500 milionů pro český film – dobře nebo špatně?

Od ledna vstupuje v platnost zákon č. 304/2007 Sb., obecně známý jako diginovela. Kromě toho, že určuje pravidla pro budoucí digitální vysílání, přináší také nemalou finanční částku, kterou budou čerpat filmoví producenti, organizátoři festivalů, provozovatelé kin a další osoby či instituce, které mají co do činění s filmem. Filmařská obec se raduje, položme si ale otázku, jak dlouho jí to vydrží…

„Ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona do konce kalendářního měsíce, v němž dojde k dokončení přechodu zemského analogového televizního vysílání na zemské digitální televizní vysílání ¹, převádí Česká televize z výnosu z reklam částku 12 500 000 Kč měsíčně Státnímu fondu České republiky pro podporu a rozvoj české kinematografie, a to vždy nejpozději do konce následujícího kalendářního měsíce za předchozí kalendářní měsíc“ ² .

Tolik tedy praví zákon… Zatímco filmaři se mohou radovat, protože konečně budou mít o něco snazší shánění peněz pro svůj film, národohospodáři zřejmě příliš radosti nemají:

„Existují dvě a pouze dvě cesty, jak získat bohatství: ekonomickou cestou (získané volným obchodem, směnou) a politickou cestou (získané nátlakem). Na volném trhu může být akceptovatelná pouze ekonomická cesta přirozeně vyplývající z předpokladu, že každý může vydělat pouze tolik, kolik je dané společenství lidí ochotno za jeho služby zaplatit. (…) V okamžiku, kdy vládní dotace vstoupí na trh, situace se změní. (…) Naskýtá se možnost přerozdělování získaného bohatství v závislosti na schopnosti určité osoby nebo skupiny osob ovlivňovat vládní aparát.“ ³

Nevím, nakolik lze právě filmaře označit za lobbingovou skupinu, podíváme-li se ale do české historie, zjistíme, že zásahy státu do české kinematografie můžeme vysledovat od prvopočátků….

_

Obrysy vývoje podpory českého filmu

„Kinematografie (…) musí být postavena do služeb národa….“ ⁴ Tato věta zazněla v referátu k filmové otázce z úst S. K. Neumana v roce 1920. Tehdy rodící se republika chápala kinematografii jako velmoc, kterou je třeba využít správným směrem. Vláda se téhož roku rozhodla neprodloužit provozovatelům některých kin licenci na promítání filmů, pokud to poškozuje národní zájmy a tradice. Mnohé biografy byly předány do vlastnictví spolků, jako tehdejší Sokol nebo Červený kříž. Zároveň ale vznikl Poradní sbor pro kinematografii při Ministerstvu obchodu, který radil, jak dělat film, aby vynesl co nejvíc. Na filmovém trhu se objevilo mnoho filmových podnikatelů, kteří začali chrlit filmy ve velkém množství, často ovšem v pochybné kvalitě. Během tří let rapidně poklesla návštěvnost v kinech, kterou se podařilo vylepšit až v polovině 20. let, kdy se objevily žánrově, tematicky i stylově nové filmy Karla Lamače (Bílý ráj, 1924), Martina Friče (Varhaník u svatého Víta, 1924) nebo Gustava Machatého (Erotikon, 1929).

V roce 1926 se v Hollywoodu prosadil Jazzový zpěvák, který oznámil světu, že film může být taky slyšet. Studiový systém zahrnující všechny aspekty filmu od produkce přes distribuci až po uvádění do kin umožňoval majitelům studií rozvinout i náležitou zvukovou technologii a s ní expandovat do Evropy ohromené hospodářskou krizí. Nový zvukový systém samozřejmě otevíral brány i pro filmy z dané země. Velké množství takto dovážených titulů ztěžovalo pozici domácím filmovým podnikatelům, a tak se vláda opět rozhodla zasáhnout. Rozhodla, že zahraniční film smí být dovezen na československé území pouze domácím výrobcem a za sedm zahraničních filmů musel zaplatit výrobu jednoho českého a ještě uhradit 15 000 Kč. ⁴ Zahraniční produkce pak často podněcovaly domácí výrobce ke spolupráci, která vypadala následovně: Zahraniční producent zaplatil výrobu co nejlevnějšího filmu, který ale vydělá co nejvíc, a ještě nechal dovézt své filmy. Tato situace se zprvu týkala spíše než USA Německa, které navíc na základě mezinárodní dohody získalo monopol na svůj zvukový systém Tobis.

Výsledkem bylo velké množství málo kvalitních a vlastně navzájem si podobných filmů. Mnohé z nich dnes ani neznáme. Dost možná je neznali ani doboví diváci.

Po roce 1945 došlo k zestátnění české kinematografie a komunistický režim si s ní následně zacházel po svém. Film nebyl státem podporován, nýbrž naplno ovládán. Tato situace se radikálně otočila po roce 1989, resp. po roce 1992, kdy skončila svoji činnost Ústřední půjčovna filmů. V tom samém roce vznikl zákon O státním fondu České republiky pro podporu a rozvoj české kinematografie. Významným příjmem se stala jedna koruna z každé prodané vstupenky. Koruna, která dnes vypadá směšně, měla ale v době, kdy se vstupné v kinech pohybovalo okolo 10 korun, svůj význam. Mezi lety 1993 a 1994 bylo v kinech českých filmů dost. Situace se však změnila, když se po roce 1994 počet diváků v kinech propadl oproti předcházejícímu roku o 50 procent. Samozřejmě se spolu s tím propadly i finanční prostředky pro filmaře a mnozí z nich se dlouhou dobu filmu pro kina nevěnovali (Menzel, Chytilová, Klein). Další úspěšní režiséři 80. let si vylámali zuby, když chtěli točit filmy, jejichž úkolem bylo vydělat co nejvíc (Soukup, Olmer).

_

Diskuse o novele

S novým miléniem se otevřela vážnější debata o tom, zda by se s deset let starým zákonem nemělo něco udělat. Přece jen: návštěvnost v kinech se drží při hranici deseti miliónů, fond si sice občas vypomůže prodejem práv starých filmů, peněz na nové je ale stále málo. Za vstupenku zaplatí divák desetkrát víc, ale koruna zůstává pořád stejná, navíc se na její hodnotě za těch deset let podepsala inflace…

Na Ministerstvu kultury, tehdy ještě řízeném Pavlem Dostálem, se začala připravovat novela zákona, která by měla přinést více peněz pro český film. Je jasné, že budou muset přispět nejen diváci v kinech, ale i provozovatelé videopůjčoven a konečně také televize, které vysílají filmy a vydělávají na reklamě. Peníze měla rozdělovat rada složená nejen z členů Rady státního fondu, ale i zástupci přispívajících subjektů a nezávislí odborníci.

Po roce 2002 najednou vzniká za podpory komerčních televizí množství filmů. Na vzniku jednoho z nich (Waterloo po česku) se podílí dokonce i televize Prima, která se podpoře českého filmu věnuje dlouhodobě minimálně. Daleko významněji tento trend rozvíjí česká komerční jednička – televize Nova. Ta sice filmy podporovala prakticky celá devadesátá léta, ale snímky, na něž v té době předkoupila práva, jsou celkem snadno zařaditelné zhruba do dvou kategorií – bláznivé komedie (Svatba upírů, Byl jednou jeden polda, Kameňák), nebo pohádky (Kouzelný měšec, Z pekla štěstí). V roce 2004 se najednou objevuje logo televize Nova na plakátech filmů typu Jak básníci neztrácejí naději nebo Non plus ultras. O rok později vzniká za podpory stejné stanice film Petra Zelenky Příběhy obyčejného šílenství. Samozřejmě, celé to lze jednoduše vysvětlit. Po úspěchu Tmavomodrého světa, Pupenda a dalších filmů koprodukovaných Českou televizí, byl krok Novy pochopitelný. Zvlášť když se úspěch opakoval i na televizních obrazovkách. Byly to ale právě komerční televize, které proti novele vystupovaly slovy: „Jedním z našich dlouhodobých cílů je podpora české kinematografie, neboť bez podpory soukromých subjektů by také český film mohl přestat existovat. Chceme mít však právo vybrat si, jaký projekt podpoříme, a dáváme samozřejmě přednost kvalitním filmů, které jsou však zároveň divácky přitažlivé“ ⁶ (Petr Dvořák, generální ředitel TV Nova).

23. května 2006: Novela není po vetu prezidenta republiky schválena ani poslaneckou sněmovnou. Podivné je, že za její neschválení můžou také poslanci ČSSD, tedy strany, která návrh zákona předkládala…

Mezi argumenty Václava Klause patřila mimo jiné absence metody, podle níž by se měl objem peněz přerozdělovat.

V létě 2007 se začíná mluvit o takzvané diginovele, která by měla mimo jiné dodat chybějící peníze i filmařům. Ve stejnou dobu Nova oznámila podporu několika dalším českým filmům. (O rodičích a dětech, František je děvkař, Svatba na bitevním poli…). Dost možná to lze odůvodnit úspěchem Vratných lahví, dost možná faktem, že v poslední době v kinech uspělo víc českých filmů než zahraničních, a pro televizi tak mají velký divácký potenciál. Ale dost možná šlo také o zisky z reklamy. Inzerenti si totiž mohou nadále jako odběratele reklamy zvolit Českou televizi.

„HN: Loňské zdražování mělo další efekt: vedlo k silnému lobbingu za zachování reklamy na České televizi. V současném návrhu „diginovely“ se dokonce počítá se zvýšením objemu reklamy na ČT z 0,5 na 0,75 procenta vysílacího času. Nepovede zdražování k dalším podobným tlakům?

Podle našeho názoru je současná podoba návrhu diginovely tak nastavená, že do ní žádný z politiků nebude chtít sahat. Myslíme si, že navýšení reklamy na 0,75 procenta vysílacího času není krok správným směrem, ale v konečném důsledku to potrefí více malé digitální televize, které budou příští rok vstupovat na trh, než nás.

HN: Jistě, ale ponechání reklamy na ČT či navýšení jejího objemu představuje přece peníze, se kterými počítaly zbývající televize, tedy i Nova.

Určitě, jeden z důvodů zdražení reklamy je zjištění, že tyto peníze nebudou k dispozici na trhu. Takže výnos, který po nás požaduje akcionář, musíme zařídit jiným způsobem.“ ⁷

Tolik tedy základní fakta týkající se problematiky financování českého filmu. Nyní předložím některé otázky, které z nich vyvstávají a nechám na čtenáři, aby si odpověděl sám:

1. Je vůbec podpora českého filmu ze strany státu na místě? Pokud ano, tak v jakém rozsahu?
2. Pakliže ani diginovela neřeší, kdo a jakým způsobem bude peníze filmařům přidělovat, nedočkáme se pouze několika špatných filmů, jakými byly Poslední plavky nebo Crash road, které nezaujaly ani kritiku, ani velké množství diváků?
3. Jestliže jsme dosud občas slýchali nářky filmařů, že jejich snímky jsou podfinancované, nebudeme za tři roky svědky dalšího pláče, tentokrát ale doprovázeného slovy: peněz máme dost, ale diváků málo?
4. Pokud přestanou diváci důvěřovat českému filmu, neohrozí to návštěvnost v kinech a osud některých menších? Vždyť právě české filmy patří mezi divácké jistoty současného distribučního trhu.
5. V momentě, kdy zůstává (byť v malém rozsahu) reklama na ČT, do jaké míry to ohrozí strategie komerčních televizí?
6. Budou komerční televize nadále podporovat český film, i když si v kinech nevydobude pět míst v ročním top 10? Úspěch v kinech přece předurčuje úspěch i na televizní obrazovce.
7. Je opravdu v dlouhodobém zájmu komerční televize podporovat český film? Není to pouhá demonstrace samostatnosti a akceschopnosti?
8. V současnosti je český film v období boomu, jak dlouho ale tento stav vydrží v situaci, kdy budou mít premiéru i čtyři filmy za měsíc…? (Připomeňme si březen 2002, kdy měly premiéru v kinech čtyři české filmy Rok ďábla, Andělská tvář, Výlet, Perníková věž – ani jeden s výrazným úspěchem.)

Tak co říkáte?

Pozn.:

 
1. Evropskou směrnicí stanoveno na rok 2012.[zpět]
2. Úplné znění zákona k dispozici na <http://www.sbirka.cz/NOVE/07-304.htm>. Citováno [2008-01-07] [zpět]
3. Rothbard, N. M. Power and market Ludwig von Mises. Institute, third edition, Scholar ’s Edition.
   s.1254-1255. Dostupné na <http://www.mises.org/rothbard/mespm.PDF>. [2008-01-07][zpět]
4. Bartošek, L. Náš film. Mladá fronta 1985, str .59.[zpět]
5. Takzvanou směrnici o kontingentu vydala vláda s platností k 1. 1. 1932, a pravidla pro dovoz filmů se v průběhu třicátých let ještě několikrát změnila. [zpět]
6. Tisková zpráva k filmu Účastníci zájezdu.[zpět]
7. BOROVAN, Aleš. Petr Dvořák: Reklamu zdražíme v průměru o 20 procent. IHNed.cz [online]. 2007 [cit. 2008-01-24]. Dostupný z WWW: <http://kultura.ihned.cz/c3-22254270-005000_d-reklamu-zdrazime-v-prumeru-o-20-procent>. ISSN 1213-7693.[zpět]