Editorial

Když Asociace českých filmových klubů loni na podzim oznámila, že Projekt 100 nadcházejícího roku bude zaměřen na film noir, nejedno srdce z naší redakce zaplesalo. Vystřízlivění z euforie však přišlo záhy, když byly ohlášeny tituly sedmi snímků Projektu. Kategorizaci „film noir“ si totiž může nárokovat pouze jeden z nich, Hluboký spánek (1946) Howarda Hawkse, nehledě k tomu, že k typickému noiru má sám docela daleko. Přesto se na webových stránkách Projektu 100 o přehlídce hovoří jako o „kolekci filmu noir“; umělecký ředitel Asociace Pavel Bednařík pak vybrané tituly skromněji označuje jako „minikolekci“. Tu mají ještě vedle zmíněného Hawksova snímku doplňovat filmy Najal jsem si vraha (1990) Aki Kaurismäkiho a Muž z Londýna (2007) Bély Tarra. Zatímco Tarrův zatím poslední režijní počin můžeme vnímat jako neo-noir, v případě finského tvůrce je film noir pouze jednou z mnoha inspirací. Výběr ostatních snímků působí dojmem nahodilosti: například Hanekeho Bílá stuha (2009) má s noirem společný leda tak černobílý formát, a i když Zahraj to znovu, Same (1972) je poctou Bogartovi, nutně to neznamená poctu noiru (tedy pokud mě někdo nepřesvědčí, že Casablanca je film noir). Proto působí komicky (možná až tragikomicky), když česká média jedno po druhém Projekt 100 anoncují jakožto přehlídku „klasického amerického žánru“. Uvádět na plátna českých kin dosud neuvedené klasiky a opomenuté novinky je zcela jistě velmi záslužné, ale chtělo by to zamyslet se, zda by neměly být jednotlivé filmy Projektu 100 ještě pevněji dramaturgicky provázány. Letos to totiž navzdory proklamacím úplně nevyšlo…