Zde se nacházíte: 25fps » Téma » Takashi Miike

Takashi Miike

TÉMA: BÉČKOVÝ FILM – KRISTÝNA OSLZLOVÁ –

„ I think first-rate stuff is not my kind of thing anyway.“1

Takashi Miike – japonský režisér narozený roku 1960 v městečku Yao u Osaky debutoval v roce 1991 a od té doby natočil více než 70 snímků (převážně direct-to-video či určených pro televizi), které dokázaly svým netradičním přístupem k výstavbě filmu i otevřeným a výrazně stylizovaným násilím uchvátit i znechutit diváky po celém světě.

Tvorba Takashi Miikeho2 jako by v sobě zachycovala celé dějiny „béčkového“ filmu. V různých časových etapách byl tento pojem chápán různě a v Miikeho filmografii se dá najít z každé kousek. Většinu jeho filmů nelze ale považovat za „béčkové“ v dnešním nejběžnějším chápání – tedy jako „špatný“ film, nebo „úmyslně špatný“ film bez hlubšího vyznění, pouze pro potěchu z hrané nepovedenosti. Za fasádou hnusu, násilí, bizarností a zvrhlostí lze překvapivě často nalézt reflexi mnoha aspektů současné (především japonské) společnosti. I přestože Miike své postavy nechává trpět a ve velkém prolévat krev (někdy zcela dobrovolně), jeho pohled na ně je něžný jako pohled otce, který kárá zlobivé dítko, ale není schopen jej řádně potrestat. Hrdinové jeho filmů jsou možná v mnohém obludy hodné despektu a odsouzení, ale jsou to pořad ještě lidé. Zkrátka za místy zcela barbarským a neumětelským zevnějškem se skrývá zlaté jádro.

„O žánru vůbec nepřemýšlím. Mé filmy jsou zařazovány do určitého žánru, já ale při natáčení filmu neuvažuji, do které kategorie patří.“3

Pojem B-film byl v dobách svého vzniku ve 20. letech a následujících dekádách často spojován s určitými žánry – především westerny, gangsterskými filmy a filmy noir, v 50. letech to byly horory a sci-fi. A tady přichází první společný, ale i rozdílný rys – Miikeho filmy bývá obtížné přesně žánrově zařadit. Občas se objeví zastřešující žánr (v jeho případě nejčastěji yakuza filmy – tedy jakási obdoba gangsterských filmů), v rámci kterého se ale zjevují prvky žánrů dalších, tradičně „béčkových“. Takashi Miike je označován za mistra hororu (především díky své televizní a video tvorbě), čistých hororů určených pro kinodistribuci je u něj však poskrovnu, různorodé hororové prvky jsou ale pro jeho tvorbu typické – ať už se jedná o postupné odhalování neznámého (hýbající se pytel v Konkurzu), děsivé a znechucující scény (sen s mužem s kraví hlavou a oblizování hlavního hrdiny v Gozu), přemíra násilí blízkého slasher hororům (nejvíce Ichi the Killer, ale v podstatě veškerá tvorba). Mezi čisté horory lze zařadit Zmeškaný horor (Miikeho asi nejméně originální a nejvíce mainstreamový film, navazující na horory typu Kruh) a 2 kratší snímky natáčené jako součást projektů několika režisérů – Imprint ze seriálu Mistři hororu  a Box z Three… Extremes. Konkurz, který bývá jako horor často označován, je například z velké části spíše romancí mezi mladou submisivní dívkou a starším vdovcem, až ke konci se láme do téměř hororové roviny. Čest a přátelství mezi členy yakuzy, snahy o převzetí moci či o pomstu, to jsou časté náměty yakuza filmů, které tvoří vhodné pozadí, na kterém je možno rozehrát koncert rvaček, mučení a násilností všeho druhu. Opět se ale nejedná o čisté žánrové filmy, objevuje se gangsterka s hororovými a mysteriózními prvky (Gozu), yakuza film spojený se sci-fi prvky a s populární japonskou postavou napůl robotického muže (Full Metal Yakuza), v jednom z nejnovějších filmů Crows 0 se kromě prostředí yakuzy vydáme i do střední školy, ve které se sešli ti „nejnadějnější“ mladiství delikventi a čeká nás i romance mezi náctiletými. Miike se sice většinou drží v širokém rámci určitých „svých“ žánrů, výjimkou nejsou ale ani výlety např. do muzikálu (opět s hororovými prvky – The Happiness of the Katakuris), westernu (smíchaného se samurajskými motivy – Nemilosrdný střelec), vězeňského dramatu s homosexuálním námětem (4.6 Billion Year Love), nebo do svérázné kombinace dobrodružného filmu, fantasy, komedie i dramatu (The Bird People in China). Takashi Miike se neřídí žánrovými pravidly – přetváří je podle svého, překrucuje a zasazuje do nových souvislostí a situací, vytváří neobvyklé kombinace, které mu pomáhají vyzdvihnout a ozvláštnit mnohdy lehce banální děj.

„Mnohem více než autorem se cítím být pouhým aranžérem.“4

Mnohé jistě překvapí, že Takashi Miike je jakýmsi „nájemným režisérem“, scenáristicky se podílel pouze na dvou filmech (Nemilosrdný střelec, The Great Yokai War), přesto je jeho styl okamžitě rozeznatelný, a to nejen díky žánrovým míchanicím, popsaným výše (ty ostatně do jisté míry v japonském filmu nejsou až tak neobvyklé). Různobarevné filtry, vybledlé, či naopak zvýrazněné barvy, neobvyklé kamerové úhly, rozmazaný či jinak upravený obraz, to vše je jakýmsi vizuálním podpisem Takashi Miikeho. Obrazová kvalita v neřídkých případech připomíná svým zrnem i zbarvením filmy mnohem staršího data, těžko to ale svalovat jen na nekvalitní techniku způsobenou nízkým rozpočtem, nebo neschopného kameramana (zvláště když některé filmy mají naopak vysokou obrazovou kvalitu), naopak za těmito očividnými „chybami“ stojí Miikeho pojetí vizuality. Hra na špatný film mu v mnohých případech dává punc zvláštní autenticity, kdy zdánlivě nepovedená kamera souzní s tématem filmu. Yakuza filmům dává špinavý vzhled jejich postav – vyděděnců, muzikál Happiness of the Katakuris se díky nepřirozeně zachyceným barvám podobá střeleným japonským TV show, nejednotný obraz jednotlivých segmentů snímku Izo pomáhá dotvářet charakter skládanky překračující dobu i prostor, nejzjevnějším příkladem je ale Visitor Q (točený na digitální kameru, původně určený pro video trh), kde se z nouze stala ctnost. Hlavní hrdina, reportér posedlý zobrazováním reality, sám natáčí reportáže (dojem obrazu natáčeného z ruky nepříliš kvalitní kamerou), ani v okamžicích, kdy se pohled kamery vrací do zdánlivě objektivního hlediska, se kvalita obrazu příliš nezvedá – jako by za kamerou stále stál někdo další, jehož totožnost čeká na odhalení, ale není nikdy vyzrazena. Imaginární kameraman, který natáčí reálného člověka, který natáčí realitu (možná samotný Miike…).

Podobné zdání neumětelství lze nalézt i u střihu, který nepřehledně skáče, situace jsou ustřiženy uprostřed, nebo naopak trvají až příliš dlouho, určité střihové pasáže nabuzují (obrazově i zvukově), aby byly hned ukončeny (začátek Ichi the Killer), v Gozu je pasáž, která vyvolává dojem přeskakujícího DVD, teprve při opakování podivné střihové figury divákovi dochází, že disk je v pořádku, to jen Miike si s námi hraje. S oblibou ve stylizovaném násilí přichází také nutnost často používat triky, které jsou opravdu druhořadé. Jejich úroveň jistě souvisí i s nízkými rozpočty, Miike ale tento nedostatek dokáže využít pro své dobro. Některé triky jsou natolik zaplácány umělou krví či vnitřnostmi, že lze jejich (ne)kvalitu přehlédnout, oči diváka se buď odvrátí, anebo jsou fascinovány pohledem na násilnou scénu natolik, že provedení triku nevnímají. Jindy je trik natolik zjevný, že se stává humorným i přes svou nechutnost (tady jednoznačně vede Ichi the Killer se svými uťatými končetinami, obličeji, vyvrženými střevy, lidmi rozpáranými vedví a dalo by se dlouho pokračovat). Častým zjevem je v Japonsku oblíbený „vodotrysk“ krve – po sečné ráně z těla stříká krev jako z  rozprašovače. Celkově se ale dá říci, že Miikeho záliba v zobrazování násilí s velkou nadsázkou a humorem, který ale zdaleka není pro každého, je jeho největším poznávacím znamením. I v relativně mainstreamovém filmu Crows: Epizode 0 se totiž najde místo pro přepálené scény typu hraní kuželek s lidmi a s obrovskou, naprosto zjevně trikovou, koulí. Full Metal Yakuza je celý postavený na tricích, které i amatérský filmař slátá na koleni za pár minut. Gumový kostým hlavního hrdiny má představovat kovové tělo zastřeleného člena yakuzy, bonusem je oko, které slouží jako rentgen a které se dá pohodlně vyjmout. Elektrické výboje jsou zde nahrazeny na sebe upozorňujícími záblesky v obraze a na hrdinu dohlíží šílený vědec skládající své „děti“ po frankensteinovsku z mrtvých těl – zde je béčkovost zpracování i námětu vytěžena na maximum, je to ale stále jen hravě špatný film, bez jakékoliv snahy o výpověď, ale i takové Miike občas natáčí.

„Musíme změnit negativa v pozitiva. V dnešním japonském filmovém průmyslu se vždycky říká, že není dostatečný rozpočet, že lidi na filmy nechodí. Ale můžeme to brát pozitivně, protože když diváci nechodí do kina, znamená to, že můžeme tvořit filmy, jaké chceme. Nakonec ať natočíme jakýkoliv film, nikdy se z něj nestane hit, takže můžeme tvořit opravdu odvážné, troufalé filmy.“5

 

Takashi Miike tedy svérázně využívá tradiční propriety béčkových filmů a používá je jako nános na své pod povrchem (většinou) obsahově zajímavé filmy. Z žánrů si bere jen to, co se mu hodí do krámu, z vysloveně špatných námětů dokáže vytvořit inteligentní podívanou pro diváky, kterým není cizí černý humor a poněkud jiný pohled na násilí a kteří dokážou setřít nános krve a najít pod ním zářivou perlu. Fascinace stylizovaným násilím posiluje vyznění jeho filmů, činí je lehce zapamatovatelnými. Špatné triky a obrazová kvalita mají své opodstatnění a jsou hrou s divákem, kterého vytrhávají svou zřejmostí a okatostí z klidu. Takashi Miike je zkrátka dítětem s animálními pudy, které si staví z béčkových kostek svá dílka, která pak přenesená na plátno fascinují svojí originalitou. Jak poznamenal Tom Mes v The Midnight Eye Guide to New Japanese: „…samotný fakt, že dokáže překvapit a šokovat diváky, zatímco natáčí 6 filmů ročně, by měl být dostatečným důvodem k ocenění Takashi Miikeho.“6

 

 

Výběrová režijní filmografie:

Crows: Episode 0 (Kurôzu zero, 2007)

Nemilosrdný střelec (Sykiyaki Western Django, 2007)

Like a Dragon (Ryû ga gotoku: gekijô-ban, 2007)

A Big Bang Love, Juvenile (46-okunen no koi, 2006)

Imprint v Mistři hororu / Masters of Horror (2005)

The Great Yokai War (Yôkai daisensô, 2005)

Izo (2004)

Box v Three… Extremes (Sseuri… monseuteo, 2004)

Zebraman (2004)

Gozu (Gokudô kyôfu dai-gekijô: Gozu, 2003)

Zmeškaný hovor / One Missed Call (Chakushin Ari, 2003)

Dead or Alive: Final (2002)

Deadly Outlaw: Rekka (Jitsuroku Andô Noboru kyôdô-den: Rekka, 2002)

Graveyard of Honor (Shin jingi no hakaba, 2002)

Agitator (Araburu tamashii-tachi, 2001)

Visitor Q (Bizita Q, 2001)

Ichi the Killer (Koroshiya 1, 2001)

The Happiness of the Katakuris (Katakuri-ke no kôfuku, 2001)

Dead or Alive 2: Tôbôsha (2000)

The City of Lost Souls (Hyôryuu-gai, 2000)

Dead or Alive: Hanzaisha (1999)

Konkurs / Audition (Ôdishon, 1999)

Ley Lines (Nihon kuroshakai, 1999)

Blues Harp (1998)

The Bird People in China (Chuugoku no chôjin, 1998)

Full Metal Yakuza (Full Metal gokudô, 1997)

Rainy Dog (Gokudô kuroshakai, 1997)

Fudoh: The New Generation (Gokudô sengokushi: Fudô, 1996)

Shinjuku Triad Society (Shinjuku kuroshakai: Chaina mafia sensô, 1995)

 

LITERATURA:

MES, Tom. Agitator: The Cinema Of Takashi Miike. Fab Press, 2004.

MES, Tom; SHARP, Jasper. The Midnight Eye Guide to New Japanese Film. Stone Bridge Press, 2004.

 

ODKAZY:

http://www.midnighteye.com/interviews/takashi_miike.shtml – rozhovor Toma Mese a Kuriko Sato s Takashi Miikem pro Midnight Eye.

 

 

1 Midnight Eye, rozhovor s Takashi Miikem – http://www.midnighteye.com/interviews/takashi_miike.shtml.

2 Poznat tvorbu Takashi Miikeho v celé její šíři je obtížné pro Japonce, pro Evropana téměř nemožné (jeho video a televizní snímky jsou v našich končinách prakticky nesehnatelné), následující text se tedy zaměří převážně na Miikeho filmy určené pro kinodistibuci. Názvy filmů budou uvedeny pro větší srozumitelnost v jejich anglické či české (pokud existuje) podobě.

3 „I don’t think about genre at all. My films are categorized as being in a certain type of genre. But myself, I don’t make the movie thinking about which category the film belongs in.“

4 „I think I am an arranger, not an author.“ (in Midnight Eye, rozhovor s Takashi Miikem – http://www.midnighteye.com/interviews/takashi_miike.shtml.)

5 „We have to change the negative things into positive. In today’s Japanese film industry we always say we don’t have enough budget, that people don’t go to see the films. But we can think of it in a positive way, meaning that if audiences don’t go to the cinema we can make any movie we want. After all, no matter what kind of movie you make it’s never a hit, so we can make a really bold, daring movie.“ (in Midnight Eye, rozhovor s Takashi Miikem – http://www.midnighteye.com/interviews/takashi_miike.shtml.

6 MES, Tom; SHARP, Jasper. The Midnight Eye Guide to New Japanese Film. Stone Bridge Press, 2004. Str. 188.

Print Friendly, PDF & Email

Autor

Počet článků : 13

Zanechte komentář

© 2012 25 fps, z.s.

Zpět nahoru