Zde se nacházíte: 25fps » Téma » Long live the Third Reich!

Long live the Third Reich!

TÉMA: BÉČKOVÝ FILM – JAN GÁL –

„Your purpose is to serve the Third Reich. That is your only function.“

– Dyanne Thorne (Ilsa)

 

Samotné dno filmového průmyslu, neumětelství ve své nejčistější podobě − to jsou nejčastější termíny používané pro charakteristiku fenoménu zvaný naziploitation nebo sadiconazista-films, chcete-li. Ten jako takový kategoricky vykrystalizoval ze spojení klasického exploitation a sexploitation filmu, opět úzce sleduje koncept women in prison − ženy ve vězení. Ovšem místo ženských věznic uprostřed džunglí či pouště je děj na pozadí událostí 2. světové války, situován do koncentračních táborů a nacistických nevěstinců, kde se setkáváme se samoúčelným, explicitním násilím, povětšinou se silně erotickým podtextem.

Prvními průkopníky sadiconazista žánru se stali Rob Lee Frost a Don Edmonds, kteří pod záštitou kanadské produkce představili publiku filmy Love Camp 7 (1969) a Ilsa, She Wolf of the SS (1974), dodnes nejoslavovanější a nevlivnější počin žánru. Oba snímky nabízejí voyeuristický pohled do „táborů lásky“ s přemírou nahoty, sexuálního podtextu, sadistického týrání a vědeckých experimentů. Na druhou stranu se také vyznačují poměrně primitivním scénářem, mizernými dialogy, špatnými herci a lacinými přízvuky, takže bylo zatěžko brát je jakkoliv vážně.

Zatímco Frostův film sleduje osudy dvou pohledných agentek, které v přestrojení za prostitutky infiltrují německý koncentrační tábor, připraveny na nejrůznější ponižování i mučení, a mají za úkol posbírat co nejvíce informací o perverzních touhách vojáků Třetí říše, Edmonds se pokusil o poněkud invenčnější vyprávění. Oslovil Dyanne Thorne, jednu z tehdejších předních modelek Playboye, nabídnul jí roli Ilsy, blonďaté, sexem posedlé, správně tvarované dozorkyně s volnou rukou, a do své hry přimíchal ještě další dvě důležité ingredience. První náznaky módního nacistického fetiše a odkaz samotného Mengeleho. Ďáblice ve slušivé uniformě totiž vede vědecké oddělení, kde se za zavřenými dveřmi provádějí biologické experimenty na nebohých zajatkyních, jejichž hlavním účelem je dokázat tvrzení, že ženy jsou schopny snést oproti mužům více bolesti, a je proto vitální postavit je v boji do předních linií. Inspirací pro postavu Ilsy se údajně stala manželka ředitele Buchenwaldského koncentračního tábora, Ilse Koch, která se dopouštěla sadismu a sexuálního týrání na svých svěřencích.

Přestože odvaha exploitačních filmů laškovat s tématem holocaustu způsobila značné pobouření a veřejný skandál, oba filmy na sebe vydělaly dostatečné peníze (samotná Ilsa se dočkala ještě dalších tří pokračování) a ke všemu rámcově podnítili i italskou kinematografii k vlastnímu experimentování. Jmenovitě kupříkladu Pasoliniho přepis De Sadových Saló/120 dnů sodomy (Salò o le 120 giornate di Sodoma, 1975), který je spíše revizí fašistických tendencí tehdejší Itálie vykonstruované na principu systémů koncentračních táborů, jak kdysi Pier Paolo Pasolini podotkl. Další velice zajímavou záležitostí, ač přímo nespadá do kategorické sféry naziploitation, je snímek The Night Porter (Il Portiere di notte, 1974) režisérky a scénáristky Lilian Cavani. Zasazený do Vídně roku 1957, tedy třináct let po skončení 2. světové války, šikovně mapuje přetrvávající nacistickou mentalitu a sexuální adaptabilitu způsobenou postkoncentračním syndromem. Cavani předkládá silný příběh bývalého příslušníka jednotky SS Maximiliána (Dirk Bogarde) a jeho oběti/milenky Lucie (fantastická Charlotte Rampling), kteří se po letech náhodně potkají. Ačkoliv je Lucia šťastně vdaná, utíká od manžela zpět k Maximiliánovi a opět mezi nimi propuká bizarní, masochistická aféra, jako kdysi v táboře, kde byla jeho sexuální hračkou. Společně se ukrývají před policií pátrající po zmizelé Lucii a Maxovými kolegy z útvaru, jimž se nelíbí jeho chování a existence nebezpečného svědka, který by je mohl odhalit.

Seven Beauties (Pasqualino Settebellezze, 1975) Liny Wertmüller zase navázaly na téma poměrně netradičním, satirickým pohledem, což ve výsledku působí neskonale svěže a originálně. Giancarlo Giannini doslova exceluje v roli Pasqualina Frafusa, který je odsouzen a uvězněn za vraždu milence své sestry, ale protože předstírá šílenství, je přemístěn do zvláštního institutu, odkud se dostane narukováním do armády. Poté, co dezertuje, je opět chycen a dostává se do koncentračního tábora, kde svádí groteskní důstojnici, aby přežil. I přes komické vyzření Wertmüller stále skvěle drží zobrazování hrůz fašistického režimu.

Komerční úspěch těchto tří snímků vedl k dalším pokusům italských tvůrců o spojení (nekorektní) politiky, historických faktů a především sexuality. Vznikaly další a další projekty s „camp“ tématikou, většinou až na hranici samotného pornofilmu, jejichž hlavním záměrem bylo bavit (a to účelně mužské publikum). Přibylo mučení, znásilňování, ženské nahoty a prostituce a ve větší míře se začaly objevovat i prvky homosexuality, což krásně rezonovalo s přímočařejším časoprostorem a hlavně plochou narací. Jedním z význačnějších filmů tohoto období je Cesare Canevariho Gestapo´s Last Orgy (L’Ultima orgia del III Reich, 1977), které nabízí opravdu syrový pohled na zvěrstva páchané nacistickými příslušníky a dotýká se i ortodoxního Goebbelsova názoru na židy – snězte je! Hmatatelný je i vliv již zmiňovaného The Night Porter v podobě mladé židovky, která zde zápasí se svým mučitelem, nelidským komandantem von Starkerem a rozehrává s ním jeho perverzní hru.

S kontroverznějším motivem přišel Tinto Brass (Caligula) a jeho Salon Kitty (1976), který se vymykal běžnému camp vzorci sadiconazista filmů. S nálepkou arthouse zavedl diváka do vyhlášeného německého bordelu madame Kitty, kam chodila nejvyšší smetánka tehdejšího Německa a kam důstojník Wallenberg nasadil své agentky z řad SS a nechal nainstalovat odposlouchávací zařízení za účelem dovědět se co nejvíce informací, které by poté mohl použít při své cestě k moci. Za zvuků kabaretu a magického hlasu Ingrid Thulin (Kitty) sledujeme perverzní epizody z ložnic velících důstojníků a generálů, bizarní vrcholení jejich sexuálních radovánek a úžasně vykreslenou mentalitu nacionálně socialistického lidu. Co ovšem Brass vyhnal až k mezím samotné dokonalosti, je fetiš nacistické symboliky a ikonografie. Těžké boty, kožené pláště, řetězy, Železné kříže, hakenkreuz a především uniformy, které zde fungují jako samostatný narativ a skvělý nosič erotična. Jak uvedla Valerie Steele ve své knize Fetish: Fashion, Sex & Power: „Vojenské uniformy jsou pravděpodobně tím nejpopulárnějším druhem fetišistického oblečení díky jejich jasnému hierarchickému vymezení a začlenění do určité (mužské) autoritativní skupiny, jíž je umožněno používat i fyzického násilí. […] Zejména černé uniformy příslušníků SS můžeme chápat jako pokus o skloubení výstřednosti, elitářské elegance a symboliky smrti.“ A právě tuto tezi Brass fantasticky demonstruje při sexuálních scénách mezi Wallenbergem a Margheritou, jednou z Kittyných děvčat, kdy ji nutí, aby se svlékala a uspokojovala jeho nebo jeho ženu. Co ale Salonu Kitty podráží nohy, je paradoxně celková nesourodost a nevyváženost, které v neprospěch ještě výrazně nahrává přemrštěná stopáž.

Kousky, které následovaly, mimoděk i předcházely, se vyznačovaly převážně klesavou tendencí a trashovitým stylem. Mizerní herci, laciné efekty, nulový scénář, unylá režie, beztvará kamera. Nuda a nehezké chlupaté děvy v podobě SS Camp 5 − Women´s Hell (SS Lager 5: L’inferno delle donne, 1977), nezajímavá Nathalie, Fugitive from Hell (Nathalie rescapée de l’enfer, 1978) z Francie, kultovní klasika z tzv. Video Nasties SS Hell Camp (La Bestia in calore, 1977) − za který se styděl i samotný režisér Luigi Batzella, který se podepsal pseudonymem Ivan Kathansky, i herec Brad Harris, který odmítll uvést své jméno v titulcích − a mnoho, mnoho dalších pochybných obscénností. S přibývajícím komerčním neúspěchem se začaly tyto filmy vytrácet, až společně s érou vlčích klínů a chlupatého podpaží vymizely úplně. O jakýsi restart naziploitačního žánru se pokusila, téměř po 30 letech, až společnost Wild Eye Releasing s nízkorozpočtovým Blitzkrieg: Escape from Stalag 69 (2008). Trailer a několik nadšených recenzí slibují minimálně solidní zábavu se všemi možnými aspekty, jaké by měl správný sadiconazista film mít. Bohužel, díky prozatímnímu vyprodání všech dvd kopií jsem ještě neměl tu možnost přesvědčit se o jeho (ne)kvalitách sám.

 

 

Zdroje:

Susan Sontag: Styles of Radical Will. Picador USA. New York, 2002.

Marcus Stiglegger: Beyond Good and Evil? Paper held February 9th, 2007, at FU Berlin conference ‚Performing and Queering Sadomasochism‘. Dostupné z Marcus Stiglegger Weblog: http://stiglegger.wordpress.com/2009/03/09/sadomasochism_holocaust_film/

Valerie Steele: Fetish: Fashion, Sex & Power. Oxford University Press. New York, 1995.

 

Zdroj obrázků: http://www.wrongsideoftheart.com/category/exploitation/naziploitation/

Print Friendly, PDF & Email

Autor

admin
Počet článků : 382

Zanechte komentář

© 2012 25 fps, z.s.

Zpět nahoru