My všichni jsme Čermák!

Roku 1950 zaznamenal Martin Frič (1902–1968) hned tři nové přírůstky do své početné filmografie. Úspěšný multižánrový předválečný a protektorátní režisér se dal do služeb bolševických agitek: Bylo to v máji je údernická komedie s Jaroslavem Marvanem, Zocelení propagandistický blábol o stávce hutníků z počátku hospodářské krize, který okouzlil sovětské soudruhy. Zřejmě největší uměleckou hodnotu lze připsat Pasti, odbojářskému dramatu z období okupace, byť ani tomuto filmu se nevyhnuly dobové schematické tendence.

Dva hlavní hráči na straně gestapa, Dönnert a Herta, uprostřed „tupá“ mlátička Hans.

Scénář napsali Miloslav Drtílek a Václav Gajer podle novely Karla Josefa Beneše. Beneš při psaní vycházel z vlastních zkušeností odbojáře. Zapojil se hned na jaře roku 1939 do levicově orientované organizace Petiční výbor Věrni zůstaneme, koncem roku 1941 byl zatčen a odsouzen k pobytu v českých a německých káznicích. Hrdiny filmu jsou členové ilegální odbojové (komunistické) organizace, specializující se na železniční sabotáže. Při náhodné razii na nádraží je zadržena jejich spojka, dívka Růžena Kubínová. Shodou okolností si jí však v houfu zadržených všimne ambiciózní kriminální rada Dönert, který s ní měl již tu čest při vyšetřování činnosti jejího manžela. Odhalí falešný průkaz, a protože dívka odmítá vypovídat, nasadí do její pankrácké cely gestapáckou agentku Hertu. Ta si pod identitou Anča Nováková získá postupně Růženinu důvěru. V honbě za mysteriózním odbojářským vůdcem Čermákem gestapo rozehraje se členy Růženiny skupiny hru, v níž hlavní roli hraje právě „Anča“. Komunisté mají ovšem pod (železničářskou) čepicí a v dramatickém finále okupanty nejen dokonale přelstí, ale stihnou je ještě zesměšnit.

Růžena jako zmučená oběť a nesmiřitelná mstitelka. Povšimněte si dramatického nasvícení třetího záběru (oči, pistole).

Film, který měl původně režírovat samouk Václav Gajer, ale realizace byla nakonec svěřena zkušenému Fričovi, začíná symbolicky na nádraží, které křižují vlaky s typickým „véčkem“. Je letní parno a jedna ze souprav veze německé vojáky na východní frontu ke Stalingradu. Past neobsahuje žádný titulek s vročením příběhu, ale vzhledem k tomu, že na stěně Dönertovy pracovny později vidíme portrét zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha s černou páskou, musí jít o období po 4. červnu 1942. Pokus o sabotáž přímo na nádraží, před zraky tolika vojáků a vojenské kutálky, v době nejzběsilejšího teroru (heydrichiády), jemuž patří úvod, lze tedy charakterizovat nikoli jako hrdinský čin, ale slabomyslný kousek nezodpovědného nádražáka. Je sebrána většina Čermákovy skupiny, kterou napříště budou reprezentovat soudruzi Bor a Antoš. Když do Národních listů vkládají později výtisky ilegálního Rudého práva s portrétem Lenina a Stalina, datum odhalí, že děj poskočil do poloviny listopadu 1942. Tomu odpovídají i holé stromy a kabáty, v nichž se postavy pohybují. Pravda je, že v této době komunisté v odboji aktivně působili (zahájili jej ale až v polovině roku 1941 po napadení Sovětského svazu), jejich pozdější ikona Julius Fučík již obcházel svou celu a demokratický odboj v podobě ÚVOD (Ústřední vedení odboje domácího, tvořené Obranou národa, Petičním výborem Věrni zůstaneme a Politickým ústředím) byl zlikvidován právě v důsledku heydrichiády (masivní nasazení konfidentů do ilegální sítě). Vítězná přetahovaná s gestapem, kdy tajná policie některé postavy zapojené do odboje přímo sleduje, je tedy v dobovém kontextu krajně nepravděpodobná. Spíše než historickou věrohodnost lze tedy ocenit na místní poměry docela šikovně vystavěný scénář, který sice pracuje s prvky náhody (Růžena objeví v Hertině bytě průklep důležitého udání), ale v pasážích, kdy odbojáři odhalí v postavě Anči gestapáckou agentku a jejím prostřednictvím podsunou Dönertovi zásadní dezinformaci (schůzky v kavárně Šroubek), má film švih i napětí. Pochválit je třeba také herecký výkon Vlasty Chramostové v roli Růženy, která psychologicky věrohodně ztvárnila dívku, jež je schopná vydržet mučení, ale naletí sympatické spoluvězenkyni. Po odhalení její identity ji bez milosti zastřelí a divák cítí, že toto trauma si ponese po celý zbytek života (ačkoli následný soudružský proslov se pokouší tento silný moment ze závěru filmu otupit).

S tím souvisí i scény mučení, které Frič spolu se svým osvědčeným kameramanem Václavem Hanušem do filmu dostali. Neurvalé smýkaní zadrženou v Petschkově paláci (úřadovně gestapa, natáčelo se v autentických prostorách), krev kapající z rozbitých úst na podlahu cely nebo pálení brady zapalovačem, to vše jsou realistické detaily, jež přidávají Pasti na působivosti.

Na rozdíl od ukázněné a soustředěné Chramostové Majka Tomášová v „roli“ zákeřné blondýny Anči Novákové snaživě přehrává, což ale může být odůvodněno tím, že její postava agentky Herty je prostě mizerná herečka. Naopak, body sráží pojetí vyšetřovatele Dönerta, zejména způsob jeho mluvy. Nejprve hovoří německy (titulkováno), posléze je ale němčina prokládána češtinou (proč by proboha Němec hovořil se svou agentkou česky?!). Není to sice přímo parodie „Fsdéjte sé, níc se fám néstané“ ve stylu Karla a Egona z České sody (viz Herzův Habermannův mlýn), ale jakmile herecký představitel Miloslav Holub promluví jako typický pražský pepík „veeď“ (rozuměj: „viď “), je po atmosféře.

Závěr pak kopíruje úvod filmu. Na odjíždějící cisternový vlak nádražák za bílého dne pokládá výbušniny a do toho znějí prorocká slova : „Jeď, jen jeď, stejně daleko nedojedeš.“ Že na podobný způsob odboje nejspíš brzy dojedou obě komunistické skupiny, jež se na konci příkladně sloučí, už Past raději neřeší.

Kdypak asi Bor s Antošem stihli připravit a umístit tento obří billboard? A co to pokládání výbušnin před zraky celého nádraží?

V domácím kontextu je Fričův snímek řemeslně zručně vystavěným dílkem, které sugeruje myšlenku, že veškerý (ve filmu poněkud naivně podaný) domácí odboj za okupace obstarali členové komunistické strany. Pokud však chce divák opravdu mrazivá, realistická odbojářská dramata, ať raději sáhne po Armádě stínů (Jean- Pierre Melville, 1969), kontroverzní Bitvě o Alžír (Gillo Pontecorvo, 1966), provokativní Černé knize (Paul Verhoeven, 2006) nebo po filmu Plamen a Citron (Ole Christian Madsen, 2008).

P. S. Máte- li smysl pro humor, můžete si Past užít také „hitchcockovsky“. Máte v ní poctivou brunetku a zlou blondýnu, několik tajných organizací, předstíranou totožnost, napínavé momenty, ale především skvělého „mcguffina“ v podobě odbojářského vůdce Čermáka, který funguje jako záminka k rozvíjení zápletky.

Past

Režie: Martin Frič
Předloha: K. J. Beneš (novela)
Scénář: Miloslav Drtílek, Václav Gajer
Kamera: Václav Hanuš
Hudba: Dalibor C. Vačkář
Hrají: Vlasta Chramostová (Růžena Kubínová), Majka Tomášová (Herta Lenzová / Anna Nováková), Miloslav Holub (Anton Dönnert), Otomar Krejča (Bor), Vladimír Ráž (Antoš), Jaroslav Mareš (Hans), Karel Peyr (Cortus), Věra Kalendová (dozorkyně Kraftová), Terezie Brzková (vězenkyně Karlička), Ella Nollová (Dokoupilová) ad.
Československo, 1950, 95 min.
Premiéra: 17. 11. 1950