„Garbo se směje!“

Ninočka z roku 1939 je jednou z nejznámějších komedií Ernsta Lubitsche. Podařilo se mu v ní dosáhnout vynikajícího komického projevu i u takové herečky melodramatu, jakou byla Greta Garbo. Následující článek rozebírá detailněji hlavní ženskou postavu tohoto snímku.

Ninočka je jedním z mála Lubitschových filmů, k němuž nedal prvotní impuls. Bylo to studio MGM, které hledalo film pro Gretu Garbo¹, v němž by mohla překvapit a posunout svou kariéru jiným směrem. Tuto možnost pro ně představoval žánr ztřeštěné komedie, což ve spojení s hereckým typem, jaký ztělesňovala Garbo, znělo opravdu nezvykle. V případě Ninočky jde o další adaptaci díla Melchiora Lengyela. Na scénáři filmu spolupracoval i Billy Wilder.

Děj je zasazen do Paříže, kam z Moskvy přijíždí soudružka Nina Ivanovna Jakušová (Greta Garbo), aby zde dala do pořádku záležitost, kterou měli na starosti její tři krajané, Iranov (Sig Ruman), Buljanov (Felix Bressart) a Kopalski (Alexander Granach). Měli za úkol prodat zkonfiskované šperky a s penězi se okamžitě vrátit nazpět do Ruska. Jejich poslání ale překazí velkokněžna Swana (Ina Clairová), která se u soudu začne domáhat svých dědických práv. Tři soudruzi tak prodlévají v Paříži, kde si dopřávají pohodlí luxusního hotelu. Ninočka jim však jejich pobyt znepříjemní. Zatímco ona všechny kolem sebe s náležitou strohostí přesvědčuje o správnosti socialistického zřízení, tak se naopak jí snaží hrabě Léon d‘Algout (Melvyn Douglas) ukázat, jaký krásný a spontánní může život být v kapitalistické zemi. Ninočka začne přehodnocovat své zásady a s Léonem se do sebe brzy zamilují. Žárlivá kněžna ji však donutí, aby opustila Paříž. Zpátky v Moskvě je Ninočka nucena navázat na svůj dřívější život, který se pro ni teď zdá být až příliš pochmurný, dokud se s Léonem nakonec opět neshledají v Istanbulu.

Ninočka se stala nejúspěšnějším filmem Lubitschovy kariéry pozdějších let, zvláště díky netradiční roli Grety Garbo. Dobové reklamy filmu, který vznikl speciálně pro ni, lákaly na ohromující titulky „Garbo se směje!“ Ačkoliv nešlo o první film, ve kterém se zasmála², tak tento fakt, že propagace si zvolila její smích jako jedno z hlavních lákadel filmu, svědčí o tom, jak byla daná skutečnost veřejností přijímána. Nikdy předtím totiž smích Garbové nehrál v utváření charakteru její postavy takovou roli. Během premiéry filmu se publikum prý smálo tak hlasitě, že téměř nebylo slyšet dialogy.³ Deník Daily Mirror psal, že „(…) Garbo se jedinou větou podařilo demaskovat sovětské Rusko více, než se podařilo nám ve stovce článků!“⁴ Ninočka byla také jedním z mála filmů, které zobrazovaly komunismus netradičním způsobem. Americký spisovatel Otis Ferguson hodnotí Ninočku jako „(…) první film, který s naprostou lehkostí zjistil, že komunisté jsou lidé (…).“⁵ Nepříliš šťastně bylo přijímáno ústřední trio sovětských soudruhů, kteří svou jednoduchostí a hloupostí dělali podle kritiků z filmu frašku. Filmový kritik Franz Hoellering dále zdůrazňuje, že film sice zobrazuje komunisty jako lidi, ale jako lidi jednoduché, a že Lubitsch zesměšňuje věci, které jsou závažné.⁶

Greta Garbo v této roli byla skutečně nečekaným překvapením. Proto i reakce na její ztvárnění postavy byly smíšené. Kritik z týdeníku The Nation Garbo dokonce charakterizoval jako „…dramatickou herečku ztracenou v komickém vesmíru…“, podle něj „…měla velice málo komediálního talentu…“.⁷ Garbo se rolí Ninočky odklonila od diváckých očekávání založených na jejích předchozích filmech a na tom, jak byla prezentována na veřejnosti a v médiích⁸.

Faktem však je, že Ninočka není diváky chápána jako komická postava. Je to právě její extrémní vážnost a pochmurnost, které jsou zdrojem humoru tohoto filmu. Ninočka je dosti ironizována, zvláště pro své slepé a dogmatické prosazování socialistické ideologie, kterou staví nad blaho a štěstí individuální osoby. Je brána ironicky a trochu i hloupě ve chvílích, kdy se chová až příliš seriózně, jako například, když zcela vážně odsoudí celou západní společnost jen za to, že dovolí svým ženám nosit klobouk, jenž sám o sobě vypadá dosti bláznivě. To, že Ninočka nakonec najde v extravagantním klobouku zalíbení, že si jej sama koupí, neznačí toliko fakt, že by přijala kapitalistické manýry, přijímá spíše svou vlastní pošetilost a hloupost. Ačkoliv ostatní používají svou ironii proti ní, ona sama ironická není. Svou vážností a přesvědčením dokáže druhé uzemnit, serióznost vítězí nad jejich žertem.

LÉON: „Ruska! Já zbožňuju Rusy! Soudružko, fascinuje mě váš pětiletý plán na posledních 15 let.“

NINOČKA: „Lidé, jako jste vy, záhy vyhynou.“⁹

Samu sebe považuje za obyčejnou ženu z lidu, není nafoukaná a nemá o sobě velké mínění. Je pouze „…drobný zoubek ve velikém kole evoluce…“¹⁰ Když ji tři soudruzi přijdou vyzvednout na nádraží a poznamenají, že kdyby bývali věděli, že Moskva pošle krásnou soudružku, byli by ji vítali květinami, ona odpoví, aby nedělali z jejího ženství vědu, mají tu přece práci. Ačkoliv je chování Ninočky ironizováno, Lubitsch je zároveň ohleduplný ke ztvárnění jejích citů, zachází s nimi s důstojností více, než u jakékoliv jiné postavy. Nezesměšňuje to, co ona cítí. Při vyjadřování svých citů se Ninočka za nic neschovává, říká přesně to, co si myslí a co cítí. A právě její přímý emocionální projev je důvod, proč je Ninočka v Lubitschově dosavadní tvorbě výjimečná.

V Ninočce dochází netradičně k tomu, že je to právě žena, která dokáže ovládat své pocity, na rozdíl od muže. Demonstruje to scéna, kdy se Léon a Ninočka poprvé potkají na ulici a ona se snaží zjistit, jak se dostat k Eiffelově věži. Léon je celou situací pobaven a Ninočka ho svou odlišností začne přirozeně přitahovat. Na to ona reaguje:

NINOČKA: „Musíte flirtovat?“

LÉON: „Nemusím, ale je to přirozené.“

NINOČKA: „Potlačte to.“

LÉON: „Zkusím to.“¹¹

Ninočka má své pocity pod kontrolou. Ani na chvíli nezapomíná na svůj pragmatismus, když Léonovi řekne, že chce Eiffelovu věž navštívit pouze proto, že ji zajímá její technická konstrukce.

Podobně jako to bylo záměrem s Dietrichovou v Andělovi¹², tak i v Ninočce se autoři pokusili o humanizaci Grety Garbo, o zlidštění jejího jindy chladného a vážného výrazu. Snahou bylo ji „…snést o příčku dolů z jejího aristokratického bidélka hrdé vážnosti…“¹³ Snad právě komedie tuto humanizaci poskytla lépe než kterýkoliv jiný žánr. Zvukové filmy Garbo do té doby skýtaly jen samá dramata a historické snímky. Ninočka byla první komedií. Potíž s Dietrichovou a Garbo spočívala v tom, že jejich projev byl až příliš noblesní. „Byly prostě příliš Evropankami na to, aby mohly být dostatečně komerční. Politická situace v Evropě zvýšila potřebu hledat americkou identitu v obrazu „demokratičtější“ a „prostší“ ženy. (…) Proto musel být obraz Garbo pozměněn, aby vyhovovala domácímu trhu.“¹⁴

Proti dřívějším hrdinkám Grety Garbo jde Ninočka hlavně svou náturou. Je to žena rázná, přímá, která se nikdy nemýlí, obyčejná žena z lidu. Smích, kterého jsme u ní svědky, překvapuje už z toho důvodu, že svým způsobem představuje společenskou aktivitu a Ninočka není zrovna postava, která by zapadala mezi kolektiv. Po celou dobu příběhu je spíše izolována od dalších postav kvůli své vážné povaze, ačkoliv je lidmi třeba zrovna obklopena. Na tváři si neustále uchovává pochmurný výraz. Garbo svůj výrazný charakter zakládá zejména na vážnosti, která ji v této Lubitschově komedii staví nad všechny ostatní postavy.

Ninočka je Lubitschův jediný film, kde hlavní hrdinku z velké části určuje ideologie. Je to také reakce na soudobý stav světové politiky. Od dřívějších Lubitschových postav se Ninočka liší zejména svým odevzdáním se ideologii; tím, že neodděluje veřejné od soukromého, čímž se Lubitschovy postavy zpravidla vyznačují. Její chování vyznívá až puritánsky v kontrastu s Léonovým libertinismem. Puritánství i nesobeckost Ninočky reflektuje scéna, kdy ona není schopná přijmout fakt, že je šťastná, protože se zamilovala do Léona:

NINOČKA: „Já jsem tak šťastná, hrozně šťastná! Každý, kdo je takhle šťastný, musí za to pykat. Budu potrestaná, spravedlivě potrestaná.“¹⁵

Načež připouští, že by byla šťastnější, kdyby ji zastřelili. Sebedestrukce je tak pro ni formou sebenaplnění. Naznačuje tím, že osobní štěstí nesmí přesáhnout blaho a záměry celé společnosti.

Puritánská však Ninočka není v oblasti sexu. V této věci zastává pragmatický postoj, sex je nutnost a vztah dokáže dost dobře stát na pouhé chemii mezi dvěma lidmi. Tohle v efektu nutí její mužský protějšek, Léona, aby poeticky obhajoval romantiku milostného vztahu.

NINOČKA: „Láska je romantické pojmenování pro ty nejběžnější biologické, nebo řekněme chemické procesy. Napsala se o ní už spousta hloupostí.“

LEON: „(…) Ó, všechno hned rozcupujete a mě byste taky rozebrala na cucky, ale to nedovolím. Láska je složitá, Ninočko. Ninočko, proč si hrdličky třou zobáčky, proč okolo sebe neustále krouží hadi, zvířátka malá i velká, všechna stejně. Proč můry uletí tisíc mil, aby našly samečky, a proč květiny rozevírají své lístky. Ó, Ninočko, i vy musíte cítit aspoň trochu téhle božské vášně. Takové celkové teplo v dlaních – a zvláštní tíhu v nohách – horkost úst, kterou nezpůsobuje žízeň, ale něco tisíckrát dráždivějšího, než je žízeň.“

NINOČKA: „Jste velmi hovorný.“¹⁶

Svou strohou odpovědí tak utne Léonovo poetizování. V této scéně jsme svědky popření jednoho mýtu spojeného s americkými filmy klasického Hollywoodu. Ten řeší filmová teoretička Molly Haskellová ve své knize „From Reverence to Rape: The Treatment of Women in the Movies“¹⁷. „Že by láska byla ženskou záležitostí, je staromódní anglosaská představa, podložená obrazem (amerického) siláka a (britské) etikety veřejných škol, kteří podporují myšlenku toho, že ukazovat emoce je špatné, je to znak zženštilosti, a být citlivý a něžný je ekvivalentem pro umývání nádobí nebo látání ponožek.“¹⁸ Lubitsch svým přístupem jde proti tomuto zažitému názoru. Ninočka a Léon mají v této situaci role vyměněné, ona má na lásku střízlivý, neromantický pohled, on ji vidí jako vrchol lidského snažení.

Pro svou strohost a upřímnost nemůže být Ninočka chápána jako postava, která by se přetvařovala. Důkazem toho je, že nikdy neztratí své politické a ideologické přesvědčení, i když se zamiluje do Léona, i přesto, že se odváží podlehnout kouzlu pařížské módy a částečně tedy i kapitalismu. Ostatní postavy filmu se v porovnání s Ninočkou svým způsobem přetvařují. Ona je vždy tím, kým se zdá být, jak v soukromém, tak i veřejném životě. Za tuto upřímnost ji Léon označí za barbara, jako by tím naznačoval, že přetvářka a podvod jsou pravé znaky civilizace. Její chování však alespoň částečně ospravedlňuje právě oddanost ideologii. Konkrétně je to zobrazeno ve scénách z Moskvy. Je zde ukázán uniformní život společnosti, která podle socialistické ideologie nechává jedince a jeho individualitu zaniknout (nebo ji alespoň potlačuje) ve prospěch hromadného celku. (To symbolizuje scéna, kdy se Ninočka „ztrácí“ uvnitř zástupu stejně oděných žen během přehlídky oslav májového dne.) Čím se tedy však vyčleňuje z tohoto uniformního davu? Právě její upřímný a nesobecký zájem o blaho ostatních a neotřesitelná víra v socialistické zřízení ji ve svém efektu staví nad ostatní postavy.

Zásadní jsou pro vnímání hlavní ženské postavy scény s módním pařížským kloboukem. Je mimo jiné významný proto, že signalizuje osobnostní přeměnu hlavní hrdinky. Tento zdánlivě nepodstatný módní doplněk, jenž hrdinku zpočátku odpuzuje a posléze okouzluje, má i svůj ideologický význam, symbolizuje bitvu mezi komunismem a kapitalismem. Klobouk pro ni ze začátku představuje zkaženost a manýru kapitalistického světa, jenž odporuje všemu, na co je zvyklá a čemu věří.

NINOČKA: „Jak může přežít civilizace, která dovolí ženám dát si na hlavu něco takového?“¹⁹

Následně si ho však koupí a vezme na schůzku s Léonem. Klobouk má metaforicky vyjadřovat to, že je Ninočka svedena kapitalistickým světem, tím romantickým způsobem života v Paříži, jemuž podlehli již její tři druzi z Moskvy. Ačkoliv se Ninočka v závěru oddá své lásce k Léonovi a částečně tím přijme kapitalistický způsob života, neznamená to, že by se zříkala své ideologie. Jak sama říká:

NINOČKA: „Jestli se mám rozhodnout mezi svými osobními zájmy a dobrem pro svou zemi, jak můžu váhat? Nikdo nesmí říct, že Ninočka byla špatná Ruska.“²⁰

Své socialistické přesvědčení si tak zachovává i nadále.

U běžného narativního filmu éry klasického Hollywoodu je tradicí, že žena slouží jako pasivní objekt, který u mužské postavy i diváka vyvolává rozkoš z dívání se na její osobu. Prostřednictvím mužského zraku, jenž fragmentalizuje ženské tělo, se tak stává objektem sexuální stimulace.²¹ Lubitsch se však ženské hrdinky svých filmů nesnaží stavět do role objektů. V Ninočce o tom svědčí scéna, v níž se prvně setkáváme s Ninočkou na nástupišti vlakové stanice. Iranov, Buljanov a Kopalski zde mají vyzvednout ruského státního zmocněnce a přirozeně očekávají, že to bude muž. Ji na nástupišti v davu přehlédnou, stejně jako jí pozornost nevěnuje ani kamera. Postupně, jak se stanice vylidňuje, se v rohu záběru objeví i malá postava Ninočky. Záběr je střižen na její polodetail a poté na tři soudruhy v americkém plánu, aniž by na ženě nějak prodléval. V celém filmu se nachází jen velmi málo detailů Ninočky, objevují se až později, kdy Ninočka začíná podléhat kouzlu Paříže a Léonovi a o svých pocitech se mu svěřuje.

Klíčová scéna, ve které se Greta Garbo směje, také zaznamenává přeměnu charakteru hlavní hrdinky. Ninočka sedí v bistru, kde se stoickým klidem pojídá polévku, zatímco se ji Leon snaží rozesmát svými vtipy. Jeho snaha pobavit ji těmi nejlepšími kousky nezabírá, zcela opačný účinek však Léon vyvolá, když se odstrčí od stolu a s velkým třeskem spadne se židle na zem. Střídavě pak vidíme záběr na Léona, který se se zbytkem důstojnosti snaží zvednout ze země, a poté na Ninočku, jež se svíjí smíchy a buší dlaní o stůl. Ona se snaží uklidnit, nakonec však vypuknou smíchy oba a scéna vzápětí zatmívačkou končí. Ninočka tu ztrácí něco ze své rezervovanosti, odměřenosti. Z nezaujaté, chladné komunistky se stává kapitalistka, která se nejen směje, ale také jí, pije, baví se ve vyšší společnosti a v cizí zemi nakonec nachází i lásku. Smích přebíjí její vlastní racionálnost, protože je to síla, která je naprosto spontánní a zcela nesmyslná, když je upřímná. Smích zlehčuje i Ninoččin pohled na život a na svět. Funguje tu jako sociální prostředek, který sbližuje dva „znepřátelené“ lidi, komunistku a kapitalistu, Ninočku a Léona. Smích v této scéně značí i jeho přeměnu. Oba tím dosahují určitého citového posunu a onen smích je mířen zvláště proti nim samým. Zpočátku si z Ninočky dělají legraci proto, že se snaží přenést svou kulturní omezenost na druhé. V restauraci si poručí přinést syrovou řepu a mrkev, načež hostinský pohoršeně odpoví, že není na pastvě, ale v restauraci.

Jestliže Gilda²² v určitých chvílích projevovala mužské chování, tak je toto potom v Ninočce zesíleno ještě víc tím, že hlavní hrdinka vykonává mužskou práci (jako šestnáctiletá navíc byla ve válce seržantem třetí jezdecké brigády). Oproti jiným ženským postavám, které vykonávají povolání přisuzované spíše mužům²³ (hrdinky filmů Mildred Piercová /1945/, Rozdvojená duše /1945/, Together Again /1944/, Lady in the Dark /1944/, The Bachelor and the Bobby-Soxer /1947/, The Farmer’s Daughter /1947/), se ale Ninočka nakonec své práce vzdá kvůli muži a své lásce k němu. K tomu dochází ve finální scéně, která je tak dovršením přerodu hlavní hrdinky z poněkud maskulinní sovětské soudružky ve více femininní, zamilovanou ženu. Oddaně se svěřuje do péče muže, který prošel také osobnostní proměnou z marnivého a zženštilého Francouze v odpovědného, zamilovaného člověka, jenž je připraven udělat cokoliv, aby mohl být se ženou, kterou miluje.

Část své bakalářské práce pro 25fps přepracovala Barbora Greplová

Zdroje:

FAY, Jennifer: Becoming democratic: Satire, satiety, and the founding of West Germany. Film History, 18, 2006, s. 6-20. http://search.ebscohost.com. 22. 3. 2009.

HARVEY, James: Romantic Comedy in Hollywood, from Lubitsch to Sturges. First Da Capo Press, New York: 1998.

HASKELL, Molly: From Reverence to Rape: The Treatment of Women in the Movies. University Of Chicago Press, Chicago: 1987.

MULVEYOVÁ, Laura: Vizuální rozkoš a narativní film. Iluminace, 5, 1993, č. 3(11), s. 43-52.

PAUL, William: Ernst Lubitsch’s American Comedy. Columbia University Press, New York: 1983.

RÉDEI, Anna Cabak: Rhetoric in film: a cultural semiotical study of Greta Garbo in Ninotchka. Filmint., 4, 2006, č. 5, s. 52-61. http://search.ebscohost.com. 22. 3. 2009

1 Garbo byla jedinou herečkou, kterou Lubitsch choval ve skutečně hluboké úctě. Je to „(…) zřejmě ta nejnesmělejší osoba, se kterou jsem kdy pracoval (…), ale když to nakonec prolomíte a ona se do scény skutečně vcítí, tak je báječná. Pokud se vám však nepodaří, aby to prožívala, tak to nebude schopná zahrát chladnokrevně, mechanicky.“ (HARVEY, James: Romantic Comedy in Hollywood, from Lubitsch to Sturges. First Da Capo Press, New York: 1998, s. 384.)

2 Greta Garbo se často smála a byla ironická, jako tomu bylo například ve filmu George Cukora Violetta (1936). V tomto případě však šlo o tragické drama, ne komedii.

3 FAY, Jennifer: Becoming democratic: Satire, satiety, and the founding of West Germany. Film History, 18, 2006, s. 6-20. http://search.ebscohost.com. 22. 3. 2009.

4 Tamtéž, s. 6.

5 PAUL, William: Ernst Lubitsch’s American Comedy. Columbia University Press, New York: 1983, s. 207.

6 Ninotchka, the classic 1939 film directed by Ernest Lubitsch. http://www.johnandlisa.com/ninotchka.htm. 22. 3. 2009.

7 PAUL, William: cit. d., s. 214.

8 Osobnost Grety Garbo byla do značné míry vytvořena studiem MGM a režisérem Mauricem Stillerem. Obraz tiché a tajemné ženy byl podpořen také tím, že samotná Garbo přestala po určité době dávat rozhovory. Informace o sobě odmítala podávat i studiu MGM, které tak bylo „nuceno“ si některé věci vymýšlet. (RÉDEI, Anna Cabak: Rhetoric in film: a cultural semiotical study of Greta Garbo in Ninotchka. Filmint., 4, 2006, č. 5, s. 52-61. http://search.ebscohost.com. 22. 3. 2009)

9 Přeloženo z titulků (00.26.19 – 00.26.29).

10 Přeloženo z titulků (00.34.11 – 00.34.13).

11 Přeloženo z titulků (00.25.55 – 00.26.00).

12 Film Anděl (1937), hlavní roli ztvárnila Marlene Dietrichová.

13 PAUL, William: cit. d., s. 211.

14 RÉDEI, Anna Cabak: cit. d., s. 55.

15 Přeloženo z titulků (01.08.39 – 01.08.49)

16 Přeloženo z titulků (00.32.50 – 00.35.33).

17 HASKELL, Molly: From Reverence to Rape: The Treatment of Women in the Movies. University Of Chicago Press, Chicago: 1987.

18 PAUL, William: cit. d., s. 280.

19 Přeloženo z titulků (00.19.48 – 00.19.52).

20 Přeloženo z titulků (01.44.58 – 01.45.09).

21 MULVEYOVÁ, Laura: Vizuální rozkoš a narativní film. Iluminace, 5, 1993, č. 3(11), s. 46.

22 Hlavní ženská postava filmu Láska mezi umělci (1933).

23 To bylo způsobeno tím, že během válečných let ženy často zastávaly mužské práce a povolání, protože jejich manželé odešli bojovat na frontu.