Velikosti záběrů
Filmové dílo se skládá z množství záběrů různé velikosti, aniž by si divák uvědomoval přechody mezi nimi a intenzivněji vnímal jejich změny. Je proto na režisérovi a střihačovi, aby film působil kompaktním a plynulým dojmem, bez střihů a skoků, jež by rušily a oslabovaly divákovu pozornost. Každá velikost záběru má svůj specifický potenciál a výpovědní hodnotu. Promyšlené střídání různých velikostí může vytvářet řadu konfliktů, asociací a metafor. Pokud zde budeme charakterizovat velikosti záběru, tak to bude v souvislosti s hraným filmem, kde je měřítkem lidská postava. Poněkud odlišné může být hodnocení záběrů například v dokumentárním či experimentálním filmu, který bývá postaven na poněkud odlišném vztahu k prostředí. Ve filmovém díle nejsou velikosti záběru vždy konstantní a často tak dochází ke změně velikosti v rámci jednoho záběru – tzv. vnitrozáběrová montáž, kdy se prostřednictvím nájezdu, odjezdu kamery nebo pouhým přesunem jednající postavy mění i velikost záběru.
Velký celek (zkratka VC)
Člověk se ztrácí v krajině, v prostředí. Velký celek se užívá především při natáčení masových scén. Lze jím velmi sugestivně zdůraznit monumentalitu krajiny, velkoměsta, ale i izolovanost hrdiny (scéna z filmu Stevena Spielberga Terminál – kamera se pomalu vzdaluje od ústřední postavy ztvárněné Tomem Hanksem, která se tak ztrácí v útrobách letištního terminálu). Na základě velkého celku si divák dokáže poměrně dobře vytvořit představu o prostoru, v němž se příběh odehrává, tudíž se relativně často používá jako vstupní záběr charakterizující místo děje.
Celek (C)
Postava je důsledně začleněna do prostředí. Veškerá akce v prostoru je zachycená v úplnosti a divák tak získává přehled o dění na scéně. Polocelek je příznačný pro klasické grotesky, ve kterých bylo zapotřebí zachytit komikovu „hru těla“, ale i přesnou koordinaci všech prvků na scéně.
Polocelek (PC)
Velikost záběru odpovídá velikosti postavy, tzn. postava je vidět celá, což herci umožňuje využít výraznější gestikulaci. Pozadí již na sebe nestrhává příliš velkou pozornost a tvoří spíše kolorit daného prostředí.
Americký plán (AP)
Postava je zachycena od hlavy po kolena. Divák se soustředí především na dialogy postav a hereckou akci. Americký plán odpovídá velmi věrně způsobu, jakým vnímáme ostatní lidi během rozhovoru.
Polodetail (PD)
Postava je ukázána od hlavy po hrudník. Pozadí již nehraje výraznější úlohu. Zdůrazněna je hercova tvář a jeho mimické schopnosti, a to na úkor zřetelnější gestikulace či pohybu po scéně.
Detail (D)
Dominantou obrazu je hercova tvář, resp. samostatný předmět. V této velikosti nejlépe vyniknou nejrůznější citové pohnutky, včetně těch nejjemnějších nuancí. Detail divákovi rovněž napomáhá soustředit se na důležitou část dialogu, emotivní rozpoložení postavy nebo rekvizitu, která má zásadní vliv na vývoj příběhu. Sugestivní a velmi expresivní detaily se uplatnily především v období němé kinematografie – výmluvné detaily tváří v Utrpení Panny orleánské (r. Carl Theodor Dreyer – 1928) nahrazují mluvené slovo a vyjadřují dramatičnost a vypjatost procesu s Janou z Arku.
Velký detail (VD)
Část tváře či předmětu, případně fragmenty a objekty v enormním zvětšení – záběr na kapku vody dopadající na zem apod. Velký detail má schopnost zintenzivnit emotivní dojem ze snímaného objektu, případně zdůraznit jeho vlastnosti a důležitost. Makro detailů se využívá i ve výukových a vzdělávacích filmech, kde lze tímto způsobem zobrazit předměty a procesy, jež jsou pouhým okem neviditelné – pohled na jednotlivé funkce lidského těla, pozorování mikroorganismů apod.
Literatura
BERNARD, Jan – FRÝDLOVÁ, Pavla. Malý labyrint filmu. Albatros Praha 1988.
KUČERA, Jan. Střihová skladba ve filmu a televizi. AMU Praha 2002.
VALUŠIAK, Josef. Základy střihové skladby. AMU Praha 2005.
Internetové odkazy
http://www.video.az4u.info/redakce/index.php?clanek=3350&xuser=&lanG=cs&slozka=3065&xsekce=3341