Zde se nacházíte: 25fps » Téma » Americké remaky japonských hororů

Americké remaky japonských hororů

TÉMA – REMAKY – KRISTÝNA OSLZLOVÁ –

V posledních letech jsme se mohli v amerických kinech setkat s boomem remaků asijských, a to především japonských hororů. Co je spojuje s jejich východními bratříčky a v čem tkví specifika jak remaků, tak jejich originálních verzí?


Po začátku nového milénia se v americké mainstreamové tvorbě objevil nový fenomén – remakování asijských filmů. Kvůli jejich odlišnému kulturnímu základu, jinému způsobu herectví, odlišným námětům i poetice jsou pro většinového západního diváka nepochopitelné či cizí, problémem je i jazyková bariéra či problém rozlišovat asijské tváře, jejich uvedení v původní verzi v amerických kinech či v jiných západních zemích je zřídkavým jevem, či se tyto filmy objevují jen na filmových festivalech. Přesto v nich američtí režiséři a producenti našli komerční potenciál a v posledních letech se remaky asijských filmů stávají běžnou součástí programové nabídky kin. Od první vlaštovky, kterou byl Verbinského Kruh z roku 2002, se nejčastějším terčem remakování staly horory, a to především ty japonské. Samozřejmě nesmíme opomíjet remaky hororů z dalších asijských zemí, například stejnojmenný loňský remake Oka bratří Pangových, americkou verzi thajského hororu Shutter, uváděnou u nás pod názvem Clona, či remake jihokorejského Příběhu dvou sester. Remakům se však nevyhnuly, případně nevyhnou ani filmy jiných žánrů – mysteriózní romantické melodrama Siworae se dočkalo americké verze s názvem Dům u jezera, romantická, rovněž jihokorejská komedie My Sassy Girl (Yeopgijeogin geunyeo) má stejnojmennou americkou sestřičku a čekají nás remaky jihokorejského dramatu Oldboy, nebo hrané verze kultovních anime filmů Ghost in the Shell či Akira. Japonské horory stále ale drží prim, a to nejen ve vzniku přímých remaků, ale i ve vzniku dějových sequelů, prequelů a filmů inspirovaných stejným tématem, a to v americkém i japonském prostředí (viz např. Nenávist či Kruh).

V čem se tedy liší americké verze japonských hororů? Především něčím naprosto očividným – odehrávají se v jiné zemi, s čímž je samozřejmě spojena spousta filmových prvků, počínaje třeba mizanscénou filmů. Byty v Japonsku a ve Spojených státech jsou naprosto odlišné – v těch japonských se často sedí na zemi a působí mnohem stísněnějším dojmem, také bývají méně osvětleny, což se samozřejmě přenáší i do atmosféry filmu. Zásadním rozdílem mezi Japonskem a Spojenými státy je přístup k duchovnímu světu, který se v japonských filmech výrazně odráží. Duchové jsou pro ně něčím přirozeným, víra v posmrtný život je zde přímo spojena s náboženskou vírou, a proto se přirozeně tato tématika v japonských filmech objevuje a má tam své opodstatnění. Naproti tomu ve Spojených státech jsou duchové bráni na úrovni jakéhokoliv jiného hororového „bubáka“ a před příchodem zmiňovaných remaků se v hororech v porovnání s jinými monstry objevovali spíše sporadicky, či v jiné podobě, než kterou Američané převzali z Japonska (tedy nejčastěji ve formě průhledného přízraku či bledé dívky s výraznými vlasy). Kromě duchů bývá zdrojem děsu v japonských hororech většinou technika (jejíž negativní činnost bývá nejčastěji opět spojena s duchem). Kromě filmů, které jsou vysloveně postaveny na hrozbě pocházející z nějakého přístroje (telefon ve Zmeškaném hovoru, televize a video v Kruhu, počítač a internet v Kairo), se elementy techniky jako prostředku, který nás spojuje se světem mrtvých, objevují ve větším množství i v ostatních japonských hororech. Duchy lze vidět na obrazovkách, lze je zachytit na fotografii, mohou s námi komunikovat přes počítač. Tyto motivy jsou velmi pochopitelné v Japonsku, které je velmocí nových technologií, a určité obavy z přetechnizovanosti se pak běžně dostávají i do filmové tvorby. Ve Spojených státech pak není problém tuto tématiku přebrat, protože i v životech Američanů hrají moderní technologie důležitou roli. Proto působí přenášení tématiky strachu z techniky do amerických remaků mnohem přirozeněji a logičtěji než vraždící duchové. Na druhou stranu možná právě jejich neobvyklá podoba je pro amerického diváka děsivější než technika, kterou používají každý den.

Japonská psychika je odlišná od té americké, stejně jako jejich herectví, v němž se japonská nátura výrazně odráží. Protiklad dvou hereckých extrémů – na jedné straně často hrají téměř bezvýrazově, v dalším okamžiku naopak přehrávají – může být pro západního diváka nepřijatelný. Americké herectví je, dalo by se říci, více konzistentní, během filmu nedochází k výraznějším hereckým výkyvům. Zatímco v japonském hororu bývají hlavní hrdina či hrdinka na počátku herecky charakterizováni jako převážně nevýrazné, často málomluvné a chladné osoby (viz hrdinka z Kruhu či Temné vody), s postupujícím dějem se herecký projev stává expresivnějším a emocionálnějším. S nadsázkou se dá říci, že u amerických herců už na začátku poznáte, že bude někde na konci filmu zděšeně vřískat na útěku, kdežto u Japonců toto přichází téměř nečekaně.

V japonských originálech jsou duchové méně schováváni než v amerických remacích – kromě klasických „lekaček“, kdy se běžně pracuje s rychlým střihem a výrazně také se zvukem, se objevují v japonských hororech pasáže útoku, kde je duch zobrazen často v jednom záběru, nebo se se střihem pracuje méně. Vzpomeňme na ducha Kayako plazícího se v Nenávisti po schodech či na Sadako vycházející z televize v Kruhu. Americké remaky tento postup částečně přebírají, ale většinou se mimo přímého pohledu na ducha stříhá i na jiné události, a dodává tak scéně větší dynamiku, ale také částečně odvádí pozornost od hlavních událostí (viz scéna vylézání z televize v japonském a americkém Kruhu) či je naopak stejná scéna snímaná z více úhlů, a střih tak částečně znemožňuje přímý pohled na útočícího ducha. Američtí duchové se navíc ve většině případů pohybují výrazně rychleji (k čemuž jim opět pomáhá i střih), takže působí jako větší hrozba, japonští se k oběti blíží pomaleji, divák má tak možnost si je lépe prohlédnout, což jim ovšem neubírá na děsivosti (neplatí zde tedy, že méně ukázaného podněcuje fantazii diváka – ukázané záběry mohou být totiž ve výsledku téměř totožné, jen jsou pokaždé jinak sestavené). Plíživý a pomalejší pohyb duchů v podstatě odráží celkové tempo japonských hororů. Ty se snaží více budovat atmosféru, strach v nich přichází relativně pomalu, ale už od počátku divák cítí příchod něčeho nepříjemného. Narativ je většinou velmi jednoduchý a stěžejním se stává, jak jsou událostí podány, a ne příběh samotný. Není překvapením, že americké remaky jsou mnohem akčnější, zápletka se vyvíjí rychleji a místo budování bezvýchodné situace a děsu se soustředí na „lekačky“, smrt vedlejších hrdinů a pátrání titulního hrdiny či hrdinky není na rozdíl od jejich japonských protějšků osobním pátráním, ale spíše thrillerovým vyšetřováním nepříliš zkušeného detektiva. Stačí v tomto ohledu srovnat filmy Kairo a Puls, Kruh či Zmeškaný hovor se stejnojmennými remaky.

V předchozím textu jsem se snažila vybrat některé obecné znaky, které by spojovaly, či naopak rozdělovaly americké remaky s jejich japonskými předlohami. I přes předchozí poznámky je ale mezi japonskými horory a jejich americkými remaky mnoho odlišností, proto bude nejlepší podívat se na některé z nich konkrétněji.

 

Kruh (Ringu) a Kruh (The Ring)

Kruh je rozhodně jeden z těch povedenějších remaků. Nejenže rozšiřuje pátrání po původu vraždící videokazety o mnoho detailů, které se navzájem zdařile prolínají a doplňují mnohem více než v japonském Kruhu, navíc také přichází s výraznou obrazovou stylizací. Zatímco barevné ladění originálu odpovídá deštivému a zamračenému počasí, ve kterém se většinu času odehrává, obraz se tedy pohybuje převážně v šedivých barvách, Kruh přichází s modrým filtrem (plus výrazným červeným zabarvením obrazu od západu slunce ve scéně, kdy má hlavní hrdinka zemřít), který také pomáhá k dotvoření ponurého počasí, ale zároveň jej od originálu výrazně odlišuje. V Kruhu se rodina mrtvé dívky změnila z rybářů na chovatele koní, tím se nejen vytváří podhoubí pro některé výrazné scény a motivy (skok koně z trajektu, dívka spící ve stodole v hluku koňského ržání), ale navíc se jedná o funkční přizpůsobení americkým reáliím (rybářství je přece jen typičtější pro Japonsko, navíc Japonci mají k moři jiný vztah než Američané, v japonském Kruhu je naznačena víra v magickou moc moře). Z americké verze byla odebrána scéna, ve které duch mrtvého přítele hlavní hrdinky pomáhá k objevení způsobu, kterým řádění mrtvé dívky zastavit, což opět dokazuje odlišný pohled Japonců na duchovní svět, kde duchové známých a příbuzných mohou pomáhat a existence „dobrých“ duchů není ničím neobvyklým; v americkém Kruhu by ovšem přítomnost ducha jako pomocníka byla kontraproduktivní. Další výraznou změnou je samotný závěr filmu, který v Kruhu končí smírněji než v japonském filmu, kde duch i nadále nutí k sledování kazety a jejímu kopírování, kdežto v Kruhu působení končí uděláním poslední kopie (i když nepopírá její existenci a tedy možnost dalších úmrtí).1

 

Nenávist (Ju-on: The Grudge) a Nenávist (The Grudge)

Podobným případem celé série remaků a filmů inspirovaných stejným hororovým tématem je Nenávist, jejíž ústřední příběh se variuje v mnoha verzích. Autorem jak dvou televizních verzí, tří japonských kinoverzí a dvou amerických verzí2 je režisér Takashi Shimizu, kterého téma nebezpečné kletby fascinuje natolik, že jej použil jako základ hned sedmi filmů, přičemž o přímém americkém remaku se dá mluvit jen u první japonské a první americké Nenávisti. U americké verze se však částečně změnil nejen základní příběh, na který je zde navíc napasováno téma adaptace a života cizinců v Japonsku, ale také způsob vyprávění, který byl v původní verzi složen z kapitol zaměřených na jednotlivé postavy. Jednotlivé kousky pak postupně dávaly dohromady celý děj, v americké verzi je pak narativ výrazně zjednodušen, a přestože se stále věnuje většímu množství postav, jednotlivé linie nejsou tak výrazně rozděleny, slévají se díky jednoduššímu, pro diváka lépe srozumitelnému a více tradičnímu způsobu vyprávění. Nejspíše i proto remake nepůsobí „japonsky“, přestože jej režíroval Shimizu a odehrává se v Tokiu.

 

Temná voda (Honogurai mizu no soko kara) a Temné vody (Dark Water)

Remake, který originál příliš výrazně nemění ani obsahově, ani formálně. Děj i prostředí domu jsou velmi podobné, pouze výrazněji přidává na množství vody v bytě hlavní hrdinky, čímž se z nepříjemné vlhké atmosféry stává přímo potopa. Jak originál, tak remake jsou pak specifické tím, že kromě čistě hororové zápletky o ztracené holčičce, která straší v domě, ve kterém zemřela, obsahuje také drama matky, která po rozvodu musí řešit existenciální problémy, navíc bojuje o opatrovnictví dcery. Samozřejmě fakt, že v jejím novém bytě protéká stropem voda a její dcera má imaginární kamarádku, jí na klidu nepřidá a postupně se její psychický stav zhoršuje. V tomto ohledu se v remaku přece jen mnohem více tlačí na pilu, ale oba filmy věnují zápletce s matkou srovnatelně nebo mnohem více času, než hororové části.

 

Kairo a Puls (Pulse)

Důkazem, jak daleko až se může remake vzdálit, budiž americká verze pomalu vyprávěného, depresivního hororu Kairo od režiséra Kiyoshiho Kurosawy, kde spíše než o strašení duchů jde opět o obavy z vlivu a možností techniky, a obecně z vlivu člověka na prostředí, ve kterém žije. Film, který jen velmi pozvolna spěje k závěrečné apokalyptické vizi, se v režii Jima Sonzera změnil v ničím výjimečný horor. Ačkoliv některé scény velmi přesně kopíruje (skok z věže v jednom záběru, pád letadla), jejich působivost v celku zapadá. Místo pomalu se pohybujících, lidem podobným duchům se zde objevují stylizované příšery, které útočí rychle, a z Pulsu tak dělají spíše klasickou hororovou vyvražďovačku se všemi klasickými komponenty, jako jsou „lekačky“, úmrtí přátel hlavní hrdinky či její závěrečný boj proti přesile duchů. Zajímavostí je, že pohlaví hlavních hrdinů bylo v Pulsu prohozeno – v něm dívka najde pomoc u počítačového odborníka, kterým je muž, zatímco v japonském filmu je tomu naopak. V Kairo mírná hloupost hlavního hrdiny a jeho neschopnost ovládat počítače ještě zpomaluje tempo filmu, zatímco mladá aktivní hrdinka, řešící situaci s obrovskou energií, filmu spíše škodí. Ačkoliv se tedy americký remake místy pokoušel náladově navázat na Kairo (zejména hned v úvodu, kdy se odehrávají první úmrtí, a v závěrečné části, kde se snaží budovat podobný apokalyptický obraz světa duchů jako v originále), snaha film urychlit a tempem či třeba modrými filtry (srovnejte filtry zde a v Kruhu, kde jsou použity mnohem náladotvorněji) se zavděčit západnímu divákovi stojí v protikladu s jinými prvky filmu, a ve výsledku si tak navzájem škodí. Kairo, které se snaží být realističtější nejen způsobem snímání (žádné výrazné filtry, spíše se snaží zaujmout mizanscénou), ale také třeba poměrně věrohodným jednáním postav, pomalým stupňováním situace a nenápadností svých „strašáků“, působí mnohem děsivěji než uspěchaný remake.

 

Soupis japonských hororů a jejich remaků, sequelů, prequelů apod.3

Ju-on (video film, 2000, Japonsko), režie Takashi Shimizu

Ju-on 2 (video film, 2000, Japonsko), režie Takashi Shimizu

Ju-on: The Grudge – Nenávist (2003, Japonsko), režie Takashi Shimizu

Ju-on: The Grudge 2 – Nenávist 2 (2003, Japonsko), režie Takashi Shimizu

Ju-on: The Grudge 3 (2008, Japonsko), režie Takashi Shimizu

The Grudge – Nenávist (2004, USA / Japonsko), režie Takashi Shimizu

The Grudge 2 – Smrtící Nenávist (2006, USA), režie Takashi Shimizu

The Grudge 3 (video film, 2009, USA), režie Toby Wilkins

Ringu: Kanzen-ban (TV film, Japonsko, 1995), režie Chisui Takigawa

Ringu – Ring / Kruh (1998, Japonsko), režie Hideo Nakata

Rasen – Spirála (1998, Japonsko), režie Jôji Iida

Ringu 2 – Ring 2 (1999, Japonsko), režie Hideo Nakata

Ringu: Saishuu-shô (TV seriál, Japonsko, 1999), režie Yoshito Fukumoto, Hidetomo Matsuda, Hiroshi Nishitani

Ringu 0: Bâsudei – Ring 0 – Zrození (2000, Japonsko), režie Norio Tsuruta

The Ring – Kruh (2002, USA), režie Gore Verbinski

The Ring Two – Kruh 2 (2005, USA), režie Hideo Nakata

Rings (2005, USA), režie Jonathan Liebesman

The Ring Three (2011, USA), režie Hideo Nakata

Kairo (2001, Japonsko), režie Kiyoshi Kurosawa

Pulse – Puls (2006, USA), režie Jim Sonzero

Pulse 2: Afterlife (video film, 2008, USA), režie Joel Soisson

Pulse 3 (video film, 2008, USA), režie Joel Soisson

Honogurai mizu no soko kara – Temná voda (2002, Japonsko), režie Hideo Nakata

Dark Water – Temné vody (2005, USA), režie Walter Salles

Chakushin ari – Zmeškaný hovor (2003, Japonsko), režie Takashi Miike

Chakushin ari 2 – Zmeškaný hovor 2 (2005, Japonsko), režie Renpei Tsukamoto

Chakushin ari (TV seriál, 2005, Japonsko), režie Manabu Asou

Chakushin ari final (2006, Japonsko), režie Manabu Asou

One Missed Call – Zmeškaný hovor (2008, USA / Japonsko / Německo), režie Eric Valette


1Kromě těchto dvou filmů se s dívenkou ze studny Samarou/Sadako může divák setkat i ve dvou dalších japonských filmech: Ring 2 a Ring 0 – Zrození (plus existuje i další televizní film a seriál, dokonce existuje i jihokorejský remake prvního japonského Kruhu s názvem Ring), které opět dějově navazují, respektive předcházejí událostem prvního filmu. Americký Kruh 2 režírovaný Hideo Nakatou také navazuje na události prvního amerického Kruhu, ale dějově se liší od druhého japonského filmu. Dále existuje také patnáctiminutový sequel amerického Kruhu a na rok 2011 je naplánován Kruh 3, ve kterém už snad režisér Hideo Nakata nechá Samaru v klidu odpočívat ve světě mrtvých.

2 Existuje i americký videofilm Nenávist 3.

3 Jedná se o ty nejznámější, je možné, že existují i nějaké další remaky japonských hororů, v tom případě by se ale nejspíše jednalo o direct-to-dvd filmy.

Print Friendly

Autor

Počet článků : 13

Zanechte komentář

© 2012 25 fps, z.s.

Zpět nahoru