Obraz amerického vojáka ve filmech Clinta Eastwooda
Clint Eastwood má ve všeobecném povědomí podobu osamělého pistolníka z westernů Sergia Leoneho (a dalších) či nekompromisního představitele neschopného zákona Harryho Callahana. Výraznou stopu v hollywoodském žánrovém filmu však zanechal i v oblasti snímků s válečnou tematikou, nejprve jako herec, později režisér.
Válečnou tvorbou Clinta Eastwooda mám na mysli Bojové nasazení a Vlajky našich otců v jeho režii,[1] ale i dvojici snímků společnosti MGM, a sice Kam orli nelétají a Kellyho hrdinové Briana G. Huttona, v nichž vytvořil titulní roli. Je zajímavé vysledovat vývoj Eastwoodova tvůrčího podílu. Zatímco u Kam orli nelétají spíše sekunduje Richardu Burtonovi, v Kellyho hrdinech se již vyděluje z rozsáhlé skupiny do popředí. Bojové nasazení je celé vystaveno výhradně na jeho postavě, Eastwood tak završuje svou hereckou polohu a Vlajky našich otců poté ovlivňuje „pouze“ z pozice režiséra.
Tento vývoj v několika ohledech determinuje i ústřední téma mé analýzy, a sice vykreslení entity amerického vojáka. U jednotlivých děl nastíním funkci hlavní postavy v rámci narativu a vytyčím její charakterové vlastnosti, které anticipují uchopení soudobého vztahu k válečnému konfliktu a potažmo nepříteli.
Kam orli nelétají (1968)
Děj snímku se odvíjí od prvotního úkolu skupiny výsadkářů osvobodit zajatého generála z ostře sledované nacistické pevnosti. Díky nejasnostem v motivacích jednotlivých postav se ráz příběhu několikrát promění, žánrově se od špionážní polohy posouvá ke klasickému válečně-dobrodružnému dramatu.
Ústřední postavou příběhu je vzhledem k vymezenému prostoru major Smith Richarda Burtona velící jednotce složené převážně z britských vojáků. Doplňuje je neznámý americký plukovník Moris Schaffer ztvárněný Eastwoodem. Bližší rysy jeho charakteru nelze dostatečně odhadnout, jelikož před vlastním projevem dává přednost přizpůsobování se rozhodnutím Burtonova neohroženého velitele. Ten představuje nadlidsky pohotový, za všech okolností drsný a sebejistý vůdčí typ. Eastwoodovu postavu charakterizuje málomluvnost, ve které patrně doznívá jeho herecká poloha z Leoneho spaghetti westernů, která jej proslavila. Tomu by částečně odpovídala i druhá polovina filmu, kdy jej vidíme neustále kosícího hloupé a bezejmenné nepřátele po desítkách. Západní vojáci sice německou hrozbu respektují, avšak zástupci Třetí říše spíše pohrdají a rozhodně netrpí přílišným stresem.
Voják jako entita je ve filmu Kam orli nelétají uchopen jako součást fiktivního světa. Postavy jsou načrtnuty plakátově, takže si vlastně nepřipouštíme jejich existenci mimo válku, jež zde ostatně má podobu pouhého lákavého pozadí dobrodružného filmu.
Kellyho hrdinové (1970)
Zde již Eastwood na rozdíl od předchozího filmu figuruje v titulcích na prvním místě a jeho postava Kellyho je autorem myšlenky, od které se odvíjí děj celého filmu, a tou je postup francouzským okupovaným územím na vlastní pěst za účelem získání nacistického pokladu v městečku Clermont.
Stejně jako v minulém případě jsme několikrát svědky nepatrných narážek na neschopnost vedení, které udílí nesmyslné rozkazy z území mimo bitevní zónu, již zde dokonce dojde na ztypizovanou žánrovou formulku – ostřelování vlastních řad. Osamocený hrdina se tak musí spoléhat sám na sebe, „bere válku do vlastních rukou“ a bitevní vřava se mu stává pouhou kulisou vlastního cíle.
Improvizovaná vojenská jednotka, která se vydává za německým zlatem, se skládá z postav, u nichž se důraz na pojem hrdinství stává sekundárním. Jsou nedokonalými lidmi s přirozenými chybami, jednáním se vymezují proti kánonu vojenské morálky a cti. Snahu o civilnější pojetí dokládá fakt, že sice na jedné straně potřebují „chlast a děvky“, ale na druhé píší domů rodičům a oplakávají padlé kamarády.
Stejně jako v minulém Huttonově filmu dochází ke konfrontaci (ač se možná jedná o příliš silné slovo) dvou postav. Kelly je od počátku mrzutý a odhodlaný dosáhnout svého a Velký Joe Tellyho Savalase přes obhroublost svého chování cítí především zodpovědnost za životy svých mužů. Vývoj charakterů v průběhu filmu je minimální, přesto dochází k posunu – v Kam orli nelétají jej nešlo zaznamenat vůbec.
Dochází i k menšímu vývoji náhledu na nepřítele, a to díky závěrečné vynucené spolupráci s německým důstojníkem, která začíná obligátní větou: „Všichni jsme jen vojáci a ani nevíme, proč je tahle válka.“
Bojové nasazení (1986)
Bojové nasazení musíme vzhledem k jeho narativní výstavbě chápat jako tematicky nestálé. Od prvotního notně nekorektního postoje k armádě se z něj postupně stane téměř náborový propagandistický snímek, v neškodné rovině napěchovaný pruhy, hvězdami a vlajkami, absorbující i milostnou linii odvíjející se od krize pozdně středního věku. Film se tak stává výkladní skříní republikánského postoje k válečné otázce.
Eastwoodův seržant Thomas Highway naplňuje všechny atributy ústřední postavy. Nepřetržitě hláškující „zasranej mariňáckej drsňák“ ze staré školy, zapálený pro armádu a uctívající symbolický rozměr americké státní vlajky, představuje prototyp tzv. zeleného mozku, který i v běžném rozhovoru nadužívá vojenské odpovědi typu affirmative / negative. Dochází k rozporu mezi ním a nadřízeným, kterého si neváží díky nedostatku praktických zkušeností mimo zdi univerzity. Zásadním rozdílem oproti minulému filmu se stává jednoduchý fakt, že se Bojové nasazení odehrává v relativně mírové době. Highway je navyklý na válečná pravidla, a není tak schopen plnohodnotného života ve společnosti. Za vše hovoří jeho vztah ke konfliktům ve Vietnamu i Koreji, jelikož se mu příčí považovat jejich výsledek za neúspěch. Mariňácký oddíl, který dostane na starost, jeho názorům navenek oponuje, avšak nakonec se jako jediná příčina takovéhoto postoje vyjeví nedostatek potřebné motivace. V závěru filmu trendové mladíky nahrazují odvážní muži bojující za ušlechtilou věc, kteří radostně pokračují ve vojenské službě. Kýčovité narativní rozčlenění Bojového nasazení bez momentu překvapení do jisté míry funguje jen díky velikosti Eastwoodova přirozeného charismatu.
Nepřítelem na závěrečné akci jsou tentokrát Kubánci. Ty film se záměrnou povrchností líčí jako nebezpečnou masu tyranizující americké turisty sovětskými zbraněmi.
Vlajky našich otců (2006)
Syžet Vlajek našich otců se odehrává ve třech liniích. První z nich ukazuje dobývání japonského strategicky důležitého kopce Iwo Jima v roce 1944, druhá kalkulování s dílčím úspěchem na této misi v zázemí USA a současná třetí určuje retrospektivní náhled na nezapomenutou minulost.
Ve zmíněné bitvě umírají řadoví američtí vojáci, odvážní i vystrašení, z nichž každý má svůj život mimo válečné běsnění a těší se na den, kdy se k němu budou moci navrátit. Z více méně bezejmenné skupiny se vyděluje ústřední trojice, která má to (ne)štěstí, že (ne)byla na oslavované fotografii vztyčování americké vlajky nad japonským kopcem. Každý svou úlohu loutky v rukou americké společnosti prožívá jinak. Rene Gagnon si svou agitační roli užívá, John „Doc“ Bradley uznává potřebu skupování dluhopisů a Ira Hayes takovýmto pokrytectvím trpí. Opět se zde totiž připomíná neschopnost vedení, ta však ustupuje podlosti a tuposti pohlavárů během scén z turné napříč Spojenými státy (od nejrůznějších senátorů, přes kongresmany až po samotného prezidenta). Americká vlajka zde stojí v přímé opozici vůči předchozímu snímku. Značí symbol naděje na bojišti a bezohlednosti v „hledišti“. Konzervativec Eastwood takto vytýká chyby vlastním řadám, což je neopomenutelný aspekt filmu, který vytváří prizma, kterým je nutno na něj nahlížet.
Entita nepřítele zde dostává potřebný rozměr díky Dopisům z Iwo Jimy, kde inkriminovanou bitvu sledujeme zrcadlově z japonské strany. Takovýto náhled mimo jiné dokazuje i mylnost představy amerických vojáků ohledně jejich protivníků, jež jim je vtloukána – ve Vlajkách našich otců ji vyjadřují fotky poprav válečných zajatců, které si na začátku filmu prohlíží Ira Hayes, zástupce indiánské menšiny.
Předchozí snímky pracovaly s pojmem hrdina jaksi mimochodem či povrchně, zde se však stává hlavním tematickým činitelem. Jednotlivé postavy filmu se trápí tím, že je lidé považují za hrdiny, jelikož se nedokáží oprostit od toho, co byli nuceni ve válce páchat. Žádní hrdinové podle nich neexistují, a když, jejich vlastnosti rozhodně nenachází u sebe samých. Výmluvnou se tak stává závěrečná replika: „Hrdiny si vytváříme sami, to my sami je potřebujeme. Jejich prostřednictvím dokážeme pochopit to téměř nepochopitelné, jak se lidé dokážou pro nás tolik obětovat. (…) Bojovali sice za svou vlast, ale zemřeli pro své kamarády.“
Vlajkám našich otců (potažmo celému dvojfilmu) byla v době uvedení do kin vyčítána jejich přílišná vyčpělost. Má analýza se pokusila nastínit polohy, kterých nabýval obraz amerického vojáka během tvorby Clinta Eastwooda. Zásadním, ač rozsahem vedlejším zjištěním je poté skutečnost, že v tematické rovině reprezentují Vlajky našich otců přímý protiklad konzervativního uchopení válečné látky, na jehož vytváření se Eastwood dříve sám podílel.
Kam orli nelétají
Režie: Brian G. Hutton
Scénář: Alistair MacLean
Kamera: Arthur Ibbetson
Střih: John Jympson
Hudba: Ron Goodwin
Hrají: Richard Burton, Clint Eastwood, Mary Ure, Patrick Wymark, Michael Hordern, Donald Houston, Peter Barkworth, William Squire, Robert Beatty
USA, Velká Británie, 1968, 158 min.
Kellyho hrdinové
Režie: Brian G. Hutton
Scénář: Troy Kennedy-Martin
Kamera: Gabriel Figueroa
Střih: John Jympson
Hudba: Lalo Schifrin
Hrají: Clint Eastwood, Telly Savalas, Don Rickles, Carroll O’Connor, Donald Sutherland, Gavin MacLeod, Hal Buckley, Stuart Margolin, Jeff Morris
USA, Jugoslávie, 1970, 144 min.
Bojové nasazení
Režie: Clint Eastwood
Scénář: James Carabatsos
Kamera: Jack N. Green
Střih: Joel Cox
Hudba: Lennie Niehaus
Hrají: Clint Eastwood, Marsha Mason, Everett McGill, Moses Gunn, Eileen Heckart, Bo Svenson, Boyd Gaines, Mario Van Peebles, Arlen Dean Snyder, Tom Villard
USA, 1986, 130 min.
Vlajky našich otců
Režie: Clint Eastwood
Scénář: Paul Haggis, William Broyles Jr.
Kamera: Tom Stern
Střih: Joel Cox
Hudba: Clint Eastwood
Hrají: Ryan Phillippe, Jesse Bradford, Adam Beach, John Slattery, Barry Pepper, Jamie Bell, Paul Walker, Neal McDonough, Melanie Lynskey, Chris Bauer
USA, 2006, 126 min.
[1] Nebudu se primárně zabývat filmem Dopisy z Iwo Jimy. Ačkoli se taktéž jedná o válečný film, je vyprávěn z hlediska japonského válečného kodexu, a tudíž není dostatečně nosný pro hlavní téma mé analýzy.
Autor
