Ne recenze, ale úvod k rozhovoru

Původně mělo jít o recenzi celovečerního animovaného filmu Panika v městečku. Ale nakonec to dopadlo jinak. Podařilo se nám udělat s tvůrci filmu rozhovor, a protože jde o tak svéráznou záležitost, u které je každého slova rozboru škoda, vznikl místo recenze pouze takový úvod pro ty, kterým Panika v městečku nic neříká.

Jít v předvánoční čas do kina na film se sváteční tematikou, neřkuli přímo s obstloustlým Santa Clausem, nepředstavuje zrovna invenční divákův výběr z nabídky distribuce. Proč nezakusit v době, kdy už purpura pomaloučku začíná prostupovat i skrze zdivo, něco mnohem odvážnějšího? Že to se svátky nemá nic společného? A že to nemá vlastně ani logiku? A je tohle pro vás důležité? A bude tento článek složen jen ze samých otázek?

Není tomu tak dávno, kdy do naší distribuce zařadila Asociace českých filmových klubů animovaný film. Strach(y) ze tmy sice neměly velký komerční potenciál a dost možná ani neposadily do židlí porotce na filmových festivalech, rozhodně však vnesly do naší zkostnatělé distribuce neotřelost (s výpomocí fráze: svěží vánek). Upřímně bych si přál, aby k nám animace (nemám nyní na mysli CGI trháky) hledala cestičku stále častěji. Už jen z toho důvodu jsem zaplesal, když AČFK koupila francouzsko-belgickou novinku Panika v městečku.

Ale proč jsem zaplesal dvojnásobně?

Na to je odpověď velmi jednoduchá. Patřím mezi fanoušky stejnojmenného seriálu. Ten si v roce 2003 vydobyl velmi rychle kultovní postavení, vycestoval i za hranice (především díky pomoci Aardman Animations) a bavil nejen diváky u televizí, ale i porotce na prestižních festivalech – odkud si první díl Cake odnesl hezkou řádku cen.

Panika v městečku rozhodně nepředstavuje dílo, od kterého byste měli chtít (byť jen špetku) logiky. Jak jinak by se mohli pod jednou střechou sejít Kovboj, Indián a Kůň (mimochodem, skvělý kuchař), poblíž pobývat kromě svérázných zvířátek i podivná individua (např. mrzutý farmář Steven, který dokáže mít rád pouze svůj traktor Zetor) a čas od času se potkat s Josefem či Pannou Marií?

Autorské duo (Vincent Patar a Stéphane Aubier) si vzpomnělo na své mládí, kdy nám společnost dělaly všemožné figurky ze sádry či umělé hmoty, měli jsme své farmy a bylo nám jedno, že ne vždy dávalo uskupení v dané komunitě smysl. Pravidla v dětských hrách buďto žádná nebyla, nebo byla, ale prošpikovaná absurditou.

Ano, absurdita. To je to správné slovo. Kdybychom měli napsat recenzi na Paniku v městečku, bohatě si vystačíme pouze s ním. I proto se nepouštím do nějakého obšírného rozboru. Proč taky? Vhodnější bude, když si raději pustíte scénu, kdy Kůň peskuje Indiána a Kovboje. Je možné ji rozebírat? Ano? Ehm…

Patar a Aubier si chtěli zkusit odvyprávět delší „příběh“, toto rozhodnutí se nemusí každému jevit jako nejšťastnější. Může se totiž stát, že těch neuvěřitelných gagů bude na vás až přespříliš. Třeba si na ně navyknete a budete vůči nim imunní.

Na druhou stranu, z vlastní zkušenosti vím, že pauzy mezi epizodami byly nemyslitelné a seriál jsem zhlédl stejně najednou a na vtipnosti to Panice v žádném případě neubralo.

Pokud tedy váháte, zda věnovat kousek svého života chaotickému pobytu v městečku, kterému vládnou Patar s Aubierem, odhoďte své obavy. Je totiž možné, že se mezi těmi figurkami budete cítit jako doma…