Zde se nacházíte: 25fps » Téma » Preminger vs. Lubitsch

Preminger vs. Lubitsch

TÉMA –ERNST LUBITSCH: Preminger vs. Lubitsch – MILAN HAIN –

V následujícím textu se zaměřím na dva snímky – A Royal Scandal (1945) a That Lady in Ermine (1948) – jejichž vznik inicioval režisér a producent Ernst Lubitsch, dokončit je však musel jiný hollywoodský velikán Otto Preminger. Zajímat mě budou zejména produkční historie obou filmů a důvody, proč skončily uměleckým nezdarem.

A Royal Scandal (1945)

Snímek A Royal Scandal je adaptací divadelní hry maďarských autorů Lajose Biróa a Melchiora Lengyela a zároveň remakem Lubitschova němého filmu z roku 1924 Forbidden Paradise Polou Negri v hlavní roli. Stejnou látkou se rovněž inspiroval rodák z Budapešti, později naturalizovaný Brit Paul Czinner, který v roce 1934 uvedl historické drama Kateřina Veliká (Catherine the Great).

A Royal Scandal, komediální kostýmní snímek o prolínání milostného a politického života nejslavnější ruské carevny, se začal připravovat v druhé polovině roku 1944 v produkci studia Twentieth Century Fox. Lubitsch úzce spolupracoval na scénáři, obsadil herce do hlavních rolí a později režíroval všechny herecké zkoušky. Po nedávno prodělaném infarktu mu však lékaři zakázali plné pracovní nasazení, a proto jej na pokyn viceprezidenta Foxu Darryla Zanucka na postu režiséra nahradil Otto Preminger. Ten doufal a snad i trochu očekával, že mu nedávný úspěch mysteriózní kriminálky Laura (1944) zaručí větší svobodu při výběru další látky.  Místo toho byl donucen zaskočit za jiného režiséra, kterého si sice velice vážil, jeho poetika a smysl pro humor mu však byly zcela cizí. Lubitsch si navíc ponechal post producenta, a tak Preminger se svázanými rucemi pouze plnil představy někoho jiného.

Spor mezi oběma osobnostmi na sebe nenechal dlouho čekat. Ačkoliv Lubitsch pro hlavní roli již dříve obsadil Tallulah Bankheadovou, později se nadchl pro myšlenku, že by Kateřinu ztvárnila Greta Garbo, tou dobou již více než tři roky v hereckém důchodu. Preminger však trval na původní volbě. Vedly jej k tomu nejen umělecké, ale i osobní důvody: herečka před lety pomohla Premingerově rodině při útěku z nacistického Rakouska a režisér se jí cítil zavázán.  I díky zásahu Zanucka nakonec role skutečně připadla Bankheadové, jež nedávno zazářila v Hitchcockově Záchranném člunu (1944) a zdála se jako větší kasovní jistota.

K největšímu střetu však nedošlo v osobní rovině, ale v abstraktnější rovině umělecké. Lubitschovská látka se pro Premingera jednoduše nehodila. Hravost scénáře, který přímo volal pro Lubitschově dotyku (Lubitsch touch), narazila na Premingerovu absenci humoru a jeho „germánskou režii“, kterou někteří označovali za těžkopádnou.  I proto se později orientoval na kriminálky či politická dramata, kterým podobný účelný režijní styl svědčil mnohem více. Zatímco Lubitsch byl v příběhu zaujat spíše romantikou a sexuálním podtextem, Premingera zase zajímal jeho politický rozměr. O nekompatibilitě obou osobností se zmiňuje i Foster Hirsch, autor Premingerovy biografie: „Otto Preminger by nikdy nedokázal stvořit žádnou z Lubitschových jiskřivých komedií o svádění a přetvářce – a Ernst Lubitsch by zase nedokázal natočit Lauru.“  Premingerovi se navíc nepodařilo vypořádat se s divadelním původem látky. Výsledek působí staticky a monotónně. Režisér se překvapivě nesnaží četné dialogy rytmizovat například pohyby kamery či invenčním inscenováním v prostoru, jež se později staly jeho výsadami. Herecké výkony rovněž zůstaly za očekáváním: zejména v případě Bankheadové se ukázalo, že byla spíše divadelní herečkou, jejíž charisma na filmovém plátně značně klesalo.

Rozpolcenost patrná již v úvodních titulcích.

Dobové reakce na film byly spíše negativní: nejčastěji se recenzenti nespokojeně tázali, co by z látky dokázal vykřesat sám Lubitsch. Nepřekvapilo tedy, že dalším Premingerovým projektem se stal drsný noir Fallen Angel (1945). O tři roky později však tutéž chybu zopakoval…

That Lady in Ermine (1948)

Ernst Lubitsch se k režii úspěšně vrátil komedií Cluny Brown (1946), jeho zdravotní stav však stále byl velmi křehký. Po premiéře snímku jej postihl další srdeční záchvat, tentokrát přímo na večírku, který pořádal Preminger ve své rezidenci na Bel-Air Road.  Přesto začal intenzivně pracovat na operetě That Lady in Ermine. Do hlavní role obsadil Betty Grableovou, za války nejpopulárnější pin-up girl a největší kasovní tahák studia Fox, jejíž herecké schopnosti však byly (a nutno říci že oprávněně) mnohokrát zpochybňovány.

Přibližně dva týdny probíhalo natáčení bez větších komplikací. Grableová, která původně měla z role obavy, získávala díky Lubitschovu trpělivému přístupu jistotu. 29. listopadu se měl režisér zúčastnit soukromé projekce francouzského snímku Ďábel v těle (1946), kterou pro přátele (byli mezi nimi Preminger, Marlene Dietrichová nebo Billy Wilder) pořádal William Wyler s manželkou. Lubitsch se však již nedostavil – postihla jej další srdeční slabost, tentokrát osudová. Ani přivolaná záchranná služba nic nezmohla. 

Dokončovacích prací na That Lady in Ermine se znovu chopil Preminger. Důvody, které jej k tomuto rozhodnutí vedly, jsou stále předmětem pří. Zatímco Lubitschův životopisec Scott Eyman za ním vidí kariérismus a nabubřelé ego, Foster Hirsch je naopak přesvědčen, že to Preminger udělal zčásti na žádost Zanucka, zčásti jako projev přátelství a obdivu k zesnulému tvůrci.  Opět se však ukázalo, jak odlišnými osobnostmi oba režiséři byli. Zatímco Lubitsch věřil jak scénáři, tak svým hereckým hvězdám, Preminger se na oboje díval skepticky a pochybovačně. Humornou rovinu příběhu o ženě z tři sta let starého portrétu, která se vrací, aby zachránila svou zemi před uzurpátorskými Maďary, nechápal a muzikálová čísla, na kterých si Lubitsch zakládal, jej nezajímala. Netrvalo dlouho a hlavní hvězda Grableová ztratila vydobytou jistotu a Douglas Fairbanks Jr., představitel maďarského vojenského velitele, vstoupil do konfliktu s režisérem kvůli jeho údajnému arogantnímu chování. 

Po měsíci napětí a vzájemné nedůvěry mezi Premingerem a štábem byl snímek hotov. Jak se domnívá Foster Hirsch, špatná nálada na place se otiskla i do výsledného díla, které je „jednoduše nejmdlejším v Premingerově filmografii.“  Znovu se ukázalo, že Preminger postrádal Lubitschův nadhled a jemné režijní vedení, které jsou pro žánr sofistikované komedie (A Royal Scandal) či humorné operety (That Lady in Ermine) zásadní.

Snímek That Lady in Ermine, ač dokončený Premingerem, byl připsán zesnulému Lubitschovi

Oba snímky a jejich produkční historie mají vysokou výpovědní hodnotu hlavně co se týče fungování hollywoodského studiového systému. Na jednu stranu dokazují, jak byl Hollywood klasické éry flexibilní – jeden režisér mohl být z jakéhokoliv důvodu během několika málo dnů nahrazen jiným. Na druhou stranu rovněž vidíme, že hollywoodský styl nelze brát jako uniformní. Dva režiséři pracující v totožných podmínkách dosahují naprosto odlišných výsledků. Andrew Sarris to kdysi vyjádřil trefným přirovnáním: někteří pro les nevidí jednotlivé stromy… 


A Royal Scandal

Režie: Otto Preminger (Ernst Lubitsch – neuveden v titulcích)

Scénář: Edwin Justus Mayer, Bruno Frank; podle původní divadelní hry Lajose Biróa a Melchiora Lengyela

Kamera: Arthur Miller

Hudba: Alfred Newman

Střih: Dorothy Spencer

V hlavních rolích: Tallulah Bankhead, Charles Coburn, Anne Baxter, William Eythe, Vincent Price a další

USA, 1945, 90 min.

That Lady in Ermine

 

Režie: Ernst Lubitsch (Otto Preminger – neuveden v titulcích)

Scénář: Samson Raphaelson; podle operety Rudolpha Schanzera a Ernsta Welische

Kamera: Leon Shamroy

Hudba: Alfred Newman

Střih: Dorothy Spencer

V hlavních rolích: Betty Grable, Douglas Fairbanks Jr., Cesar Romero, Walter Abel a další

USA, 1948, 86 min.

 

 

POUŽITÁ LITERATURA

HIRSCH, Foster. Otto Preminger: The Man Who Would Be the King. New York : Alfred A. Knopf, 2007.

SARRIS, Andrew. The American Cinema: Directors and Directions 1929 – 1968. Chicago : Da Capo Press, 1996.


Pozn.:

  1. a snad i na přání samotného Lubitsche, který byl Premingerovým sousedem a dobře se s ním znal. HIRSCH, Foster. Otto Preminger: The Man Who Would Be the King. New York : Alfred A. Knopf, 2007. s. 120. [zpět]
  2. Tamtéž. s. 119. [zpět]
  3. Tamtéž. s. 122. [zpět]
  4. Např. tamtéž. s. 124. [zpět]
  5. Tamtéž, s 121. [zpět]
  6. Tamtéž. s. 154. [zpět]
  7. Tamtéž. s. 155. [zpět]
  8. Tamtéž. [zpět]
  9. Tamtéž. s 156. [zpět]
  10. Tamtéž. s. 157. [zpět]
  11. SARRIS, Andrew. The American Cinema: Directors and Directions 1929 – 1968. Chicago : Da Capo Press, 1996. s. 20. [zpět]
Print Friendly, PDF & Email

Autor

Milan Hain
Počet článků : 125

Zanechte komentář

© 2012 25 fps, z.s.

Zpět nahoru