Noirové San Francisco – město, ze kterého není úniku

TÉMA – FILM A MĚSTO: Noirové San Francisco – město, ze kterého není úniku – JANA BÉBAROVÁ – 

Film noir je neodmyslitelně spjatý s postavami zatracenců, zkrachovalých existencí a lidí, kteří se ocitli v krizové životní situaci, z níž jen těžko hledají cestu ven. Ideální zhmotnění noirové pasti, z níž není úniku, hollywoodští filmaři našli v malebném městě v severní části Kalifornie. Nad otázkou, proč bylo tolik pochmurných a temných snímků situováno právě do San Francisca, které je díky svému romantickému kouzlu jednou z turisticky nejvyhledávanějších lokací na světě, se pozastavuje spousta lidí. V jedné ze svých nedávných publikací se ji pokusil zodpovědět i americký romanopisec a esejista Nathaniel Rich, který se do San Francisca dokonce na čas přestěhoval, aby nasál jeho nezapomenutelnou atmosféru, která se otiskla nejen v řadě filmů noir. Jen těžko si například bez sanfracisckých lokací představíte takové Vertigo (1958), Bullittův případ (Bullitt, 1968) nebo Drsného Harryho (Dirty Harry, 1971).

Jak Nathaniel Rich zmínil i v našem nedávno publikovaném rozhovoru (dostupný zde), San Francisco je ideálním ztělesněním kontrastu mezi vysokým a nízkým, mezi půvabem a pokleslostí, tolik typickými pro filmy noir. Jeho geografická poloha byla pro filmaře rovněž klíčová – město rozkládající se na úzkém poloostrově, jenž je ze západu obklopován Tichým oceánem a z východu zálivem San Francisco Bay, se již nemá kam dál rozpínat (s osmi sty tisíci obyvatel je San Francisco čtvrté nejlidnatější město v Kalifornii a po New Yorku druhé (!) nejhustěji obydlené město v celých Spojených státech) a vytváří tak tísnivý labyrint, ve kterém je těžké se ukrýt a zároveň i nesnadné z něj nepozorovaně uniknout. Topografie města s nespočtem strmých kopců (viz například příhodně pojmenované městské části Nob Hill, Russian Hill, Telegraph Hill a Pacific Heights) dokresluje příhodný pocit klaustrofobie, který noirové protagonisty tak často přepadá. Mytologie města jakožto mekky zbloudilců společně s jeho neodmyslitelným trademarkem v podobě pověstné mlhy (San Franciscu je mj. přezdíváno „Fog City“) je již přidanou hodnotou.

Při soustavném zkoumání do San Francisca situovaných noirů mě zaujalo, kolik z nich je postaveno na hypotéze, že z něj není úniku. Jakým způsobem je tento motiv zpracováván a jak tvůrci do akce začleňují sanfranciské landmarky, budu v následujících řádcích demonstrovat na klasických filmech noir Temná pasáž  (Dark Passage, 1947), The Man Who Cheated Himself (1950), Woman on the Run (1950), The Raging Tide (1951), The Sniper (1952) a No Escape (1953).

„Nikdy nepochopím, proč člověk páchá zločin v San Franciscu. Měl by vědět, že pouze s třemi možnými únikovými cestami je tu jako moucha v lahvi.“ říká policejní vyšetřovatel v úvodu snímku The Raging Tide poté, co je mu ohlášena vražda. Omezených možností úniku si je dobře vědom i její pachatel Bruno (Richard Conte), který se po jejím vykonání dává na útěk do strmých vrcholků Telegraph Hillu. Zatímco poručík Kelsey (Stephen McNally) dává pokyny k uzavření dálnice č. 101 a obou mostů (Golden Gate Bridge a Bay Bridge) a s ledovým klidem nechává leštiče bot dokončit jeho práci, přičemž nevzrušeně pokuřuje doutník, Bruno lapá po dechu a sprintuje jako o život, aby se včas dostal do bezpečí bytu své přítelkyně Connie (Shelley Winters). Hrdinův zběsilý úprk, jemuž na naléhavosti přidává tísnivý hudební doprovod, dává vzpomenout na expozici o rok staršího kvintesenciálního londýnského noiru Noc a město (Night and the City, 1950) v režii Julese Dassina, v němž Widmarkův padlý hrdina Harry Fabian s podobným nasazením života prchá nočními uličkami.

Přestože se Bruno dostane k bytu Connie včas, dívka není doma, a on je nucen hledat jiné řešení. Opatrně se plíží městem a snaží se být nezpozorován policisty, kteří ostražitě hlídkují u únikových cest z města. Muži zákona jsou si jistí, že jim vrah nemá kam uniknout, nicméně důvtipný Bruno nalézá čtvrtý exit – oceán. Vychytrale se ukryje na lodi dánského námořníka, který právě se synem vyráží na několikadenní rybolov. Přestože základní premisa o faktické nemožnosti úniku ze San Francisca je následně značně rozmělněna melodramatickým rozjímáním o rodinných hodnotách, svou podstatu si udržuje – Brunovi se definitivně uniknout nepodaří (jak doslovně z města, tak přeneseně své zločinecké minulosti), když nakonec umírá v rozbouřených vodách Pacifiku.

Bruno našel 4. exit ze San Francisca: Pacifik

Motiv San Francisca jako města, ze kterého není úniku, vynalézavě zpracovává i The Man Who Cheated Himself, který si ústředního uprchlíka vybírá z řad samotného policejního sboru. Poručík Ed (Lee J. Cobb) se totiž stává obětí krásné femme fatale a s ní spojeného noirového paradoxu: důmyslně plánovaná vražda nevěrné zámožné manželky s vidinou bohatého dědictví se fatálně zvrtne a namísto ní leží v obývacím pokoji mrtvý její podváděný, chamtivý manžel. Duchapřítomný Ed se rozhodne svou milenku Lois (Jane Wyatt) ušetřit vězení a zkušeně zahlazuje stopy z místa činu. Zásadně však přitom podcení detektivní schopnosti svého mladšího bratra (John Dall), který je mu od počátku v patách. Přestože respekt a důvěra ze strany kolegů-policistů staví Eda do výhodnější útěkové výchozí pozice než ostatní noirové zatracence, ani jemu se nástrahy sanfranciského městského labyrintu překonat nepodaří. Zrádnou past v The Man Who Cheated Himself představuje Golden Gate Bridge, kde je Ed zbavující se těla osudně rozpoznán hlídkujícím kolegou, a přilehlý Fort Point, bývalá vojenská pevnost, v níž se s Lois snaží nalézt útočiště. Obdobně jako ostatní noiroví zločinci, kteří v závěrečných honičkách naivně hledají únikovou cestu v nikam nevedoucích výškových stavbách, se i Ed chytá do pasti, když si jako úkryt zvolí maják na Fort Pointu. Přestože ve snímku spíše převládají studiové interiéry (výjimkou je honička na střechách domů pod Coit Tower), závěrečná desetiminutová sekvence natáčená přímo v pusté pevnosti patří k vrcholným exteriérovým scénám ze San Francisca vůbec. Absence mluveného slova v kombinaci se skučícím větrem a v ozvěně se rozléhajícími kroky Edova pronásledovatele navozují patřičně napjatou atmosféru. Ve svém průvodci noirovým San Franciscem Nahaniel Rich mimochodem poukazuje na fakt, že zmiňované skučení větru nebylo umělým zvukovým efektem, a uvádí, že kvůli chybě v projektování budovy byla ozvěna ve Fort Pointu vždy velkým problémem, neboť v letech jeho činnosti hlasitě šířila střelby z kanónů a dovedla tak mnoho vojáků k hluchotě.1 

typická noirová honička po střechách (Coit Tower na vrcholu Telegraph Hillu v pozadí)

Ed hledá útočiště v pevnosti Fort Point u Golden Gate Bridge

hra na schovávanou v majáku ve Fort Pointu

Vrchol v tendencích prezentovat San Francisco jako město, z něhož nelze uniknout, představuje pozdější noir z roku 1953 s příznačným názvem No Escape (jeho alternativní název zněl „City on a Hunt“). Důraz na výstražné motto „City of No Escape“ je ve filmu kladen opakovaně, poprvé v semidokumentárně laděné expozici, v níž extradiegetický, tedy nad příběhem stojící vypravěč diváky seznamuje se San Franciscem. Nad panoramatickými záběry města a jeho jednotlivými monumenty (Golden Gate Bridge, Bay Bridge, Ferry Building, Chinatown, Nob Hill) vypravěč pronáší hesla jako vystřižená z reklamní upoutávky cestovní kanceláře: „San Francisco je nejkrásnější město na světě a ať už budete bydlet kdekoli, vždy budete šťastni, že tu jste… Tedy pokud nespácháte vraždu, protože odsud nikdy neuniknete.“ Náhlý přechod v jeho tónu hlasu mění týdeníkový ráz předchozích záběrů v odstrašující instruktážní video pro potenciální sanfranciské kriminálníky, které upozorňuje na existenci bedlivě střežených únikových cest již známých z předchozích filmů. No Escape ale jejich výčet zmnožuje: kromě policejních kontrol na obou mostech a dálnici č. 101 vedoucí na jih dále upozorňuje na uzavírky u Ferry Building, která slouží jako přístavní terminál, dále u vlakového nádraží a nakonec i na letišti. Vstupy „božího hlasu“, který nám poté jednoho po druhém představuje protagonisty filmového příběhu, se v průběhu snímku vrací ještě několikrát během montážních sekvencí shrnujících policejní pátrání.

„Jednou jsem viděl film o muži, který utekl z Alcatrazu, když přeplaval do San Francisca. Myslíš, že bych mohl uniknout ze San Francisca přeplaváním do Alcatrazu?“ ptá se policií hledaný John Tracy (Lew Ayres), typický noirový nepravý muž na útěku, „jehož popisu odpovídá každý druhý třicátník z Frisca.“ „Může Tracy utéct?“ táže se jeho strachující se přítelkyně známého policisty. „Ze San Francisca? Ne bez pomoci Houdiniho,“ odvětí jí on na to, načež jeho kolega přidá na tísnivosti jeho výroku slovy: „Houdini už nežije.“

Jestli No Escape kvůli něčemu utkví v paměti, tak právě díky charakteristickým, vysoce fotogenickým landmarkům města. V této souvislosti však tvůrci naprosto selhávají ve schopnosti jeho interakce s postavami, respektive se jim s přehledem podařilo natočit film ze San Francisca, aniž by herce do města vůbec dovezli. Na přesvědčivosti veskrze slabých hereckých výkonů, na nichž snímek kontinuálně selhává, příliš nepřidávají ve studiových kulisách natáčené exteriérové akce, zejména finální honička na střeše, v níž se světla z budov v pozadí hýbou natolik, že je lze občas spatřit i na tvářích samotných protagonistů.

stock footage s panoramatickými záběry San Francisca a jeho landmarků v kombinaci s "božím hlasem" představujícím město je pro expozice "útěkových" noirů typická

Golden Gate Bridge na severozápadním konci města spojuje San Francisco s Marin County

Bay Bridge vedoucí přes Yerba Buena Island spojuje San Francisco s Oaklandem, Berkeley a zbytkem východní částí Bay Area

historická Ferry Building slouží jako přístavní terminál a tržiště

policejní kontroly na dálnici č. 101 vedoucí do Los Angeles

na sanfranciské muže zákona je každý kriminálník krátký

Zdařilejší interakci postav se sanfranciskými lokalitami nabízí noir Woman on the Run, který snahy ústředního protagonisty uniknout policejním jednotkám zajímavě sleduje z perspektivy po něm pátrající osoby, manželky Eleanor (Ann Sheridan). Malíř Frank se navíc neskrývá z důvodu, že by spáchal zločin, ale proto, že nechce sebe a svou ženu ohrožovat svědectvím u soudu, ke kterému je okolnostmi (nachomýtne se k vraždě) nucen. Woman on the Run je pravděpodobně nejlepším filmovým průvodcem San Franciscem ze všech výše zmiňovaných noirů. Kameraman Hal Mohr, který v sobě nezapřel sanfranciský původ, nás společně s pátrajícími protagonisty zkušeně provází téměř všemi ikonickými landmarky města – po Nob Hillu, Union Square, Fisherman’s Wharf, Embarcaderu, Telegraph Hillu, kolem Civic Center a sousední Opery, přes Chinatown na Washington Square. Samozřejmě nezapomíná reflektovat i zásadní trademark v podobě lanové tramvaje. Snad jen slavný Golden Gate Bridge protentokrát ustupuje do pozadí na úkor Bay Bridge. Kameramanský přínos hollywoodského veterána Hala Mohra ovšem spočívá nejen v jeho dobré obeznámenosti s topografií San Francisca, ale zejména v zachycení dnes ztracené podoby již neexistujících lokalit. V případě Woman on the Run se jednalo o Whitney’s Playland, zábavní molo na západním pobřeží města, které bylo v roce 1972 zbořeno.2 Právě sem situoval režisér Norman Foster závěrečnou sekvenci setkání všech ústředních protagonistů.  Eleanor, „uvězněna“ na horské dráze a neschopna překřičet všudypřítomný hluk a varovat tak vrahem ohrožovaného manžela, se propadá v čiré zoufalství.

Zásadnějším počinem Hala Mora v oblasti „filmového archivování“ ztracených landmarků San Francisca nicméně zůstává pozdní noir The Lineup (1958) v režii Dona Siegela, který byl mimochodem jedním z mistrů v práci s exteriéry velkoměst. The Lineup, jenž se kompletně natáčel v sanfranciských lokacích, obdobným způsobem nezapomenutelně zachytil podobu dnes již neexistujících Sutro Baths, bývalé veřejné plovárny v té době přestavěné na kluziště, která se nacházela v těsném sousedství zmiňovaného plážového zábavního parku Whitney’s Playland.

pátrání po zmizelém manželovi aneb peší túra San Franciscem: hrdinové před radnicí v Civic Center

Pozoruhodnou výjimku v kolekci útěkových noirů ze San Francisca představuje Temná pasáž Delmera Davese, jejíž diváckou atraktivitu zaručují nejen Sidneym Hickoxem překrásně nasnímané exteriéry, ale i účast zavedené herecké dvojice Humphrey Bogart – Lauren Bacall. Adaptace jednoho z románů klasika hard-bolied detektivky Davida Goodise rovněž proslula především díky práci se subjektivní kamerou, díky níž tvář Bogartova uprchlého vězně poprvé spatříme až v druhé třetině snímku. Ojedinělost Temné pasáže v probírané sérii sanfranciských noirů spočívá v tom, že Bogartovu protagonistovi se jako jedinému ze San Francisca skutečně podaří uprchnout (vědom si nemožnosti prokázat svou nevinu v sérii vražd Frank prchá přes Mexiko do Peru).

Zásadním sanfransickým landmarkem, se kterým tvůrci v Temné pasáži operují, je opět Golden Gate Bridge, který pro uprchlého vězně z nedalekého San Quentinu oproti ostatním noirovým protagonistům paradoxně představuje bránu ke svobodě (na rozdíl od nich ve „městě, ze kterého není úniku“, hledá útočiště). U Golden Gate Bridge na výběžku nad pevností Fort Point rovněž probíhá jeho úspěšná konfrontace s vyděračem spolupracujícím s jeho sokyní Madge. Jen ten, kdo někdy navštívil San Francisco a podstoupil „infarktový“ výstup na strmý Telegraph Hill, zcela pochopí úsilí, které musí noiroví hrdinové vynaložit při své cestě za úkrytem, a stejně tak i Frankovo vysilující stoupání do nekonečných schodů po plastické operaci obličeje. Přesně jak píše Nathaniel Rich, San Francisco v Temné pasáži představuje zlověstný labyrint, v němž Frank neustále naráží na všechny, kterým se usilovně snaží vyhnout.3 Pocit klaustrofobie z nejkrásnějšího města světa snad v jiném filmu nebyl větší.

Irene v den Frankova útěku ze San Quentinu malovala krajinu v Marin County, odkud ho ukrytého v autě převáží do San Francisca

policejními kontrolami na Golden Gate Bridge prochází bez povšimnutí

výstup do strmých schodů Telegraph Hillu pro noirového zatracence snad nikdy nebyl těžší

policisté jsou Frankovi neustále na stopě – zde hlídka u přístaviště před Ferry Building

tradiční kontroly se nevyhnou ani vlakovému nádraží

Frankova konfrontace s vyděračem u Golden Gate Bridge

jedna z řady noirových slepých uliček končí na střeše Tamalpais Building na Russian Hillu

čekání na lanovou tramvaj u Telegraph Hillu

Na závěr ještě zmíním jednu raritu v podobně noiru The Sniper režírovaného Edwardem Dmytrykem. Režisérova společensko-kritická studie sériového vraha představuje psychicky vyšinutého válečného veterána Eddieho Millera (Arthur Franz) sužovaného chronickou nenávistí k ženám, jenž si na rozdíl od kolegů z výše uvedených filmů přeje být policií dopaden – předtím, než zabije další nevinnou oběť. Sanfranciský labyrint, reprezentovaný především městskou částí u Telegraph Hillu, se tak v Dmytrykově pojetí stává dokonalým úkrytem pro zločince a pastí pro nevinné ženy. Duševně nevyrovnaného odstřelovače samotného nicméně tvůrci pojímají spíše jako oběť než viníka. Nejen, že je pro ně Eddie obětí války, která v něm zanechala sadistické sklony, ale zároveň je i obětí společnosti, která jeho volání o pomoc dlouhou dobu ignorovala. Jak si všímá i Nathaniel Rich4, Eddie je paradoxně snad jedinou sympatickou postavou v příběhu – ženy, které si vybírá za své oběti, „pouze“ trestá za jejich sebestřednost a vypočítavost.

Přestože se tvůrci v The Sniper snaží vytvářet dojem anonymity města (ve filmu ani jednou nepadne jméno San Francisca a ukazatele ulic jsou falešné), notoricky známé landmarky v pozadí (Coit Tower, Bay Bridge, Ferry Building) jeho identitu prozrazují téměř okamžitě.

policista vyhlížející snipera u Telegraph Hillu (v pozadí Coit Tower)

falešný sniper v anonymním městě se sanfranciskými landmarky v pozadí (Ferry Building, Bay Bridge)

pro San Francisco typická lanová tramvaj rovněž implikuje místo děje

další z namáhavých útěků do strmých schodů Telegraph Hillu

pavučina z elektrických drátů je metaforou pasti, již v závěru představuje hrdinův byt u Coit Tower

Temná pasáž (Dark Passage)
Režie: Delmer Daves
Scénář: Delmer Daves podle románu Davida Goodise
Kamera: Sidney Hickox
Hudba: Franz Waxman
V hlavních rolích: Humphrey Bogart, Lauren Bacall, Bruce Bennett, Agnes Moorehead a další
USA, 1947, 101 min.

The Man Who Cheated Himself
Režie: Felix E. Feist
Scénář: Seton I. Miller, Philip MacDonald
Kamera: Russell Harlan
Hudba: Louis Forbes
V hlavních rolích: Lee J. Cobb, John Dall, Jane Wyatt, Lisa Howard a další
USA, 1950, 80 min.

Woman on the Run
Režie: Norman Foster
Scénář: Norman Foster a Allan Cambell podle původního námětu Sylvie Tate
Kamera: Hal Mohr
Hudba: Arthur Lange a Emil Newman
V hlavních rolích: Ann Sheridan, Dennis O’Keefe, Robert Keith, Ross Elliott a další
USA, 1950, 77 min.

The Raging Tide
Režie: George Sherman
Scénář: Ernest K. Gann podle vlastního románu Fiddler’s Green
Kamera: Russell Metty
Hudba: Frank Skinner
V hlavních rolích: Richard Conte, Shelley Winters, Stephen McNally, Charles Bickford a další
USA, 1951, 93 min.

The Sniper
Režie: Edward Dmytryk
Scénář: Harry Brown podle námětu Edny Anhalt a Edwarda Anhalta
Kamera: Burnett Guffey
Hudba: George Antheil
V hlavních rolích: Arthur Franz, Adolphe Menjou, Gerald Mohr, Marie Windsor ad.
USA, 1952, 87 min.

No Escape
Režie: Charles Bennett
Scénář: Charles Bennett
Kamera: Benjamin H. Kline
Hudba: Bert Shefter
V hlavních rolích: Lew Ayres, Marjorie Steele, Sonny Tufts, Lewis Martin a další
USA, 1953, 76 min. 

Použitá literatura:
RICH, Nathaniel. San Francisco Noir. New York : The Little Bookroom, 2008