Back To The Childhood

RECENZE: Vitus (režie: Fredi M. Murer, 2007) – MICHAELA STRÁNSKÁ –

Snímek Vitus švýcarského režiséra a producenta Frediho M. Murera nás zve do života mladého talentovaného chlapce. Jedná se o návštěvu dlouhou, intenzivní a hlubokou.

Už od narození je Vitovi předpovězen jedinečný život génia. V šesti letech precizně ovládá hru klavír, umí číst i počítat. Za pár let ve znalostech předběhne i své učitele, nicméně není spokojený. Matka ho nenechá chvilku vydechnout, zatěžuje ho nesmyslnými požadavky a přenáší na něj vlastní frustrace. I přesto, že tráví hodiny poslechem Vitova hraní, nikdy nenajde čas ani odvahu naslouchat jeho opravdovým potřebám a touhám. Nikdy proto nepochopí, že Vitus nechce být vykonavatelem jejích představ. Nepozná, že má doma malého chlapce s duší netopýra, bytost, kterou více než neobvyklé nadání či nadprůměrné IQ formuje nezměrná citlivost, jíž hrají všechny Vitovy smysly.

Jediným přítelem a spiklencem je mu dědeček, muž žijící obyčejným životem truhláře a snícího pilota. Ale právě ona obyčejnost činí jeho život krásným. Žije tak, jak musí, přesto se nevzdává svých snů. Díky němu dokáže Vitus nakonec vyspět a pochopit, co od života chce.

Murer není pouhým informátorem. Zavádí diváka do nejintimnějších situací z Vitova života, činí z něj dalšího člena rodiny, svědka Vitových myšlenek i jejich realizací, osobního zpovědníka, sdílejícího ty nejniternější emoce. Kameru proto používá jako tichého pozorovatele, sleduje vytrvale a dlouho. Statické záběry, zachycující dialogická jednání, střídá s pomalými jízdami. Ty pak pronikají hluboko do nitra postavy, jejíž upřený pohled směřuje přímo na diváka.

Mezi postavy a kameru často staví překážky nebo nechá část těla vystoupit z rámu obrazu. Nepoužívá výrazné barvy ani umělé osvětlení. Vše činí z jediného důvodu: vylučuje cokoli, co by mohlo diváka vyrušit při vnímání příběhu. Chce, aby se sám stal jeho součástí. Jen tak bude moci dovést emoce postav a diváků až na hranici patosu. Tuto hranici ale nikdy nepřekročí – ani v samotném konci. Závěrečný klavírní koncert, který si vysnili Vitovi rodiče i chlapec sám, není pouhým happy endem. Je vyvrcholením krásné pohádky o pravdivém prožitku, poznání sebe sama a přijetí se.

Závěr filmu nás vrací na začátek příběhu. Diváci se točí v pomyslném emočním kruhu Vitova dospívání. Režisér přitom klade celou dobu důraz na smyslovost jako takovou. Jednak nám předkládá k ztotožnění postavu, jež je nadměrně emočně vybavena, za druhé rozvíjí smyslovost samotného diváka. Při této snaze postupuje stejně jako při zachycování příběhu: je nenápadným pozorovatelem, který diriguje náš sluch a zrak z povzdálí. Ať už se ve zvukové stopě či v obraze odehraje jakákoliv změna, vždy je logickým vyústěním situace. Někdy si ji uvědomujeme, např. častou změnu designu interiéru bytu Vitových rodičů. Tento fakt je zaznamenán i v dialogu postav, proto ho přijmeme jako samozřejmý. Většinou si tento pohyb ale vůbec neuvědomíme. Mám na mysli např. změnu hudebního motivu. Hudba je přitom klíčovým prvkem Murerova emocionálního působení. Ve snímku se objevuje jako prostředek vyjadřující emoce jednotlivých postav, jindy zase podporuje cítění diváka. V prvé řadě je ale jedním z hlavních filmových témat. Režisér Murer vzdal hold své oblíbené klavírní hudbě i výběrem hlavních protagonistů. Oba dva chlapci znázorňující Vita v různém období jeho života jsou opravdovými klavírními virtuosy. To je další důvod hlubokého diváckého prožitku. Režisér nemusí používat střihu či detailních záběrů rukou, jež padají na černobílé klapky klavíru. Může nám hrdinu ukázat v celku, nechat rozeznít jeho nefalšované umění.

Vitovo vnímání rozšiřují kromě hudby i různé technické vymoženosti. S pomocí naslouchátka, které vytvořil jeho otec, dokáže slyšet rodiče přes zavřené dveře, jindy zase poslouchá cestující čekající na autobusové zastávce. Slyšet to, co nebylo určeno jeho sluchu, mu ale nestačí. Proto sahá také po dalekohledu, aby viděl dál než druzí. Při chvílích Vitova soustředěného pozorování okolí se mění i způsob zaznamenávání filmového příběhu. Ruční kamera maže hranice fikce a téměř dokumentárně zaznamenává život města.

Dalším prvkem, jímž Murer působí na divákovu emocionalitu, je časté používání detailních záběrů tváří postav. Jsou dlouhé, většinou statické a neruší je hudební motiv ani žádné ruchy. Kamera proniká přes upřený pohled postavy hluboko do jejího nitra a divákovi tak sugeruje pocit, že se znají odnepaměti.

Ve filmu Vitus si můžeme uvědomit jedinou výraznější vizuální stylizaci. Interiér bytu je zařízen v duchu japonské estetiky, stejně tak oblečení Vitovy matky. Podpoří ji i častá konzumace japonské kuchyně. Jemnost, smysl pro detail, přesné kompoziční uspořádání interiéru bytu Vitových rodičů navíc kontrastují s chaosem, tvrdým dřevem a špagetami, které neustále jí Vitův dědeček. Harmonie u prvné jmenovaných je ale pouze domnělá. Ten, kdo má pořádek v domě, ještě nutně nemusí mít pořádek v duši. V tomto případě to platí stoprocentně. Zatímco Vitovi rodiče tápou v rodinném i pracovním životě, dědeček žije v souladu se svými touhami. Jako jediný se také umí povznést nad problémy, které ho potkají, umí se zasmát jim i sám sobě. Přináší proto do filmu nutné odlehčení, bez něhož by příběh nejspíš hranice patosu překročil.

Režiséru Murerovi se podařil zrealizovat krátký výlet zpět do vlastního dětství a přiblížit duši dítěte všem, kteří zapomněli, že je v nich navždy skryta. Snímek Vitus nutí k zamyšlení se nad vlastními rodinnými vztahy a dodává odvahu k plnění skrytých tužeb. Buďme tedy zase malými piloty, tanečnicemi či netopýry a nebojme se vzlétnout do nebe. A až za nějaký čas zase přistaneme do svého známého a organizovaného života, nezapomeňme na to, že některé touhy lze splnit i tady na zemi…

Vitus

Režie: Fredi M. Murer
Scénář: Peter Luisi, Fredi M. Murer, Lucas B. Suter
Kamera: Pio Corradi
Hudba: Mario Beretta
Hrají: Teo Gheorghiu, Bruno Ganz, Julika Jenkins, Urs Jucker, Fabrizio Borsani
Švýcarsko, 2006, 120 minut
Distributor: AČFK
Premiéra: 1. 10. 2007