Zde se nacházíte: 25fps » Český film » Malá, ale Skála

Malá, ale Skála

ROZHOVOR s Martinem Štollem MILOŠ KAMENÍK

Martin Štoll vystudoval Katedru dokumentárního filmu FAMU v Praze. Je dlouholetým dramaturgem dokumentárních filmů v České televize, pedagogem a knižním nakladatelem. Jeho nakladatelství „Malá skála“ se orinetuje převážně na český dokumentární film. Jednomu z jeho posleních počinů, monografii Jan Špáta, věnujeme v tomto čísle recenzi.

_

Malá, ale Skála

Můžete představit své nakladatelství „Malá skála“? Proč jste jej založil, jakým směrem se ubírá vaše editační činnost? Kde se vzal název „Malá skála“?

Vedle vlastní autorské dokumentární tvorby mě zajímá i teoretická reflexe oboru. Může za to prof. Antonín Navrátil, náš nejvýznamnější historik dokumentárního filmu, který mi předal své pedagogické dílo a já, ač režisér, na FAMU učil 7 let Dějiny českého i světového dokumentu a vedl Dramaturgickou dílnu. Také jsem pod jeho vedením pokračoval v nově otevřeném doktorském studiu a navázal na jeho stěžejní práci Cesty k pravdě či lži svou disertační prací Mezi pravdou a lží. A při studiu materiálů jsem si uvědomil, že je k dokumentu zoufale málo literatury a že i řada diplomových prací by stála za zveřejnění.

A do toho můj přítel a tehdejší spolužák, nynější kulturolog a pedagog Jihočeské univerzity Vít Erban zrovna sháněl nakladatele na své obrazivé básnické texty a já mu chtěl pomoci – kvůli jeho sbírce jsem založil nakladatelství a rozhodl se pokračovat vydáváním knížek o filmu. V roce 2000 to byla diplomka Olgy Sommerové Filmový esej a práce Petra Kotka Kronika Studentského vysílání. Jimi začala volná ediční řada Dokumentární film, v níž vychází přibližně jeden titul ročně. Jsme myslím jediné nakladatelství, které se takto specializuje. Kromě špátovských knih bych jmenoval zejména sborník o dokumentu bývalého sovětského bloku Podvratná kamera nebo dvojesej Praha dokumentární.
A protože dokumentarismus je mi posedlostí, vydávám i jiné knížky – které jsou dokumentární svou povahou, jako vzpomínky, knihy o krajině a různé bibliofilské reprinty. Výhodou je, že se touto činností neživím a proto mohu směle konstatovat, že „vydávám jen takové knihy, které bych si sám koupil“.

A proč Malá Skála? Mám k té obci v Českém ráji srdeční vztah a rád bych na knižním trhu byl sice Malá, ale Skála.

Má dnes, kdy se FAMU ubírá spíše „Vachkovským“ experimentálnějším směrem, Špáta a jeho metody nějaké následovníky?

V monografii Jan Špáta jsem se pokusil definovat poměrně vágní pojem Špátova škola. Špáta byl inspirativní osobnost a řadu lidí určitě ovlivnil řemeslně i ideově, ale netrval na tom, aby jeho studenti točili jako on. Naopak byl rád, když si našli svou cestu a když obstáli v konkurenci – nabádal hlavně k pracovitosti a píli. Každý, kdo se jej zkusil napodobit, musel zjistit, že nelze být druhým Špátou. Nikdo nemá stejnou míru řemeslné bravury, intuice, citu, natož jeho jedinečnou schopnost vidět radost skrze smutek. Obecným špátovským poselstvím je podle mne humanistický přístup k tématu i k hrdinům filmů. Ten, kdo se ke svým hrdinům chová slušně, nepodráží je a nedělá si z nich legraci, nelibuje si ve směšnosti, je podle mě Špátovým následovníkem. A může dělat jakoukoliv profesi – znám řadu rozhlasových redaktorů, kteří jsou Špátou ovlivnění.

Jste pedagogem hned na několika školách. Máte Špátu často na paměti při vašich učitelských postupech?

V současné chvíli učím pouze na Literární akademii (Soukromé vysoké škole Josefa Škvoreckého) a to nikoliv film, ale média jako celek. Jsem tam také prorektorem pro rozvoj a mám na starosti mj. práci na nových oborech, což je vzrušující – od tohoto roku tam máme například zcela nový bakalářský obor Komunikace v médiích, který neprovozuje žádná jiná vysoká škola u nás.

Na Honzu Špátu myslím stále, mám jeho fotografii v kanceláři, a snažím se studentům předat některé jeho „objevy“ na poli dramatické kompozice a vztahu k divákům – hlavně to, že jde mezi autorem a divákem o komunikaci; že divák musí tomu, co mu autor říká rozumět a že autor musí o divákovu přízeň bojovat. A když ji vybojuje, nesmí zklamat jeho důvěru. Takže se snažím vést k odpovědnosti za prostředky (finanční i výrazové) svěřené jim do rukou a k soudnosti. Rozvíjíme kreativitu, ale snažím se bránit násilí na divácích.

Již několik let působíte jako dramaturg dokumentů v ČT, jak se dokument za ta léta v ČT proměnil (oval), resp. podmínky pro jeho vznik?

Krize, kterou Česká televize prošla, naučila autory a producenty hledat peníze i jinde, než v „Matce televizi“. A pak se změnilo to, že se televize z krize vzpamatovala a zase podporuje desítky dokumentárních projektů všech druhů – od těch služebných, vzdělávacích, přes ty mainstreamové až po ty vachkovské, včetně Vachkových. Na to jsme ve Skupině dokumentární tvorby úzkostlivě dbali a mé dramaturgické partnerství s Janem Gogolou (ml.) myslím tuto vyváženost zaručovalo. Já byl příznivcem spíše těch filmů, které nesou čitelnou informaci a trochu diváka vzdělají a on podporoval osobitá nekonvenční díla. A obé mi dělalo radost. Mně se třeba podařilo prosadit a dokončit film Dotkl se mě prst boží o Josefu Sukovi a jemu zase dovést do konce projekt Soukromé století – oboje považuji za výjimečné činy stojící na různých stranách spektra dokumentaristiky. A nebo si vážím toho, jak jsme spolu ustáli Český sen.

Sám jste autorem řady filmů, ale v posledních letech jste se věnoval spíše vydavatelské, dramaturgické a pedagogické činnosti. Nechybí vám natáčení, vlastní tvorba?

Natočil jsem 40 dokumentárních filmů, od solitérů až po díly různých seriálů – Genus, Oko, Jak se žije, Diagnóza, Deset století architektury apod. a v jednu chvíli jsem měl pocit, že jsem se tématicky i žánrově nasytil. A když přišla nabídka z České televize, abych se stal dramaturgem a „porodní bábou“ filmů mých kolegů, byla to vítaná změna. A výzva. A protože nemám žaludek na to sám sobě si přidělovat práci, které je vlastně málo – vzhledem k počtu filmařů, postupně jsem zcela přestal natáčet a kompenzoval jsem tvůrčí přetlak v knížkách. A po 8 letech v České televizi přišla nabídka z Literární akademie podílet se na jejím formování, byla to zase vítaná změna. A výzva. Ty nové větry jsou pro život důležité a jaká bude další etapa, to ještě nevím. Ale rád se ke své profesi vrátím, teda pokud jsem ji už úplně nezapomněl.

Jan Špáta natočil svůj anketní film Největší přání nejprve v 1. polovině 60. let a pak se k tématu vrátil na konci let 80. Uběhlo dalších 20 let. Nemyslíte, že je čas na Největší přání 3 a myslíte, že by se tohoto úkolu mohl nyní někdo po Špátově smrti ujmout?

No vidíte, pošlete to na mou emailovou adresu do České televize jako námět a můžeme se o tom bavit. Nebo to mám probrat se studenty a vydáme to knižně?

Doc. Mgr. Martin Štoll, Ph.D.

Dokumentarista, pedagog, dramaturg a nakladatel.

Kromě vlastní autorské filmové tvorby (Má Malá Skála, Genus – Miloš Kirschner, Lotyšská píseň…) publikuje v odborných periodikách, je spoluautorem s doc. Martinem Matějů studie Praha dokumentární (2006) a knižního rozhovoru s prof. Janem Špátou Okamžiky radosti (2002). V loňském roce mu vyšla obsáhlá monografie Jan Špáta (2007). V letech 1997-2003 vyučoval na FAMU, 2002-2005 na Filmové akademii Miroslava Ondříčka v Písku a od 2004 působí na Literární akademii v Praze. Vedl rovněž řadu jednorázových přednášek (Filosofická fakulta UK, Ústav umění a designu Západočeské univerzity v Plzni, University of Glasgow), zúčastnil se desítek konferencí a seminářů v zahraničí (Paříž, Marseille, Riga, Amsterdam, Berlín, New York). Je dlouholetým porotcem (Tourfilm, Academiafilm, Texhfilm) a spoluzakladatelem Festivalu dokumentárních filmů se sociální tématikou NADOTEK v Ústí nad Orlicí. Ve svém Nakladatelství Malá Skála se zaměřuje na knihy o filmu a na tzv. dokumentární literaturu.

Print Friendly

Autor

Počet článků : 60

Zanechte komentář

© 2012 25 fps, o.s., Powered By Wordpress, Goodnews Theme By Momizat Team

Zpět nahoru