Zde se nacházíte: 25fps » Téma » Detektivní komedie prostředkem vyrovnání si účtů

Detektivní komedie prostředkem vyrovnání si účtů

Detektivní komedie prostředkem vyrovnání si účtů
TÉMA – REŽISÉR MARTIN FRIČ: Přísně tajné premiéry (1968) – VĚRA ADINA ŠEFRANÁ –

Hovoříme-li o české kinematografii 60. let, zpravidla mezi řadou adjektiv zaznívají i přídomky „kritická a otevřená“. Tyto přídomky můžeme užít i v případě detektivní komedie Přísně tajné premiéry, v pořadí již 84. Fričově filmu, který měl premiéru koncem ledna roku 1968. Je až s podivem, že právě tento svižný a „nešvary tepající“ snímek, stojící na vynikajících hereckých výkonech ústřední čtveřice Jiří Sovák, Jiřina Bohdalová, Čestmír Řanda a Vladimír Menšík, je dnes téměř zapomenutým klenotem. Přitom se jedná o vícevrstevnatou veselohru, jejímž prostřednictvím na základě poměrně jednoduchého příběhu o neuznávaném spisovateli detektivních románů, který se nedobrovolně dá do holportu s profesionálním lupičem a jeho bandou, se Frič noblesně vypořádává nejen s obecně přijímanou definicí češství jako národa odsouzeného žít v malých poměrech, ale zároveň otevřeně pojmenovává a vysmívá se způsobu myšlení všech samozvaných kritiků v různých dramaturgických orgánech, s nimiž více jak po dobu dvaceti let ve službách zestátněné kinematografie měl sám častokrát co do činění. V neposlední řadě touto veselohrou Frič bilancuje vlastní filmařskou dráhu a odkazuje k některým svým úspěšným převážně prvorepublikovým a protektorátním komediím. V intencích cimrmanovského bolestně pravdivého poznání „nepochválíš-li se sám, nikdo jiný to za tebe neudělá“ sám sobě skládá hold.

„Jako nóbl podnik za starých časů…“

Předlohou ke scénáři, který Frič napsal společně s Františkem Danielem a Zdeňkem Dufkem, byla kniha Sebrané zločiny Vladimíra Hudce od Viléma Hejla. Příběh je v podstatě velmi jednoduchý: jednoho dne se ze Spojených států amerických do Československa navrátí František Jech (Čestmír Řanda), lupič gentleman, který i zde chce páchat zločin na úrovni a ve velkém stylu, a proto vyhledá prostřednictvím věrného a spolehlivého druha Matýska (Vladimír Menšík) partu svých někdejších spolupracovníků. Matýsek si v jeho vile čte knížku jistého Vladimíra Hudce (Jiří Sovák), Jecha tato literatura zaujme natolik, že se rozhodne spisovatele kontaktovat osobně a nabídnout mu spolupráci. Hudec žije v manželství s Liduškou (Jiřina Bohdalová), ženou poněkud jednodušší povahy a nižšího intelektu, typické domácí puťky, která celé dny tráví v malých půtkách a sarkastických slovních přestřelkách. Sice Hudce uznává, ale o jeho literární práci si myslí své. Liduščinou jedinou starostí je, aby s manželem žili spíše jako za prvorepublikových poměrů, proto také uvítá dovolenou v Karlových Varech u příležitosti výročí sňatku. Zde se Hudec seznámí s Jechem, který na základě nezávazného rozhovoru uskuteční loupež sochy z místního kostela přesně podle fabulačních konstrukcí nic netušícího Hudce, čemuž spisovatel nakonec jen bezradně přihlíží a chce s Jechem přerušit veškerou komunikaci. Jech si však mezitím Hudce jako zkušený našeptávač začne zavazovat materiálně – během pobytu v lázních nechá vymalovat Hudcův byt v prvorepublikové vile a vybaví jej moderním nábytkem, v den výročí svatby Lidušce pošle Hudcovým jménem náramek, přičemž ji častuje oslovením „milostivá paní“ a pravidelnou kyticí květin, nechává Matýska, aby v Hudcově podlaze ukryl americké dolary a několik desítek tisíc korun jako zálohu na jejich tvůrčí spolupráci.

Jech v Hudce věří. Proto mu také vzápětí dává krycí jméno Akademik a s úsměvem a ledovým klidem přechází Hudcovo upozornění na jeho četné styky na pražské kriminálce, především s kapitánem Klikarem (Jiří Němeček). Jech to zkrátka neřeší. Pro něj je Hudec velký, geniální mozek. Díky němu lze i v Čechách udělat skutečně krádež na úrovni podobně jako v Chicagu. Při pravidelných setkáních proto neustále masíruje Hudcovo ego, až jej nenásilně přesvědčí o tom, že tomu tak skutečně je. Vzápětí Jech se svou partou úspěšně provedou vlakovou loupež tuzexových hodinek přesně podle Hudcova rukopisu, který mu byl s posměchem vrácen televizní dramaturgií. Jech před vlakovou krádeží v rámci zajištění jejich alibi velkoryse odešle Hudcovy na dovolenou do Itálie, vybaví je sedmi sty dolary, aby si milostivá paní rozšířila svůj šatník o prima kousky italské konfekce, které by v Čechách spíše pořídila jen ušitím na míru v prvotřídním módním salónu a nechá Matýska nově nalakovat Hudcův vůz. Hudce přece jen žere svědomí. Vydá se za Klikarem, aby se přiznal, ten jej odbude slovy, že má právě mnoho starostí s případem krádeže tuzexových hodinek a na Hudcovy fantasmagorie nemá ani čas, ani náladu. Hudec v uražené ješitnosti napíše televizní hru, v níž vylíčí dosavadní průběh spolupráce s Jechem, v podstatě učiní přiznání. Hra se v televizní dramaturgii líbí, režisér ji považuje za zdařilou veselohru. Stejného názoru po odvysílání je i Klikar, který však Hudcovi vytýká přehnanou fantazii a v legraci vzkáže Lidušce, že jej nechá zavřít… Nejspíš myslí do blázince. To Hudce dopálí a převezme v Jechově gangu vedoucí úlohu a naplánuje krádež modelů předního francouzského návrháře Noireta. Tu mu překazí právě Liduška, která se tímto taktéž zapojí do trestné činnosti. Sama pak naplánuje krádež národní banky, již maskuje natáčením filmu z pražského květnového povstání…

„Ten Jech je opravdu roztomilej člověk…“

Druhým důvodem, proč je tato komedie hodná naší pozornosti, je již výše uvedený postřeh, že Frič cituje a parafrázuje vtipným a důmyslným způsobem některé ze svých filmů. I proto jsme se poněkud obšírně zastavili u obsahu tohoto filmu v předchozím odstavci. Podívejme se tedy, jak Frič oživuje některé z úspěšných filmových titulů…

Již po úvodní titulkové sekvenci vidíme postavu Františka Jecha, kterak se s černou škraboškou na obličeji a s revolverem v ruce vkrádá do vily, již má v opatrovnictví Matýsek. Nelze si nevybavit postavu jiného lupiče gentlemana Freda Floka (Otomar Korbelář), výplod fantazie spisovatele detektivek Kryšpína (Ladislav Pešek) ze slavné parodie Těžký život dobrodruha (1941).

Dějištěm prvního setkání Hudce s Jechem jsou Karlovy Vary, které sloužily i jako kulisa v jedné z veseloher s Vlastou Burianem Tři vejce do skla (1937), v níž tento komik vytvořil rovnou trojroli, mimo jiné právě postavu zneuznaného policisty, který si na dovolené v lázních hraje na soukromého detektiva. Každé následující setkání Jecha s Hudcem, respektive s jeho ženou Liduškou (že by volná inspirace Muzikantskou Liduškou?), probíhá za pilného popíjení destilátů. Stejně tak každá postava, když dorazí do svého bydliště, nejdříve zamíří k baru. Nelze si při tomto opakujícím „rituálu“ nevzpomenout na zdařilé drama o alkoholicích Dnes naposled (1958). Náramkem coby dárkem pro Lidušku k výročí svatby a jejím komentářem, zdali není šperk falzifikátem, nás Frič pro změnu odkáže na slavnou crazzy komedii Eva tropí hlouposti (1939) s Natašou Gollovou v titulní úloze. Obdobně Frič nechává Jiřinu Bohdalovou v roli Lidušky pronést řečnickou otázku směrem k filmovému manželovi v druhé polovině filmu, zda nemá byt rovnou opustit oknem, což je jasná narážka na způsob opouštění bytových prostor Evy Norové alias Norbertové ve zmíněné komedii. Konečně, právě Jiřina Bohdalová přebírá pomyslné žezlo ženské komičky ve Fričových filmech po Nataše Gollové a stejně jako v případě Gollové, tak i v případě Bohdalové režisér neomylně odhaluje její komické nadání jako vůbec jeden z prvních. Frič však odkazuje i k dalším slavným protektorátním komediím: po prvním honoráři nechává Hudcovy povečeřet v luxusní čínské restauraci – při pohledu na tuto scénu hned zkušeným znalcům Fričovy tvorby musí zákonitě zaznít v uších melodie písně Zpívám květům z komedie Valentin Dobrotivý (1942), která zazněla v tehdejší restauraci Sakura v Roztokách u Prahy. Mimochodem ona slavná Čínská restaurace z roku 1968 již dnes neexistuje… Dále když manželský pár sedí v letadle, Liduška charakterizuje Jecha coby roztomilého člověka (Roztomilý člověk, 1941). A do třetice snad Fričova nejslavnější komedie vůbec – Kristián (1939). Vstup Hudcova bytu připomíná chodbu bytu filmové postavy Zuzany Rendlové, oné „krasavice inteligentní“, která jediná uměla vyzrát na nevinná dobrodružství vyhledávajícího úředníčka z cestovní kanceláře Světovit, jistého Aloise Nováka vulgo Kristiána. Stejně tak rozhovory a následné reakce vyplašeného Hudce s dosti laxní Liduškou v okamžicích, když někdo zazvoní, jsou vtipnou variací podobného dialogu Aloise Nováka s jeho manželkou Mařenkou.

Frič však ve své rafinované hře „poznej můj film“ zachází ještě dál. Nechává své ústřední postavy sledovat v televizi zdramatizovanou Hudcovu hru, která je však s výjimkou Hudce a Jecha pochopena ostatním okolím jako poměrně zdařilá komedie a nikoliv drama, jímž se Hudec přiznává k spoluúčasti na zločinu. Postavu televizního Jecha, Jakeše, Frič obsadil Zdeňkem Dítětem, představitelem houslisty Pavla Sedloně ve skvělé parodii na filmové kýče Pytlákově schovance (1949). Právě obsazením Dítěte do této „čurdy“ Frič připomíná hořkou zkušenost, jak tento opus magnum byl zprvu v roce 1949 zcela nepochopen jak diváky, tak tehdejšími dohlížiteli nad uměleckou a ideologickou čistotou socialisticko-realistické kinematografie. Snímek Pytlákova schovanka byl totiž všeobecně označován za sladkobolné drama, diváci v kinech při jeho sledování plakali1 a například jeden z předních komunistických ideologů Gustav Bareš snímek označil za formalistní, čímž pomyslně autorům poslal polibek smrti. Není se tedy čemu divit, když po odvysílání televizní hry jsme svědky dialogu mezi Hudcem a Liduškou v okamžiku, kdy kapitán pražské kriminálky Klikar zavolal do Hudcova bytu, aby Lidušce sdělil svůj názor na právě skončivší vysílání:

Hudec: Tak co, pochopil to?
Liduška: Nevím, ale prý tě nechá zavřít…
Hudec: Sláva.
Liduška: Co sláva? Jó, ono tam něco bylo, jako?
Hudec: Počkej… Teďka nevím, estli je tak blbej, nebo to není finta…
Liduška: Jaká finta?
Hudec: No… Finta, víš… Co říkal dál?
Liduška: No, co říkal, no. Že tě nechce k telefonu, aby ses zbytečně nerozčílil. A hlavně ho prý mrzí, že sis nenechal poradit. Nó. Von prý o tý krádeži v tom vlaku, víš? Von s tebou o tom mluvil. Ovšem ty si prý z toho udělal ňákou zbytečnou fantazii. A nebejt toho, tak to byla docela dobrá veselohra. Ale to si mi neříkal…
Hudec: Jéžišmarjá.
Liduška: Co?
Hudec: Tohleto přece je škandál!!! Kristovy rány, člověk se tady přizná před miliónem lidí a von?!? Šéf pátračky, šéf pátračky! Za co bere gáži? Za co bere gáži?!? Proč neslídí, proč nezatýká, neudává?!? Proč se plete do kritiky! Fízl… jeden!
Liduška: Ále, tak se uklidni. A jdeme spát, jo?

Posledním výrazným odkazem na komediální část své tvorby Frič vkládá do sekvence krádeže luxusních rób z módní přehlídky. Postavou francouzského návrháře ovládajícího perfektně češtinu nám divákům režisér posílá vzdálenou vzpomínku na veselohru Švadlenka (1936) s Lídou Baarovou a Hugo Haasem. Určitě opět nebylo podobností čistě náhodnou, že do role Noireta Frič obsadil Miloše Kopeckého, espritem a stylem herectví příbuzného s komikou Haasovou. To, že Noiret pár vět prohodí německy směrem ke své asistentce, je jen takovou Fričovou sebekritickou střelbou za německé snímky točené pro Pragfilm, případně i za německé verze některých burianovských veseloher.

Jak Frič nešetří sám sebe, nešetří i kolegy filmaře. Nejrazantněji tak činí v závěrečné scéně krádeže národní banky, kdy Liduška vydávající se za filmovou režisérku kostýmem, doplňky i jednáním připomíná Věru Chytilovou.

Závěrem dodejme, že nikdo z tehdejších recenzentů na tyto citace v kritikách neodkázal, snad jen s výjimkou připomenutí, že Frič již kdysi natočil jednu detektivní parodii, a to právě již zmíněný snímek Těžký život dobrodruha. Pokud si položíme otázku, proč tomu tak bylo, můžeme nalézt jednoduchou, i když na první pohled nepochopitelnou odpověď. Filmoví publicisté zkrátka nebyli tak dobře obeznámeni s Fričovou prvorepublikovou a protektorátní tvorbou. Což není zas tak šokujícím zjištěním, jelikož tyto snímky často byly distribuovány v omezené míře a některé byly cenzurou povolovány postupně v průběhu 60. let, případně vůbec, jako v případě filmů s Lídou Baarovou.

„Vedeme s Jakešem gang…“

Zmínili jsme v úvodu, že Přísně tajné premiéry jsou i snímkem kritickým. Frič tedy glosuje ve dvou tematických rovinách. V první, obecné, nechává filmové postavy se vyjadřovat k stávajícím poměrům a vést téměř až filozofické diskuze nad otázkou české povahy, ovšem v intencích odpovídajícímu komediálnímu žánru, aniž by tak snímek sklouzával do tzv. komunální satiry. Můžeme konstatovat, že se autoři scénáře navracejí a přitom umně a brilantně inovují subžánr konverzační komedie. Tuto obecnou kritikou poměrů scénáristé propojují i s problematikou tehdejších tvůrčích možností jednotlivců, s nadhledem a vtipně řeší vážnou tematiku autocenzury a nutných profesních kompromisů, jak je to patrné z rozhovoru Jecha s Klikarem za přítomnosti Hudce:

Klikar: Jestli děláte Vladimírovi poradce, pane Jechu, tak prosím vás, držte ho co nejblíž skutečnosti.
Jech: Pokud jde o tohle, pane kapitáne…
Klikar: Ona by se u nás totiž Agatha Christie neuživila, víte?
Jech: Myslíte?
Klikar: Určitě ne. A Vladimír někdy zapomíná, v jakých poměrech žije.
Jech: A přitom má nápady, že by se daly vyvážet zlatem, co…?
Klikar: Ale nápady, pane Jechu, nápady…! Důležité je prostředí a podmínky. Myslíte, že já bych raději neměl k ruce celý aparát Scottland Yardu? Co bych s ním tady dělal?
Jech: A poslouchejte, pane kapitáne, vy si myslíte, že se velké věci u nás nedaj´dělat? Že musíme být obětí malých poměrů?
Klikar: Cha. Co je to za řeč, musíme nemusíme? Prostě jsme. Nemám pravdu?
Hudec: No, mě se neptejte, podle vás jsem fantasta… Já si myslím, že chyba je v tom, že každej fušuje do všeho a myslí si, že tomu rozumí.
Klikar: Takže u vás je to otázka specializace…
Jech: Víte pane kapitáne, já si pana Hudce vážím právě proto, že von se drží svýho a von tomu taky rozumí. Podívejte se, po těch všech nemožných kritikách, že ano… Jinej by cuknul. Von ne. Von má svou pravdu, von si za ní jde. A já jsem přesvědčenej, pane kapitáne, že von vám tu svou pravdu jednou dokáže.

V druhé tematické rovině rezonují i Fričovy vlastní zkušenosti s mnohdy větrnými mlýny v podobě ne vždy přínosných pseudo diskuzí s všelijakými samozvanými i delegovanými odbornými posuzovateli, experty a poradci na úrovni dramaturgického schvalování námětů, jak je patrné ze scén Hudcových rozhovorů s televizními dramaturgy v případě projednávání třetí verze rukopisu vlakové loupeže tuzexových hodinek. Trojice dramaturgů shodně vytýká Hudcovi odklon od reality, volá po bližším sepjetí příběhu s tzv. skutečným životem, což dle jejich mínění nejlépe vystihuje představa krádeže na poště peněz kdesi v pohraničí, ovšem za předpokladu, že se vyšetřující kriminalista zamiluje během pátrání po pachateli do místní mladé poštovní úřednice… Skvěle pak zkušenost s připomínkovacím dramaturgickým kolosem vygradují scenáristé ve scéně, kdy Jech přichází za Hudcem s opoznámkovaným rukopisem. Jech sděluje Hudcovi, že rukopis se svými hochy prostudoval, ale hoši seznali, že by ve stávající podobě nebyl celý podnik vlakové loupeže uskutečnitelný. Načež Hudec zvolá, že má Jech první verzi a vzápětí vytáhne ze šuplíku upravenou třetí verzi, podle níž celá následná akce klapne do posledního puntíku.

Ovšem tyto dílčí boje a přizpůsobování se diktátu poradních sborů tvůrce svazují a vedou ke ztrátě osobitosti, rozmělnění talentu a ke konformismu hraničícímu s rutinérstvím – stav, jímž si prošel až na pár výjimečných let uvolnění v druhé půli 60. let každý filmař na Barrandově. I v tomto případě dokázali scenáristé shodit a odlehčit onu bolestnou zkušenost vtipným dialogem manželů Hudcových:

Hudec: Liduško, já se ti musím k něčemu přiznat. Já jsem se, holka, dostal do takový situace a teď nevím, jak z toho ven.
Liduška: Vláďo, ty máš ženskou…
Hudec: Prosím tě, dej pokoj, ženskou… Kvůli ženský bych cvokoval? V tomhle věku?
Liduška: No právě… To jsem si taky myslela.
Hudec: Co?
Liduška: Ne. A psaní ti nejde, co?
Hudec: Ále psaní. Já nevím, jak bych ti to vysvětlil… Podívej, z uražený ješitnosti jsem se nechal vyprovokovat, prostě chtěl jsem se jim předvést, že mi to myslí ještě naplno…
Liduška: To jsi neměl…
Hudec: Jenomže teď to přerostlo všechny meze… Já přestávám rozumět sám sobě… Začíná mě žrát svědomí… Ovšem na druhý straně si říkám, jaký svědomí mají tamti troubové…
Liduška: No… Tak to jistě…
Hudec: Víš který…Ovšem zákony si člověk nemůže dělat sám pro sebe…
Liduška: Jo.
Hudec: Aspoň by neměl…
Liduška: Hele, tak ty nemáš peníze, viď?
Hudec: Ale peníze. Holka, to je daleko horší. Ze mě se stává…
Liduška: Co?
Hudec: Intelektuální nádeník.
Liduška: Ale né, to snad né.
Hudec: Ba jo, ba jo. Ale já tomu udělám konec! Ano! Udělám tomu konec, a to hned!!!

A jaké bylo tedy konečné přijetí detektivní veselohry v roce 1968? Uveďme, že celkově kladné, recenzenti se shodovali na skvělých hereckých výkonech, vyzdvihovali především Čestmíra Řandu v roli lupiče Jecha. Na adresu služebně nejstaršího českého režiséra se rovněž snášela samá pozitivní hodnocení, za všechny citujme Lídu GrossovouLiterárních novin: „Frič je ukázněný a decentní, humor se vyšvihl z totálně srozumitelných, velmi jednoduchých groteskních poloh na vyšší, duchaplnější úroveň (…) vznikl film, který z Fričovy poslední tvorby zřejmě nejvíce upoutá a nadchne…“.2

Ačkoliv detektivní veselohra Přísně tajné premiéry se neocitla na žádném seznamu filmů, jimž byla znemožněna širší distribuce po nástupu normalizace v Československu počátkem 70. let, přesto se s ním diváci nesetkávali ani prostřednictvím televizních obrazovek. Bylo by určitě zajímavé sledovat, s jakou odezvou by se v 80. letech setkala replika pronesená Jiřím Sovákem: Jéžišmarjá. Copak ty jsi nepochopila, že ten Richter jsem vlastně já? A ten Jakeš3, že je vlastně můj Jech? A že zrovna spolu vedeme takovej gang, jakej má ten Jakeš? Odkud myslíš, že mám takovou spoustu peněz?

Je tedy jen krutým nepochopením, často pramenícím z prosté neznalosti tohoto snímku ze strany pisatelů dílčích anotací na filmových i jiných portálech, opakující se tvrzení, že tento film nepatří mezi nejzdařilejší filmy bohaté filmografie Martina Friče.

Jak jsme si právě ukázali, není tomu tak…

 

Přísně tajné premiéry

Režie: Martin Frič
Scénář: František Daniel, Zdeněk Dufek, Martin Frič
Kamera: Jiří Tarantík
Střih: Jan Kohout
Hudba: Jaromír Vomáčka
Hrají: Jiří Sovák (Vladimír Hudec), Jiřina Bohdalová (Liduška Hudcová). Čestmír Řanda (František Jech), Vladimír Menšík (Matýsek), Jiří Němeček (Klikar)
Československo, 1967, 86 min.
Premiéra: 26. ledna 1968 (Filmové studio Barrandov)

Print Friendly
  1. Srov.: Suchý, Ondřej: Zavřete oči, přichází… Praha: nakladatelství Melantrich, 1993, s. 102 – 106. []
  2. LG, 84. Frič, 2. Bočan. Literární noviny 17, 1968, č. 5 (3. 2.), s. 6. []
  3. Miloš Jakeš (občanským jménem Milouš Jakeš, * 12. srpna 1922 České Chalupy) je český politik, v letech 19871989 byl generálním tajemníkem KSČ. V průběhu tzv. Sametové revoluce byl donucen z vysoké politiky odejít.V letech 1937–1952 žil ve Zlíně / Gottwaldově. Původně zaměstnanec Baťových závodů. Po roce 1945 byl funkcionářem ČSM, od roku 1950 předsedou jednotného národního výboru v Gottwaldově. V letech 1955 až 1958 studoval v Moskvě a pak pracoval v aparátu komunistické strany. Po roce 1968 v době normalizace se připojil ke Gustávu Husákovi. V roce 1977 se stal členem Ústředního výboru KSČ, v roce 1981 předsednictva Ústředního výboru. V souvislosti s politikou Gorbačova v SSSR se Jakeš stal jedním z příznivců reforem tzv. přestavby v československých podmínkách. Od 17. prosince 1987 zastával funkci generálního tajemníka komunistické strany.[2] Proti narůstajícímu odporu vůči komunistické totalitě se Jakeš neúspěšně pokoušel prosazovat program reforem, přičemž však ve většině případů zůstal pouze u politických proklamací. Obecně byl považován vždy spíš za konzervativce (odpůrce zásadních politických reforem). Po propuknutí revoluce odstoupil dne 24. listopadu 1989 ze své funkce, 5. prosince byl vyloučen ze strany. Od 90. let žije v ústraní, napsal vzpomínkovou knihu Dva roky generálním tajemníkem (nakl. Regulus, Praha 1996). Bylo proti němu vedeno trestní řízení v souvislosti s jeho činností v době okupace Československa v roce 1968. Řízení bylo zastaveno. Zdroj: http://cs.wikipedia.org/wiki/Milo%C5%A1_Jake%C5%A1, 10. 3. 2012. []

Autor

Počet článků : 19

Zanechte komentář

© 2012 25 fps, z.s.

Zpět nahoru