dané scéně přímo pohvizdují, ale R. De Nirovi dokonce hudba na place pomáhala dostat se do správného emocionálního rozpoložení, takže dialogy byly dotáčeny až dodatečně.

Noodles (vlevo) a Max; zdroj: bbc.co.uk

Z metaforicko-motivických přechodů zaujme např. ten, kdy přátelé sledují, jak za odsouzeným Noodlesem zapadají těžká vrata vězení. Max pohlédne vzhůru a divák spatří heslo: Ti nejmladší a nejsilnější z nás scházejí mečem. Vypadá to, jakoby nápis byl nad vězeňskými vraty, ale střih na zestárlou Noodlesovu tvář doloží, že nápis je nad vchodem do hrobky, kterou někdo nechal přátelům vystavět. Plynulý přechod z prvního do třetího časového plánu je podpořen i metaforou – Noodles vstoupí do hrobky a zavře za sebou vrata stejně, jako se za ním zavřela vrata vězení (tedy svým způsobem hrobky, v níž strávil mnoho let).

Kromě přechodů (v Peřinově článku najde čtenář mnoho jiných příkladů) je při opakovaném zhlédnutí zajímavé pozorovat, jak Leone ve vyprávění anticipuje budoucí události a vlastně „velké závěrečné odhalení“.[3] Ve scéně, kdy chlapci loví z řeky pašovaný náklad za pomoci Noodlesova vynálezu, skončí Max i Noodles ve vodě. Zatímco Noodles je hned na hladině, Max někam zmizí. Znejistělý Noodles přítele hledá, ten se náhle vynoří na druhé straně člunu, tedy tam, kde jej nikdo nečeká. Stejně se Max „vynoří“ v Noodlesově životě ještě jednou jako ministr pod jménem Bailey, přičemž Noodles jej celou dobu od roku 1933 považoval za mrtvého.

Noodles a Max aneb Čí je to vlastně příběh?

Gang mladistvých dosáhl úspěchu – ten nejmladší z nich to vzápětí zaplatí životem; zdroj: jsopark.com.ne.kr

Jak již bylo řečeno, je divákovi příběh předkládán z hlediska Noodlese, je tedy logické považovat ho za hlavního hrdinu. Jenže neméně významný příběh má i Max a životní peripetie obou přátel se vlastně navzájem zrcadlí. Žene je stejná touha – domoci se bohatství, postavení a respektu, tedy dosažení toho, co se s oblibou nazývá „americkým snem“. Noodles šéfuje židovskému gangu mladistvých zlodějíčků a výběrčích výpalného, ale úspěch a expanze přichází teprve ve chvíli, když do jeho života vstoupí právě Max – hned dvě scény ukazují, kdo bude v tomto partnerství dominantní. Ještě téměř neseskočí ze stěhovacího vozu a už Max vyfoukne Noodlesovu nadrženému gangu oběť – a dezorientovaného opilce připraví o kapesní hodinky (oblíbený to Leoneho motiv, stačí vzpomenout třeba na hrací hodinky ve westernu Pro pár dolarů navíc). Když posléze vydíráním donutí strážníka, aby jim zaplatil jejich první sex s prostitutkou Peggy, je to sice Noodles, kdo jde „na věc“ jako první, ale Max si potom o to více užije. Noodles vymyslí, jak zachránit pašerácký náklad při policejní razii na lodi, Max nádražní skříňku jako úkryt pro kufr se společnými financemi. Za úspěch (vyjádřený vnějškově drahým oblečením) se ovšem tvrdě platí – místní mafián Bugsy zastřelí nejmenšího člena gangu, chlapce Dominika („Noodlesi, já jsem uklouzl.“), a před likvidací zbytek přátel zachrání právě Noodles, který ve výbuchu zvířecí zuřivosti Bugsyho ubodá a je odsouzen do vězení. Po návratu počátkem 30. let přátele téměř nepoznává – pod Maxovým suverénním vedením se za prohibice domohli právě onoho luxusu, po němž vždy toužili. Noodles se marně snaží vzít svůj život do vlastních rukou – jako třeba ve scéně, kdy po loupeži diamantů, během níž spáchá loupež, znásilnění i vraždu, řídí auto a přes zděšení kumpánů s vozem schválně vjede do vody. Max má svoje plány, a když Noodles sezná, že by realizace jednoho z nich stála nejspíš všechny život, rozhodne se svůj vlastní gang udat. Netuší však, že i v tomto případě je jeho vůle jen nástrojem, který si Max jako ten, který vždy určoval osudy ostatních, připravil k použití.

Noodlesův „americký sen“ končí krachem. Před zabijáky musí jako práskač utéct ze svého oblíbeného opiového doupěte, kufr se společným milionem dolarů je prázdný. („Dejte mi jízdenku na první vlak… ne zpáteční nepotřebuju.“)

Noodles a Max se setkávají znovu po více než třiceti letech, které první z nich prožil zřejmě v zámoří. Zůstal ztroskotancem, zatímco Max, který všechny ( a Noodlese především) využil a obětoval, udělal kariéru v politice. Teď má však na krku neřešitelné skandály a vyhledá Noodlese, aby mu z nich pomohl. Noodles však Maxe zabít odmítne, a tím dospívá konečně k vykoupení svého zpackaného, manipulovaného života. Max alias ministr Bailey pak před jeho očima, přestože samotný čin se odehraje mimo zorné pole Noodlese i diváka, skočí do drtičky projíždějícího popelářského vozu. Tak končí jeho verze „amerického snu“ – od velkých nadějí na stěhovacím voze po totální destrukci charakteru a smrt v hromadě odpadků, zatímco kolem projíždějící mládež si prozpěvuje God Bless America.

Čí je to tedy příběh? Losera Noodlese, nebo chamtivostí posedlého Maxe, který přes mrtvoly vyšplhal až nahoru, aby pak spadl na samé dno? Leone nechává tuto otázku viset ve vzduchu. A podobný otazník se vznáší i nad úplně posledním záběrem celého téměř čtyřhodinového eposu. Na začátku, po úvodních dvou scénách brutálního násilí, prostřednictvím něhož se zabijáci snaží dostat Noodlesovi na stopu, vidíme Noodlese v čínském opiovém doupěti bafat z dýmky. Na konci Leone kruh uzavírá – film začíná i končí ve stejném čase na stejném místě. Noodles se natáhne na divanu a z nadhledu zabíraná tvář se (pod vlivem drogy?) roztáhne v podivném úsměvu. Pak obraz strne a přes obličej běží závěrečné titulky. Je tedy celá třetí časová rovina jen výplodem Noodlesova opiem zmámeného mozku? Nebo je drogovou halucinací snad celý příběh? Jen režisér Leonova formátu si může dovolit zanechat diváka v nejistotě.

Noodles, Debora (a znovu Max)

Dnes často obsazovaná Jennifer Connellyová začala svou filmovou kariéru u S. Leoneho… Zdroj: jsopark.com.ne.kr

Pokud je Tenkrát v Americe i příběhem lásky, musíme věnovat několik slov také tomuto tématu, mimo jiné proto, že nám odhalí zase něco víc o hlavních postavách dramatu a jejich charakterech. Noodles totiž neztroskotává pouze jako gangster, ale (z velké části vinou Maxe) také jako milenec.

Objektem jeho lásky je už od chlapeckého věku sestra jeho přítele Fata Moa[4]-Debora (ztvárněná mladičkou Jennifer Connellyovou a posléze Elizabeth McGovernovou). Přestože také ona sní svůj sen (o dráze herečky) a dává Noodlesovi najevo, že on se svým šupáckým zjevem do tohoto snu jaksi nezapadá, mladík ji přitahuje. V klíčovém okamžiku, kdy se mají políbit, však Max odvolá Noodlese pryč.[5] Poté, co jsou oba zmláceni Bugsyho gangem, se zkrvavený Noodles pokouší dotlouct zpátky k Deboře, ale ona již dveře neotevře. Situace se opakuje ještě jednou po Noodlesově návratu z vězení, kdy potká Deboru v Moeově klubu. Než si však stačí cokoli říct, zavolá na Noodlese Max a odvede jej do separé k naplánování loupeže. Znovu zavírá dveře mezi Noodlesem a Deborou, tentokrát definitivně… a divák podvědomě tuší, že od toho okamžiku je Noodles ztracen.

…a Elizabeth McGovernová ve stejné roli Noodlesovy osudové lásky Debory; zdroj: jsopark.com.ne.kr

Debora a Noodles jsou také aktéry divácky snad vůbec nejnepříjemnější scény filmu. Poté, co se Noodles pokouší Deboru dost primitivně ohromit svým bohatstvím v drahém přímořském podniku (stejně i zde selhává, protože si neumí objednat francouzsky), svěří se mu dívka s plánem odjet do Hollywoodu. Informaci Noodles nevydýchá a v podobném afektu, v jakém zabil Bugsyho, se cestou zpět zmocní Debory na zadním sedadle limuzíny. Sen o dokonalé lásce končí v slzách a ponížení, a přestože se Noodles z šupáka stal boháčem, Debora nikdy nebyla doopravdy jeho.[6]

Gangsteři a politika

Leone ve svém filmu však neukazuje jen profesní a soukromý úpadek gangsterů. V pozadí jejich příběhu probleskuje i nelichotivý obraz americké politiky. V prvé řadě jde pochopitelně o Maxe, který se z přistěhovalce a šéfa drobného gangu, jenž sám zastal i většinu zabíjení, postupně vypracoval až do ministerského křesla (to vše v průběhu jedné generace, zatímco v Coppolově Kmotrovi je s kariérou soudce nebo politika spojována až generace třetí, konkrétně takový plán měl Michael Corleone pro svého syna Anthonyho). Ve vyprávění se však objevují i policisté jdoucí gangsterům na ruku a postava odboráře Jimmyho O´Donnella (Treat Williams), který si své proslulé „čisté ruce“ uchová pouze do okamžiku, kdy se spojí právě s Maxem (zatímco Noodles jako správný loser spojení zločinu, odborů a politiky jednoznačně odmítá).

Zpátky na začátek

Tenkrát v Americe je ve své originální 227 minutové verzi dokonalý film. Nejen v technických aspektech, kdy Leone dbal při evokaci „starých, dobrých gangsterských“ časů na sebemenší detaily (všimněme si například, jak jsou vozy tažené koňmi v prvním časovém plánu vystřídány automobily, spolu se samopalem symboly oněch bouřlivých dvacátých let), rafinované struktuře, která až v závěru ukáže ze střípků složený celkový obraz, způsobem snímání, použitím hudby a zvukové stopy nebo hereckými výkony (De Niro je tradičně skvělý zejména jako tichý starý muž, mnozí, o Woodsovi to platí obzvláště, si sáhli dokonce na vrchol své filmografie).

Dokonalé je především elegické ztvárnění osudu muže, jenž se pokusil uprchnout před důsledky svých rozhodnutí, aniž se tak docela uvědomoval, že za něj ona rozhodnutí už dávno udělal někdo jiný, osudu muže, který porušil loajalitu a celý život se cítil zrádcem, ačkoli to byl on sám, koho ve skutečnosti zradili.


[1] Vzpomeňme i další (tentokrát mladší) podobně koncipované snímky: časové skoky v Tarantinových Gaunerech a Pulp Fiction, Minghellova Anglického pacienta, který také pracuje se třemi časovými rovinami, nebo nejnověji Nolanovu kouzelnickou hříčku Dokonalý trik či Aronofského přeceňovaný traktát Fontána.

[2] LeoneMorriconem vytvořili podobně kongeniální pár režisér- hudební skladatel, jako např. HitchcockHerrmann nebo SpielbergWilliams.

[3] Podobně již zmíněný Ch.NolanDokonalém triku, s tím rozdílem, že v průběhu jeho filmu je pointa „vyzrazena“ přímo verbálně.

[4] Fat Moe je jediná „neutrální“ postava příběhu. Přátelí se z gangstery, svou restauraci za prohibice změní v luxusní klub, ale sám skutečným gangsterem není. Ani on však neujde trestu, zabijáci z  něj vymlátí informaci o Noodlesově opiovém úkrytu. Je to právě Moeova restaurace, která je také středobodem vyprávění-vše podstatné v Noodlesově životě se odehraje zde.

[5] Za počáteční antagonií mezi Deborou a Maxem tušíme Maxův strach, že by mohl přijít o nadvládu nad Noodlesem-jeho skrývaná homosexuální náklonnost k Noodlesovi je ovšem jen spekulací.

[6] Debora se objeví i v poslední části filmu jako matka Maxova syna. Během setkání s Noodlesem si v šatně po zestárlém obličeji roztírá šminky, což ostře kontrastuje s její krásou v předchozích letech. Příznačný pro vztah Noodlese a Maxe je i osud ženy jménem Carol (Tuesday Weldová)-tu nejprve během loupeže diamantů Noodles brutálně znásilní, posléze se stává Maxovou milenkou. Důkazem toho, že ženy, jež se v Noodlesově životě vyskytnou, tento vztah negativně poznamená, je jeho poslední přítelkyně Eve-kvůli svému milenci je zastřelena hned na začátku filmu.

Print Friendly, PDF & Email

Autor

Počet článků : 232

Zanechte komentář

© 2012 25 fps, z.s.

Zpět nahoru