Zde se nacházíte: 25fps » Téma » Kluci v Afghánu

Kluci v Afghánu

TÉMA – 11. ZÁŘÍ 2001: Armadillo (režie: Janus Metz Pedersen, 2010) a Restrepo (režie: Tim Hetherington, Sebastian Junger, 2010) – TOMÁŠ BŘÍZA –


Z makových políček v Afghánistánu se po událostech 11. září stala pole bitevní. V dokumentech Armadillo a Restrepo se po bok vojáků zařazují i muži s kamerou.

Armadillo

Vyprávěcí postupy dánského dokumentu připomínají spíše klasickou kinematografii. Zajímavé je časté použití křížového střihu při dialozích, které svědčí o manipulaci s časem, protože kameraman byl pouze jeden. Snímek je pečlivě strukturován od expozice přes bojové peripetie až k otevřenému konci. V první řadě jde režisérovi o vybrané aktéry. V centru jejich zájmu není jednotka jako celek, ale jedinci. Jak vnímají válku, jak se na nich podepisuje všudypřítomná smrt.

S vybranými vojáky se seznámíme ještě před odletem na misi. Nikdo z nich nevypadá jako hrdina z akčního filmu, jsou to všichni obyčejní mladí kluci a při „rozlučce se svobodou“ si v náručí striptérky ještě úplně neuvědomují, co je v daleké zemi čeká. Na rozdíl od rodin, kterým nezbývá, než se smířit s faktem, že se jejich synové, bratři nebo partneři upsali ďáblu. Armadillo ukazuje, že důvody k narukování se různí a mnohdy nemají jasno ani samotní vojáci.

Zajímavé je sledovat kontrast divokého rozlučkového večírku, který je podbarven tvrdou metalovou hudbou, s následnou scénou, v níž vojáci za zvuků dojemného klavíru definitivně mizí svým blízkým z očí za turnikety na letišti. Od teď už to pro nás nebudou jen anonymní vojáci v maskáčích, ale kluci, na jejichž návrat doma někdo napjatě čeká.

Divák se společně s dánskou jednotkou poprvé podívá do neznámé, na pohled pusté, země. Dalo by se říct, že režisér Janus Pedersen využívá omezené narace a první informace o situaci na základně se dozvídáme společně s vojáky po příletu od jejich kolegů, kteří tu už nějakou dobu slouží. Pomalu se začíná rýsovat skutečná realita pobytu v Afghánistánu, napětí se stupňuje. Je jasné, že to dřív nebo později přijde a po našich hrdinech se bude střílet ostrýma.

Dokument skvěle ilustruje, co vojáci vůbec v Afghánistánu dělají. Na nebezpečných patrolách se vydávají do území, kde se hodní a zlí liší jen zbraní ukrytou pod šaty. Zabít zde může i malé dítě s nevinným kukučem, kterých vojáci potkávají spoustu a snaží se je získat rozdáváním sladkostí. Při první patrole mají štěstí, nepřítele totiž nepotkají a na základnu se vrátí všichni. Krom adrenalinem nasáklých patrol s sebou mise nese také spoustu volného času, který se na základně těžko vyplňuje. Kamera vojáky zachycuje s vážnou tváří, když rozjímají o válce, nebo volají domů rodičům. Na druhé straně ale ukazuje i jejich druhou – usměvavou stránku, když se baví třeba sledováním pornofilmů (vkusně cenzurovaných plechovkou od piva).

Válka s sebou bohužel nese i civilní oběti. Granát vypálený z minometu zabije malou holčičku, muži shoří dům a v něm dcera a matka. Každý z vojáků se s tím vyrovnává jinak, někteří si to dávají za vinu, jiní to berou jako nevyhnutelnou daň válce. Zajímavé je zasazení smutné události do kontextu dnešní doby: „Žijeme ve světě, kde vidíš zprávy, kde denně umírá tisíc lidí. Takže mě je jedno, jestli umře další děvče. Jsi ale tady u toho a proto tě to tak vzalo.“

Klíčovým momentem snímku je první kontakt s nepřítelem. Ženy a děti prchají z místa předpokládaného střetu a všem je jasné, že to přijde. A přesto, když se poprvé ozve anonymní výstřel a kameraman jde uprostřed pole společně s ostatními bleskově k zemi, je to šok nejen pro aktéry, ale i pro diváka. Zvuk kulek zarývajících se do hlíny, výkřiky: „Alláh akhbar!“ V tomto momentě skutečně pochopíte slogan filmu: „Zatímco pro Vás je to film, pro ně je to realita.“

Restrepo

Restrepo je základna v údolí řeky Korengal, pojmenována na počest medika, jenž zahynul v boji těsně před jejím založením. Dokument se věnuje situaci v provincii Lógar, kterou bývalý americký prezident George W. Bush označil jako nejhorší místo na zemi. Dokazuje to i fakt, že zde bylo použito víc jak dvě třetiny americké munice určené na souboj s Talibanem.

Oproti Armadillu je Restrepo mnohem syrovější, je to obrazová kronika opatřená zpětným subjektivním komentářem samotných aktéru, kteří po skončení mise bilancují nad uplynulým rokem. Skrz jejich výpovědi prosakují traumata, která si s sebou ponesou do konce života. Neuvidíme radostný návrat domů jako v dánském snímku, tvůrci Tim Hetherington a Sebastian Junger se omezují pouze na samotný pobyt v Afghánistánu. Navíc se od vojáků snaží po celou dobu udržovat zdánlivý odstup. Nepokouší se z diváků vyždímat co nejvíc emocí, ale naopak je nechávají, aby si udělali na válku vlastní názor. Dokonce ani smrt členů jednotky není líčena s přehnaným patosem, ale ukazuje, že pokud někdo padne v boji, ostatní musí s chladnou hlavou pracovat dál.

Film není složen jen z akčních záběrů přímo z boje, ale zobrazuje život na základně se vším všudy. Chvíle nudy, ale i obrázky toho, že se osazenstvo základny dokáže bavit a ani v tak nepříznivých podmínkách si nenechává vzít humor. Součástí denního života na základně je také kontakt s nepřítelem, který je prakticky omezen na anonymní výstřely z hor. Na rozdíl od Armadilla, které divákovi několikrát ukáže záběry útočníků třeba z malého bezpilotního monitorovacího letadla.

Hlavním cílem americké jednotky je krom likvidace antikoaličních sil v kraji také přesvědčování místních stařešinů, aby podpořili výstavbu silnice, která by měla být ekonomickou vzpruhou pro tento zapovězený kraj. Stejně jako Dánové i Američané opakovaně opouštějí základnu a vydávají se na nebezpečné patroly, při kterých se stávají prakticky chodícími terči.

Kapitola sama pro sebe je šestidenní ofenzivní operace Rock Avalanche, při které se američtí vojáci vydají přímo do nepřátelské oblasti s cílem zastrašit stoupence hnutí Taliban. Mnoho z nich tuto akci shodně označuje za moment, kdy se jim strachem podlomila kolena. Smutné však je, že tato akce i celá mise byly zbytečné, protože velitelství v dubnu 2010 rozhodlo, že  z údolí Korengal stáhne všechny jednotky. Smrt skoro padesáti amerických vojáků tak byla zbytečná.

Shrnutí

Oba dva cenami vyznamenané dokumenty jsou si velmi podobné. Můžeme nalézt i totožná témata – např. hraní stříleček na počítačích jako forma odreagování. Tento motiv je o něco lépe využit v Armadillu, kde je videoherní výbuch nastřihnut přímo na výbuch v reálu, což dokonale vystihuje obrovskou propast mezi oběma realitami.

Průběh patrol je také dost podobný. Jeden špatný krok podkopává už tak dost vratkou důvěru místních lidí v koaliční jednotky. Dánové pošlapou Afgháncům pole, Američané zase snědí krávu. Krom toho neustále přibývají civilní oběti na životech.

Odlišný přístup tvůrců nejlépe ukazují samotné závěry obou snímků. Armadillo sleduje alespoň symbolicky osud hlavních aktérů i nadále, přičemž většina z nich se na misi chystá znovu. Smutné smyčce při titulcích pak diváka nutí ještě alespoň chvíli přemýšlet nad tím, co bezmála dvě hodiny sledoval. V Restrepu se dozvíte pouze to, že se americké jednotky z oblasti stáhly, a místo smutných tónů přichází zběsilá punková píseň.

Armadillo je i podle plakátu srdcervoucí podívaná a silné příběhy v něm obsažené dokážou zasáhnout i laiky, kteří se o militární věci jinak nezajímají. Restrepo je naopak spíše pro vojenské nadšence, které nezajímají tolik osobní příběhy, ale spíš samotný boj a strategické postupy. Bojových scén je však dosyta v obou zmiňovaných snímcích.

 

Armadillo

Režie: Janus Metz Pedersen

Kamera: Lars Skree

Střih: Per K.Kirkegaard

Hudba: Uno Helmersson

Dánsko, 2010, 100 min.

 

Restrepo

Režie: Tim Hetherington, Sebastian Junger

Kamera: Tim Hetherington, Sebastian Junger

Střih: Michael Levine

USA, 2010, 93 min.


Print Friendly

Autor

Počet článků : 6

Zanechte komentář

© 2012 25 fps, z.s.

Zpět nahoru