free-slots.us.org
Zde se nacházíte: 25fps » Český film » Svoboda vykoupená samotou

Svoboda vykoupená samotou

RECENZE: Obrazy starého světa (režie: Dušan Hanák, 1972) – TOMÁŠ UHER

V místech, kam už nikdo nezavítá, rozléhá se starý svět kolující v krvi těch několika málo obyvatel, jež s ním spojili své životy. Poetický dokument Dušana Hanáka Obrazy starého sveta jako kaleidoskop pozoruhodných lidských osudů, které se před námi otevírají, aby nás fascinovaly.

Zdroj: AČFK

Je toho mnoho, co bylo zapomenuto, je zapomínáno a bude zapomenuto. Protagonisté dokumentu Obrazy starého světa mohli být rovněž docela zapomenuti se svými životy a vzpomínkami na ně, rozplynuti v krajinu, která pro ně znamenala celý svět. Spolu s nimi by se však vytratila ona podivuhodná vazba osoby a prostoru, v jejich případě natolik úzká, že nelze oddělit člověka od místa, kde strávil svůj život, aniž by se tím ztratilo obojí. Dokument Dušana Hanáka Obrazy starého světa však něco z tohoto zachovává pro všechny pozdější diváky, kteří tak mohou alespoň nahlédnout do životů a myšlení několika starých lidí představujících jedny z posledních stop mizejícího řádu, jaký z dnešního pohledu můžeme jen obtížně chápat.

Dokumentární film nám přináší celkem deset drobných portrétů starých lidí, kteří se sice navzájem neznají, ale přesto je mnohé spojuje. Většina z nich žije vzdálena okolí ve svých zchátralých domech a boudách, jakoby mimo čas. Každé ráno vstávají do opakujícího se dne a, byť stále pomaleji a těžkopádněji, dělají vše to, co dělali patrně celý svůj život – vyženou zvířata z chléva, ovce na pastvu, posbírají vejce, aby je mohli prodat ve městě, naštípou si dřevo, zasévají a okopávají svá políčka, starají se o kostel a hřbitov a podobně. Všechny tyto samozřejmé a opakující se úkony představují jejich příslušnost k onomu řádu, o kterém jsem se zmínil v prvním odstavci. Kdyby jim byly tyto činnosti odebrány nebo nějak znemožněny, zřejmě by se tím jejich odchod z tohoto světa uspíšil.

Zdroj: AČFK

Na jednom místě jsou různí starší lidé dotazováni, co považují v životě za nejdůležitější. Mnozí, ať už bez váhání nebo po krátké odmlce, odpovědí, že je to práce. Úkoly, které před ně staví den, tyto nezbytnosti jsou zároveň tím, co vede oslovené týden za týdnem a rok za rokem. Hodiny jim nahrazuje východ a západ slunce, střídající se měsíce a roční období, z nichž každé představuje jiný okruh pracovních úkonů, které jim předkládá ke splnění. Čas pro ně znamená zejména stále se opakující cyklus a oni sami jej naplňují tím, že každé ráno vstanou, a stejně tak vším tím, co během dne dělají.

I přes svou osamělost a obtíže spojené s přihlašujícím se stářím setrvávají ve svých domovech a odmítají, ústy jednoho z oslovených, betonové a asfaltové město jako něco nepřirozeného a utlumujícího lidské emoce. Jejich prostředím zůstává širé nebe, pastviny, lesy a pole, ticho večerů, představy duchů a přítomnost boží. Příkladným je v tomto ohledu portrét pastýře, přespávajícího v jakémsi voze na pastvinách spolu se svými ovcemi, které se vším, co k tomu náleží, představují jeho milovaný svět. Odmítá majetek i představu peněz jako něco svazujícího a deformujícího a přitakává své volnosti v chudobě, kterou však nevnímá jako chudobu, neboť se nemusí s nikým srovnávat. Absence vnějších společenských tlaků staví tu před nás lidi neobyčejně přirozené, kterým stáří dovoluje s nadhledem a s vědomím svých zkušeností sumarizovat a reflektovat vlastní životy i ukročit k obecnějším tématům. Z přirozenosti se tak stává veliká hodnota otevírající nám cestu k člověku v jeho ryzí kráse. Tato krása není myšlena jen v rovině jejich myšlení, ale kameraman Alojz Hanúsek objevuje právě tak i krásu oněch starých tváří, pečlivě sbírá každou jiskru objevující se v jejich očích, snímá lícní svaly při žvýkání potravy či povadlou hruď a mnoho dalších detailů, jež nic neskrývají před očima diváka a neuhlazují stáří v jeho fyzických projevech. Naopak se snaží tvůrci skrze tuto nezastřenost poodhalit specifickou krásu lidského těla v každém věku a nikterak přitom neolupují natáčené o jejich důstojnost. Naopak, přístup dokumentaristů k lidem, jimiž se zaobírají, je velmi ohleduplný a plný úcty, která je vyslovena nejenom v úvodním odstavci, ale je přítomna snad v každé fotografii a v každém záběru.

Zdroj: AČFK

Dokument nám o těchto lidech vypráví dvěma způsoby, o kterých jsem se už zmínil. Tím prvním je vyprávění fotografií, při němž byly použity fotografické cykly Martina Martinečka a fotografie Vlado Vavreka. Prostupují celý snímek a jsou převážně doplněny komentářem, který vede samotný protagonista, nebo jiný vypravěč vžívající se do těchto snímků, jak je tomu na začátku a na konci snímku, kde se nám dotyční představují pouze prostřednictvím série fotografií. Tyto fotografie se, řazeny za sebou a spojeny komentářem, skládají v ilustrační vyprávění, v jakýsi zpomalený film. Na jiných místech působí naopak jako zastavení nad určitým mimořádným okamžikem, jako dokumentační prostředek pevně zachycující vrásčitou tvář, ve které lze číst jako v knize, nebo ruce, o které se dotyčný dvacet pět let opíral, neboť mu převržený vůz rozdrtil nohy po kolena a odsoudil jej k tomu, aby se po zbytek života pohyboval po čtyřech. Fotografie tu tedy fungují nejenom jako ozvláštňující a stylové prvky, ale zároveň mají schopnost soustředit sdělované do jediného bodu. Přibližují nás v jistých momentech na centimetry k postavám, avšak představují v dané chvíli něco již uzavřeného a vzdáleného, zatímco navazující filmové části, představující druhý z postupů, přivádějí fotografované k životu v jeho přítomnosti a neukončenosti. Fotografie se tu objevují také v rukou protagonistů, kteří vzpomínají na uplynulá léta i na své blízké. Fotografické cykly v tomto smyslu přidávají k fotografiím z mládí a dospělosti také fotografie ze stáří jako doplnění ke svědectví o jednom životě.

Zdroj: AČFK

Fotografie se stává prostředkem k nahlížení do minulosti, ačkoli minulost sama o sobě se na nás dívá z každého kouta míst, do nichž zavítáme. Napomáhá tomu i černobílý materiál, na který je dokument natáčen. Rozpadlé zdi, křivé stěny a střechy, vylámaná prkna, rezavé hřebíky, pavučiny a především množství harampádí a nejrůznějších věcí, jež nás obklopují, jsou jakýmisi průvodními znaky těchto pozapomenutých světů, na něž pomalu, stranou všeho a všech, doléhá neodkladná zkáza, stejně jako na jejich obyvatele doléhá stáří. Není to však minulost, co filmaři hledají v těchto lidech, je to především výraz jejich života jakožto něčeho nesmírně vzácného, co nemohou zachránit, ale jen zaznamenat, aby to nezmizelo docela. V dokumentu se nejedná o ucelené portréty lidí, o vzpomínání na určitou zcela konkrétní dobu, není ani výletem do světa folklóru a tradic, nesnaží se něco analyzovat a komplexněji obsáhnout. Nic takového v Obrazech starého světa nenalezneme. Tento dokument není pouhým zaznamenáním „starého světa“, je snahou o alespoň krátké a částečné proniknutí do něj a o jeho přenesení na filmový pás. Obraz a hudba spolu vytvářejí mnoho poetických obrazů, které ve výsledku ani nepotřebují žádné komentáře, vysvětlení, nebo uvození, neboť hovoří samy sebou. Jednotlivé postavy nejsou nazírány v nějakém celku jejich života událost po události, bod po bodu, ale jsou nám odhalovány z útržků gest, mimiky, slov, fotografií, zkoumány kamerou, která je zasazuje do prostředí nebo přichází až k nim, aby jim nahlédla do úst. A tak jsou vedle sebe kladeny střípky různé velikosti, jež přes všechnu černobílost filmového obrazu vynikají svou životní barvitostí. Dokumentaristé, jak už jsem poznamenal, nezakrývají před divákem žádný z projevů stáří ani přirozenou blízkost smrti, o níž se ostatně zmiňují i samotné postavy, jejich dokument však nevypovídá o posledních věcech člověka, ale naopak se svým vyzněním obrací zpět k životu. Osmdesátiletý pán při jednom rozhovoru s úsměvem přiznává, že ho život přeci jen těší, dnes jako jindy, ať už bylo jakkoli; jiná z postav zaujatě hovoří o letech do vesmíru s tím, že se o tuto tématiku stále zajímá.

Nalézáme před sebou lidi, kteří si své žití stále plně uvědomují povzneseni nad svůj věk, kam jenom to tělo dovolí. A ať už byla prožitá léta jakkoli nesnadná, nezlomila je v jejich radosti ani v jejich přesvědčení. Dokument tak prostřednictvím několika zastavení ústí v tichou ódu na život člověka v souladu sama se sebou a předkládá nám některé hodnoty, jež nalézá i ve stáří jako nezlomně trvající.

Obrazy starého světa

Režie: Dušan Hanák
Scénář: Dušan Hanák
Kamera: Alojz Hanúsek
Střih: Alfréd Benčič
Hudba: Josef Hálek, Josef Malovec
Slovensko, 1972, 70 min.
Distributor:
AČFK
Premiéra: 10. 01. 2008

Print Friendly

Autor

Počet článků : 13

Zanechte komentář

© 2012 25 fps, o.s., Powered By Wordpress, Goodnews Theme By Momizat Team

Zpět nahoru