Zde se nacházíte: 25fps » Téma » Renoir vs. Lang

Renoir vs. Lang

TÉMA – REMAKY – JANA BÉBAROVÁ –

V americkém exilu natočil Fritz Lang dva filmy, jejichž látku před ním zpracoval už ve třicátých letech ve Francii Jean Renoir. Jedná se o snímek Scarlet Street (1945), který má být remakem Renoirovy Feny (1931), a Human Desire (1954), jenž odkazuje k Renoirovu dalšímu filmu Člověk bestie (1938). Všechny jsou adaptacemi literárních děl: první dvojice filmů Fena / Scarlet Street vychází z románu Georgese de La Fouchardièra, druhá, Člověk bestie / Human Desire, má být adaptací jednoho z naturalistických románů Emila Zoly spadajících do cyklu o Rougon-Macquartových.

I když v obou případech stála na počátku literární předloha, Lang při natáčení svých snímků Renoirovy filmy zohledňoval. V případě Scarlet Street přiznává Fenu jako výchozí zdroj, ačkoli on i jeho scenárista Dudley Nichols zdůrazňovali, že se na Renoirův film znovu nedívali, i přesto, že jej obdivovali od té doby, co jej viděli před deseti lety.1 U Human Desire nastala situace poněkud odlišná. Lang chtěl dosáhnout zcela vlastního pojetí, a proto požádal francouzskou cinematéku o zapůjčení kopie Renoirova původního filmu.2 Jako remake tedy můžeme označit pouze Scarlet Street; Human Desire je spíše dalším zpracováním Zolova románu než novou verzí Renoirova filmu.

Jistě však stojí za povšimnutí komparace Renoirova a Langova stylistického uchopení. Andrew Sarris poznamenal: „Zatímco Renoir je humanista, Lang je determinista.“3 Oba však spojuje soustředěnost na neutěšenou a bezvýchodnou situaci svých hrdinů. Fritz Lang oba snímky logicky poameričtil – přenesl děj do současného prostředí Spojených států a postavy přejmenoval. U Human Desire je posun mnohem zřetelnější – hlavní hrdina si jako tíhu minulosti nenese alkoholismus své rodiny jako u Zoly, potažmo Renoira, ale zážitky z korejské války, odkud se po třech letech vrací. Zcela odlišné je i vlastní zakončení filmu, ale k tomu se dostanu později.

O možnosti vlastního remaku Feny diskutoval Dudley Nichols nejprve se samotným Jeanem Renoirem po jeho příchodu do USA na počátku čtyřicátých let. Natočit americkou verzi Feny zamýšlel i Ernst Lubitsch, nakonec se této možnosti vzdal, neboť jak píše Lotte Eisnerová, nepodařilo se mu najít způsob, jakým by předlohu učinil přijatelnou pro americké publikum.4 Lang s Nicholsem neusilovali pouze o vytvoření kopie Renoirova původního filmu, chtěli jeho myšlenku zpracovat novým způsobem, a proto děj přenesli do manhattanské čtvrti Greenwich Village. V centru pozornosti stojí stárnoucí muž (Legrand/Chris Cross), jenž podléhá kráse a smyslnosti neznámé, tajemné dívky (Lulu/Kitty), která přináší do jeho dosavadního stereotypního života vzrušení a nepoznanou vášeň. Díky ní se zaplétá do zločinu (vraždy) a jeho předešlý klidný, byť nudný, život se mu postupně rozpadá pod rukama a mění se v hotovou noční můru. V Scarlet Street dochází k očividně odlišnému pojetí postav: zatímco Renoirův Legrand (Michel Simon) je spíše primitivní hlupák a s Lulu (Janie Marèseová) prožívá opravdový sexuální vztah, Langův Chris (Edward G. Robinson) je důstojnějšího ražení a jeho láska ke Kitty (Joan Bennettová) se odehrává spíše na platonické bázi. Kitty v podání Joan Bennettové působí jako dívka z lepší třídy než Lulu, a zdá se mnohem chytřejší a prohnanější. Chrise si omotává kolem prstů a on jí doslova leží u nohou. Lang více akcentuje Chrisovu submisivitu; vztah mezi ním a jeho pedantskou, hašteřivou manželkou detailněji propracovává – nechá nás sledovat hlavního hrdinu, jak v ženské zástěře vykonává domácí práce (vaření, mytí nádobí). Chris má před svou ženou větší respekt než flegmatičtější Legrand, který, zdá se, ji má spíše za blázna a její věčné výtky si nebere tolik k srdci. Oba sice čelí spílání manželky kvůli jejich zálibě v malování, nicméně Legrand se svému koníčku spokojeně oddává v obývacím pokoji u okna, zatímco Chris je při malování nucen krčit se v koupelně. Oba čelí pohrdání své ženy, vzhlížející k obrazu bývalého muže-hrdiny, jenž dominuje obývacímu pokoji a jehož pohled je provází na každém kroku. Chris je však více utiskovaný. O jeho postavení v domácnosti metaforicky vypovídá přítomnost ptáka v kleci a celou situaci výborně ironizuje z rádia se linoucí pořad nazvaný „Happy Household“ (šťastný domov), který slyšíme na pozadí. Takto propracovaný charakter Chrise, jenž trpí absencí lásky a úcty a touží po tom být milován, je plastičtější než Renoirův Legrand, a jeho motivace se tak zdají být přijatelnější a pochopitelnější. Kitty zosobňuje Chrisovu potlačovanou sexuální touhu, a vědomě toho zneužívá k vlastní prosperitě. Ačkoli je sama manipulována svým milencem (pasákem) Johnnym, je dostatečně zrádná a zkažená, a jako pravá femme fatale proto na konci musí být potrestána a zemřít.

Scarlet Street: Chris je naprosto manipulován jak svojí manželkou, za niž v ženské zástěře přebírá její domácí práce,

tak i svou milenkou Kitty, které oddaně lakuje nehty. Zatímco jedné slouží z povinnosti, druhé z vášnivé lásky.

Obraz bývalého manžela dominující aranžmá bytu ve Feně

a obdobně v Langově Scarlet Street.

 

Na konceptu zrádné femme fatale – lidské bestie je vystavěn i druhý Langův snímek, Human Desire, což dokazuje samotná podoba filmového plakátu (viz obrázek níže). Hlavní ženská hrdinka v podání Glorie Grahamové5 se sice znatelně liší od andílkovského pojetí Simone Simonové v Renoirově filmu, nicméně při hlubší analýze vyplývá na povrch, že „bestie“ je pro Langovu Vicky pouze zjednodušující nálepkou. Tradičnímu označení femme fatale se totiž usilovně vzpírá (ačkoli je tak definována od prvního záběru, který zdůrazňuje její sexuální atraktivitu). Žije sice v bezdětném manželství s mnohem starším mužem a je zjevné, že se nudí, na druhou stranu je však svým mužem zneužívána (je jím donucena vyspat se s jeho šéfem, aby dostal zpět svou práci) a fyzicky týrána, tudíž se stává obětí (opět je zde, a tentokrát i v Renoirově verzi, použit symbol ptáka v kleci). Vicky je několikrát zobrazena v cudném oblečení, v kterém by se femme fatale nikdy neobjevila, a při práci v kuchyni, ke které by se femme fatale nikdy nesnížila. Utíká však do vztahu s mladším mužem, se kterým plánuje vraždu svého manžela. Toto „schizofrenní“ pojetí je typické pro Langovu poetiku – zpravidla své hrdiny pojímá jako rozporuplné bytosti, ocitající se v krizových životních situacích.

Člověk bestie – Pták v kleci jakožto domácí mazlíček symbolicky vypovídá

Human Desire – o neutěšené a bezvýchodné životní situaci hlavních hrdinů.

Lang některé důležité detaily pozměnil či poupravil, a tragédii tak přesunul do odlišné polohy. Zatímco Zolův/Renoirův hrdina Lantier (Jean Gabin) je mentálně narušeným jedincem, jenž Severine (Simone Simonová) v afektu zabije a nakonec se sebevražedně vrhá z jedoucího vlaku, Lang pojímá svého Jeffa (Glenn Ford) jako veskrze normálního chlapíka, kterému osud připlete do cesty atraktivní mladou ženu a s ní i nebezpečí zkázy, kterému je však schopen odolat, a nakonec se rozhodne pro vztah s počestnější dívkou, která mu nadbíhá od samého počátku. Vicky je tak zavražděna rukou vlastního žárlivého manžela. Tragédie manželského páru je dokonána, avšak Jeffovi se otevírá optimistická budoucnost. Vyznění Langovy verze je v tomto ohledu příznivější než u Renoira.

Vizuální uvěznění ženy mezi dvěma muži v Human Desire (nahoře) a v Člověk bestie (dole).

Milenci spoutaní vášnivou, osudovou láskou v šerosvitu typickém pro film noir (nahoře), který se v stylistických postupech inspiroval právě u poetického realismu (dole).


François Truffaut podotknul, že: „Člověk bestie staví na dlouhých sekvencích a krátkých scénách, zatímco Human Desire na krátkých sekvencích a dlouhých scénách, a tak mají oba filmy zcela odlišný rytmus.“6 I když Renoir a Lang své hrdiny i rytmus a tempo vyprávění pojali odlišně, jistou podobnost ve stylistickém postupu zde najít můžeme. Renoir natočil Člověka bestii v duchu poetického realismu, tedy s důrazem na ponurost, fatalismus, pozici hrdiny-vyděděnce společnosti v kritické životní situaci a jeho vzplanutí vášnivou láskou. Za předchůdce poetického realismu bývá konečně označován i jeho dřívější film Fena. Lang své snímky zase točil v duchu filmu noir, který právě (mj.) z postupů poetického realismu vychází. Charakteristicky pracuje s šerosvitem a vizuální stylizací hrdinů podtrhující jejich ambivalentní charaktery. Stejně jako Renoir důmyslně pracuje s jednotlivými kompozicemi záběrů, s hloubkou pole a vnitrozáběrovou montáží. U Renoirových snímků si nelze nevšimnout častého upozorňování na iluzívnost filmové reality skrze dvojité rámování, kdy snímá akci přes otevřené dveře či okno. Důležité události mnohokrát zabírá přes skleněné a zrcadlící plochy, např. Legrandovo objevení milenců ve Feně nebo zavraždění Grandmorina v Člověku bestii. Obdobně upozorňuje na stylizovanost představení ve Feně, když celý děj rámuje otevřením a zavřením divadelní opony.

Dvojité rámování skrze dveře (nahoře) a skrze okno (dole) ve Feně…

…a totéž stylistické užití ve filmu Člověk bestie.

Člověk bestie: Renoirovův oblíbený stylistický postup – snímání skrze okna.

Vytváří tak důmyslnou bariéru, odstup mezi divákem a hrdiny na plátně, a upozorňuje tím na iluzívnost filmové reality.

V závěru se nemohu ubránit tvrzení, že Fritz Lang z tohoto pomyslného „souboje“ vychází jako vítěz. Tam, kde Renoirovy filmy působí zdlouhavě (například ve Feně film brilantně vyvrcholí vraždou Lulu v druhé třetině a po zbytek následuje zbytečně dlouhý soudní proces), přichází Lang s uměním zkratky a film tak neztrácí na tempu (a divácké atraktivitě). Charaktery a motivace jeho postav jsou propracovanější a i přes některé Renoirovy „virtuózní pohyby kamery“7 jsou jeho filmy i stylisticky mnohem zajímavější.


 

Fena (La Chienne)

Scénář: André Girard a Jean Renoir podle románu Georgese de La Fouchardièra

Režie: Jean Renoir

Kamera: Theodor Sparkuhl

Hrají: Michel Simon (Legrand), Janie Marèseová (Lulu), Georges Flamant (Dede)

Francie, 1931, 91 minut

 

Člověk bestie (La bête humaine)

Scénář a režie: Jean Renoir podle románu Emila Zoly

Kamera: Curt Courant

Hrají: Jean Gabin (Jacques Lantier), Simone Simonová (Séverine Roubaud), Fernand Ledoux (Roubaud)

Franice, 1938, 100 minut

 

Scarlet Street

Scénář: Dudley Nichols podle románu Georgese de La Fouchardièra

Režie: Fritz Lang

Kamera: Milton Krasner

Hrají: Edward G. Robinson (Chris), Joan Bennettová (Kitty), Dan Dureya (Johnny)

USA, 1945, 103 minut

 

Human Desire

Scénář: Alfred Gates podle románu Emila Zoly

Režie: Fritz Lang

Kamera: Burnett Guffey

Hrají: Glenn Ford (Jeff), Gloria Grahamová (Vicky), Broderick Crawford (Carl)

USA, 1954, 91 minut

 

Literatura:

BORDWELL, David, THOMPSONOVÁ, Kristin. Dějiny filmu. AMU a Lidové noviny, Praha 2007.

EISNER, Lotte. Fritz Lang. Chicago: Da Capo, 1988.

GUNNING, Tom. The Films of Fritz Lang. London: British Film Institute, 2000.

RENOIR, Jean. Můj život a mé filmy. Academia, Praha 2004.

 

1 Viz BOGDANOVICH, Peter. Fritz Lang in America. London: Studio Vista, 1967; citováno v: GUNNING, Tom. The Films of Fritz Lang. London: British Film Institute, 2000. Str. 308.

2 Viz EISNER, Lotte. Fritz Lang. Chicago: Da Capo, 1988. Str. 338.

3 SARRIS, Andrew. „Films“ in The Vilage Voice. 7/1967; citováno v EISNER, Lotte. Fritz Lang. Chicago: Da Capo, 1988. Str. 339.

4 EISNER, Lotte. Fritz Lang. Chicago: Da Capo, 1988. Str. 257.

5 Pro její roli svůdné krásky byla původně zamýšlena Rita Hayworthová, kvůli natáčení v Kanadě ji však odřekla.

6 TRUFFAUT, François. „Desire Humain“ In Arts. 5/1955; citováno v EISNER, Lotte. Fritz Lang. Chicago: Da Capo, 1988. Str. 338.

7 BORDWELL, David, THOMPSONOVÁ, Kristin. Dějiny filmu. AMU a Lidové noviny, Praha 2007. Str. 299.
Print Friendly, PDF & Email

Autor

Jana Bébarová
editor-in-chief

Počet článků : 221

Zanechte komentář

© 2012 25 fps, z.s.

Zpět nahoru