Max a Erich

„Filmy jsou fantazie a fantazie potřebuje hudbu,“ pravil Jack L. Warner, a tak se jeho studio stalo ve 30. letech průkopníkem na poli filmového zvuku, nahrávací technologie patřily k  nejlepším v oboru a hudební oddělení, jež řídil Leo F. Forbstein, disponovalo skvělým studiovým orchestrem a najímalo ty nejlepší skladatele a orchestrátory. Špičkovou trojku pak tvořili Rakušané Max Steiner a Erich Wolfgang Korngold spolu s Němcem Franzem Waxmanem, skladatelé, kteří se dělili o ty nejprestižnější projekty studia Warner Bros.

Max Steiner (vl. jménem Maximilian Raoul Walter Steiner) se narodil 10. května 1888 ve významné vídeňské rodině (jeho dědeček byl majitelem divadla s operetním repertoárem, otec postavil Riesenrad – známé vídeňské kolo, Maxovým kmotrem byl Richard Strauss a k rodinným přátelům patřil Jacques Offenbach či Johann Strauss ml.) Předurčenost ke komponování jej logicky dovedla na Císařskou hudební akademii (díky svému výjimečnému talentu ji absolvoval ve zkráceném režimu), v šestnácti letech napsal a dirigoval svou první operetu.

V té době už bylo na světě další zázračné dítě, Erich Wolfgang Korngold, narozený 29. května 1897 v Brně, kterého otec, významný hudební kritik a publicista, obklopil hudbou a rozvíjel jeho mimořádné nadání. Když bylo Erichovi devět let, ohromil svou vlastní skladbou Gustava Mahlera (k jehož studentům patřil na Akademii i Steiner) natolik, že jej rovnou doporučil jako žáka skladateli Alexandru von Zemlinskému (s tím, že konzervatoř by pro mladého klavíristu byla jen ztrátou času). Do roku 1916, kdy měly premiéru jeho první opery, úspěšně uvedl v koncertních síních Rakouska-Uherska a Německa klavírní kompozice (a baletní pantomimu, jež udělala dojem na samotného císaře).

V době vypuknutí první světové války se Steiner zdržoval pracovně v Londýně, kde však byl označen za nepřítele a jen díky přízni vévody z Westminsteru dostal výjezdní dokumenty, takže na konci roku 1914 připlouvá do New Yorku. Zde více než deset let aranžuje a diriguje broadwayské operety a muzikály. Mezitím Korngold (po krátké frontové epizodě) roku 1920 uvádí svou nejslavnější operu Die tote Stadt (Mrtvé město) a jeho úspěch se nezadržitelně šíří jak za hranice Rakouska, tak celé Evropy. Důležitým se stalo pracovní setkání s divadelním režisérem a producentem Maxem Reinhardtem. Ten uvedl počátkem 30. let v Hollywoodu jednu ze svých produkcí (Sen noci svatojánské), pro niž Korngold zaranžoval a dirigoval hudbu Felixe Mendelssohna. Studio Warner Bros. Reinhardta najalo, aby Shakespearovu komedii převedl na filmové plátno. Vzhledem k délce filmu a nedostatku Mendelssohnovy původní hudby použil Korngold (jehož účast na projektu si Reinhardt vymínil) i další skladatelova díla. Korngoldovo nasazení a práce s hudbou (byť ne vlastní) udělaly takový dojem, že mu byla nabídnuta jednoroční smlouva. Tu skladatel odmítl a vrátil se do Vídně kvůli práci na další opeře. Sílící nacismus a s ním spojený antisemitismus však způsobily, že se skladatel s rodinou urychleně do Států přestěhoval.

V té době už Steiner patřil k respektovaným skladatelům filmové hudby a měl za sebou přes sto titulů pro RKO (byl vedoucím hudebního oddělení) a producenta Davida O. Selznicka. Do Hollywoodu přišel roku 1929 a o čtyři roky později svou hudbou pro King Konga nejen pomohl film úspěšně uvést na plátna, ale také nastolil směr, jakým se filmová hudba bude nadále ubírat. Přitom to chvíli vypadalo, že studio prosadí kvůli nedostatku financí myšlenku, aby Steiner dal hudbu ke King Kongovi dohromady z archivních kousků, aniž by dbalo Steinerových zoufalých připomínek, že těžko najde v archivu vhodnou hudbu k filmu zcela nového typu. Situaci naštěstí vyřešil spolurežisér a spoluproducent Merian C. Cooper, jenž skladatele ujistil, že má volnou ruku pro komponování, neboť on zaplatí orchestr. Steiner tak k filmu o zamilovaném veleopovi vytvořil jednu z prvních rozsáhlých hudebních partitur (70 minut hudby) pro symfonický orchestr. Jeho hudba průlomově pracuje s tempem a rytmem filmu, výborně si rozumí se střihem, místy supluje zvukové efekty a rozvíjením a variacemi leitmotivů (Kong, Ann Darrowová) pomáhá vzbudit v divákovi požadované emoce.

V dalších letech Steiner mimo jiné aranžoval hudbu a písně pro taneční filmy dvojice Ginger Rogersová – Fred Astaire, načež ho Forbstein v roce 1937 získal pro Warner Bros. pod dlouhodobý kontrakt s tím, že napíše filmovou hudbu k šesti snímkům ročně a v případě potřeby bude k dispozici Selznickovi (jenž Steinera rok předtím zapůjčil studiu pro film Útok lehké kavalerie).

Tímto okamžikem se kariéra Maxe Steinera protíná s dráhou Korngoldovou, protože ten si po práci na zapomenutém filmu Give Us This Night (pro Paramount) svou hudbou k dobrodružnému filmu Captain Blood (1935) otevřel u Warner Bros. dveře k naprosto výjimečnému postavení. Vedle práva odmítnout film (a naopak práva prvního výběru) měl ve smlouvě zakotveno, že nemusí skládat víc než tři partitury za období dvou let, mohl připomínkovat scénář i střih a ponechat si ve vlastnictví veškerou hudbu, kterou pro studio složil. Právě na motivicky bohaté hudbě ke Captain Blood, která snímek překrývá jako poleva (a za svou „návodnost“ byly podobné postupy později kritizovány), je patrný rozdíl v přístupu Warnerů a jejich největšího konkurenta, studia MGM. To ve stejném roce vyprodukovalo jiný námořní velkofilm, oscarové drama Vzpoura na lodi Bounty, které s hudbou zachází tak tlumeně, že si po skončení projekce divák ani neuvědomí, že ve filmu vůbec nějaká hudba zazněla.

Ačkoli drtivá většina hudby pro Captain Blood pochází od Korngolda, skladatel ve scéně souboje Errola Flynna s Basilem Rathbonem a v závěrečné bitvě nechal zaznít symfonické poemy Franze Liszta (pochopil, že v šibeničním třítýdenním termínu nedodá kompletní hudbu včas), a proto se do titulků nechal uvést pouze jako autor hudebního aranžmá. O to víc jej rozzlobilo, když Oscara za jeho hudbu k filmu Anthony Adverse (1936) přebral (jak bylo zvykem) Forbstein coby ředitel hudebního oddělení, načež Akademie změnila pravidla ve prospěch skladatelů. Korngolda to stále táhlo do Evropy na operní jeviště, anexe Rakouska Hitlerem však tyto plány nadobro zhatila. Složil tedy hudbu k Dobrodružství Robina Hooda (1938), filmu, který nejprve odmítl, protože se necítil být hudebním ilustrátorem nepřetržité akce. Kompozice se nakonec stala jeho triumfem, použil v ní wagnerovské operní postupy (spousta motivů a silné melodie) a získal za ni Oscara. Jeho hollywoodská kariéra vrcholila počátkem 40. let, kdy za historické drama o soukromém životě královny Alžběty a hraběte z Essexu a další flynnovské námořní dobrodružství Pán sedmi moří (film trvá sto dvacet šest minut, Korngold pro něj za sedm týdnů složil stošestiminutový soundtrack) získal oscarové nominace.

Na rozdíl od vybíravého Korngolda byl Steiner nádeníkem notového papíru, složil pro Warnery více než sto partitur (a prosadil si své jméno na samostatný titulek), včetně znělky, kterou Jack Warner tak rád poslouchal na začátku svých filmů (mimochodem, jediný, kdo si ji mohl dovolit odmítnout, byl právě Korngold). Kvantita ovšem v jeho případě nešla na úkor kvality, dokázal komponovat v neuvěřitelném tempu (osm až deset filmů ročně) pro filmy nejrůznějších žánrů (dobrodružné a válečné filmy, westerny, komedie, melodramata, filmy noir apod). Typickou ukázkou jeho stylu je hudba k Selznickově Jihu proti Severu (1939): samostatné motivy pro většinu hlavních a mnohé vedlejší postavy, vtělení dobové hudby (nebo písní) do originální hudby, sólové instrumentace, silné melodie, přesné hudební dokreslování dění na plátně, rozvíjení témat či užívání nezvyklých nástrojů v symfonickém orchestru. Na Jihu proti Severu s ním pracovalo pět špičkových orchestrátorů (mezi nimi i Hugo Friedhofer a Adolph Deutsch) a toho roku složil Steiner hudbu k rekordním dvanácti snímkům.

Z jeho oscarových nominací vyčnívají v tomto období takové filmy jako Jezábel, zmiňovaný Jih proti Severu, Četař York, Casablanca, sošku bral do rukou celkem třikrát za filmy Denunciant (1935), Now, Voyager (1942) a Když jsi odešel (1944). Ve 40. letech patřil Steinerovi svět těch nejlepších filmů, jaké byly natočeny (Mildred Pierceová, Hluboký spánek, Key Largo, Poklad na Sierra Madre, Bílý žár).

Korngoldova kariéra postupně upadala, jak se v průběhu druhé světové války přestaly točit dobrodružné historické velkofilmy, kterým tolik slušely skladatelovy burácející fanfáry a něžné romantické motivy. Od roku 1941 do roku 1946, kdy mu vypršel kontrakt se studiem, složil hudbu k osmi filmům (některé se týkaly života hudebních skladatelů: The Constant Nymph, Escape Me Never, Deception), celkem tedy 17 originálních hudebních partitur za čtrnáctileté hollywoodské období. Návrat do Vídně měl hořkou příchuť, jeho předválečná sláva byla zapomenuta, o nová koncertní díla nemělo publikum zájem. Odjel zpět do Ameriky, kde se se světem filmu příznačně rozloučil prací na životopisném snímku o Richardu Wagnerovi (Magic Fire, 1955). Nešlo již o původní hudbu, ale o adaptaci Wagnerových skladeb. O rok později Korngold ochrnul po mrtvici na polovinu těla a 29. listopadu 1957 zemřel na následky infarktu jako zapomenutý umělec.

Steiner neustal v pilné práci ani v 50. letech, skládání pro film kombinoval s prací na televizních seriálech produkovaných studiem Warner a stále se těšil přízni Akademie (nominace za hudbu k filmům The Flame and the Arrow, The Miracle of Our Lady Fatima, The Jazz Singer, Vzpoura na lodi Caine či Válečný pokřik). Z pozdních děl vyniká hudba k Fordovu westernu Stopaři (1956) a nesmírnou popularitu získala Steinerova hudba ve filmu A Summer Place (1959). Tento jeden z nejspolehlivějších a nejproduktivnějších (v konečném součtu je podepsán pod více než třemi sty filmy za zhruba pětatřicetiletou tvůrčí dráhu ve službách kinematografie) skladatelů filmové hudby všech dob ukončil kariéru v polovině 60. let a zemřel v Hollywoodu 28. prosince 1971 na srdeční selhání.

O znovuvzkříšení korngoldovsko-steinerovské koncepce hudebních doprovodů se postaral zejména John Williams. Jelikož Lucasova kosmická sága Hvězdné války a Spielbergova dobrodružná série s Indianou Jonesem vycházejí z inspiračních zdrojů a poetiky kinematografie 40. let, přizpůsobil tomu svou (mezi sběrateli soundtracků velice populární) hudbu, která skládá poctu těmto dvěma „otcům zakladatelům“ (především Korngoldovi – ústřední motiv Luka Skywalkera, a tedy celých Hvězdných válek, se nápadně podobá ústřednímu motivu ve filmu Kings Row).

V dnešní době lze pořídit velmi dobré nahrávky Korngoldovy a Steinerovy filmové hudby na CD vydávaných firmou Marco Polo, oblíbené otcovy soundtracky produkoval George Korngold také pro Varése Sarabande a fajnšmekrům je určeno 2CD společnosti Rhino Erich Wolfgang Korngold: The Warner Bros. Years, které obsahuje technicky ošetřené výňatky toho nejpodstatnějšího ze všech 16 Korngoldových původních (tedy samotným skladatelem dirigovaných) filmových kompozic pro studio.