Expres z Norimberka: Vlak jako prostor pro ideologickou osvětu

Úvod neboli o záškodnickém filmu

V československé kinematografii se počátkem 50. let několik tvůrců rozhodlo resuscitovat „buržoazním filmem znehodnocený“ dobrodružný žánr,1 přičemž některá z realizovaných děl vycházela ze špionážní, či snad lépe řečeno záškodnické zápletky. Vzniklo tak několik snímků, pro které si dovolím vytvořit kategorii tzv. záškodnického filmu. Hrdiny záškodnických filmů jsou povětšinou příslušníci Státní bezpečnosti nebo pohraniční stráže,2 bránící mladou socialistickou republiku před zvrhlými diverzanty, kteří si za spolupráce kulaků a podobných individuí, mnohdy prahnoucích po emigraci, vytyčili za cíl zabránit kolektivizaci anebo trvale narušovat vzkvétající průmysl. 3 Skupina domácích záškodníků se pokusila zabránit těžbě mosteckého hnědého uhlí v posledním snímku Vladimíra Slavínského DS – 70 nevyjíždí (1949) uvedeném do kin roku 1951, destrukci přehrady organizovali imperialističtí agenti v Expresu z Norimberka (1953) Vladimíra Čecha, československé obchodní zájmy v západní Evropě narušovaly Spojené státy americké díky špionáži v Severním přístavu (1954) Miloše Makovce a celou síť agentů se podařilo rozbít v Pátém oddělení (1960) Jindřicha Poláka. Kolektivizaci marně ohrozili kulaci i diverzanti ve filmech Přicházejí z tmy (1953) Václava Gajera a Kohout plaší smrt (1961) Vladimíra Čecha. Samotní ochránci národní bezpečnosti, konkrétně armáda, se rovněž ocitli v ohrožení díky Vojtěchu Jasnému, Karlu Kachyňovi a jejich naivní báchorce Dnes večer všechno skončí (1954). Stranou pronikání všemožného záškodničení nezůstaly ušetřeny ani filmy pro děti, např. Zpívající pudřenka (1959) Milana Vošmika či na Dobré stopě (už 1948) Josefa Macha.

Záškodník ve filmu „Expres z Norimberka“.

Vzorem pro úsilí filmových tvůrců, kteří se rozhodli dát dobrodužnému filmu druhou šanci, se pochopitelně stala sovětská kinematografie, na tento žánr rovněž skoupá. Nicméně i navzdory tomu dokázala, slovy Jiřího Hrbase, ukázat šťastně cestu novému typu dobrodružných filmů.4 A tak se naši agilní „filmoví pracovníci“ vypravili na cestu za ideologicky „pravdivým“ dobrodružným filmem, na jehož řemeslné nezvládání a estetickou pochybnost5 upozorňovaly již dobové recenze, v nichž však jejich autoři nešetřili chválou nad ideovou stránkou a dobrými úmysly filmařů, např.: „Každý film totiž bude dobrý jedině tehdy, bude-li uměleckým dílem. Bude-li pravdivý. Jinými slovy jde o otázku ideovosti a bezideovosti. Film ‚Severní přístav‘ nelze nesporně označit za bezideový, naopak: správně ukazuje na nebezpečí západních agentů a jejich pomahačů, na boj našich orgánů s nimi, i na to, za jak zdánlivě pokrokovými hesly se skrývá – zločinec.“6 Anebo: „Záměr Vladimíra Čecha natočit dobrodružný film, který by nás poučil o tom, jaký význam má v našem současném životě bdělost a ostražitost, byl správný. Boj našich bezpečnostních orgánů proti vnitřním i zahraničním nepřátelům je jistě velmi zajímavou a bohatou kapitolou, které naše kinematografie nevěnovala dosud náležitou pozornost.“7 Za další rys záškodnického filmu lze tedy považovat i tuto ideologickou uvědomělost, ačkoli ta se samozřejmě v tomto období vyžadovala napříč celým kinematografickým spektrem.

Následující text se bude zabývat jedním ze vzorových záškodnických filmů, natočeným v režii Vladimíra Čecha,8 Expres z Norimberka, a zaměří se právě na jeho ideologické aspekty. Orientovat se na něj z hlediska estetického by nemělo valný smysl a žánrová analýza by se velmi pravděpodobně omezila pouze na popis toho, kde všude snaha o dobrodružný (špionážní) film selhala. Otázky žánru se proto dotknu pouze tehdy, bude-li souviset s ideologickou náplní filmu, konec konců měl tento přitažlivý žánrový háv sloužit k jejímu zatraktivnění. Ve spojitosti s ideologickými apely, které Expres z Norimberka vysílá směrem k divákovi, je přitom pozoruhodné jeho převážné zasazení do vlakového kupé, jež se tímto stává místem pro vzdělávání diváka v zájmu jeho správného ideologického nasměrování. Vlak se tak nestává jen prostorem pro akční a napínavou podívanou, ale zejména pro ideologickou osvětu.

Expres z Norimberka a jeho ideologický „přínos“9

Mikulová nenápadně předává Klímovi vzkaz souběžně s ještě nenápadnějším podstrčením informací o vyspělém SSSR divákovi.

V expozici filmu západní agent (Oldřich Vykypěl) umístí pod sedadlo ve vlakovém kupé krabičku od cigaret Memphis,10 v níž se nachází plán místa, na němž jsou ukryty výbušniny, a návod k destrukci brodské přehrady. V nádražní hospodě v Chebu se posléze setkávají dva čeští záškodníci Řehoř (Svatopluk Beneš) a Radimský (Bohuš Záhorský), přičemž Řehoř svého kumpána informuje o umístění této tajné schránky. Divák ovšem díky způsobu snímání nezná Radimského podobu, a tak lze předpokládat, že chtěl Vladimír Čech rozehrát napínavou hru: „Který z cestujících v tomto kupé je záškodník?“, nicméně mu to vzhledem k velmi snadné identifikaci této postavy kvůli nezaměnitelnému hlasu Bohuše Záhorského ani na vteřinu nevyšlo. Díky složení postav však dokázal recipientovi sdělit důležitá ideologicko-výchovná „poselství“, někdy implantovaná na žánrová schémata, jindy na nich zcela nezávislá. Uvědomělá, svými žáky oblíbená učitelka Mikulová (Lída Vendlová)11 nenápadně předá příslušníku StB v utajení Klímovi (stále usměvavý Josef Bek) zprávu od jeho kolegy Mareše (Ladislav Chudík) pod záminkou, že mu ukáže fotografie sovětské letní školy. Recipienta přitom obeznámí s úžasnou sovětskou praxí pořádání letních škol u moře. Ovšem divák se také dozví, že ani československé letní školy nezůstávají pozadu, neboť nejmladší syn cestujícího Čapka (Jaroslav Marvan) se takové školy účastnil v Tatrách, což Čapek hodnotí jako vymoženost. Marvan zde stejně jako v budovatelských komediích o revizoru Andělovi12 hraje podobný typ morousovité postavy, ačkoli v umírněnější podobě. Čapek jede na dovolenou k Dunajci, kde hodlá chytat mořské pstruhy, leč domnívá se, že zanedlouho už to nebude možné. Ostatním cestujícím vysvětlí, že sameček mořského pstruha putuje proti proudu řek, na nichž přeskakuje až třímetrové překážky, aby se mohl třít. Jenomže to nepůjde kvůli stavbě přehrad, které ani tento zdatný skokan nepřekoná (chtěl snad tímto neohrabaným způsobem Vladimír Čech navodit dojem, že Čapek by mohl mít zájem na destrukci brodské přehrady?). Jeho obavy však v momentě vyvrátí Klíma, jenž mu vysvětlí, že v Sovětském svazu mají na ryby výtahy, díky nimž je přes přehrady přepravují a nezabraňují tak přírodou danému koloběhu jejich života, nehledě na to, že na Cimljanské přehradě jim dokonce postavili nové moře.

Ve skutečnosti velmi krátké dialogy týkající se letních škol, mořských pstruhů a přehrad vytvářejí mýtus o vyspělém Sovětském svazu. Avšak letní škola v Tatrách se jeví jako rovnocenná alternativa k sovětským přímořským letním školám, jejichž idea (a kvalita) se pouze přizpůsobuje domácímu prostředí (nemáme sice moře, ale máme úžasné hory!). Oba případy se zároveň pokoušejí naroubovat tyto mýtotvorné informace na některé postupy špionážního filmu (zápletka hrozby destrukce přehrady organizovaná nepřátelskými agenty a kamuflování předávky zprávy kladnému hrdinovi, policistovi v utajení). Na vzrůstající vyspělost Československa kromě toho nenápadně poukazuje i Čapkovo odůvodnění jeho pozdní dovolené, neboť se rozpovídá o svém „zlepšováku“ týkajícím se výroby umělých žíní, díky němuž se již nemusejí dovážet ze zahraničí.13 O vyspělosti a z něj plynoucího zabezpečení základních lidských potřeb v socialistických poměrech diváka ubezpečuje už dvojice replik ve scéně odehrávající se na chebském vlakovém nádraží. Cestující Vaňková si zde stěžuje na frontu u vlaku: „Todle je hrůza, ať dnes jede člověk, kam chce, všude samá fronta,“ na což jí Čapek odpoví: „Buďte ráda, že to není na chleba, matko,“ a Vaňková odvětí: „Prosím vás, ještě na chleba…“ Čapek tak zdůrazňuje dostatek základních potravin, jež jsou snadno a rychle k dostání (nezáleží na tom, že někde musí člověk vystát frontu, když to základní obdrží ihned), a poslední replika Vaňkové upozorňuje na absurdnost opaku a tím pádem na jeho neuskutečnitelnost. Jako zcela reálné se ovšem předkládá dodržování pětiletek, a to díky Klímovi, který na vlastním příkladu informuje spolucestující (a diváka) o možnosti jejího splnění, dokonce ještě před termínem (dokázal to za čtyři roky!).

Podezřele vyhlížející kouzelník.

Informace o Cimljanské přehradě, podávané Klímou, odkazují ke skutečné přehradní nádrži na řece Donu, jež byla naplněna v letech 1952–1955, čili v době, kdy Expres z Norimberka vznikal. Nejde však o jediný případ referující o reálném světě, přičemž následující příklad má mnohem závažnější důsledky. Zatímco Cimljanská přehrada ve snímku slouží k vytváření mýtu o Sovětském svazu, zahrnutí tzv. číhošťského zázraku14 do filmu vyrůstá z podhoubí proticírkevní propagandy. Expres z Norimberka lze tudíž směle zařadit do linie československých filmových děl brojících proti katolické církvi,15 byť jde v tomto případě pouze o okrajovou zmínku. Pronese ji poslední z cestujících, iluzionista Bondini (František Filipovský), tedy coby kouzelník postava nejpovolanější: „Můj dědeček vždycky říkával, že zázračnost kouzla vzrůstá se čtvercem vzdálenosti od první řady diváků. Proto jsem se také neudržel, když se před časem dály ty zázraky v Číhošti a na jiných farách a jel jsem se podívat, jak si počíná konkurence. Ale řeknu vám, takovou fušeřinu by ani náš děda nepřežil. Kdepak.“ Kdo jiný by měl rozpoznat kouzelnický trik, tedy klam, nežli samotný kouzelník-profesionál? Oprávněnost Bondiniho tvrzení se tak zaručuje jeho „odborností“, a proto mu může filmový divák plně důvěřovat. To se navíc stvrzuje zdánlivě vědecky přesnou a přitom zcela srozumitelnou definicí míry zázračnosti kouzla, jíž iluzionista zahajuje svou repliku poté, co všímavý Klíma (příslušník StB!) odhalí podstatu právě předvedeného triku. Vedle této proticírkevní funkce má ovšem Bondini ještě funkci jinou. V případě proticírkevní propagandy vystupuje jako pravdu znající autorita, ale zároveň se po celý film naznačuje, že kdo se živí jako kouzelník, je podezřelý. Učitelka Mikulová (všímavá stejně jako Klíma) ho totiž podezřívá, že patří mezi západní agenty. Kromě toho kouzelník chvílemi nabývá „démonického“ vzezření jednak hereckým projevem Františka Filipovského, jednak v kontextu filmu poměrně expresivním nasvícením. Vzhledem k stmívání se vrhají různé předměty výraznější stíny i na některé další postavy sedící v kupé, ale právě spojením osvětlení a hereckého projevu Filipovského dochází k patřičnému efektu pouze u postavy kouzelníka (v tomto okamžiku zároveň pojme učitelka Mikulová podezření na Bondiniho, expresivitu výjevu je tedy možné chápat i z hlediska subjektivity postavy učitelky; výraznější expresivity osvětlení nabývá už jen v případě, kdy skutečný agent Řehoř okřikne Mikulovou, aby mlčela o krabičce od memphisek). Avšak během odhalování číhošťského zázraku tvůrci filmu expresivní nasvícení nezvolili, neboť by to zajisté zpochybnilo platnost kouzelníkova tvrzení a narušilo jeho autoritu. Expresivity se tedy využívá až několik minut po odhalení iluzorní povahy církevních zázraků, poté, co se díky charakteru následujících scén divákova pozornost upře ke špionážní zápletce.

Bystrá pohraniční stráž.

Vedle vytváření mýtu o Sovětském svazu mytizuje Expres z Norimberka rovněž Státní bezpečnost a částečně také pohraniční stráž. Když vlak projíždí přes hranice, v emblematickém záběru ho sledují příslušníci pohraniční stráže16 a během příjezdu vlaku do Chebu se po peronu procházejí dva vojáci (později kontrolující kupé). Jejich všudypřítomnost tak zaručuje bezpečnost státních hranic a československých občanů. Čapek si sice během dlouho trvající celní kontroly stěžuje: „Tak kdy už nás pustíte? To je taky ouřadování, už jsme dávno mohli sedět ve vlaku,“ ale personál mezinárodního expresu mu vysvětlí: „Celní kontrola se musí pořádně udělat, tohle není hranice jen tak nějakého okresu.“ Čapek (a s ním učitelka Mikulová) se též dozví: „Zrovna předvčírem tady chytili dva, pašovali valuty. Měli je ukrytý v termosce.“ Státní hranice jsou tedy neustále ohrožovány a narušovány, a proto se musí věnovat značná pozornost zvýšené ostražitosti. Na jednu stranu se sice zdá, že bezpečnostním orgánům tajná schránka ukrytá pod sedadlem unikla, ale v průběhu filmu se divák dozví, že tak její pracovníci učinili záměrně. Expres z Norimberka tedy divákovi servíruje bystrost Státní bezpečnosti a odhaluje její promyšlené odhalování diverzantů. V průběhu vyprávění se příslušníkům StB potvrdí, že tajná schránka je uložena přesně dle očekávání. A vzhledem k tomu, že o celé protistátní akci dobře vědí, ukrývají se po celou cestu v poštovním voze a do inkriminovaného kupé pošlou v utajení Klímu.17 Když díky učitelce Mikulové dojde k odhalení záškodníka Řehoře a on uteče z vlaku, ihned jej začíná jeden z příslušníků pronásledovat. Divák se po celý film nedozví, jak se Státní bezpečnost o podvratné činnosti organizované z Německa dozvěděla, což ji činí vševědoucí a snad dokonce nepřemožitelnou. Proto si její příslušníci mohou dovolit udělat z učitelky Mikulové volavku, díky čemuž pak pochytají všechny záškodníky, včetně z ničeho nic se objevivšího Řehoře a jednoho z hlavních organizátorů, agenta Nowaka (Miroslav Homola), který se do republiky vrátil, aby škodil. Klíma učitelku v závěru uklidní, že ji ani na chvíli nespustili z očí a dokonce jí vysvětlí, jak snadno a nenápadně získal krabičku od memphisek, již záškodník Radimský omylem vložil do jejího kabátu. Díky velmi nezručně natočenému akčnímu finále pak divák vskutku může mít pocit, že policisté se nacházejí opravdu všude, poněvadž během závěrečného zátahu na diverzanty postupně a naprosto nečekaně přicházejí z tmy. Okatě se přitom demonstruje jejich statečnost a chladná hlava i v nejvypjatějších situacích (úsměvné zneškodnění agenta Nowaka Chudíkovým Marešem), a to v kontrastu ke zbabělosti záškodníků (Řehořovo: „Nestřílejte!“).

Lidé, kteří mají dost síly doznat včas své chyby, nejsou našimi nepřáteli.

Vedle této mytizace však snímek apeluje na diváka, aby se policii přiznal ke všem svým pochybením, a to i těm nejzávažnějším. Děje se tak na postavě taxikáře Dvořáka (Ladislav Boháč), jehož agent Nowak vydírá proto, aby odvezl Řehoře a Radimského z pražského nádraží. Právě Dvořák ho totiž ubytoval, když byl před svou emigrací hledán policií. Po dlouhé rozvaze se však taxikář rozhodne vše nahlásit. Policisté se samozřejmě zajímají o to, jak se s Nowakem seznámil a Dvořákovi nezbývá, než se přiznat ke svému pochybení. Nato uzná, že chyboval, ale uvědomil si to až pozdě a v tu chvíli se divákovi ústy plukovníka StB (Gustav Nezval) předá jedno z  nejzávažnějších poselství filmu: „Pozdě? Já zas myslím, že lidé, kteří mají dost síly doznat včas své chyby, nejsou našimi nepřáteli.“ Nestydatost Čechova snímku tak v tomto bodě dosahuje svého vrcholu, když recipientovi podsouvá lživou správnost oznamování ideologicky závadných prohřešků lidí z jeho okolí a též prohřešků vlastních. Mimoto se tímto vrcholným ideologickým apelem snímku naplňuje též výtka, kterou Jiří Hrbas adresoval dobrodružnému filmu „kapitalistickému“, typická však pro všechny československé záškodnické filmy (nejen) tohoto období: „A pod rouškou dobrodružné podívané se pašuje divákovi skreslený, falešný obraz skutečnosti,“18 k čemuž je nutno dodat, že kromě toho dochází k naprosto nestoudnému ovlivňování obecenstva. Přínosnost zavádění dobrodružného žánru do poválečné československé kinematografie (viz citace č. 9) se pak v tomto světle jeví poněkud nepodstatnou.

Expres z Norimberka

Režie a scénář: Vladimír Čech
Kamera: Josef Střecha
Střih: Antonín Zelenka
Hudba: Dalibor C. Vačkář
Hrají: Lída Vendlová, Josef Bek, Bohuš Záhorský, Jaroslav Marvan, Zdeňka Baldová, Svatopluk Beneš a další.
Československo, premiéra: 26. 3. 1954, 63 min.