Nacht und (Alois) Nebel

Noční podzimní les. Temnotu proříznou reflektory blížící se lokomotivy. A společně s ní přichází mlha. Touhle jednoduchou atmosférickou chuťovkou začíná film režiséra Tomáše Luňáka, adaptace komiksové trilogie Jaroslava Rudiše a Jaromíra 99, Alois Nebel. A netřeba se hned na začátek schovávat za nic neříkající, byť honosně znějící cizí slova: Alois Nebel je film, který tady dlouho nebyl. Film schopný nadchnout a popudit, film, jenž není pro každého a také film představující nesporný technický milník v české kinematografii.

Alois Nebel (Miroslav Krobot) je obyčejný, až tuctový výpravčí ve stanici Bílý Potok v Jeseníkách. Nebýt toho, že se mu občas zamlží před očima a z mlhy se mu vynořují příznaky minulosti, asi by i výpravčím zůstal. Díky „nezištné“ pomoci nádražáka a kšeftaře Wachka se dostává do psychiatrické léčebny a později jej koleje zavedou do „mekky všech železničářů“, na hlavní nádraží v Praze, aby zase skončil v domku u trati v Jesenické divočině. Do hlavní linie vstupuje příběh Němého (Karel Roden), tajemné osoby, mlčenlivého mstitele, kterého do Bílého potoka přivedla touha vyrovnat účty z minulosti.

Pomalu plynoucí filmový Alois Nebel rozhodně nestojí na příběhu. Základním stavebním kamenem je atmosféra. Sychravé Jeseníky, nálada malých, zapomenutých nádraží, ale i toho velkého, pražského. Všudypřítomný déšť, padající sníh, lidé navlečení do těžkých kabátů, vlaky přijíždějící s železnou pravidelností, nádražní stereotyp opakujících se rituálů. Šnečí tempo celého snímku dává tento neměnný rituál divákovi zakusit velmi důkladně. Když už dojde na akci, je krátká, ale o to intenzivnější. Po vzoru těch lepších westernů se to podstatné odehrává někde uvnitř (anti)hrdinů, za jejich kamennými tvářemi a jen občas troušenými suchými glosami. Dějové posuny jsou pouze implicitní, film má přes to všechno divákům co nabídnout.

V prvé řadě je to Miroslav Krobot v hlavní roli. Postava proti komiksu prošla značnou proměnou. Nebel-komiksový je skutečně spíše hrabalovským „pábitelem“, chodící pokladnicí příběhů obyčejných lidí, komentátorem než hrdinou. Zároveň je i člověkem, jenž se po čase stává až nesnesitelným svou apatií a neschopností cokoliv změnit. Krobot přidává Nebelovi-filmovému jakousi auru aristokratičnosti. Nebel mluví jen o málo víc než tajemný Němý. Z děje úplně zmizely jeho komentáře a poznámky (důležitý stavební prvek komiksu) a naopak mu, zvláště na konci, přibyla schopnost odhodlat se k činu.

Obsazení ostatních rolí je také velmi povedené, i přesto, že animace/rotoskopie některé z herců změnila k nepoznání. Karel Roden v roli Němého konečně, po mnoha pokusech, dotáhl k dokonalosti svůj mlčenlivý westernový typ. Neuvěřitelně charismatický, i když jen sedí na lavičce a kouří cigaretu. Podobně úsporný, i když alespoň mluví, je jeho protihráč Alois Švehlík, rozený desperát, muž s temnou minulostí. Leoš Noha, Wachek, nádražní zřízenec schopný prodat komukoliv cokoliv, je sice jednou z důležitých postav příběhu, bohužel ho věčné „hláškování“ (jeho glosa „Sere pes…“ má už teď náběh na jednu z nejužívanějších vět v nebelovských recenzích) přibližuje až k hraně karikatury.

Druhým kladem je vizuální stránka. Technika rotoskopie (tj. překreslení záběrů natočených s živými herci) umožnila filmu, aby se velice chytrou metodou přihlásil ke své komiksové předloze a zároveň zůstal filmový. Mnohým by mohla naskočit vizuální paralela k Rodriguezovu Sin City – také černobílé, taky podle komiksu. Vedle Nebela je ale Sin City jen (spíše) nepovedeným experimentem, který až příliš okatě staví na své „komiksovosti“ a bez své předlohy neobstojí. „Filmový“ a „komiksový“ Alois Nebel jsou dva různé pohledy na jeden lidský osud a obstojí samostatně. Znalost komiksové předlohy není pro plné pochopení filmu nezbytná. Maximálně si divák více užije přímé citace komiksového vizuálu, naštěstí jde ale Luňákův film vlastní cestou a nepotřebuje suše kopírovat, jako výše zmíněný Rodriguezův přepis komiksu Franka Millera.

Aloise Nebela by šlo neustále jen chválit. Bohužel je tady jeden velký mínus, který filmu uškodí zejména v očích fanoušků původního komiksu. Při procesu adaptace, o niž se postarali sami autoři předlohy, se někam vytratilo to, co Nebela odlišovalo od ostatních komiksů – neustálé vyrovnávání s minulostí, rudišovská ironie a drzost, s kterou se autoři pustili do zkoumání obyčejných lidí. Vymizela také základní metafora, k níž odkazuje už přebal komiksu. Nádraží a lidé v něm jsou neměnným bodem na cestě dějin. Mění se vlaky, režimy, lidé jezdí sem a tam, ale nádraží a dvojitá linka kolejí spojující se v nekonečnu zůstávají a vstřebávají všechno do sebe. A to je největší rána, kterou tvůrci komiksu zasadili. Zvláštní – zejména když adaptace zůstala v rukou jeho autorů… Anebo je to nakonec ten hlavní důvod?

Otázky vzbuzuje také konec. Apokalyptické finále z komiksu, vybudované na kontrastu dvou živlů, blížících se povodní a kostela v plamench, se změnilo v laciný happy end, sice dramatizovaný divokým horským počasím, ale stále jen „šťastný závěr“, který svou primitivností srazí intenzitu předcházející scény westernové pomsty velice hluboko.

Plochý scénář, výrazné okleštění předlohy i občasnou trhanost animace (zvláště u vedlejších postav) ale spolehlivě vyrovnává spousta dalších věcí. V první řadě je to originálnost – film jako Alois Nebel v českých (a v těch jesenických teprve) luzích a hájích dosud nevznikl. Tak dokonale organické spojení formy a obsahu, sice jednoduchého příběhu a působivé atmosféry, uměřených hereckých výkonů a sympatických detailů – to se jen tak nevídá a je dobře, že zrovna takový film vznikl u nás. Už kvůli tomu je třeba Luňákův debut chválit a přivírat oči nad nedotaženostmi – zejména ve scénáři, které by stálo za to vylepšit.

Těžko říct, jestli má Alois Nebel na Oscara, ale pozoruhodný a skvělý film to je určitě, i když ne každý se u něj bude bavit a ne každý si jej užije. A co zbývá? Melancholie, atmosférický zážitek, noc a mlha. Nacht und Nebel…

Zdroj fotografií: www.aloisnebel.cz