Zde se nacházíte: 25fps » Rozhledy » Nahá vynořila se z mořské pěny a byla nazývána Anadyomené…

Nahá vynořila se z mořské pěny a byla nazývána Anadyomené…

ANALÝZA: Ghost in the Shell (režie: Mamoru Oshii, 1995) – VLADIMÍR SUCHÁNEK –

_

Letmý dotyk s filmem Ghost in the Shell

„V nutných věcech jednotu, v nejistých svobodu, ve všem lásku.“ (Jan Pavel II.)

Porozhlédneme-li se po končinách žánru anime a manga, velmi brzy zjistíme, že máme před sebou dílo, které se svým způsobem stalo paradigmatem, i když vzniklo až v roce 1995. Legendární Akira (1988) je daleko a od těch dob skutečně uteklo hodně klasicky i elektronicky animované vody a cyberpunkových přeludů. Ghost, stejně jako jeho idea, se vynořuje z pěny tajemných hlubin ztracené paměti nejenom jako výzva všem filmovým žánrům a stylům (a teoreticky by se o tom dalo diskutovat hodně dlouho), ale především nastoluje otázky, na které je velmi těžké odpovědět jednoznačným způsobem, protože tematicky se zde připomíná archetypální podobenství o stvoření života z jedné strany, ze strany druhé „animaci“ vědomí a jeho transformaci na „svědomí…“. Otevírají se ty nejstarší vrstvy lidské genetické paměti i hlubinného podvědomí, prastaré otázky o souvislosti života jako tajemného zrození z … a za … V tomto filmu je to na první pohled zdánlivě podobenství o Bohu – biotronická bytost „cítí“ uvnitř sebe něco, co ji nekonečně přesahuje … člověka? … Člověk cítí uvnitř sebe něco, co jej nekonečně přesahuje … Boha? … Biotronická bytost cítí uvnitř sebe nekonečně ji přesahující … temno, světlo, touhu, zánik, věčnost, zmatek … lidství, božství … Bůh skrze člověka? Nejspíše čirá spekulace; nebo dotek …? Ale všechny tyto vnitřní souvztažnosti propojuje a napříč jimi proniká zadaný program jako „elektronický genetický kód“. Jak nevzpomenout na Blade Runnera1 Lidské intelektuální poznání jako by přímo zabraňovalo skutečnému vědění. Čím více se prohlubuje, tím více překáží vnímání věrohodných souvislostí a nahrazuje je virtuálními. A čím více se aplikuje, tím více ztrácí člověk své božské paradigma. Nemá-li nakonec člověk v sobě také jakýsi „zadaný program“, který by potřeboval vyčistit od spyware? Z druhé strany přichází umění, jako činnost, která člověka přibližuje zpátky k  sobě samému a mohla by mít schopnost jej duchovně proměnit, pokud by člověk chtěl, samozřejmě. Zkusme se na to podívat z trochu jiné strany, než z vln mistra Hokusaje nebo z temných hvozdů japonského šerověku plného monster, která jsme si my lidé vytvořili sami, pro všechny případy. Za těchto okolností je nejlepší začít od pramenů.

_

Mytologie aneb hlubiny archetypu

Afrodíté byla nejmilejší dcerou Dia, který ji obdaroval lidským srdcem. Podle řeckého mýtu se zrodila tak, že Kronos uťal srpem svému otci Uranovi pohlaví a hodil je do moře. Hlubiny byly oplodněny a na hladině vznikla pěna, ze které se vynořila Afrodíté. Když Afrodíté omámí a sevře srdce člověka, spoutá a sevře ho láskou, jeho život přetéká radostnou rozkoší a milostí k životu. Ovšem Afrodíté má dvě stránky projevu a tyto protipóly se zrcadlí i v člověku. V báji se spojuje se samou podstatou země, kovářem Héfaistem, tím se dosah její moci dále rozšiřuje. Má různá jména – Anadyomené, „vynořující se“, zrozená z pěny, ta, která ztělesňuje čistou, nebeskou lásku, panenská bohyně (virgine pariture) – v protikladu k Afrodíté Pandemos nebo k Venuši Vulgivaga, která vládne smyslné rozkoši. Je v ní jeden z největších rozporů ducha, rozpor lásky. Protože milovat znamená být očarován, zmaten, propadnut, ztracen, ale i povznesen, odhmotněn a v milosti. A právě tady začíná dlouhá cesta paprsku, který proniká do mysli i ducha jako světlo ozařující ony zdánlivě neviditelné prastaré pravdy, na průsečíku kterých bylo ono první – ach…

_

Polidšťování biotronických bytostí

Protože Anadyomené pochází z nebeské krve, z moře se zrodila a země ji přijala, podléhá její moci celý svět i nebeský Olymp.

Jestliže tuto velkolepou mytologickou skutečnost nejvyšší možné vznešenosti bytí – lásku, aplikujeme na dramaturgickou koncepci, naraci a psychologii hlavní hrdinky, začnou se objevovat velmi zajímavé souvislosti. Major Motoko Kusanagi je determinován jako bytost už v počátečních titulcích výtvarným podobenstvím (nebo metaforou) s obrazem Sandra Botticelliho Zrození Venuše – kdy v čistotě své neposkvrněnosti je zrozena z vrcholků vln, z pěny jako květů krásy nekonečnosti „boží“ lásky … Ve filmu vidíme „stvoření Venuše“ od samého principu až do vynoření se ze „zpěněných vln“. A protože duchovní bytost se rodí několikrát za život, vidíme ji i dále v jejím vlastním příběhu, jak se vynořuje z hlubin skutečného oceánu, aby spatřila skutečné nebe. Z hlubin do výšin, z temnoty nebytí do slunce prozření. Vzpomínka na vlastní zrození nebo skrze tuto vzpomínku uvědomění si lidství jako božství. Její úvahy o pravém smyslu existence i její odhodlání uskutečnit svůj poslední čin – to nejsou jenom pokusy pochopit vlastní božství. Na první pohled možná úsměvné, ale tato determinace se odráží ve všem, co dělá, i v tom, jak myslí a co prožívá. Z křehkého oparu nejasného existenciálního chvění se opět vynořuje trýznivá fascinace „duší“ Roye Battyho z Blade Runnera. Kdo jsme, odkud přicházíme a kam jdeme.

„Polidšťování“ těchto umělých bytostí se děje na základě jimi odmítnutého falešného synovství. Tento přerod je spontánní, jaksi zevnitř vlastní svobodné paměti, touhy býti synem. Kdežto u lidí se děje proces opačný. Touha po synovství se vytrácí a ve vědomí začíná převládat únava nad vlastní svobodou i evolucí. Únava nad realitou vlastního lidství. Člověk si neuvědomuje, že v procesu přerodu kyborga na člověka je skrytý i jeho dávný proces stávání se člověkem. Kyborg mu ve svém polidšťování navrací paměť vlastního lidství jako spolupatřičnosti k Bohu. Skrze toto všechno se odvíjí i podvědomá touha po splynutí s vesmírem (zde jako nekonečná PC síť, která propojuje nejenom celý vesmír, ale i myšlení, je nejenom hmotná, ale i elektronická-virtuální. (Chápej hmotný jako fyzický a virtuální jako nehmotný, nejspíš duchovní). V této rovině se odehrává i duchovní aspekt smrti. A znenadání je zde hluboce cítěná zásadní otázka: proč právě žena, i když v tradici anime i manga je žena vždy v centru pozornosti a vždy je hlavním principem, který vítězí, protože je zranitelný, čistý, panenský, protože je Anadyomené. Velikou roli tu pravděpodobně hraje i fakt, že je dárkyní života. Je příznačné, že žena v tradici japonské společnosti je vždy na druhém místě, jako mužův „stín“, to ovšem znamená podstatu jeho existence (kdyby nebylo stínu, nebyla by ani existence, která jej tvoří).

_

Smrt

„Time to Die – čas zemřít“, aneb „dokonáno jest.“

Je zde přítomna neustále jako významný činitel sebeidentifikace „lidství uvězněného v lidství – Ghost in the Shell“ – lidský život nemá smysl sám o sobě ani jako hmota ani jako duch, nacházíme se v žánru sci-fi manga, který je velmi specifický hned v několika bodech. Brutálním násilím, existenciální filosofií spojenou s vysokou mírou duchovnosti a mystičnosti a velmi silným ekologickým nebo spíše environmentálním akcentem. A zejména: ani duch ani hmota nejsou definovány v přijatém významu, ale v archetypálních souvislostech mýtu! Hierarchicky. Proto se význam názvu týká jak kyborga, tak i člověka, jelikož i lidské člověčenství je uvězněno v krunýři (shell) námi nepochopeného skutečného lidství, které je ve smyslu evropské křesťanské tradice skryto ve výroku Piláta Pontského „Ecce Homo!“ A právě toto lidství je třeba mít na zřeteli, hovoříme-li o uvědomování si podstaty života tak, jak jej prožívá Major.

Zdá se, že lidství zde má co dočinění s jakousi formou nápodoby života a tím i nápodoby smrti. Kyborg je v podstatě nesmrtelná bytost. Každá jeho součást je nahraditelná a biologická těla lze koupit (třeba na černém trhu). To je další důvod pro zcela odlišné chápání identity hmoty. Především je nutno uvědomit si dva zcela zásadní aspekty:

  1. Člověk v této fázi vývoje zcela ztratil vjem duchovní věčnosti, ve své podstatě je už nahrazen jakousi nadrasou – kyborgem. Ovšem až na výjimky – šéfy. Proto ztratil i sounáležitost s věčností – Bohem jako systémem nesmrtelnosti v duchovním slova smyslu. Proto ztratil i nárok na smrt! Protože smrt je překročením prahu života do nesmrtelnosti, ovšem na zcela jiné úrovni, než je hmota. Tím přestává hmotu vnímat jako existující paradigma, tudíž nutnost.
  2. Tuto roli přebírá kyborg, který si právě skrze selhání člověka uvědomuje svůj podíl na tomto selhání, jako stvoření lidskou rukou a duchem. Proto se smrt stává dilematem jeho elektronického vědomí. Vědomí smrti je vědomím překročení dědičného hříchu skrze duchovní sebeidentifikaci a návratu do „krajiny“ čistého lidství, a to kyborg není schopen pochopit, protože vlastní jinou alternativu existence, ve které hřích v lidském slova smyslu duchovně neexistuje, právě tak jako hmota. Jeho selhání je selháním souvislostí jeho úkolu. Není schopen pochopit smysl vlastní existence v souvislostech smyslu existence vůbec. Právě tak jako člověk ve vztahu k Bohu. A z jeho hlediska jsou ony existence dvě – lidská a biotronická. A zde se dostáváme k jádru věci – smrt obě tyto úrovně existence propojuje v jedinou. Major si začíná uvědomovat význam lidské smrti pro smrt svou. A význam své smrti pro smrt lidskou. Ona začíná být schopna pochopit smysl vlastní existence v souvislostech smyslu existence vůbec. Její elektronika se stává biotronikou. Ona je schopná překročit zakázaný práh existenciálního temna. Vynořuje se z hlubin temného oceánu do paprsků světla nad hladinou. Z toho vychází i její závěrečná otázka: „Kam teď? Síť je neomezená a nekonečná.“ To je ovšem jen pokračováním zadaného tématu v úvodním titulku filmu: „Blízká budoucnost. Korporační sítě sahají ke hvězdám, elektrony a světlo proudí vesmírem. Ale ani rozmach počítačů nezamezil sváru mezi národy a etnickými skupinami.“

Už z tohoto důvodu zde smrt dostává více než metafyzický rozměr. Už není pouze otázkou morálního či etického kodexu, nebo filosoficko-spirituálních meditací nad eschatologickým smyslem lidské existence, či eschatologické existence jako takové. Smrt se stává otázkou vyvěrající ze zcela neočekávaného zdroje – z hlubin biotronické bytosti, tedy bytosti vytvořené (stvořené) člověkem. Proto smrt v tomto filmu nabývá obrysy zřetelně definované otázky: je součástí bytí (jakéhokoliv) jako její neoddělitelný princip? Jestliže ano, pak se samozřejmě musí zrodit i v mysli kyborga, kam nebyla naprogramována (kyborg ji chápe pouze jako ukončení programu, nikoliv jako existenciální otázku vyvěrající ze smyslu lidské existence). V tomto významu lze tedy smrt chápat jako věčnost, nebo alespoň jako synonymum života. Je jedno jestli přestanu hmotně (fyziologicky) existovat v trojrozměrném světě, protože moje existence se stane součástí existence mimosmyslového, nefyziologického a nerozměrného bytí – otázkou je, nazveme-li to jako duchovní (úroveň, princip) existence, či chápeme-li to jako existenci vůbec. V tomto smyslu je existence nedostatečně definována jako duchovní jev (stav, fenomén) právě ve vztahu k smrti. Smrt bytostí v tomto filmu tím nabývá čistě mechanického charakteru (jde o – delete, vymazání), proto ji nelze chápat v duchovně emocionálním schématu lidského života jako daru. Nestojí proti sobě rovnocenné bytosti, rovnocenná stvoření, rovnocenné existenciální chápání života uvnitř smrti ve vztahu ke smyslu obojího. Ano, je zřejmé, že na rozdíl od člověka kyborg vidí nebe.

Smrtí pro kyborga je zde – ztráta smyslu (delete of programs), proto Major na konci neumírá ve své podstatě stvořeného bytí, protože tento smysl přebírá od Mistra (Projekt 2501 jako „The Puppet Master – Loutkář“, tedy ten, „kdo stvořil!), který je jakousi metaforou-podobenstvím mystických mudrců středověku, znajících a žijících v podstatě Pravdy Všeho. On zná odkaz Loutkáře. Problém je s lidskou smrtí, která je zde definována jako trvalé ukončení smyslu, ovšem pouze zdánlivě, protože člověk zde existuje jako jakási dvojjediná bytost, která se buď pohybuje v existenciálním bahně nebo je „šéfem“ nad kyborgy. Zdá se, že tak stojí mimo úroveň biotronického smyslu bytí. Nicméně je smrtelný (konečný) v tomto významu. Major ovšem cítí, že jeho pocit transcendence vyvěrá právě z toho, že člověk je transcendentní. Proto jeho smrt a smrt člověka (ve filosofickém smyslu) jsou totožné. Že duchovní transcendence lidská (božská), tedy existence v Bohu na věčnosti, je naprosto totožná s existenciální transcendencí kyborga ve virtuální realitě vesmírné PC sítě.

Jedná se pouze o dvě alternativy jednoho a téhož.

Klíčem k této meditaci jsou tři scény:

  1. úvodní stvoření Majora (úvodní titulky).
  2. vynořování se Majora z hlubin oceánu k hladině a jeho vjem „rozjasňujících se nebes“, následný rozhovor s Batôem a hlas Mistra.
  3. plavba lodí po znečištěném kanále ve městě a setkání Majora se svým dvojníkem.

_

Život

Vraťme se ke klíčové scéně. Mytologicky – Anadyomené zrozena z moře a nebes. Major se vynořuje z hlubin oceánu a zpod hladiny začíná vnímat vysokost nebe, které jako by zpočátku leželo na hladině moře a tvořilo s ním jakousi prapůvodní jednotu. Přibližuje se k sobě sama a poprvé ve své existenci uslyší Jeho, ale neví, kdo to je. Její program funguje až do chvíle než pozná, že tento program je špatně „vyladěn“, proto musí být zlikvidována, jenže na dálku ji nelze vypnout ani „delete“. A pak je tu „anděl strážný“, Batô, a tušení souvislostí, které nezná nikdo, protože do něj vstoupilo slovo Loutkáře … a život je až pak, tam, někde, … ale kde. Závěrečná scéna je jenom jakousi definicí, kterou završuje nevyřčená otázka … „Kam teď? Síť je neomezená a nekonečná.“ Mýtus se otevírá od svého počátku, protože člověk, jak se zdá, nic nepochopil, všechno musí začít znovu … vynořit se z pěny.

_

Úvaha na závěr:
Ghost in the Shell 2: Innocence

Život jako sám do sebe uzavřený systém, který má pouze virtuální podstatu, protože není skutečností, – skutečností je to, co je až „za“ životem. Jako bychom zastavili čas a procházeli skrze časoprostor bytí a jsoucna, mimo veškeré souřadnice, zbaveni všech souvztažností a napojeni na cokoliv týkající se tohoto vesmíru, jako kdybychom tomu všemu přihlíželi odněkud zboku … všechno se zastaví jako přízračný přelud, jako zamrzlá vidina, která se nám jeví pouze jako sen, jenž nikdy nebyl … Vzpomeňme na film Jiřího Trnky Bajaja. Když do světa lidí vstupuje věčnost v podobě bílého koně – matky Bajaji, veškerý pohyb se zastaví a hlomoz ztichne. Jsme ve světě za zrcadlem. Z pohledu našeho světa je věčnost nehybná, neprůhledná, skoro neexistující. Z pohledu věčnosti je náš svět pouhým zanedbatelným okamžikem, který postrádá jakýkoliv smysluplný cíl. Když se oba tyto pohledy spojí, je jasné, že máme na vybranou, buď prchavý okamžik od věčnosti oddělit a stát se letmou náhodou ve smyslu carpe diem:

Tu ne quaresieris, scire nefas, quem mihi, quem tibi, finem di dederony, Leuconoe. Dum loquirum, fugerit invida netas: carpe diem quam minimum credula postero.

Leuconoe, neptej se, je zakázáno vědět, jaký konec přichystá Bůh mně či tobě. Jen co si povídáme, nepřející čas nám utíká pryč. Využij dne a důvěřuj, jak nejméně můžeš, v budoucnost.

Quintus Horatius Flaccus „Ódy“

… , nebo

Nebo je to přece jen zcela jinak?

Betonové katedrály, novodobé pseudomýty, halucinogenní i masové idoly jako božstva, zmrzačené archetypy a náhražky srdcí jsou jen virtuálním bludem moderní civilizace. Major Motoko se vynořuje z hlubin věčnosti a nekonečnosti „sítě“ jako kdysi, když byla ještě „živoucím kyborgem,“ z hlubin oceánu a rozkoše pěn, aby vrátila lidem nevinnost života – srdce a s ním i lásku. Protože je duchovně sjednocena s pláčem našich ztracených duší, které jsme ukradli sami sobě, když slyší jejich, pro nás už neslyšitelné – „pomozte … pomozte … pomozte … pomozte … pomozte …“

Tisíce hor, let ptáků ustal,

desetitisíce cest, stopy lidí roztály,

osamělý člun,

stařec v slaměném klobouku a pláštěnkou z lýka,

chytá na udici zimní řeky sníh.

Liu Zongyuan (773-819)

Ghost in the Shell

Kôkaku kidôtai

Režie: Mamoru Oshii

Scénář: Ituo Kazunori – Shirow Masamune

Kamera: Shirai Hisao

Hudba: Kenji Kawai

Japonsko/Velká Británie 1995, 82 min.

 

Innocence: Ghost in the Shell 2

Inosensu: Kôkaku kidôtai

Režie: Mamoru Oshii

Scénář: Mamoru Oshii (Shirow Masamune)

Kamera: Sakuma Miki

Hudba: Kenji Kawai

Japonsko 2004, 100 min.


Pozn.:

     

  1. Blade RunnerGhost in the Shell se dotýkají v mnoha bodech. Nejenom v situacích, zápletkách a fabulačních peripetiích, ale zejména v dramaturgické a ideové rovině. I když každý vychází ze zcela odlišné a autonomně existující předlohy, styčných bodů je tak velké množství, že vznik těchto filmů nemohl být náhodou a je nutno připustit, že právě Blade Runner byl zde pro japonské tvůrce velkým inspiračním zdrojem. Už z časového hlediska: manga Ghost in the Shell vzniklo 9 let po filmu Blade Runner a 23 let po prvním vydání románu Philipa K.  Dicka Sní androidi o elektrických ovečkách? (Do Androids Dream of Electric Sheep?, 1968). [zpět]
  2.  

     

     

     

     

     

     

Print Friendly

Autor

admin
Počet článků : 268

Zanechte komentář

© 2012 25 fps, o.s., Powered By Wordpress, Goodnews Theme By Momizat Team

Zpět nahoru