Zde se nacházíte: 25fps » Český film » Martin Štoll: Jan Špáta

Martin Štoll: Jan Špáta

KNIHA: Martin Štoll: Jan Špáta – MILOŠ KAMENÍK

Martin Štoll vydal ve svém nakladatelství Malá Skála už třetí knihu věnující se tvorbě Jana Špáty, jedné z nejvýznamnějších osobností českého dokumentárního filmu 2. poloviny 20. století. Již v roce 2002 vyšel knižní rozhovor nazvaný Okamžiky radosti a v roce 2004 byl publikován výběr z režisérových novinových fejetonů Mezi světlem a tmou, doplněný o fotografie Jindřicha Štreita. Loni, rok po Špátově smrti, vyšla i širokozáběrová monografie nazvaná Jan Špáta.

Martin Štoll se s Janem Špátou setkal během studií na Katedře dokumentární tvorby pražské FAMU začátkem 90. let. Přiznává, že šlo o jedno z nejdůležitějších a nejvlivnějších setkání jeho života. Špáta mu byl nejen pedagogem a filmařským vzorem, ale stali se přáteli, jak sami několikrát zdůraznili, svázaní až „otcovsko-synovským“ poutem. Štoll pomáhal Špátovi v roce 1998 realizovat bilanční snímek, kterým se loučil se svou kariérou – Láska, kterou opouštím, a dodnes šíří „profesně-lidský“ odkaz svého učitele ve vlastní pedagogické i ediční činnosti.

Zdroj: www.malaskala.cz

Téměř nekritický obdiv, který Štoll k Špátovi chová, se může na několika místech, dobře napsané knihy, stát handicapem. Hned na přebalu jsou Špátovy filmy pojmenovány jako ty, které: „načechrají duši a pohladí a s nimiž se člověk musí cítit dobře – nejsou zákeřné a neubližují.“ Jinde Štoll za nás všechny konstatuje: „Když tehdy odešel do dokumentaristického nebe, řada z nás cítila, že jsme osiřeli.“ Podobně dojmově podbarvené formulace, byť upřímné a korespondující s analogicky laděnou tvorbou samotného Špáty, nepatří do odborné publikace. Kontrastují s jinak poctivě vyvedenou monografií. Výše citované pocitové pasáže jsou naštěstí v menšině. Nechybí kompletní filmografie čítající více jak sto titulů, Štoll se pokusil i o unikátní soupis Špátovy kameramanské práce, soupis ocenění, obsáhlý soupis literatury a pramenů, jmenný a filmový rejstřík je samozřejmostí.

Poněkud problematicky, ale ve výsledku poměrně úspěšně vyznívá i Štollova snaha nabídnout čtenářům dvě tvůrcovy podoby: Špátu – filmaře a Špátu – člověka. Přijít na své by si tedy měl zájemce o filmové řemeslo i laik zajímající se o režisérovy životní postoje a názory, které už představila zejména kniha Mezi světlem a tmou. Většinou však nelze tyto dvě skupiny stoprocentně oddělit, neboť obsahem a cílem Špátových filmů je právě prezentace jeho zkušeností a životních stanovisek.

Zdroj: vinnetou.site.cas.cz

První kapitola pojednává o Špátově dětství, rodičích a rodném kraji. Skrze tyto vazby nalézáme vlivy a paralely v pozdější tvorbě. Pozitivní vztah k vesnickým lidem, jejich prostotě, nezatížený vztah ke smrti, východočeskému kraji apod. Klasicky biograficky vystavěná část čerpá ze vzpomínek nejen Špáty, ale i jeho bratra či deníkových zápisů jejich otce. Otec, jako bývalý živnostník, komentuje i Janovo krátké působení v KSČ, prorocky bystré jsou některé jeho politické postřehy a s hrdostí vzpomíná i na hronovskou projekci synova filmu Respice finem. K čtivosti přispívá i Štollova schopnost vyprávět v dramatické zkratce. K vylíčení událostí kolem znárodňování majetku použije citátu režisérova bratra, který vzpomíná na jeden z posledních dnů v jejich papírnictví: „Jestli chceš, můžeš si vzít jakej chceš notýsek, tužku a gumu. Vyber si, co chceš,“ řekl mu otec.

Špáta studoval na FAMU kameru, vzpomíná na těžké profesní začátky ve zpravodajství, inspirativní setkání s Evaldem Schormem nebo na krátké pedagogické působení v Německu, kam ho roku 1967 pozval Alexander Kluge. Filmem byl však, jak vzpomíná, okouzlen již od dětství, kdy rozradostněn sledoval Chaplinovy grotesky. Komik a jeho schopnost mísit radost a smutek se mu stala nepřímým celoživotním vzorem. Zmiňuje se o jeho tvorbě v diplomové práci, jinde parafrázuje Chaplinův výrok o posledním soudu, kde budou každému tvůrci promítnuty jeho filmy.

Štoll Špátovy filmy tematicky rozděluje do několika skupin. Respice finem nebo Poslední dějství jsou filmy o smrti, konečnosti života. Další skupinu tvoří portréty lidí, kteří se musí vyrovnat s těžkými ranami osudu (postižení, nevyléčitelná nemoc, náhlé neštěstí…), ale pozitivně hledí vpřed. Známý je film o rakovině Carpe diem, za pozoruhodný považuje Štoll snímek Odsouzení o vinících smrtelných dopravních nehod. Tvorba je tedy Špátovi autoterapií, vyrovnáním se s vlastními úzkostmi a existenciálními otázkami. Odpovědí je mu krása, jak vizuální – filmová, tak lidská, kterou nalézá ve svých postavách. Logicky jsou dalším tematickým okruhem tvorby portréty činorodých lidí s aktivním přístupem k životu. Sem Štoll řadí filmy o známých osobnostech (Lendl, Horníček, Herrmanová…), špičkových odbornících (kardiochirurgové…), ale i obyčejných lidech. Samostatnou podmnožinu tvoří série filmů o hudebnících (portréty Luise Armstronga nebo dirigenta Libora Peška či film Variace na téma Gustav Mahler).

Do filmů s tematikou lásky se rovněž promítá režisérův soukromý život. Po rozpadu prvního manželství vzniká Kreutzerova sonáta, když nevlastní syn chodí s postiženou dívkou, natáčí Špáta o podobných vztazích film Parta, velký věkový rozdíl mezi ním a jeho druhou ženou, o 17 let mladší, Olgou Sommerovou přeneseně zkoumá Špáta na vztahu Karla Kachyni a mladé manželky Aleny Mihulové. Těmito snímky se autor asi nejzjevněji pouští na tenký led citů a sentimentality, z jejichž manipulativního používání bývají jeho filmy často obviňovány. Štoll v knize několik kritik cituje, sám občas na lavírování na hraně kýče upozorňuje. Zbylé filmy rozděluje do dvou skupin. První jsou spíše formální hříčky, jejichž autor je okouzlen pohybem a rytmem, patří sem třeba pohlednicový film 777 vteřin v Československu sestříhaný ze starších režisérových děl. Zcela odlišný je celovečerní snímek Největší přání II. (1990), který navazoval na anketní stejnojmenný film z roku 1964. Špáta provádí průřez společností a všem pokládá stejnou otázku: „Jaké je vaše největší přání?“ Zní vedle sebe odpovědi „vysoké“ i „nízké“. Fanoušek Sparty si přeje vše nejlepší pro svůj klub, kamera ale zachycuje i demonstrující studenty na Národní třídě v listopadu 1989. Za nejzásadnější film vedle Respice finem považuje autor knihy Mezi světlem a tmou (1990), poslední Špátův film natočený na 35 mm.

Štoll pokládá Špátu za „totálního autora“, který píše, vede kameru, režíruje a má hlavní slovo při střihu i výběru hudby. V kapitole „Nutnost je krásná“ jsou podrobně rozebrány tvůrčí postupy jednotlivých technických složek. Největší důraz je kladen na obraz i vzhledem k Špátově původní – kameramanské – profesi. Podrobně se popisuje práce se světlem, expozicí, transfokátorem, protisvětlem i barvou. Vyzdvižen je rychlý Špátův přechod na video. O aktivní práci se zvukem svědčí samostatná kapitola připomínající talentovanou osobnost zvukaře Zbyňka Madera. Po vzoru (nejen) Špátových filmů se postupem let ustoupilo od komentáře, který dnes u většiny starších titulů působí poněkud anachronickým dojmem. Špáta se ale výjimečně nebránil ani tomuto postupu. V knize je zmíněna řada herců, kteří komentáře do jeho filmů namlouvali (Kačer, Macháček, Adamíra…). Za silným emotivním účinkem stojí i hudba, ať už převzatá, nejčastěji od Gustava Mahlera, tak původní, např. od skladatele Luboše Fišera.

Přirozeně je součástí knihy i kapitola o Špátově pedagogické činnosti. Celé generace filmařů snesou označení „špátova škola“. Štoll zmiňuje i Špátovu deziluzi z vývoje FAMU v posledních letech, kdy se stejně silnou a určující osobností, jakou byl v předcházející etapě Špáta, stal Karel Vachek.

Součástí knihy je rozhovor, několik režisérových samostatných úvah, scénář k Respice finem nebo diplomová práce FAMU na téma Světlo a atmosféra.

Ačkoliv je v knize místy přítomen Štollův až přílišný obdiv k učiteli, lze si jen postěžovat, že více (nejen) českých tvůrců nemá shodně oddané žáky, kteří by se s obdobným nadšením a snad i větším odstupem starali o dědictví svých vzorů.

Poznámka: Špátově tvorbě je věnována i kniha Jany Hádkové a Terezy Brdečkové Dívej se dolů, která vyšla v roce 1991.

Jan Špáta

Martin Štoll

nakladatelství: Malá Skála

formát: 19x17cm, 444 stran, česky, vázaná vazba

rok vydání: 2007 (1. vydání)

více informací o knize zde

Print Friendly

Autor

Počet článků : 60

Zanechte komentář

© 2012 25 fps, o.s., Powered By Wordpress, Goodnews Theme By Momizat Team

Zpět nahoru