Ocas bez ještěrky

Režisér makedonského původu Ivo Trajkov vstoupil na plátna českých kin roku 1993 nevydařenou parodií na thrillery Kanárská spojka¹, jež se točí kolem ukradeného receptu na Becherovku. Následovaly Minulost (1998), Velká voda (2003), Movie (2007) a několik televizních filmů. Jeho nejnovějším počinem je snímek Ocas ještěrky (2008), předesílaný jako „artový film“, který je adaptací krátkého textu Boženy Němcové Anděl strážce, pocházejícího z druhého svazku Národních báchorek a pověstí (1845).

V úvodu této báchorky se dovídáme, že kupec a jeho žena se řadu let nemohou dočkat dítěte, a tak se modlí k Bohu, aby jim přeci jen potomka dal. Ve snu se jim pak zjeví anděl, jenž jim syna slíbí, ovšem s věštbou jeho oběšení ve dvacátém roce života. A tak když se chlapec narodí, dají mu jméno Josef a pomýšlí na to, že se z něj stane páter, aby Bůh strašlivou kletbu sňal. Když se o ní Josef v jinošských letech dovídá, vydává se do světa, aby se rodiče nedověděli o jeho smrti. Cestou se k němu přidruží jistý Gabriel, který následně třikráte Josefa pokouší ke zlému činu. Poprvé k ukradení stříbra v hostinci, podruhé k vraždě dětí hostinské, potřetí Josefa vydává za malíře, což může posléze vést k odvedení krásné dívky Olivy z domova a zanechání jejího otce v bídě. Tyto motivy se objevují i v Trajkovově filmu, ovšem zde ztrácí snad s jedinou výjimkou své opodstatnění.

Příběh je přenesen do současnosti a představuje nám Josefa (David Švehlík) jako osmadvacetiletého muže, jemuž utekla manželka i se synem do Španělska (narozdíl od Josefa se tak vlastně dostává do světa, zatímco on docestuje maximálně z Prahy do rodné vesnice a jejího okolí). Z tohoto důvodu pak Josef ztrácí i práci (přeci zaměstnavatel nevyhodí otce od rodin). Následně se Josef setkává s Gabrielem (Karel Zima), který mu po celé trvání snímku provádí nejrůznější naschvály. Není však andělem pokušitelem (i když jen na oko) jako v předloze, ale spíše andělem škodolibým (a zůstává otázkou, činí-li tak jen na oko)². První z jeho poklesků lze srovnat s přečinem z předlohy. Gabriel ukradne páru v důchodovém věku peníze (u Němcové stříbrné předměty v hostinci), které Josef, jenž s tímto zločinem nechce mít nic společného, vrací zpět. Ovšem peníze jsou na svém místě. V původním textu jsou oba protagonisté zatčeni, a když se zjistí, že stříbro nezmizelo, jsou propuštěni a bohatě pohoštěni. Filmový Josef se stává svědkem lásky starého muže pečujícího o umírající manželku, který ji neopustí ani v tom nejhorším. V kontextu toho, že Josef o milovanou osobu přišel, jelikož od něj odešla, můžeme pojetí prvního Gabrielova provinění vyhodnotit kladně. O dalších se to však říci nedá (opomeneme Gabrielovo záměrné zabránění prodeji Josefova bytu, které působí jen jako jakási přebytečná hříčka). Zavraždění dětí se Josefovi jen zdá (kdežto v předloze jej k němu vybízí Gabriel doopravdy) a jeho navození v realitě ztroskotává na své jasné předvídatelnosti a vlastně úplné zbytečnosti. Přestože zde tvůrci citují Němcovou,³ u níž děti tvrdí, že k nim v noci přišel Gabriel se zlatými křídly a dal jim každému na krk zlatou stuhu, přičemž matka si po probuzení myslela, že je její hosté podřezali, a proto byli uvrženi do vězení, filmové dětské označení Gabriela jako anděla mizí do ztracena. Stejně jako v textu Gabriel namaluje nádherný obraz panny Marie s tváří Olivy, tak na plátně opraví poničený obraz starce. Malíře Němcové bohatý zákazník obdaří značnou finanční odměnou, malíře Trajkova (Václav Helšus) výpraskem, protože se obraz vrátí do původní podoby. Jaký pak tedy má motiv obrazu smysl? Že by význam naprostého zmaru, který Josefa doprovází snad ještě urputněji než Gabriel? Když se po tom, co ztrácí manželku i syna a práci, rozhněvá na matku, končí s krvácejícím nosem po pořádné ráně pěstí. Následuje pak odjezd s Olivou (Verica Nedeska), jenž však končí fiaskem kvůli objevení se Josefovy manželky Martiny (Jitka Ježková), následně opět odjíždějící s novým španělským partnerem. Přestože však tuto atmosféru vykresluje Trajkov celkem zdařile, v závěru celého filmu nedotáhne do zdárného konce ani ji.

V Anděli strážci má Gabrielovo pokoušení ke zločinu jasný cíl – odhalit, zdali se Josef může stát zlodějem, vrahem a svůdcem nevinné dívky, aby tak dle předpovědi nakonec skončil na šibenici. Josef však odmítá jak krádež, tak vraždu a před Gabrielem, jenž si to nenechá rozmluvit vždy utíká. Přestože se zamiluje do Olivy a tuší, že také ona totéž cítí k němu, nepožádá o její ruku, jelikož dobře ví, že nepřežije dvacátý rok života. Díky své dobrotě je osvobozen od zlého údělu a je pověšen Gabrielem, proměnivším se v zlatokřídlého anděla (jak ho viděly děti hostinské ve svém snu), na zlatou stuhu, což mu ale neublíží. Pak jeho strážný anděl zmizí a Josef se, bohatý s krásnou manželkou a jejím otcem, vrací domů k rodičům. V Ocase ještěrky jsme neustále vedeni k hroznému Josefovu konci, nicméně k jeho naplnění ani vyvrácení nedojde. Věštba smrti v dvacátém devátém roce života se nám představí ihned v úvodu a neustále se připomíná nepochopitelnými flashforwardy provázejícími jinak lineárně vyprávěný film. Hlavní úlohu v nich hraje most přes řeku, který se nakonec objeví i v reálu, ale nic se s ním nestane. Záporná postava Čihák (Karel Dobrý), prvoplánově zaměstnaná u stavební firmy zaměřené na mosty, na něm sice pracuje, nicméně kromě toho, že je někdejším partnerem Olivy a dvakrát Josefa zbije, žádnou další úlohu nesehraje. Krom toho ve flashforwardech probleskují naprosto nepochopitelné výjevy, včetně zmíněného podřezání dětí, či rekonstruovaného obrazu, které v nich nemají žádnou podstatnou úlohu krom toho, že tam jsou. Dále pak Gabriel (namísto v bílém oblečen v černém) shazující Josefa do řeky (snad nevyvedený ekvivalent k oběšení na zlaté stuze). Navíc se, ačkoli neustále hlavního hrdinu pronásleduje, po podivném vysedávání na fontáně zničehonic vytratí. Josef ani neumře, ani prokletí nezvrátí, ani nezačne nový život, což by vysvětlilo kletbu nikoli jako fyzické úmrtí, ale konec jeho starého žití a nástup nového, lepšího (což by se neslo v duchu titulu Ocas ještěrky). Jakýsi náznak tohoto vyznění vidíme, když v závěru Josef nastoupí do autobusu a potká tam pohlednou kamarádku, s níž se dá do řeči. Z toho, co nám autor ukáže, těžko můžeme předpokládat, začne-li s ní nový život, protože daleko pravděpodobnější by snad byl návrat k Olivě (protože jediná překážka v lásce s ní odjela se svým Španělem a to, že ženu i dítě Josef zatajil, po vysvětlení pravá láska, na niž to zprvu vypadalo, přeci pochopí a odpustí). Filmu se tak v závěru nedostává ani katarze, ani pointy.

Výsledný dojem z celého snímku tak zůstává při pocitu, že tvůrci plánovali umělecké dílo, které se však nakonec umělecky jen tváří. Až příliš je nadužíváno snímání skrze nejrůznější zrcadla (s počtem záběrů zprostředkovaných skrze odraz zrcadla však umělecká hodnota neroste). Modré ladění věštby, snů a anticipací navozuje jejich děsivost a důležitost, nicméně vzhledem k tomu, že nakonec nejsou jinak než jako děsivé vize zužitkovány, film by se bez nich obešel. Příběh je jasně rozdělen na pražskou a venkovskou část, ovšem stejně tak, jak zničehonic končí ta pražská, aby se hrdina přesunul na vesnici, ztrácí se vyústění i té vesnické, a tak vlastně celého díla. A útěchou není ani samotný název filmu, protože ještěrka sice bez ocasu přežije, ale film bez pointy nikoliv.

Ocas ještěrky

Režie: Ivo Trajkov

Scénář: Ivan Arseněv, Alan Smisík

Kamera: Klaus Fuxjäger

Střih: Petra Roušová, Ivo Trajkov

Hrají: David Švehlík, Karel Zima, Verica Nedeska, Václav Helšus, Stanislav Zindulka, Karel Dobrý, Marie Durnová, Magdalena Sidonová, David Novotný, Jitka Ježková

Česká republika / Makedonie, 2009, 90 min.

Premiéra: 22. 1. 2009

Distributor: Falcon

 

1 Roku 1992 mu předcházel televizní snímek Jan a dokument Sbohem a bedna.

2 Jako další otázka se nabízí, zdali neměl Gabriel skutečně být týmž andělem jako v literární předloze a tento záměr se pouze nezdařil.