Další tvorbu Miloše Zábranského reprezentují filmy s duchovní tematikou, jaké v Česku nemají obdoby. Přestože u kritiky i diváků uspěl pouze první film z řady, Dům pro dva, režisér sám dnes spatřuje kvality i v následujících dvou.

Duchovní triptych.

Když bylo Miloši Zábranskému osmnáct let, měl vážnou nehodu na motorce. Nechtěl srazit člověka spravujícího v nepřehledném úseku auto, při vyhýbání dostal smyk a vážně se zranil. Umíral. „Pochopil jsem, že jsou věci mezi nebem a zemí. Pamatuji si určité vizuální vjemy a také to, že jsem se rozhodl, že umřít nechci.“¹ Dům pro dva jako duchovní látka byl proto zásadním filmem v jeho kariéře. Postihl ho ale stejný osud jako Tísňové volání. Po dokončení filmu v roce 1987 film okamžitě zakázali. Snímek nesoucí v sobě biblická podobenství o návratu ztraceného syna, vraždění neviňátek a zmrtvýchvstání Krista, zasazený do prostředí socialistické továrny, kde vládne naprostý chaos a kromě obětavého Bóži (Jiří Schmitzer) tu nepracuje vůbec nikdo, a když, tak až pod nátlakem, byl opravdu silným diváckým zážitkem pro normalizační cenzory. Navíc nesl i přímé odkazy k tvorbě Andreje Tarkovského. Jedním z nich bylo i Preludium f-moll Johana Sebastiana Bacha, které má Tarkovskij ve všech svých filmech.

Jenomže opět rozhodlo zahraničí. Z Berlína přišla nominace na cenu Evropské filmové akademie, Felix. Vedení Barrandova tak muselo řešit, co s filmem, který je zakázaný, ale dostal takovou cenu.

V listopadu 1987 se konalo v Bratislavě druhé Fórum mladého diváka, kde došlo k setkání pedagogů, novinářů, tvůrců a studentů, kteří diskutovali o tvorbě mladých režisérů. Účastnili se ho například Pavel Melounek, Peter Dubecký nebo Eva Zaoralová. Ta následně napsala reportáž do Filmu a doby,² ze které vyplývá, že se „snímek díky svému obsahu a nenápadné, ale promyšlené formě (a také díky výkonům obou hlavních představitelů Jiřího Schmitzera a Ondřeje Vetchého) stal největší událostí Bratislavských konfrontací.“³ Srovnáván byl tehdy s druhým filmem Miroslava Balajky Pravidla kruhu, který naopak znamenal po Balajkově slibném debutu Pětka s hvězdičkou zklamání.

Dům pro dva vstupuje do kin až v září 1988 a dobová kritika ho začíná okamžitě obhajovat. Na stránkách časopisu Film a doba vychází článek střihače filmu Josefa Valušiaka, který upozorňuje na režisérovu pracovní profesionalitu odrážející se v kvalitě denních prací a všímá si katarze, kterou film diváka poznamená.⁴ Také další recenze upozorňují na kvalitu filmu. Jiří Frühauf rozebírá složitost vztahu mezi dvěma bratry a roli, kterou mezi nimi hraje jedna žena.⁵ Snímek zkoumal ve své disertační práci také Jaromír Blažejovský, který ve způsobu snímání žen ve filmu Dům pro dva spatřuje inspiraci díly Roberta Bresona, v kombinaci civilní každodennosti s duchovní zkušeností se Dům pro dva podle Blažejovského podobá poetice cyklu Dekalog Krzysztofa Kieślowského.⁶ Dům pro dva se setkal i s diváckým zájmem. V kinech ho vidělo 211 000 diváků.

Po úspěchu Domu pro dva následovalo jeho volné pokračování, Masseba. Dobové plakáty k filmu nesly podtitul Poselství časů minulých i příštích. Ústřední postava filmu ztvárněná Karlem Rodenem navazuje na postavu Dana, kterou v Domu pro dva ztvárnil Ondřej Vetchý. Dan je na rozdíl od svého bratra Bóži (Jiří Schmitzer) hejskem, který nedbá žádných povinností, po nocích se opíjí a svede každou sukni, v závěru filmu je ale pod tíhou rodinné tragédie donucen nahlédnout sebe sama jako hříšníka. Rodenova postava z Masseby žije v neznámém prostoru a čase v betonovém bunkru, ve společnosti, která postrádá jakékoliv známky civilizovaného společenství. Uctívá neznámé božstvo, holduje agresi a sexuálním orgiím. V tomto světě už existují pouze nepatrné známky kultury v podobě starého knihovníka a množství starých knih, které nikdo nečte. Do kontaktu s nimi ale vstupuje jednotlivec. Velký muž Karel Roden.⁷ Kontakt s prastarou kulturou ho přivádí k uvědomění. Ve společnosti motivuje vzpouru. Zatímco všichni ostatní odchází pouští pod vlivem dogmatické ideologie, Roden, který maluje na zeď staré křesťanské ornamenty, je nakonec vyveden spolu se svou dívkou z betonového labyrintu a ocitá se na poušti, kde jsou oba symbolicky očištěni vodou padající z nebe.

Ohlasy na film Masseba jsou rozporuplné. Jaromír Blažejovský soudí, že se svojí zašifrovanou symbolikou vzdaluje módu spirituálního filmu⁸ a Jan Jaroš mluví o povrchnosti symboliky a přirovnává Zábranského pokus spíše k nepodařené televizní inscenaci.⁹ Na druhou stranu se jedná o film s velkým historickým významem. Jednak proto, že přímo reflektoval předrevoluční a revoluční dobu v žánru podobenství, obdobně jako Kouř Tomáše Vorla, Pějme píseň dohola Ondřeje Trojana nebo Zvláštní bytosti Fera Feniče. Jeho důležitost podtrhuje také technologické prvenství: jednalo se o první český film ozvučený systémem dolby stereo. Bez zajímavosti není, že posloužil též k reprezentačním účelům, když jím Václav Havel propagoval Českou republiku v zemích Jižní Ameriky. Ve srovnání s Domem pro dva měla Masseba pouze pětinu diváků. V kinech se ale uskutečnila také pouze pětina představení. Z toho můžeme usuzovat, že návštěvnost¹⁰ Masseby a Domu pro dva byla obdobná.

Jestliže návaznost Domu pro dva a Masseby můžeme shledávat v rovině postav, podobně funguje i film Stavení. Na počátku je manželský pár, který prožívá krizi. Oba mladí lidé mají vše, na co si vzpomenou, jsou materiálně zabezpečeni, ale muž v podání Zdeňka Dolanského stále cosi hledá. Bloudí v reálném světě, stejně jako ve světě svých snů. Není schopen komunikovat se svoji ženou, ani s jejími rodiči. Hledá cosi kolem sebe, aby zjistil, že ve skutečnosti hledá cestu k sobě samému.

Jaromír Blažejovský shledává rozpor v pojetí hlavní postavy. Podle něj není jednání manžela Petra (Dolanský) motivováno pokorou, nýbrž pýchou.¹¹ Václav Březina nazývá film „povrchně laciným pokusem o metaforické podobenství.“¹² Problém filmu Stavení možná tkví především v teatrálním herectví, kterého se dopouští málo zkušený Dolanský, ale i profesionál Josef Kemr. Film je jedním z posledních, které vyrobilo Filmové studio Barrandov. Natáčel se v reálných prostředích Peru, Nepálu, Indie, Egypta a měl vzniknout ve spolupráci s expedicí Tatra kolem světa, jak zní oficiální zdroj FS Barrandov. Zábranský se spolu s kameramanem F. A. Brabcem a Zdeňkem Dolanským pohybovali sami, bez zajištěné produkce, často navzdory zákazům nebo s na poslední chvíli vyjednanými povoleními.¹³ Přesto stojí za zmínku i výrazná širokoúhlá kamera F. A. Brabce, který způsobem snímání, dlouhými záběry, pomalými nájezdy nebo prací se světlem a stínem naopak podtrhl meditativní rozměr filmu.

Problém filmů Masseba a Stavení je v tom, že ani jeden z nich nemůžeme vnímat odděleně, ale v rámci celé trilogie. A možná by bylo účelné promítat všechny tři filmy po sobě. Témata, která zobrazují, na sebe totiž navazují. Život bez jakýchkoliv zásad a uvědomění si vlastní viny v Domu pro dva, uvědomění si spoluviny za dění ve společnosti a uvědomění si také vlastní odlišnosti, která vyvrcholí následným očištěním na poušti v Massebě, a konečně hledání nové cesty a její nalezení v křesťanství, které je tématem Stavení. Zatímco Dům pro dva končí stavem bezvýchodnosti, Masseba končí nadějí v podobě očistce a Stavení nabízí řešení. To ostatně podtrhávají i slova evangelia podle Jana v závěru filmu.¹⁴

Filmem Stavení vlastně končí i filmová tvorba Miloše Zábranského. O projektech, které měly následovat, se rozpovídal v rozhovoru, který jsme uveřejnili v březnovém čísle časopisu 25fps.

Televizní a dokumentární tvorba

V devadesátých letech se Zábranský nejprve zařadil jako televizní dokumentarista, později jako režisér „bakalářských“ povídek. Spolupracoval na cyklech České televize Trapasy nebo 3 plus 1 s Miroslavem Donutilem. Podílel se také na povídkách televize Nova To nevymyslíš. Vrcholem Zábranského televizní tvorby se v roce 2009 stal celovečerní film Svědomí Denisy Klánové podle scénáře Josefa Klímy. Film vypráví příběh ženy, poslankyně, která se marně snaží celá léta připravit adekvátní trestní zákon. Nyní je blízko jeho schválení, ale ona ví, že obsahuje místa, která někdo doplnil a tím naopak více otevřel dveře lumpům a tunelářům. Hlavní roli ztvárnila Lenka Vlasáková. Film dostal televizní cenu Elza 2009 za scénář.¹⁵

K nejzajímavějším Zábranského televizním dokumentům a experimentům patří snímek Občan Karel Kryl z cyklu Nevyjasněná úmrtí, Obživlý obraz o malíři Gustavu Courbetovi nebo krátký film inspirovaný rozhlasovou koláží Václava Havla Čechy krásné, Čechy mé. Důležitým počinem bylo natočení 72 hodin Nonstop Ferlinghetti, kdy se s Lawrencem Ferlinghettim sešlo na tři sta šedesát recitátorů v kostele sv. Salvátora na Starém Městě v Praze, nebo také Setkání světů, dokument, který vznikl při příležitosti světové výstavy v Hannoveru. K dalším významným dílům patří Osud jednoho zbabělce. Film je vlastně historií jazzu u nás. Byl vybrán Českou veřejnoprávní televizí roku 2002 do cyklu Souhvězdí dokumentu, generace nejlepších českých dokumentaristů. Koncem Milénia roku 2000 vzniká Pražská mše, kde Zábranský v křesťanském duchu navazuje na filmový triptych z konce 80. let.

V roce 2008 zaujal celovečerním dokumentem Zóna, ve kterém se zamýšlí nad problematikou dětí třetího světa. V postavě Jagary si zde klade otázku jak pomáhat. Ptá se, zda mohou děti prožít kvalitní dětství v oblastech, kde dochází k častým přírodním katastrofám, nebo v místech, kde jsou nejvíce postiženi, kde ztrácejí své dětství, aby vůbec přežily. Tak začíná příběh, který ukazuje na lidské utrpení v nejrůznějších částech Zóny, od pobřeží Austrálie k Himalájím. Zóna ale není jenom území s mnoha osudy. Je to také stav mysli. Zábranský jako ambasador pro mezikulturní dialog Evropského roku 2008 uvedl dokument 5. června v kině Ponrepo a zúročil v něm zkušenosti, které nasbíral jako buddhistický mnich na Srí-Lance.

Dílčí seznam dokumentů a experimentálních filmů Miloše Zábranského

Hallo World (1992)

Devět prezidentů Miloše Zábranského (1996)

Obživlý obraz – V ateliéru (1997)

Čechy krásné, Čechy mé (1998)

Osud jednoho zbabělce (1998)

Občan Karel Kryl (1999)

Setkání světů (2000)

Pražská Mše (2001)

Chanuka (2003)

Symboly a tradice (2007)

Zóna (2007)

Použitá literatura

Melounek, Pavel: Horečky všedního dne. Praha: Československý filmový ústav, 1987.

Kuchař, Jiří: Pražská mše Miloše Zábranského. Časopis Regenerace č. 9. rok 2003.

Tomáš V. Odvaha: Věra Chytilová-Sedmikrásky. Online na : http://www.odaha.com/tomas-odaha/recenze/film/vera-chytilova-sedmikrasky

Březina, Václav: Lexikon Českého filmu. Praha: Cinema, 1997.

Horyšová, Zdena: Josef Císař – rozhovor, časopis Záběr, 20, 1982, s. 1

Valušiak, Josef: Dům pro dva. Film a doba č. 7, rok 1988, s. 360–361.

Fruhauf, Jiří: Dům pro dva. Film a doba č. 2, rok 1989, s. 101–103.

Blažejovský, Jaromír: Spiritualita ve filmu. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2007, s. 229–233.

Zaoralová, Eva:Bratislavské konfrontace. Film a doba, rok 1988, s. 166–167.

Jaroš, Jan: Začátek nového věku. Film a doba č. 7, 1990, s. 424.

Za cenné připomínky při vzniku tohoto článku děkuji Miloši Zábranskému.

1 Srovnání Kuchař, Jiří: Pražská mše Miloše Zábranského. Časopis Regenerace č. 9. rok 2003.

2 Zaoralová, Eva:Bratislavské konfrontace. Film a doba, rok 1988, s. 166–167.

3 Tamtéž.

4 Valušiak, Josef: Dům pro dva. Film a doba č. 7, rok 1988, s. 360–361.

5 Fruhauf, Jiří: Dům pro dva. Film a doba č. 2, rok 1989, s. 101–103.

6 Blažejovský, Jaromír: Spiritualita ve filmu. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2007,s. 229–233.

7 Postava,kterou hraje, je bezejmenná.

8 Blažejovský, 2007, s. 232

9 Jaroš, Jan: Začátek nového věku. Film a doba č. 7, 1990, s. 424.

10 U obou filmů přepočítaná na jedno představení.

11 Blažejovský, 2007, s. 234

12 Březina, 1997, s. 387

13 Zdroj FA Brabec na DVD Masseba

14 Já jsem ta cesta, pravda, i život. (Jan, 14, 6)

15 (Zdroj www.televizniceny.cz)