Zde se nacházíte: 25fps » Český film » Rekreace v pekle

Rekreace v pekle

RECENZE: Vítejte v KLDR! – MILOŠ KAMENÍK –

Režisérka Linda Jablonská si i ve svém druhém celovečerním dokumentu zvolila téma politiky a totality. Zatímco v debutu Kupředu levá, kupředu pravá (2006) ukazovala zárodky nebo okrajové polohy totalitního myšlení v relativně demokratické České republice, ve Vítejte v KLDR! se s kamerou vydala do země, v níž už několik desetiletí vládne jedna z nejtužších, ne-li vůbec nejtužší totalita na zemi.

Režisérku zaujala možnost zúčastnit se zájezdu do Korejské lidově demokratické republiky. Pomocí filmového média se pokusila zachytit motivace a názory turistů, kteří jedou navštívit represivní komunistické zřízení. V druhém plánu šlo zřejmě o zjištění, co lze o Koreji natočit na výletě, jenž se řídí přísnými pravidly a je pod neustálým dohledem bezpečnostních složek.

Jablonská si s sebou směla vzít jen malou kameru a nebylo jí dovoleno točit více než ostatním turistům. Výsledný film technickým uchopením místy může připomínat záběry z dovolené, avšak opakování nebo důsledné komponování záběrů by nejen působilo neautenticky, ale nebylo ani uskutečnitelné. Iluzi turistického záznamu podtrhuje přítomnost druhé kamery, na niž točí jeden z turistů, který zároveň záběry zpoza kamery po svém komentuje.

Když korejští úředníci režisérku do země pustili, museli být přesvědčení, že autorka nic podstatného nenatočí. Volbou zachycení turistů a jejich dojmů, pocitů a postupně se vyvíjejících názorů se Jablonská nestala vnějšími svazujícími podmínkami limitovanou. Omezením ve střižně byla jistá míra autocenzury způsobená obavou o případný osud průvodců výpravy, neboť je neblaze známým faktem, že mnoho občanů pro různá i „nevýznamná“ protirežimní provinění končí v koncentračních táborech.

Výchozím impulsem tedy nebyla kritika systému, ale bizarnost zájezdu. Režisérka postupně představuje několik účastníků, kteří se stávají skutečnými průvodci a glosátory korejské potěmkinovy vesničky. Vláda na své hrůzné praktiky paradoxně poukazuje tím, co všechno se snaží před turisty a hledáčky jejich kamer zakrýt nebo tím, co se jim naopak pokouší nastrčit. Komunisté se snaží vytvořit zdání pohody a dobrou image, přičemž jim to zoufale nejde. Je otázkou, zda by se v těchto reáliích podařila natočit bezproblémová a nekonfliktní dokumentární pohlednice tvůrcům televizních pořadů jako Na cestě nebo Cestomanie, tedy v cestopisných pořadech, v nichž se ukazuje pouze pozitivní rozměr života v dané zemi. Všichni vědí, co se za tím vším skrývá a ani stokrát opakovaná lež se nestává pravdou. Tím, že nevidíme skutečnou a zjevně nepříliš lichotivou tvář současné Severní Koreje necháváme pracovat fantazii, která může být ve své nekonkrétnosti ještě děsivější.

Turisté projíždějí městem a na jednom místě se zničehonic objeví zpívající sbor, chodník, po němž jdou, je policisty hlídán, díky čemuž nemohou potkat nikoho náhodného, v televizi je k dispozici jediný kanál. V liduprázdné knihovně pouze potkají skupinku místních anglicky mluvících vysokoškoláků, jejichž první otázka zní, jak se jim v Koreji líbí počasí. Náznak iluze, že by mohlo jít o nezinscenované setkání vezme za své, když přiběhne zpozdilá studentka a s úsměvem na rtech se režisérky zeptá, jak je spokojená s místním počasím. Cestou mezi městy musí autobus zastavit, poněvadž silnice je rozkopaná. Spravují ji dělníci, turisté vystoupí a společnými (vojáky oddělenými) silami nanosí kameny z okraje zpět, aby cesta byla znovu průjezdná. Budovatelství jak z českého filmu začátku 50. let. V reálu k žádnému sbratření nedojde, vše je průhledné a všichni se musí tvářit jakoby nic.

Korejci se nepochybně snaží ukazovat to nejlepší a vyvolat zdání, že je vše, jak má být. Všechny budovy však svou šedivostí a monstrózními rozměry budí hrůzu, jeden z turistů poznamená, že se nikde nestaví a všechny stavby, co jsou ukazovány, musí být staré mnoho let. Od okolního světa jsou zřejmě odříznuti nejen občané, ale i sami strůjci orwellovského vakua, protože jejich vize normálnosti je děsivá.

„Dramaticky“ film vrcholí sekvencí u obrovské sochy Kim Ir-sena. Všichni návštěvníci se musí poklonit a ponížit před krutovládcem. Případné vítězství hrdosti či vzdoru by mohlo ohrozit jejich průvodce (kdo zjistí, zda skutečně v gulagu neskončili?), kteří však sami zřejmě patří nejprověřenějším a režimu nejoddanějším. Legračně působí otázky na průvodkyni, když se jí jeden z turistů zeptá, co říká na to, že v Česku má stát radar nebo že jejich země je v „Ose zla“. Žena buď vůbec netuší, o čem je řeč, nebo velmi dobře dělá, že nerozumí.

Češi nezůstávají nic dlužni švejkovské pověsti a mnohdy si ve svých komentářích z lecčeho utahují. Na společné večeři dají po korejských písních k dobru Internacionálu, aby se jejich průvodci mohli přidat. Těžko říct, zda to bylo ironické gesto anebo z touhy po sblížení vytáhli něco, při čem by si mohli všichni společně zanotovat. Jak by asi vypadal podobný zájezd Němců, Francouzů nebo Britů, kteří nemají vlastní zkušenost s komunistickou totalitou? Byli by méně vlezlí nebo naopak naivnější?

Skutečné rozhořčení nad viděným projevuje pouze muž, jehož výslovnost prozrazuje nečeský původ. Ostatní ačkoli více či méně věděli, kam jedou, viděné příliš nepřekvapuje, nevzrušuje ani nepobuřuje. Jak překvapivě a hořce vyzní chvíle, v níž někteří v momentě překročení hranic s Čínou úlevně a s nezbytným panákem slivovice konstatují: „Konečně svoboda.“ Ironický český vedoucí zájezdu s návodně sarkastickými komentáři ví zjevně víc než ostatní cestující, ale Jablonská s ním příliš nehovoří. Možná odmítl, protože nechtěl o své místo přijít.

Nabízí se otázka, proč někdo podobný zájezd absolvuje? Aby se z viděného poučil? Aby si připomněl minulý režim? Nebo aby sebral další bizarní zážitek? Vítejte v KLDR! pochopitelně nedává jednoznačnou odpověď, ale z viděného se navzdory pohoršení většiny účastníků nabízí právě třetí varianta. Jsme zřejmě natolik přesycenou společností, že už nás neuspokojí žádný úspěch, peníze, sláva ani sex, obyčejný adrenalin taky nestačí, tak se nezávazně podíváme do současného koncentráku.

I přes řadu komických a vtipných momentů, které odlehčují celkovou stísněnost, převládají pocity nemohoucnosti. Turista ani divák není ohrožen, ale může jen bezmocně přihlížet nesmyslnému zlu, jehož se stal svědkem. Nelze se obrátit na soud, založit vlastní politickou stranu nebo podobné sdružení, jež by se stalo alternativou stávajícímu režimu. Mezinárodní tlak k ničemu nevedl a stal se pouze příčinou k větší zarputilosti. Sankce a blokády přivedly zemi k hladomoru, smrt vůdců asi taky mnoho nepřinese, neboť v zemi neexistuje vlády schopná opozice. K vnější vojenské intervenci, pokud si Korejci sami nezačnou, po zkušenostech z Afghánistánu a Iráku také nikdo nepřistoupí. Film nenalézá žádnou možnost. Nejde o dekadentní tvůrčí gesto, nýbrž o konstatování situace.

 

ODKAZY:

Oficiální stránky filmu: http://www.vitejtevkldr.cz/

Trailer k filmu: http://www.vitejtevkldr.cz/trailer.html

Print Friendly

Autor

Počet článků : 65

Zanechte komentář

© 2012 25 fps, z.s.

Zpět nahoru