2 ½ D aneb prostor (ve) filmu

RECENZE – 2 1/2 D aneb prostor (ve) filmu v kontextu literatury a výtvarného umění (Kateřina Svatoňová, Casablanca 2009) – MARIE MEIXNEROVÁ –

Ambiciózní práce Kateřiny Svatoňové si vytyčila za cíl zmapovat oblasti týkající se dosti širokého tématu filmu a prostoru. Sama autorka si komplexnost dané problematiky v plné šíři uvědomuje a spíše než aby došla v závěru k nějakému shrnutí či jednoznačné tezi, přeje si / usiluje o to, aby se její text stal přehledem možných přístupů k tomuto tématu a inspirací pro další bádání.

Sama svou studii přirovnává k jakési „prostorové síti“, kterou rozprostírá okolo filmu a jeho diváka. Zatímco v minulosti byla jednotlivá pojetí prostoru vytěsňována nově příchozími teoretickými koncepty, Svatoňová vyzdvihuje synchronní přístup k textu, tedy využití jednotlivých hledisek k jeho rozdílné interpretaci. Jen použití odlišných pohledů na věc (tedy na vztah prostoru, času a filmu) nám totiž jejími slovy „dovoluje popsat jednotlivé fragmenty soudržné mozaiky“.

Svatoňová se tedy svým čtenářům snaží přiblížit přístupy různých filosofů a teoretiků, postupuje přes filosofii (sledování prostoru jako takového), psychologii a kognitivismus (popis divácké zkušenosti), strukturalismus (prostor filmu), naratologii (vyprávění) až po teorii intermediality (komunikace mimo filmové plátno). Soustředí se zejména na to, jak jednotliví naratologové vnímali přehodnocení času a prostoru a obrat lineární narace od času směrem k prostorovosti (ve 20. století).

To s sebou přináší na pouhých 192 stranách knihy bezesporu rekordní počet definic prostoru. Pohybují se od těch banálních až po složitější, pro laika na samé hranici srozumitelnosti. Že však nejde o text určený laikovi, nýbrž odborné veřejnosti, je zcela jasně patrné již z obsahu, který je velmi podrobný, a navíc obsahuje heslovitá shrnutí podkapitol (tato shrnutí se objevují i v záhlaví jednotlivých kapitol), což má vést ke zlepšení čtenářovy orientace v náročném textu. Porozumění zlepšují i shrnující tabulky, pomocí kterých se snaží zpřehlednit komplikovanější teze či sdělení. K názornému podpoření věcí řečených slouží ilustrativní obrázky, se kterými kniha, nutno dodat, že ke svému prospěchu, nešetří. Grafické řešení této publikace je vůbec velmi dobré, atypický formát (20 x 19,5 cm) příjemný. Nechybí ani precizní seznam použitých zdrojů a (pouze jmenný) rejstřík.

Pokud bych měla této publikaci něco vytknout, byly by to spíše drobné chybky a překlepy související s tím, že jde o první vydání. Mám na mysli zejména práci s obrázky a poznámkami pod čarou. Jednotlivé obrázky nejsou opatřeny popisky (i když některé z nich jsou identifikovány přímo v textu knihy na dané stránce), ale jsou pouze očíslované, s legendou v závěru knihy (v seznamu vyobrazení). Nezřídka tak dochází k jejich přehození či mylnému označení, posledním třem obrázkům označení úplně chybí (je však obsaženo v rámci seznamu vyobrazení). Naštěstí snad každý rozpozná fotografii Vermeerovy malby od fotosky z filmu V jako Vendeta (str. 45), označení Pátého elementu (obr. 33) jako Speed Racer bratrů Wachowských nebo Jarmuschova Tajuplného vlaku jako Občana Kanea (obr. 121) již patří mezi chytáky záludnější. Obr. 190 sice zachycuje studii pohybu Edwarda Muybridge, nikoli však v textu slibovaný běh koně, nýbrž dva zápasící muže, kteří jako ilustrace poslouží stejně dobře jako pádící oř; rovněž Imdb na obr. 104 nahradila databáze movies.com.^[1] Překlepy podobného typu však prvnímu vydání nemůžeme mít za zlé, a to ani v tom případě, když z hrdiny Hitchcockova Vertiga učiní hrdinku (str. 51).

Podstatně více překlepů se však vyskytuje v oblasti poznámek pod čarou, ve kterých je občas pořádný zmatek. Čísla poznámek se často neshodují s čísly odkazů v textu, některá čísla jsou přeskočená, jiná přehozená a některá dokonce duplicitní.[2] Práce s poznámkovým aparátem tak vyžaduje zvýšenou ostražitost čtenáře. Občas se do textu vloudí i nějaký ten nevhodně použitý výraz (např. na str. 92 autorka v souvislosti s literárním textem použije obratu „zhlédnutí celku“). Veskrze však jde o chyby, které měly být eliminovány zásahem korektora [3], a které se jistě v příštím vydání již neobjeví.

Závěrem lze říci, že se autorka s tak těžko uchopitelným tématem, jako je prostor (ve) filmu vypořádala velmi zodpovědně, nezapomněla zohlednit nejen vliv (prostoru) ostatních umění na film, ale i vliv filmu na jiná umění.

Kateřina Svatoňová vytvořila solidního průvodce pro cestovatele (nejen) (filmovým) prostorem, s kterým se i přes drobné vady nikdo neztratí.

Kateřina Svatoňová: 2 ½ D aneb prostor (ve) filmu v kontextu literatury a výtvarného umění

Nakladatelství Casablanca (ve spolupráci s Filozovickou fakultou UK), 2009 (1. vydání)

192 stran

[1] U obr. 106, 107 sice uvádí Seznam vyobrazení popisky správně, nicméně v textu knihy jsou snímky zaměněny, což může čtenáře neznalého daných filmů poněkud zmást. Obrázek 122 není vůbec indexován, nicméně fyzicky přítomný je. Na str. 123 se zase odkazuje k obr. 31 z filmu V jako Vendeta, který je vyobrazen na obr. 32. Obr. 158 je v textu správně označen jako záběr z filmu Stvořeni pro lásku, v závěrečném Seznamu vyobrazení je však k němu odkazováno jako k 2046 (oba Wong Kar-wai). Obr. 181 je omylem označen znovu jako obr. 176, rozpory se objevují také v označení Warholova díla Chelsea Girl vs. Chelsea Girls. Obr. 191−3: na obr. 191 je Kdo chce zabít Jessii, na kterou se v závěrečném Seznamu zapomnělo, místo toho je číslování posunuto ve prospěch následujícího Sin City (v knize jsou po sobě přítomny jen tři obrázky z tohoto filmu, nikoli čtyři).

[2] Str. 87, pozn. č. 215, resp. 216. Na str. 91 se opět rozchází čísla poznámek pod čarou, k posunutí číslování dochází i mezi poznámkami 265−7 (poznámka 265 je „navíc“, číslem 267 se chlubí poznámky hned dvě) zmatek je i v poznámkách č. 348−52.

[3] Něco zcela jiného je, když se autorka na str. 90 nechává unést a dopouští se zcela zbytečné generalizace, z textu přitom není patrné, zda vychází z vlastní empirické zkušenosti či z nějakého sociologického výzkumu („Co může ilustrovat spojování reality s umělými schématy lépe, než že se lidé velice často ztotožňují s postavami smyšlených příběhů a často podle nich řídí svá rozhodování?“)