Zde se nacházíte: 25fps » Český film » Kdo chce kam, pomozme mu tam

Kdo chce kam, pomozme mu tam

ANALÝZA: Signum Laudis – TOMÁŠ UHER – 

V české poválečné kinematografii vzniklo jen několik málo filmů zasazených do první světové války. Jedním z nejpozoruhodnějších je přitom válečné drama slovenského režiséra Martina Hollého Signum Laudis, které tento měsíc vydává distribuční společnost Bontonfilm na DVD. 

Šedesátá léta přispěla českému válečnému filmu mnoha výraznými snímky, jakými byly Smrt si říká Engelchen (Jan Kadár, Elmar Klos; 1963), Ať žije republika a Kočár do Vídně (Karel Kachyňa; 1965,1966), Maratón (Ivo Novák, 1968) či Nebeští jezdci (Jindřich Polák, 1969). Všem těmto filmům byl společný osobitý pohled na válečné události, který dosavadní schémata vytvořená a opakovaně naplňovaná v předešlých letech nejen narušoval, ale v mnoha případech i zcela převracel (obzvlášť Kočár do Vídně v tomto ohledu svým závěrem vzbudil nemalý poprask). V jejich popředí stanul neheroizovaný a nepolitický člověk v mezních událostech vytvářených válkou, na které už nebylo možné pohlížet podle předem daných pravidel. Následující normalizační období však podobné výboje rázně přibrzdilo. Symbolem válečného filmu v sedmdesátých letech se tak stala dokumentárně-popisná trilogie Otakara Vávry zobrazující pohnuté osudy naší země před 2. sv. válkou – Dny zrady(1973), formování české armády na východě – Sokolovo (1974) a poslední dny války v našem hlavním městě – Osvobození Prahy (1976). Vedle tohoto velkého projektu vzniklo také několik pozoruhodných, avšak poněkud na okraji stojících snímků, např. dětský válečný film Karla KachyniVlak do stanice nebe (1972) nebo Láska mezi kapkami deště (1979), …a pozdravuj vlaštovkyJaromila Jireše (1972) nebo Milenci v roce jedna Jaroslava Dalíka (1973). Celou dekádu pak uzavřel pozoruhodný snímek režiséra Martina HolléhoSignum Laudis, který byl natočen r. 1980 ve spolupráci Filmového studia Barrandov a Slovenské filmové tvorby Bratislava pod vedením Dramaturgické skupiny Vladimíra Kaliny (byl rovněž spoluautorem scénáře) a Tvorivé skupiny Moniky Gajdošové..

Martin Hollý náležel ke generaci slovenských tvůrců, kteří na počátku šedesátých let absolvovali FAMU – k této generaci patřili jmenovitě Stanislav Barabáš, Štefan Uher, Peter Solan, Juraj Jakubisko či Eliáš Havetta. Před Signum Laudis natočil Hollý trojici filmů Hřích Kateřiny Podychové, Smrt šitá na míru a Mrtví učí živé. Po něm se i nadále zaměřoval na dramatické akční snímky spojené s válkou, jakými byli Noční jezdci (1981) o slovenských pašerácích koní a …nebo být zabit o dvou uprchlících z koncentračního tábora natočený ke čtyřicátému výročí konce války. Ve druhé polovině osmdesátých let natočil v západoněmecké produkci filmovou verzi seriálu o proslulém reportérovi Egonu Erwinu Kischovi Zuřivý reportér i pokračování Lovec senzací. Po roce 1989 natočil ještě snímek o vojenských oddílech sestavovaných z politicky nevyhovujících osob (tzv. PTP) Tichá bolest(1990) a posledním titulem Hollého filmografie se stal akční film z prostředí kaskadérů Cesta peklem (1995).

Toho snad porodila válka

Slunce je zavěšené na rudé obloze jako obrovské hodiny, jejichž čas se zastavil. Děli a příkopy zvrásněnou plání ustupují vojáci rakouské armády nemilosrdně ostřelováni neviděným nepřítelem. Nepřehledná vřava je rozdrolena na sérii drobných útržkovitých výjevů, které zachycují agónii hrůzy, bolest a smrti. Využitím zpomalených, přeexponovaných záběrů na těla zasažená střepinami a kulkami stejně jako užitím prudkého střihu celý výjev upomíná na snímky Sama Peckinpaha (např. slavná Divoká banda). Zatím co se tedy všichni stahují do zákopů a pomýšlí na ústup, kaprál Adalbert Hoferik (Vlado Müller) se rozhodne dostát původnímu rozkazu a navzdory všemu a všem uhájit pozici, která mu připadla. Svého cíle sice nakonec dosáhne, avšak za cenu značných ztrát na straně svých mužů, které vědomě vystavil přímě nepřátelské palbě. Za tento čin si vyslouží na jedné straně nenávist vojáků, jimž velel a na straně druhé vytoužený zájem svých velitelů.

Adalbert Hoferik představuje muže prosté mysli, který dokáže být až dětsky naivní, pokud se noří do svých snů o budoucím životě v blízkosti koní, které miluje a s nimiž si rozumí více než s lidmi, s nimiž jedná vždy hrubě nebo nemotorně a ostýchavě dle toho, jaké postavení ve vojenské hierarchii zastávají. Když prochází vojenským ležením tonoucím v šedavých barvách a potřísněným křikem a skuhráním raněných, je jeho postava přísně vzpřímená, jeho pohled přísný, jeho hlas hrubý a tón jeho řeči výhradně rozkazovačný. Uprostřed pluku skládajícího se převážně z Čechů, kteří se do boje nehrnou a kterým jsou prýmky na uniformách a jejich sbírání spíše pro smích tak působí jako někdo, kdo je docela slepý nebo kdo záměrně přehlíží, v jaké situaci se rakouská armáda na východě nachází. A právě proto se jeho z pohledu nadřízených odvážný a z pohledu vojáků krutě šílený čin stane důvodem k návštěvě nového generála Bergra i s celým velitelským doprovodem, aby tohoto muže odměnili bronzovou medalií Signum Laudis, proslulým znamením cti udíleným v rakouské armádě důstojníkům. Hoferik se tak má v atmosféře všeobjímajícího rozkladu zaskvít jako příklad vojenské disciplíny a tolik postrádané odvahy. A tragikomický hrdina, oslněný světem, který se před ním otevřel, na tuto hru s pány a na pány přistoupí.

Ve válce není pravda 

Společnost, do níž Hoferik vstupuje, představuje v něčem až groteskní přehlídku vysokých šarží rakouské armády. Sestává se z tvůrce válečné propagandy, který jako zkušený rutinér hodlá podat obraz jinak zmateného Hoferika jako uvědomělého bojovníka za věc císaře pána, nonšalantního příslušníka staré aristokracie sršícího elegancí a vtipem a vždy okázale povzneseného nad probíhající události, věčně opilého hejtmana, který se k protagonistovi zná jen v opilosti a především nestoudně nabubřelého generála, který válečnému dopisovateli neskrývaně diktuje, v jaké záři má jeho osobu vylíčit. A právě těmto neomalených rukám, které znají stejně tak úlisně hladit jako drtivě stisknout se dobrovolně vydává, celý strnulý, nesvůj a snažně takový, jakým jej chtějí mít, kaprál Adalbert Hoferik. Jeho komickou snahu zapadnout nejlépe dokládá scéna, v níž upíjí ze své sklenice šampaňské. Svůj první doušek ohodnotí úšklebkem a nelichotivou poznámkou, avšak obsluhou nabízený koňak jako náhradu odmítá s tím, že právě šampaňské chce. Ano, šampaňské jako podivná vstupenka do kruhu důstojnictva, jako jeden z distinktivních rysů, které mu pomohou se s ním ztotožnit. Avšak zatím co ostatní ze svých sklenic jen usrkávají, Hoferik tu svou vyprázdní jedním douškem, přesně tak, jak byl zvyklý pít kořalku. Proces adaptace tak zůstane neúplným a v Hoferikovi nadále zůstává cosi nepřirozeného, co jej činí nikoli členem, ale jen hostem tohoto podivného klubu.

Avšak jen za samotnou pozvánku zaplatí Hoferik tím, že jej odmítnou také jeho vlastní muži, opovrhující jím i jeho kariérismem. Hrdina se tak dostává do takřka úplné osamocenosti, uvězněn na půli cesty od svých mužů mezi důstojníky. A právě v tomto čase nastává se zvedne nápor ruské armády. Dosavadní stanoviště je nezbytné opustit, avšak všechny únikové cesty jsou již obsazené. Pluk je vydán na pospas nepříteli, aby odlákal pozornost od skupinky vojáků včetně Hoferika, kteří mají „nejvznešenější“ úkol převést velení přes frontu do bezpečí. A čím více všichni ztrácejí svou rozvahu, tím více se dostává do popředí právě Hoferik. Když se pak přechod nezdaří, rozhodnou se důstojníci vzdát nepříteli. Před tím je však nezbytné zbavit se všech svědků včetně příliš smělého kaprála.

Postava Adalberta Hoferika představuje zpočátku nástroj a nakonec oběť válečné mašinérie. Je stvořeným obrazem hrdiny, který se tomuto obrazu snaží podobat a je ochoten se pro něj a pro vidinu toho, co mu z něj může vyplynout (generál mu nabízí po skončení války práci) všeho vzdát (zabíjí dokonce i koně, které nade vše miluje). Avšak namísto kýžené vidiny je ve chvíli potřeby jeho obraz stejně tak snadno zničen a on sám odstraněn spolu s ním. Film docela odmítá jakýkoli lesk a slavnostnost války, kterou rozrušuje střih a hudební složka. Např. ve scéně předávání medaile Hoferikovi je pohled na kráčejícího generála prostřiháván obrazy z krveprolití, které udělení titulního vyznamenání předcházelo, na jiných místech pak hudební složka svou patetičností nebo naopak slavnostní uvolněností ironizuje situaci, která se právě odehrává. Nakonec zůstává jen cíleně vytvářený klam, docela imaginární a proto vždy snadno přizpůsobitelný každičké situaci. Velitelé tímto klamem dokonce sami žijí a z jeho pozic klamou i druhé. Nečelí proto nastalé situaci přímo, ale vytvářejí si pro sebe takové vysvětlení, aby i pod bílým praporem kapitulace mohli v závěru filmu kráčet jako vítězové. A v tomto světě představuje Hoferik někoho, komu je dáno prozřít, ačkoli ve chvíli vlastní zkázy.

Signum Laudis

Režie: Martin Hollý

Scénář: Vladimír Kalina, Jiří Křižan

Hrají: Vlado Müller, Ilja Prachař, Radovan Lukavský, Jiří Kodet, Oldřich Velen

Kamera: František Uldrich

Střih: Ivana Kačírková

Hudba: Zdeněk Liška

Stopáž: 88 minut

Premiéra: 30. 10. 1980

Print Friendly, PDF & Email

Autor

Počet článků : 13

Zanechte komentář

© 2012 25 fps, z.s.

Zpět nahoru