O Fullerově válečné zkušenosti z Čech

Jak jsme zmiňovali v úvodním profilovém článku tematického čísla věnovaného Samuelovi Fullerovi (viz 1. část zde), hollywoodský scenárista a v té době teprve budoucí režisér se jako pěšák aktivně účastnil bojů ve 2. světové válce a na konci své válečné pouti Evropou zavítal se svou divizí i do Sokolova (tehdejšího Falknova), kde na kameru pamětihodně zaznamenal osvobozování místního zajateckého tábora. Na památku jeho odkazu v sokolovském muzeu před rokem zřídili miniexpozici, která jeho „sokolovskou zkušenost“ barvitě líčí a osvětluje a jejíž zhlédnutí vám vřele doporučujeme. O Fullerově návštěvě Sokolova jsme si povídali s ředitelem tamního muzea Michaelem Rundem.

Anglická verze rozhovoru je k přečtení zde. / English version of the interview can be found here.

sokolovské muzeum s expozicí o Samuelu Fullerovi sídlí na místním zámku

Ve svém životopise A Third Face, který Samuel Fuller sepisoval a diktoval na sklonku života a který vyšel až později po jeho smrti, se o sokolovském zajateckém táboře nepřesně píše jako o táboře koncentračním. Mohl byste tuto osobní Fullerovu mýlku uvést na pravou míru? 

V Sokolově byla za první republiky postavena kasárna československé armády, v nichž byl v letech 1941–45 umístěn lazaret nacistického zajateckého tábora Stalag XIII B se sídlem ve Weidenu. Kvůli špatným životním podmínkám zde zemřelo více než 2200 osob, převážně ze zemí bývalého Sovětského svazu. Poněkud upravený tábor (s plynovými komorami a krematorii, jež v táboře ve skutečnosti nikdy nebyly) se objevil i v hraném filmu věnovaném 1. divizi s názvem Velká červená jednička z roku 1980 s Lee Marvinem v hlavní roli.
Celý pobyt Samuela Fullera na území dnešního Karlovarského kraje nemáme ještě zmapován. Existují pouze útržkovité informace. Na tomto místě se ale můžeme zmínit o dvou zajímavých momentech popsaných ve Fullerově životopise, který vyšel pod názvem A Third Face, kde Fuller na straně 217 popisuje, jak americký voják bere do náruče vězeňkyni, která omdlela, a nese ji na ošetřovnu. Tuto epizodu také Fuller modifikovaně použil ve svém válečném filmu Velká červená jednička. Místo ženy ale voják nese v náruči dítě. Při četbě nevydaného rukopisu Václava Němce Osvobození Sokolovska americkou armádou 1945 z roku 1995 jsme s překvapením objevili tuto nikde nepublikovanou vzpomínku polské vězeňkyně Czeslawy Malinowské, která vzpomínala na osvobození ženského koncentračního tábora ve Svatavě 7. 5. 1945:

„7. května po poledni, zrovna, když nám nalívali polévku, vykřikl někdo: Tanky! Američané! Zvedli jsme se z podlahy, nedbali jsme, že se polévka vylévá a vyběhly z bloku. Vyběhly i Francouzky a děvčata z ostatních ubikací. Francouzky zpívaly Marsejézu. Dozorci a dozorkyně stáli nehnutě u komandatury. Nemohly jsme radostí ani mluvit. Američané se nás ujali s veškerou péčí. Svolali nás na apelplac, aby nás mohli spočítat. Němci včas zničili všechny naše doklady. Při apelu jedna vězenkyně omdlela. Americký voják ji vzal do náruče a odnesl na revír, jiný přinesl konzervu a vařič, polévku ohřál a opatrně jí lil děvčeti do úst.“

V hlášeních 16. pluku lze nalézt zmínku o tom, jak Fullerův nadřízený kapitán Richmond jede do Svatavy, lze tedy předpokládat, že ve Svatavě byl i Fuller.
Dalším zajímavým momentem popsaným ve Fullerově knize je scéna ze strany 221, kde popisuje „There was a little bridge over a stream behind some barracks. We approached the bridge and found ourselves nose to nose with group of Russian infantry.“ Tento most nemůže být ničím jiným než Chebským mostem mezi Rybářemi a Karlovými Vary, kde byl v květnu 1945 zřízen checkpoint P 659930, na kterém hlídkovali i vojáci 16. pěšího pluku, jehož příslušníkem byl i Samuel Fuller.
Zajímavý je Fullerův postřeh, že první kontakty s ruskými frontovými vojáky, kteří byli stejně jako Američané zarostlí a špinaví, byly přátelské. Došlo k objetím a polibkům. Rusové dávali Američanům vodku a na oplátku Američané rozdávali hodinky s Mickey Mousem. Atmosféra byla po celou dobu velmi přátelská. Po šesti dnech došlo k výměně a dorazili vojáci v perfektně padlých uniformách přímo z Moskvy. Tito vojáci se již s Američany nebavili a nálada byla rázem na bodu mrazu. Dle Fullera to byla již první předzvěst „studené války“.

Byl jste v minulosti kontaktován někým z řad filmových historiků zabývajících se dílem Sameula Fullera ohledně zpřesnění informací o jeho „sokolovské zkušenosti“? 

Minulý rok jsme komunikovali s filmovou historičkou  Marshou Orgeron z USA, která rozebírala Fullerovy záběry v příspěvku „LIBERATING IMAGES? Samuel Fuller’s Film of Falkenau Concentration Camp“1 Upřesňovali jsme některé chyby v již publikovaném článku.

Kdy vůbec vznikla myšlenka věnovat Samuelu Fullerovi jednu ze stálých expozic sokolovského muzea? 

Na jaře roku 2011 se na naše muzeum obrátil výkonný ředitel MFF Karlovy Vary pan Mucha a nastínil, že v rámci 46. ročníku festivalu v roce 2011 bude jedna ze sekcí věnována tzv. Poctě Samuelu Fullerovi. Festival inicioval a financoval umístění a odhalení pamětní desky, která připomněla vojáky 16. pluku 1. pěchotní divize a jmenovitě Samuela Fullera. Vzhledem k termínu konání festivalu se ukázal jako nejvhodnější termín odhalení pamětní desky 4. červenec 2011, kdy Spojené státy oslavují Den nezávislosti.
Odhalení pamětní desky Samuela Fullera bylo doplněno aktivitou navrženou profesorem místního gymnázia a historikem PhDr. Vladimírem Bružeňákem, kterou financovalo město Sokolov a při které vznikla blízko památníku sovětských zajatců v místě hromadných hrobů vedle sokolovského hřbitova trojjazyčná informační deska (Č-A-Rus) a na místě bývalého lazaretu pamětní kámen s nápisem připomínajícím zajatecký lazaret.

Pamětní deska na zdi sokolovského zámku před vchodem do muzea

Najdou se mezi návštěvníky sokolovského muzea tací, kteří jej navštívili pouze kvůli Fullerovi? Případně jak velkou skupinu tvoří?

Samuel Fuller je známý spíše mezi cizinci a zde v Čechách mezi filmovými fajnšmekry a milovníky historie. Ti také do Sokolova míří i právě kvůli němu. V poslední době ale naše muzeum navštěvují stále častěji potomci sovětských zajatců, kteří chtějí navštívit místo posledního odpočinku svých předků a co nejvíce se dozvědět. Není totiž moc známé, že teprve před několika lety byly odtajněny v Rusku vojenské archivy. Potomci potom neváhají ujet tisíce kilometrů a jde vždy o velice dojemná setkání.

Součástí výstavy jsou i unikátní záběry, které Fuller v Sokolově na jaře 1945 natočil na svou 16mm kameru a které později mj. zúročil v dokumentu Emila Weisse Falkenau, the Impossible z roku 1988. Jak hodnotíte jejich význam z historického hlediska?

Na záběry se můžeme dívat ze dvou hledisek. To první nejsem schopen objektivně posoudit, ale svým laickým pohledem se domnívám, že ve Fullerových záběrech jdou najít „zárodky“ jeho pozdějšího filmového mistrovství. Myslím tím například různé detaily filmu, jako například záběry jedoucích vozidel, kdy Fuller místo celku točil jen detaily kol a pásů, nebo když neváhal a natáčel přímo mezi muži tlačícími pohřební vůz do prudkého kopce u sokolovské nemocnice. Zajímavý je třeba i konec filmu, kdy zabírá stíny mužů stojících nad hromadnými hroby. A to jsou jen příklady.
Z historického hlediska se z pohledu regionálního jedná o jedinečný dokument zachycující události, které by jinak byly asi zapomenuty. Velice zajímavé je mimo jiné i například to, že ve Falknově (dnešním Sokolově) již 9. 5. 1945 spolu s Američany měli pod kontrolou „svůj“ zajatecký lazaret i sovětští vojáci. Jak se tady tak rychle objevili, je malou záhadou, protože do blízkých Karlových Varů Sovětská armáda dorazila až 11. května. (viz např. http://www.fofifo.com/strana4.htm )
Z pohledu mezinárodního se jedná o velice zajímavé záběry, které jsou unikátní i tím, že nejsou natáčeny oficiálním kameramanem, ale „obyčejným“ vojákem. Je zde velice dobře zdokumentováno, jakým způsobem nacisté zacházeli z „podlidmi“, za které sovětské vojáky považovali, a kteří, když už nemohli pracovat v jednom z tisíců pracovních komand na území Saska a Bavorska, byli umístěni do „lazaretu“ a zde většinou umřeli na tuberkulózu nebo celkovou podvýživu. Ke konci války nebyly k dispozici žádné léky a minimum jídla. Podrobnosti lze nalézt např. na těchto stránkách. Takže, i když se nejedná přímo o záběry spojené z holocaustem, jak je někdy zmiňováno, je velice důležité, že se zachovaly.

Loni Sokolov při příležitosti Fullerovy miniretrospektivy na festivalu v nedalekých Karlových Varech navštívila jeho manželka Christa společně s dcerou Samanthou a vnučkou Samirou. Jak vnímaly atmosféru města, které jejich manžel, potažmo otec a dědeček s americkými vojáky před desítkami let osvobozoval? 

Celé setkání bylo velice dojemné i díky tomu, že náš kamarád a milovník vojenské historie Petr Duda se svým synem dorazili na slavnost v amerických vojenských historických uniformách se znaky prvního pěšího pluku na rameni, tedy ve stejných uniformách, jaké nosil i Sam Fuller. Atmosféru můžete „nasát“ například zde. Jen pro zajímavost, v Sokolově se byl i podívat kultovní režisér Monte Hellman, který se podílel na natáčení filmu Velká červená jednička (jako režisér druhého štábu, pozn. red.).

Na vašich internetových stránkách se uvádí, že chystáte samostatnou publikaci (a výstavu) o zajateckém lágru v Sokolově. V jaké fázi jsou tyto přípravy a jak velké místo bude v publikaci věnováno Samu Fullerovi?

O Samuelu Fullerovi jsme již psali v naší muzejní publikaci Ve spárech orlice o Sokolovsku v letech 1938–1945, která je již bohužel vyprodána. Na příští rok chystáme knihu o osvobození větší části Karlovarského kraje Američany na jaře 1945 a zde bude mít Sam Fuller samozřejmě také svoje místo. Do budoucna chceme rovněž vydat další publikace, mimo jiné i o zajateckém lágru. Tam zase bude určitě i zmínka o Fullerových záběrech. Vše je ale dlouhodobou záležitostí, kdy je nutné ještě prozkoumat mnoho materiálů.

Děkuji za rozhovor
Ptala se Jana Bébarová