Zde se nacházíte: 25fps » Český film » Drhova anglická nostalgie

Drhova anglická nostalgie

RECENZE: Anglické jahody – ONDŘEJ ŠÍR –

Měl to být film o lásce dvou mladých lidí, kteří se octli v nesprávný čas na nesprávném místě. Namísto toho je nový film Vladimíra Drhy spíše nostalgickou vzpomínkou na osudový srpnový den roku 1968, kdy se na území Československa objevila vojska Varšavské smlouvy. 

Na úvod několik faktografických poznámek. Scénář k filmu Anglické jahody napsal Martin Šafránek, který v 80.letech debutoval jako scenárista po boku režiséra Tomáše Tintěry dětským filmem Hele, on letí. V současné době pracuje jako scenárista v nováckém seriálu Ulice. Vladimír Drha upoutal českou veřejnost v roce 1981 svým prvním celovečerním filmem Dneska přišel nový kluk, v současnosti točí pro Primu její nejúspěšnější seriál Velmi křehké vztahy. Podle svých slov dnes „stojí za kamerou“ téměř každý den a natáčení tak pro něj není ničím neobvyklým. Takže svůj návrat do oblasti celovečerního filmu nevnímá jako velkou událost, a to i přesto, že jeho dosud poslední v kinech uvedený film, Početí mého mladšího bratra, vznikl před osmi lety.

Na výsledném filmu ale poznáme, že si Drha zvyknul točit převážně televizní žánry, kde se malé příběhy s jednoduchým dějem založené na dialozích a mileneckých vztazích propojují v jeden nekonečný celek. Anglické jahody vypráví příběh mladého Tomáše (debutující Tomáš Lupták), který se rozhodne z ne zcela vyjasněných příčin odjet do Anglie. Oficiálně na jahody, film nám ale nabízí také tu možnost, že už se nevrátí, alespoň ne v dohledné době. Píše se 21.srpen 1968 a do Československa přijíždí ruští vojáci. Tomáš má po proflámované noci ráno brzo vstávat, aby stihl vlak na západ, druhý den je ale všechno jinak. Vstane dřív, než si myslel, aby stihl pomoct své matce (Pavla Tomicová) s velkým nákupem. Jeho otce (Viktor Preiss) zavřeli nejdříve fašisti, pak i komunisti, amnestie spojená s příchodem Chruščova do Kremlu mu ale dovolila návrat domů. S pokaženými játry a žaludkem se teď několik let fláká doma a navazuje kontakty s disidenty, kteří mu nyní ohlašují blížící se válku a nutnost vyjít do ulic jako v devětatřicátém, aby se společnost včas dozvěděla pravdu.

To Tomášova babička (Nina Divíšková) patří mezi zapřísáhlé komunistky, pro něž je Stalin i patnáct let po smrti stále nedotknutelným vzorem a stejně jako on, tak také celé Rusko téměř až nebesky svaté. Teď se slzami v očích a stálou slzou vodky sedí u televize a s marností přihlíží, který že tankista je majitelem oné provolávané lidské tváře.

Pokus o rodinný film

Jak jsem v předchozích odstavcích naznačil, Drha ve filmu dává prostor třem generacím, které se pohledem na srpnové události a přístupem k nim liší. Pomalu stagnující babička, všemi režimy zkušený a nanejvýš obezřetný otec jako představitel střední generace, který se již nechce dívat na to, jak mu dějiny připravují jedno zklamání za druhým, a touží zasáhnout. Do třetice jsou tu i představitelé nejmladší generace, kterým je politika tak trochu ukradená a jež si chtějí dosyta užívat života. A pokud možno raději někde jinde než v socialistickém Československu, kde jejich budoucnost není vůbec jistá. Právě zacílením na všechny věkové skupiny chtěli tvůrci filmu pravděpodobně oslovit širokou cílovou skupinu diváků, což má své klady i zápory.

Ke kladům patří především možnost konfrontace názorů mezi představiteli jednotlivých generací. Například slova babičky při odjezdu jejího vnuka o jeho špatné výchově adresované jeho otci: „Kdybyste byli co nač, tak vůbec ten kluk nemusí emigrovat“. Rozdílného generačního náhledu využívají tvůrci také v situaci, kdy sovětská vojska stojí na ulici a obhlíží hostinec na druhé straně ulice, kde se beznadějně nalévá několik vytrvalých hostů. Tabule u dveří však mluví jasně: Rusům se nenalévá. Náhle se v davu objeví Tomáš, objedná si celou rundu a donese ji téměř až k vojákům, za což sklidí nevěřícné a nechápavé posměšky představitelů střední generace, která by Rusy nejraději ukamenovala. Právě tato scéna potvrzuje odlišný pohled, se kterým mladí filmoví hrdinové k ruské okupaci přistupovali. Šafránek ve svém scénáři navíc ukazuje postavu ruského vojáka Lebeděva, který v zásadě nejedná jinak, než přibližně stejně starý Tomáš. Má své plány, někde v Rusku možná svoji přítelkyni, kterou už přes dva roky kvůli vojně neviděl. Podobně jako Tomáš by rád utekl za hranice a tam začal nový život. Zatímco tedy v případě střední generace představují odlišné národnosti také odlišné světy, které by proti sobě měly bojovat, mladí si mohou společně otevřít láhev piva a popovídat o životě.

Další nespornou výhodu spatřuji v možnosti zasazení tradiční rodiny do filmu. Právě rodinné prostředí má v české a československé kinematografii tradici. Nina Divíšková tak představuje typickou postavu zkušené, mnohdy až přechytralé babičky, která vždycky všechno ví nejlíp a pravda stojí při ní, i kdyby byla obestřena stovkou lží. Stačí si vzpomenout na obdobné role Jiřiny Jiráskové (Pojišťovna štěstí, Život na zámku), nebo Marie Rosůlkové a Dany Medřické ve filmu Léto s kovbojem (1976). Přítomnost rodiny také umožňuje zobrazit vztahy mezi jejími příslušníky (strach matky o otce, když se opět pouští do odboje, strach o syna, který má odjet na dlouhou dobu a pryč atd.).

Zobrazení trojgenerační rodiny ve filmu má ale i své stinné stránky. A to obzvlášť v momentě, kdy si tvůrci nevědí rady, komu dát ve filmu více prostoru. Výsledkem tak jsou opakující se záběry na popíjející rodinku bezradně sledující televizi, které často zbržďují tempo celého vyprávění. Film o události, která zasáhla celý národ a jejíž výročí si v letošním roce připomínáme, se zřejmě neobejde bez záběrů udivených a vystrašených lidí čekajících, co se bude dít, ale milostný příběh dvou mladých lidí se bez vystrašených rodičů klidně obejde, což dokázaly například nedávno uvedené Děti noci.

Anglické jahody jako retrofilm

Vladimír Drha nás tak zavádí do roku 1968. Jak ale sám říká, příběh, kterého jsme ve filmu svědky, by se klidně mohl odehrávat kdekoliv. 21.srpna 1968 se odehrává hned několik filmů. Příjezdem Rusů do Československa se zabývali již Zdeněk a Jan Svěrákovi ve filmu Kolja. Tady vytváří tato událost jen jeden z motivů. Zdeněk Svěrák jako scenárista dává do kontrastu v postavě houslisty Louky dvě lidské vlastnosti: nenávist k Rusům a ochotu pečovat o malého kluka, ještě ke všemu Rusa, který se náhle ocitl po jeho boku. Svěrák se na rozdíl od Drhy ale drží pouze ústředního příběhu houslisty Louky. V případě Drhova filmu nevíme jasně, kdo je hlavní postavou, která propojuje všechny události ve filmu. Může to být Tomáš, stejně jako zbloudilý ruský voják Lebeděv (ukrajinský herec Alexej Bardukov). Právě ztracenost mladého kluka zkombinovaná se snahou o porozumění je společným motivem Kolji a Anglických jahod. (Kolju tehdy zhlédlo více jak milion dvě stě tisíc diváků.)

Dalším filmem, který nás v devadesátých letech zavádí do doby srpnové okupace, jsou Hřebejkovy Pelíšky. Autoři filmu podobně jako Drha se Šafránkem pracují s dílčími generačními příběhy. Daří se jim ale lépe vykreslit charaktery jednotlivých hrdinů, jednotlivé postavy nechávají více jednat než mluvit. Film obohatili o několik neobvyklých scén (plivání ohně, šroubování žárovky, zadržování dechu ve vodě) stejně jako hlášek („To bych rád věděl, kde udělali soudruzi z NDR chybu.“). Autoři Anglických jahod se takovýchto přímých narážek na dobu, kdy se film odehrává, vyvarují. Jejich starší hrdinové pouze neustále komentují situaci a propadají zoufalství. Od předešlých filmůse Anglické jahody liší žánrovým zařazením. Zatímco Pelíšky i Koja oscilovaly na hraně dramatu a komedie, Drha se komických prvků straní. Drží se spíše žánru dramatu, sleduje hrdiny jednající ve stavu stresu, jejich konflikty a nebojí se ani smrti. Chybí tu ale hlavní hrdina, jehož osudy bychom mohli sledovat, a také napětí, které dělá drama dramatem.

Jedním z posledních retrofilmů, které diváka přivádí do osudového roku 1968, jsou RenčoviRebelové. Také on ukazuje příběhy několika generací, jež se odehrávají na pozadí dobových událostí, avšak více prostoru dostávají mladí hrdinové. I tady se objevují postavy vojenských zběhů, kteří se pokouší emigrovat a dostanou se do kontaktu s partou místních gymnazistů. Scenárista Zdeněk Zelenka dokázal do filmu dostat napětí pramenící z příchodu oněch dezertérů do malého města, kde se setkají s dcerou hostinského. Právě vnitřní konflikt jednoho z hrdinů, zda zůstat kvůli dívce, do které se právě zamiloval, nebo jít za hranice, dokud ještě zbývá nějaký čas, vytváří jeden z prvků onoho napětí.

Podobně jako v Rebelech je nedílnou součástíDrhovafilmuhudba. Ústřední motiv vytváří melodie mladého skladatele Tomáše Kluse. Pro dokreslení atmosféry 60.let ve filmu zazní nahrávky autorů 60. let, například Petra Nováka (Náhrobní kámen) a také Karla Kryla (Bratříčku, zavírej vrátka). Právě ústřední píseň filmu, Malčik, svým stylem hudbu Karla Kryla připomíná. Zatímco v Rebelechtvořila hudba nedílnou součást filmu a místy také posouvala děj, tady pouze dokresluje atmosféru. K tomu Drha využívá také dobových archivních záběrů zachycujících okupaci vojsk Varšavské smlouvy. Rebely vidělo v českých kinech více jak 600 tisíc diváků.

Anglické jahody měly být původně filmem pro televizi, ale producentuPavlovi Melounkovi se zdálo výhodné, aby film s tematikou osmašedesátého roku vstoupil do kin právě v době, kdy si 40 let výročí události připomínáme. Je ovšem otázkou, nakolik se tento záměr vyvede v momentě, kdy například velkolepě pojatý Marhoulův Tobruk vidělo od září do listopadu pouze o něco málo více než 100 000 diváků. Ani aktuálnost události nezaručuje příznivý divácký ohlas, o čemž se mohl Melounek přesvědčit v roce 2002, kdy jím produkovaný film Zatraceni, který pojednával o osudech  Čechů zatčených v Thajsku za pašování drog, vidělo v kinech necelých 100 000 diváků. Nabízí se tedy otázka, zda by některé filmy neměly v současnosti, kdy se podobně jako v prvním čtvrtletí roku 2002 objevují až 4 české filmy za měsíc, zůstat jen pro účely televizního vysílání, případně DVD distribuce.

Forma

Scenárista film rozdělil do tří narativních linií. První tvoří příběh Tomáše a jeho dívky Táni. Ti dva se po Tomášově neuskutečněném odjezdu rozhodnou strávit několik dní v soukromí chaty, kde je ovšem čeká překvapení v podobě uprchlého ruského vojáka Lebeděva (Alexandr Bardukov).1

Druhou narativní linii představuje příběh otce, který se všemožně snaží rozšířit mezi lidi atmosféru nebezpečí, a riskuje tak opětovné zatčení. Konečně třetí narativní linii tvoří příběh dvou skoro dospělých kluků, kteří maketou pistole míří na jednoho z vojáků a jsou zatčeni a drženi jako diletanti v ruském zajetí. Přičemž poslední jmenovaný příběh sice poukazuje na složitou situaci ruských vojáků, mnozí z nich přijeli do Československa nedobrovolně, aniž by věděli, co je tu čeká, a chlapce drží jen proto, aby dostali opušťák, jinak je ale ve filmu zcela zbytečný a nikam nevede.

Drhův film zachycuje události pouze dvou dnů a snaží se skrze své hrdiny zobrazit spíše než dramatické osudy hrdinů atmosféru okamžiku, který ovlivnil životy několika lidí v celém tehdejším Československu. Mezi postavami tak můžeme najít jen některé, jejichž osudy tvoří dramatické momenty filmu, především vojáka Lebeděva, který se snaží uprchnout od ruské armády a neví, zda se mu to skrze hlídky spřátelených vojsk podaří. Chápe, že se nemůže vrátit ke své armádě, protože mu hrozí zastřelení, ale také tuší, že ho čeká daleká cesta, kterou bez pomoci nezvládne.

Právě herecký výkon Alexandra Bardukova patří k nejlepším v celém filmu. Svým civilním projevem výborně dokresluje charakter hlavního hrdiny. Naivitu a dětinskost, proti níž stojí odhodlání vojáka dosáhnout svého cíle, vytváří hrdinu, s nímž se můžeme opravdu ztotožnit. Trochu problematická je v tomto představitelka Táni, Marie Štípková, jejíž herecký projev působí místy až teatrálně.

Drha důmyslně využívá přechodů barevných a černobílých sekvencí, a to v momentě, kdy se buď střídají archivní sekvence s hraným filmem, nebo dochází ke zlomovým událostem filmu. Právě to podtrhává nostalgii, která se ve filmu mísí s náhledem na soudobé politické dění.

Anglické jahodyse drží klasického stylu, to znamená, že využívají převážně klasických filmových postupů jako například statické kamery nebo lineárního střihu. Ve filmu se objevuje minimum triků, se kterými si většinou hrají stárnoucí režiséři (Jiří Menzel v Obsluhoval jsem anglického krále). Také tempo vyprávění příběhu je po celou dobu takřka vyrovnané. Škoda jen, že tvůrci nevyužili nosnost příběhu mladého Tomáše, odjíždějícího do Anglie, který se podle předpokladu otce dostane do konfliktu s příslušníky pohraniční stráže.

V úvodu filmu se připomíná, že se v Davli, kde se film odehrává, natáčel známý film Johna Guillermina Most u Remagenu. Tvůrci jsou pyšní na to, že se jim podařilo sehnat jediný v Česku dostupný audiovizuální záznam z natáčení, který se ve filmu také objeví. Ve snaze připomenout tento slavný válečný opus si dokonce vypůjčili některé motivy: jednak samotné obsazení mostu jako strategického bodu, a pak také vyslání průzkumné jednotky, která by měla prozkoumat okolí. Jinak se ale tyto filmy nijak nepodobají.

Producenti filmu zamýšlejí využít film jako výukový materiál pro školy. Napadá mě, nakolik se film k tomuto účelu hodí. O době, ve které se odehrává, se nedozvídáme téměř nic. Jen kusé informace bychom se mohli dozvědět při sledování osudů otce, který se snaží burcovat lidi a dostává důrazné napomenutí od příslušníků STB. O podstatě vpádu Varšavských vojsk se nedozvídáme zhola nic a informace, že 21. srpna 1968 vstoupila na naše území vojska Varšavské smlouvy snad vstoupila do povědomí dnešních diváků.

I přes veškeré výtky patří Anglické jahody mezi filmy, jimž se daří obstojně dostát svým cílům, tedy být dobrým filmem pro všechny. Jen by si měl vybrat, čím chce vlastně být. Zda milostným příběhem dvou mladých lidí, nebo historickým filmem o vpádu sovětských vojsk. Milostný příběh na pozadí historických událostí by se snad dal vzít v případě Anglických jahod v úvahu, tvůrci ovšem historická fakta nijak nezkoumají a Tomáš se svou dívkou řeší místo svého vztahu spíše to, co udělat s uprchlým ruským vojákem.

Anglické jahody 

Režie: Vladimír Drha

Scénář: Martin Šafránek

Kamera:Vladimír Křepelka

Hudba: Tomáš Klus

Zvuk: Robert Slezák

Hrají: Viktor Preiss, Pavla Tomicová, Nina Divíšková, Ivan Lupták, Marie Štípková, Alexej Bardukov a další

ČR, 2008

Premiéra: 13. 11. 2008 (Falcon)

1 Podle slov režiséra přijel na natáčení profesionálně připravený a události roku 1968 měl dopodrobna nastudované. Po absolvování Školy studií M(CH)AT v ročníku národního umělce K. A. Rajkina se stal jedním z předních herců ruského národního divadla Satirkon.

Print Friendly, PDF & Email

Autor

Počet článků : 49

Zanechte komentář

© 2012 25 fps, z.s.

Zpět nahoru