Zde se nacházíte: 25fps » Český film » Sundej si to dnešní tričko s nápisem yesterday…

Sundej si to dnešní tričko s nápisem yesterday…

RECENZE: Václav (režie: Jiří Vejdělek, 2007)ONDŘEJ ŠÍR

Prostředí vesnice, kterou „zdobí“ oprýskané omítky domů, velké širé rodné lány s dozrávajícím obilím. Prostředí vesnice, kde starosta sedí zároveň i na židli předsedy družstva, kde všichni jednotně spolupracují. Současně ale prostředí, které se dosud nevyrovnalo s udavači z doby včerejší. Všechno to nás zavádí do prostředí „vesničky střediskové“, kde má každý svůj „pelíšek“ a prožívá v zásadě „báječná léta“. Až na jednoho. A tím je Václav.

_

Václav

Zdroj: www.filmvaclav.cz

„Je to mimořádné dílo a jsme přesvědčeni o jeho úspěchu,“ řekl v listopadu našemu časopisu Ladislav Šťastný ze společnosti Pragofilm, která uvádí film Václav do kin. Dejme mu za pravdu přinejmenším v jedné věci: film Václav se liší od řady snímků, na něž byli v předchozích letech diváci zvyklí. Porušuje tolik obvyklé schéma – někdy označované sloganem zasmějme se, poplačme si – především tím, že, ač to tak zprvu nevypadá, film Václav je dramatem. A pravidla, respektive složení tohoto tradičního žánru respektuje. Lze tu tedy vystopovat všechny části tradičního dramatu: expozici, kolizi, krizi, peripetii a katastrofu.

_

Prvky dramatu

V úvodu, čili expozici, je nám Václav představen jako retardovaný blázen, který si neustále z někoho (a na někoho) střílí a následně utíká. Zároveň je to ale citlivý kluk, který soustavně slibuje matce s vysokým krevním tlakem, že už jí nebude dělat ostudu a bude hodný. Václavův vztah k matce lze pojmenovat jako absolutní oddanost a závislost zároveň. V opozici k tomuto vztahu stojí nezávislost bratra Františka, který má svoji rodinu a zdaleka se vůči matce nechová tolik oddaně jako jeho bratr.

Možná právě proto spolu mají tito dva, František a Václav, neustálé spory. František na rozdíl od Václava není poznamenán handicapem a v životě to dotáhl mnohem dál. O svoji matku se bojí, protože na ni padá nejen střecha vlastního domu, ale i tíha neustálých problémů s Václavem. Bratra by proto nejraději viděl za zdmi ústavu. Zatímco Václav se cítí v zásadě dobře doma, ale mezi lidmi se ocitá v pozici outsidera, František nemá problémy se společností, zato doma si připadá opomíjený. Oba bratři tak tvoří dva protikladné póly.

Jejich vztah se dostává do krize v momentě, kdy matka na Františkovo doporučení odjíždí do lázní, aby si odpočinula od každodenních povinností, a Václav zůstane doma sám.

Zdroj: www.filmvaclav.cz

Hlavní protagonista se tím ocitá v osobní krizi. Bez otce, kterého ztratil už dávno, bez matky, již mu bratr odvezl, okolím odstrčený retardovaný blázen, kterého navíc František ponížil kvůli ženě. Drama vrcholí během poutě, jednoho z tradičních vrcholů roku. Matka se vrací do vsi. Před autobusem se na kole přežene pocuchaný Václav s pistolí v kapse, aby ztrestal bratra – ponižovatele.

Střelbu předvídá i první záběr pouti. František stojí u střelnice a dívá se na roztřeseného bratra, který drží v ruce zbraň. Václav s duší dítěte stojí před kolotočem, na němž se baví děti. To, co se chystá udělat, jakkoli dětinsky nám to může připadat, však není hra. Je to doopravdy. A za to „doopravdy“ musí nést Václav následky. Verdikt je jasný: za pokus o vraždu ho čeká vězení. Podle soudního lékaře si byl Václav plně vědom svého činu, není to žádný idiot. Jakási zvrácená katarze na závěr.

_

V čem se Václav vymyká

Přestože se Václav žánrově odlišuje od hlavního proudu současné komerční české kinematografie – kterou tvoří hořké komedie Jana Hřebejka, akční komedie nejen pro teenagery od Karla Janáka nebo vieweghovské adaptace – jakoby se snažil přilákat do kin tytéž diváky. Počátek filmu se totiž jasně nese v duchu hořké komedie, která diváka sice rozesměje, zároveň ho ale mrazí v zádech, protože se vlastně směje lidské tragédii. Přesně tak vyznívají scény, kdy Václav namete kolegům prach do svačiny nebo kdy uteče z kostela a projíždí blátem na motorce bez blatníků, takže si zašpiní sváteční oblek. Mrazí, i když ho sledujeme, jak zrazuje matku, kterou má mnohem radši než motorky, aniž by si připustil, co vlastně dělá.

První část ve skutečnosti nepřipomíná expozici dramatu; zabírá totiž více než polovinu filmu, což u dramat není obvyklé. Napadne nás, že sledujeme úsměvný příběh, který je sice dramatem, tvůrci ale náležitě obrousili jeho hrany tak, aby divák odešel spokojen, že viděl pěkný film, a že to všechno dobře dopadlo. Opak je ale pravdou. A první náznaky se objevují již v této hořko-sladké první části. Nabízí se otázka, proč Václav nemá otce. A pokud nemá otce, jak je možné, že občas vedle něho fyzicky stojí?

Příběhem totiž plynule prochází druhá linie, v níž se postupně objasňuje možná příčina Václavovy psychické poruchy, která v zásadě spočívá v nesouladu Václavova fyzického a psychického věku. Je mu čtyřicet, ale chová se jako dvanáctiletý. V dětství přišel o otce. A za tuto ztrátu zřejmě může někdo z vesnice…

Opravdový dramatický zlom ale přichází až zhruba ve dvou třetinách snímku. Václav na místní diskotéce splývá s davem vlnícím se při písni se slovy „Sundej si to dnešní tričko s nápisem yesterday.“ Odteď sledujeme jiný film. Jako by slova té písně napovídala divákovi, že tohle není hořko-sladká komedie, ale drsné drama bez obroušených hran. Jestliže se dosud Václav dostával do konfliktu s místními jezeďáky, teď se dostává do konfliktu se zákonem. Zároveň je naplno odhalen osud Václavova otce a až syrově naturalisticky zobrazena jeho smrt. Jiné, netradiční postupy volí tvůrci i při pouťové scéně. V momentě, kdy se Václav s pistolí v ruce dívá na svého bratra s jasným záměrem na něj vystřelit, tvůrci neužijí tradičního protipohledu, nýbrž pomalého nájezdu z pozice Václava a následný rychlý střih po ose, což umocňuje dramatičnost. Zároveň obraz třesoucího se střelce s kolotočem v rozostřeném zadním plánu je na český film nezvyklý.

Zdroj: www.filmvaclav.cz

Na počátku 90. let se v českých kinech objevovaly filmy, které si kladly za cíl okomentovat či nově nahlédnout na dobu čtyřicet let trvajícího socialismu. Vznikaly příběhy více méně metaforické, mezi něž můžeme zařadit Vorlův Kouř či Trojanovu výzvu Pějme píseň dohola. Zároveň se natáčela pokračování normalizačních hitů, mezi něž patřil Discopříběh 2, Slunce, seno, erotika nebo Konec básníků v Čechách. Kapitola retrofilmů se opět otevírá po roce 1997, kdy podle předlohy Michala Viewegha vznikají Báječná léta pod psa, o rok později se v kinech objevují šabachovsko-hřebejkovské Pelíšky a tento trend „dnešních filmů, jejichž kořeny čerpají ze zeminy doby včerejší“ znovuoživili Kleinovi Básníci 1 (v pořadí už pátí), následováni „krotícími se krokodýly“ 2. Současní tvůrci často hořekují nad nedostatkem nosných látek. Václav je ale důkazem opaku. Dokládá, že zpracování-hodná témata můžeme najít i v době současné.

Nadpis tohoto článku může čtenáře vézt k domněnce, že Václav je absolutním převratem v soudobé české kinematografii. Věta: „Sundej si to dnešní tričko s nápisem yesterday“ se ale dost možná vztahuje pouze k samotné postavě Václava, který po většinu filmu nosí tričko s nápisem ČSSR. Tričko, které kdysi patřilo jeho otci, na něhož nemůže zapomenout. Přičteme-li fakt, že se na konci filmu ocitá ve vězení, kde ho lékař označí za normálního člověka, čímž je popřena jeho komplexní vada – a on sám si tuto skutečnost uvědomuje (!) – pak se vlastně jedná o přerod v novou bytost, která tričko ČSSR vymění za dvoubarevný vězeňský hábit.

Zmíněná věta tedy vyznívá jako manifest a z kontextu snad může vyplývat, že film se snaží radikálně odlišit; jakoby uskočit jinam, do jiných filmových vod. Svým zakončením připomíná mnohdy až syrově naturalistické evropské filmy zaměřené na napětí okamžiku (jakými byl například Import/Export nebo Životy těch druhých). Ne snad, že by jim byl Václav podobný tematicky, ale pokouší se udělat krok od hořkosti každodenního života – které se ještě dokážeme zasmát – směrem k drsnosti, při níž mrazí. V jistém slova smyslu se jedná o krok, který znamená překročení domácích hranic směrem k evropskému filmu. Zároveň však snímek dodržuje konvence typické pro českou produkci. Skloubením obou předchozích vět tedy dojdeme k závěru, že film Václav je mimořádné dílo. Posouvá totiž hranice českého filmu od retrofilmů, které často pochopí pouze místní, k opravdovým tématům současného života, kterým porozumí jak český, tak i evropský divák.

Václav

Režie: Jiří Vejdělek

Scénář: Marek Epstein, Jiří Vejdělek

Kamera: Jakub Šimůnek

Střih: Jan Daňhel

Hrají: Ivan Trojan, Emília Vašáryová, Jan Budař, Jiří Lábus, Soňa Norisová, Petra Špalková, Martin Pechlát, Martina Delišová, Jan Vlasák, Zuzana Kronerová, Josef Polášek ad.

Česko, 2007, 97 min

Premiéra: 6. 12. 2007

Distribuce: Pragofilm / SPI


Pozn.:

     

  1. Jak básníci neztrácejí naději (Dušan Klein, 2004)[zpět]
  2. Jak se krotí krokodýli (Marie Poledňáková, 2006)[zpět]
  3.  

     

     

     

Print Friendly

Autor

Počet článků : 49

Zanechte komentář

© 2012 25 fps, o.s., Powered By Wordpress, Goodnews Theme By Momizat Team

Zpět nahoru