Zde se nacházíte: 25fps » Český film » Moravská Hellas a Spřízněni volbou

Moravská Hellas a Spřízněni volbou

ANALÝZA: Moravská Hellas (reřie: Karel Vachek, 1963), Spřízněni volbou (režie: Karel Vachek, 1968) – MILOŠ KAMENÍK

Na podzim loňského roku bylo na trh uvedeno DVD s dvěma filmy Karla Vachka z období 60. let. Moravská Hellas i Spřízněni volbou patří k základním dílům českého dokumentárního filmu a někdy i přehlíženým titulům české „nové vlny“, jejichž autor se narozdíl od svých generačních kolegů nestal „slavným“.

_

Moravská Hellas a Spřízněni volbou

Moravská Hellas byla natočena v roce 1963 v koprodukci FAMU a Krátkého filmu Praha. Tímto půlhodinovým snímkem Vachek absolvoval školu a zařadil se k právě se zdvihající české „nové vlně“, ačkoliv formální a obsahovou progresivitou zůstal poněkud vně hlavního zájmu veřejnosti i odborníků. Původně měl v prostředí Strážnických slavností vzniknout film hraný (autor studoval režii u Elmara Klose). Režisér však se svým plánovaným dílem nebyl spokojený. Nevyhovovali mu herci ani scénář. Na co sáhl, se mu nedařilo, a zbývalo málo času na natáčení. Víceméně z nouze začal neotřele zachycovat okolní realitu, která ho fascinovala, a originálně ji přetvářel podle původního režisérského slohu. Vznikl mix filmu – ankety, stylizované reportáže a impulsivního eseje bezostyšně se trefujícího do zákulisí tehdejšího zprofanovaného folklóru.

„Poznámky o folklóru“, jak zní podtitul filmu, zesměšnily zkomercializovanou oficiální kulturu, která zde v nafouklé nabubřelosti předvádí pouze svou vyprázdněnost. Řada dobových kritik Hellas z hlediska formálních postupů přivítala, třebaže filmu vyčetly jistou bezbřehost a neukázněnost. Vachek byl zároveň obviněn z neetického zobrazování lidí před kamerou. A přestože třeba hudební skladatel Štěpán Lucký o filmu tvrdil, že je v něm „(…) kus humanismu, bije do těch, kteří jsou antihumanistickými elementy, bije do těch příživníků a lidí, kteří se na folklóru přiživují,“ tak se Moravská Hellas ocitla na indexu.

Na začátku se divákům představí stylizovaní reportéři, tehdy ještě neznámí bratři Saudkové. Několikrát v průběhu filmu vtrhnou do děje, netečně strnulou řečí parodují investigativní kolegy, spíše si na reportéry hrají. Když jedna z žen představuje svůj nazdobený dům, dvojčata poeticky tančí. Jinde zpřítomňují potíže s natáčením. Saudek například konstatuje, že mu ředitelka krajkářské školy zakázala fotografovat poté, co se zeptal na uplatnění absolventek. Dívka v učení sama před kamerou přiznává, že nahradila svou kolegyni, „aby se mohli tu niektoré věci presnejšie vyjadriť.“ Od samotného počátku shledávají, a nedávají divákovi na vybranou, že stejně jako stříbro na starých fotografiích, tak i dnešní folklór je poněkud vyšisovaný. V trikové obrazové koláži vidíme na jedné straně podloubí fotografie Strážnických slavností, v druhé polovině obrazu startující raketu a kosmonauty. I záběry ze slavností jsou poněkud vyšisované, obraz je vybělený, tzv. přepálený. Obdobně uchopená technika snímání se během filmu několikrát vrací, nejčastěji během bodrých promluv místních občanů. Ti stojí většinou v polocelku frontálně před kamerou, dívají se do objektivu a hovoří do mikrofonu, který je před nimi postaven jak na jevišti. Postupně před kamerou vystupují zpěváci, estrádní vypravěči nevtipných anekdot (s přidaným smíchem), malérečky, kšeftaři, lidoví umělci a všelijací kýčaři (obzvlášť nevkusnou papundeklovou bránu si vyrobí prodejci vína). Opakovaně se vrací (mnohdy jen ve zvuku) pan Lebánek, který je již unavený tím, co se děje kolem, a věštecky dodává: „Za tento film – a ja tu všelicos tak povedám – tož eště kedysi od kehosi dostaneme, buď písemně nebo nás vynadá na stretnutí, ale povedáme pravdu.“

V závěru filmu se přidávají záběry opilých trampů a mládeže, přičemž ve zvuku slyšíme Saudky přisuzující filmu několik podtitulů – „populárně vědecký film“ či „sociologický průzkum“. Původní folklór vymírá, přišel o autenticitu, stal se plně institucionalizovaným. Ředitel muzea v Uherském Brodě pan Pavelčík slavnosti a vůbec národopis přirovnává ke zkapávající krávě v posledním tažení, všichni by z ní chtěli dostat kapku mlíka, ale ona už jenom cedí krev.

Hellas se objevuje pro režiséra typická zvuková interpunkce, známá v podobě zvuku tympánu, kvílející synchronizační lampy nebo Vachkova tleskání, které zastupuje střih. Režisér takto člení a strukturuje mnohdy složitý a zamotaný „text filmu“. Ve zvukové stopě Hellas takto funguje občasné cinkání zvonku a hlavně rytmické ťukání o dřevo, které chvílemi přechází v minimalistický hudební podkres. Podobně jako Vachkovo plácnutí dlaněmi funguje v Hellas i facka na konci záběru několika sedících žen, kterou dostane dívka beroucí si bez dovolení občerstvení ze stolu.

Karel Vachek při natáčení Moravské Hellas; Zdroj: Produkce Radim Procházka

Vachek nenavazoval na nikoho ze svých filmařských kolegů, nepodléhá eklekticismu. Nejde mu o výstižné napodobení reality, o pouhý výsměch, nevypichuje ani absurdní či existenciální prvky života jako to dělali Schorm nebo Juráček, nepoetizuje ani nemoralizuje. Jde svou cestou: „(…) nechával se strhávat iracionalitou skutečnosti na samé hranici zděšení. Nenechává se jí však pohltit, dovede ji chápat v nejodstíněnějších asociacích, a nadto je schopen z ní vytvořit jakési kritické monstrum, povyšující dokumentární hodnoty do řádu pronikavých symbolizací. Tak se mu podařilo vytvořit zcela nový typ filmového projevu, přestupující zákony starých i nových konvencí,“ píší Vratislav EffenbergerJan Svoboda ve Filmu a době v roce 1969.

Moravská Hellas byla údajně zakázána samotným prezidentem Novotným a režisér nesměl pět let realizovat vlastní látky. Paradoxně se vrací snímkem o konci Novotného éry, celovečerním dokumentem Spřízněni volbou, který během 14 dnů zachycuje volbu jeho nástupce. Pohybujeme se na náměstích, schůzích, veřejných besedách, ale i v zákulisí a kuloárech, tedy kancelářích, autech, při telefonických rozhovorech a především na chodbách, kde kamera sleduje hloučky debatujících politiků.

V duchu „cinema direct“ film konfrontuje autentické promluvy a výpovědi, absentuje jakýkoliv průvodní komentář či doprovodná hudba. Film nemá ani jiného průvodce, a tak se v základních údajích orientujeme díky stručným titulkům, které některým promlouvajícím dávají jména (Svoboda, Šik…), sdělují důležitá data a informace, které zůstaly nevyřčeny, např. abdikace Novotného nebo údaje o místech, kde se právě nacházíme.

Snímek se natáčel na lehčí 16 mm kameru (následně byl překopírován na 35 mm formát), zvuk byl snímán synchronně. Jsou zde tudíž zachyceny autentické situace, jejichž aktéři mnohdy ani neví, že jsou natáčeni, nebo se zvukaře Zbyňka Madera přímo ptají „Jak to chytá?“ z obavy, aby nebyli nachytáni v jimi nekontrolovaných situacích. „Občasná nesrozumitelnost zvukového záznamu se stává jakoby „součástí metody“, jež paradoxně umocňuje dráždivou „nedourčenost“ celku,“ doplňují SvobodaEffenberger ve Filmu a době. Nic z toho se Vachek nesnaží skrýt. V jedné scéně je kameraman „odhalen“ a „usvědčen“, jindy zase točí přes zákaz. Kamera v detailu snímá mikrofon, který je u klíčové dírky, a pomalu po šňůře švenkuje k nahrávacímu zařízení a pracujícímu zvukaři. Přitom slyšíme, co jsme slyšet “neměli“. V jiné scéně probíhá přímo rozhovor mezi štábem a účastníky. Film maže iluzi objektivity, všudypřítomnosti kamery jako „oka božího“, jemuž nic neunikne. „To teprve bude zajímavý, ale až půjdete,“ říká štábu jeden z diskutérů. Nelze vidět a slyšet vše.

Často se v hovorech komentuje přítomnost kamery. Za působivostí filmů z velké míry stojí práce kameramana Jozefa Ort – Šnepa, který Vachkovi točil i předcházející Moravskou Hellas. Situace kladly nároky na pohotovost, obraz je tu a tam nezakomponovaný, pohybově neukotvený, někdy až zmatečný, jen aby se stihlo momentální teď a tady. Dynamicky a funkčně je využito transfokátoru. Kamera najíždí na gestikulující i roztěkané ruce, sjíždí pod stůl na nohy, všímá si napasovaných zadků v židlích a nenápadných detailů, cigaret, prázdných lahví na stole. Dostává se tak vedle sebe vysoké i nízké. Při schůzích kamera sleduje paní roznášející chlebíčky. Svoboda prakticky nehovoří o ničem jiném než o armádě. Jednou si stěžuje, že všichni „švejkují“, podruhé zase na televizi, neboť z deníku Obrana národa se stal týdeník, a že by armáda potřebovala celý jeden vysílací kanál. „Velké“ události se stejně dějí jinde. Důležitá usnesení a rezoluce se sepisují a dojednávají kdesi v koutě.

Zdroj: Produkce Radim Procházka

Sledujeme proměnu systému v diskuzích a promluvách jednotlivců. Nikdo, nebo to aspoň není ve výsledném sestřihu vidět, nestrká před objektiv ruku, nikdo Vachka a jeho lidi nevyhazuje. A že vůbec mohl natáčet, svědčí o proměně nejen politické situace, ale společenského klimatu jako celku. Staré struktury a pořádky neplatí, nové zatím nejsou nastoleny.

Sledujeme postupně jednotlivé kandidáty na prezidentskou funkci – Císaře, Smrkovského, GoldstückeraSvobodu. Oldřich Černík říká, že jde o „velký obrodný proces, jenom to nesmíme prohrát.“ Na besedách s novináři politici debatují o slovech demokracie a humanismus, hospodářských záležitostech, mluví se o nepořádcích ve straně a nápravě. Vše probíhá ve velmi otevřené a optimistické atmosféře. Jen na ulici na demonstraci kdosi prorocky zvolá, že ostatní socialistické země se bojí, aby toto nedošlo až k nim. Film vrcholí samotnou volbou a osobními gratulacemi Ludvíku Svobodovi končí. Premiéra se konala na podzim 1968, kdy už bylo vše jinak, a krátce potom byl titul na dvacet let stažen z distribuce.

Spřízněni volbou získali cenu v Oberhausenu a v roce 1990 i Zlatou kameru na Berlinale. V Novém Hyperionu natáčeném krátce po revoluci v roce 1989 zpracovává Vachek podobnou událost, a to znovu prezidentské volby. Nový Hyperion má však celkově širší záběr a na Spřízněné volbou navázal spíš Radim Špaček v roce 2001 celovečerním dokumentem Bezesné noci, kde filmaři neplánovaně den po dni zaznamenali dramatické okolnosti krize a odborářské stávky v České televizi.

„Řád díla, který často rozkládáme na prvky, ať už mluvíme o charakteru dialogu, rytmu, střihové skladbě atd., se mi jeví jako nepodstatná konvence, které býváme všichni poplatni, konvence bez skutečného významu pro dílo, pokud se nám nepodaří vytvořit řád v zásadě nový, jestli jej ještě můžeme nazvat řádem – protože umělec, který jej stvořil, bývá obvykle nazván neřádem, který se skutečným dílem nemá nic společného. Avšak jen takový umělec je schopen ohrozit alespoň na krátký historický okamžik klid každého, s kým se jeho dílo setkává, dokud zvyk a lhostejnost nezničí i jeho dílo tím, že je zařadí mezi nesporné hodnoty,“ řekl Vachek v rozhovoru pro Film a dobu v roce 1969. Jak Moravská Hellas, tak Spřízněni volbou patří v současnosti k nezpochybňovaným klasickým dílům české (resp. československé) kinematografie. Na podobné „uznání“ nyní čekají i režisérovy porevoluční počiny.

Filmy vycházejí v novém obrazovém přepisu, s anglickou a francouzskou titulkovou podporou. U Moravské Hellas jsou ve zvuku místy šumy, což je zřejmě dáno stářím původní kopie. Hlavním bonusem je krátký Vachkův snímek z dob studií na FAMU Malíř Kamil Lhoták. Portrét se vyznačuje estetizovaným obrazem a přísně komponovanými záběry po vzoru Vláčilovy Holubice. Už zde se ale objevuje originální struktura, kouskovaný komentář, jehož úseky se vynořují v nečekaných momentech. Režisér ale tvrdí, že svůj autorský jazyk a „vnitřní smích“ objevil až v Moravské Hellas. Autorovu tvůrčí originalitu dokazují i básně nebo nerealizovaný scénář Kdo bude hlídat hlídače psaný pro herce Oldřicha Nového otištěné v publikaci 3 a ½ podruhé (Orbis, 1969).

Moravská Hellas

Režie a scénář: Karel Vachek

Kamera: Jozef Ort-Šnep

Účinkují: Kája Saudek, Jan Saudek a další

Československo, 1963, 34 min.


Spřízněni volbou

Režie a scénář: Karel Vachek

Kamera: Jozef Ort-Šnep

Střih: Jiřina Skalská

Účinkují: Genarál Ludvík Svoboda, předseda vlády Oldřich Černík, generální tajemník KSČ Alexander Dubček, předseda Národního shromáždění Josef Smrkovský, ekonom Ota Šik, literáti Jan Procházka, Pavel Kohout, Jan Skácel, Karel Ptáčník, Milan Jariš, Jan Otčenášek, politici Josef Špaček, Gustáv Husák, Marie Švermová, Miroslav Galuška, , Drahomír Kolder, Čestmír Císař, Ludvík Černý, Bohuslav Laštovička, Jozef Lenárt, Zdeněk Fierlinger, Marie Miková, Josef Borůvka, Josef Plojhar, Karel Poláček, Vasil Bil´ak, Jan Piller, Julius Dolanský, Jiří Hendrych, Martin Vaculík a vědci Radoslav Selucký, Karel Kosík a Eduard Goldstücker

Československo, 1968, 85 min., premiéra 8. 11. 1968

DVD

Obraz: 4:3, DVD 9 PAL

Zvuk: 2.0

Titulky: Moravská Hellas české, anglické, francouzské; Nový Hyperrion české, anglické

Bonusy: Film Malíř Kamil Lhoták (titulky české, English, Français), trailer filmu Záviš, kníže pornofolku, filmografie a biografie režiséra, plakáty, fotogalerie

Vydala Produkce Radim Procházka s.r.o., Česká televize


Použitá literatura:

EFFENBERGER, Vratislav – SVOBODA, Jan. Státem řízený „underground“. In Film a doba. Praha 1969.

JANOUŠEK, Jiří. 3 a ½ podruhé. Praha 1969.

KOPANĚVA, Galina. O jiném filmu s Janem Švankmajerem, Jiřím Lehovcem a Karlem Vachkem. In Film a doba. Praha 1969.


Pozn.:

     

  1. JANOUŠEK, Jiří. 3 a ½ podruhé. Praha 1969. s. 314.[zpět]
  2. JANOUŠEK, Jiří. 3 a ½ podruhé. Praha 1969. s. 295.[zpět]
  3. JANOUŠEK, Jiří. 3 a ½ podruhé. Praha 1969. s. 310.[zpět]
  4. EFFENBERGER, Vratislav –SVOBODA, Jan. Státem řízený „underground“.In Film a doba. Praha 1969. s. 278.
    [zpět]
  5. EFFENBERGER, Vratislav –SVOBODA, Jan. Státem řízený „underground“.In Film a doba. Praha 1969. s. 279.
    [zpět]
  6. KOPANĚVA, Galina. O jiném filmu s Janem Švankmajerem, Jiřím Lehovcem a Karlem Vachkem. In Film a doba. Praha 1969. s. 360-370.
    [zpět]
  7.  

     

Print Friendly, PDF & Email

Autor

Počet článků : 65

Zanechte komentář

© 2012 25 fps, z.s.

Zpět nahoru